Od 3.12. budeme mít v Liberci i Praze otevřeno i v sobotu. Prodejny budou otevřeny do 23.12.2022.

Hayduke Trail

1300 km 40 - 60 dní Salt Valley, Arches N. P. Weeping Wall, Zion N.P.

Nikomu se od „krmítka“ v obchoďáku v Colorado city moc nechce. Ještě ráno jsem si říkal, že v poledne bychom třeba už mohli zase pokračovat v cestě…  No nic, jídlo je jídlo. U silnice na stopu stojíme až ve tři, zato nacpaní a spokojení.

Na slunci je docela teplíčko. Chvíli to zase vypadá beznadějně a pak zastavuje Delbert – řekl bych fanda Star wars, vzhledem k tričku a dvěma mečům na palubce a sedadle spolujezdce. Hroznej řízek. I když nejsem fandou Star Wars, tak uznávám že tohle triko je na 4. května fakt dobrej počin!

Ve čtyři už šlapeme dál. Nejdříve je to prašná cesta neuvěřitelným vidlákovem, pak asfaltka stejným vidlákovem…

Tady člověk pochopí co znamená výraz „white trash“. Docela mě mrzí, že to v mapě není napsané, že tady Hayduke stojí za prd a taky to, že všichni od návštěvy Colorado city odrazují – jako že nepříjemný lidi, nemožnost se najíst atd… Není to pravda. Vědět to, šli bychom variantu přímo pěšky přes Colorado city. Teď už je to jedno. Zatínáme zuby, šlapeme na slunci hromadu kilometrů po asfaltu a v podvečer odbočujeme do hlubokého písku směrem k Pine Spring se utábořit. Voda tu není, ale pěkný plácek na spaní ano. Vytahujeme pivka a chipsy a děláme si veget, když je to poslední etapa.

Dnes jsme i s šestihodinovou zastávkou ve městě zvládli 28km.

5.5. Den zahajujeme po „cestě“ v hlubokém písku. Musíme to vydržet skoro dvacet kilometrů, než sestoupíme do kaňonu South Fork Virgin river. Naštěstí tady řeka bezvadně teče a vody je dost. Koupeme se, pereme věci, vegetíme. Hned se půjde líp. Docela se těšíme na následujících 8 kilometrů – má se jít čím dál hlubším kaňonem a než se Hayduke z kaňonu odpojí, tak bude pěkná sekce narrows. Jde se napůl po břehu a napůl vodou. Je vedro a voda příjemně chladí.

V půli cesty nás zastavuje malý vodopád, max. dva metry, ale voda se v úzkém zářezu fakt vaří a vůbec nevíme jak dál. V mapě je poznámka, že se dá oblézt po levém břehu. Vylezeme kamením za velký odštěp a tam najednou není vidět jak dál. Dolů je to přímo do vodopádu, nahoru kolmá stěna. Sakra co to je? Písek z řeky je tady všude našlapaný, tak to musí být tudy. Pak si všímáme pod stěnou úzké mezery mezi velkými kameny. Nakukuju tam a je to jasné – musíme slézt jakousi jeskyní, která vznikla za velkým odštěpem. Je to úzká pasáž mezi napadanými balvany a protáhnout se dovnitř jde jedině bez batohů. Jdu první, kluci podávají batohy a pak se noří do díry taky.

Ve třech je to úplně perfektní. Obsadíme dobrá místa, kde se dá hnout a podáváme si postupně batohy až skoro dolů. Konečně zase trochu dobrodrůžo.

Není to nebezpečné, jen se musí dávat dost bacha – mokré boty jsou obalené jemným říčním pískem a strašně to po něm klouže. Zvládli jsme to.

Dál se kaňon zavírá a stěny nabírají na výšce. Následuje krásný úsek vodou v úzkém kaňonu.

Všichni se shodujeme, že to je dnes důstojné rozloučení s Haydukem a že si to parádně užíváme. Jen musíme hlídat, abychom neminuli „exit“ – jediné místo kudy se dá z kaňonu v zatáčce po kamenité rampě trochu kulturně vylézt. Nakonec to jde poznat snadno. Je to v místě, kde se připojuje boční kaňon „Fat man’s misery” (lákavý název co?). Má to být krásný slot canyon. Chci tam nakouknout a lámu kluky ať tomu 15 minut věnujeme. Bohužel je hned u vstupu hluboké jezírko a nechceme se takhle večer celí namočit. Tak to vynecháváme. Jdeme si ještě projít pěknou sekci za ohyb řeky a tam se variantou napojujeme na exitovou rampu.

 

Je to jednoduché lezení po hodně ostrém vápenci. V popisu trochu strašili, ale je to fakt na pohodu.

Na ostrohu nad řekou je parádní kempík akorát tak pro nás tři. Naposledy si píšeme z Garminu o předpověď počasí a pak si steleme pod širákem. Určitě bychom dnes zvládli dojít až do Zionu k silnici, ale proč, když si můžeme užít pohodový den a ještě jednou přespat na parádním místě. Navíc tady jsme těsně před hranicí národního parku a nemusí se řešit žádný permit ani bojovat o místo v přeplněném oficiálním kempu.

Je to trošku melancholický večer, ale díky tomu, že to dnes není úplný konec a zítra ještě musíme dojít k silnici v Zionu a pak se nějak dostat dolů do vesničky do kempu, tak to na mě nesedá naplno. Asi pomáhá i to, že už se těším domů na ty svoje tři lumpice. Spí se mi docela dobře. Dnes 24 km.

6.5. Spíme o chvilku dýl a pak si naposledy hledáme cestičku po barevných skálách směrem na sever k Checkerboard mesa a k silnici.

Podle mapy už to vypadalo na úplně pohodový a trochu nezajímavý dojezd, ale Hayduke se nezapře – i na posledních kilometrech poctivě hledáme cestu, vyhýbáme se kryptobiotické půdě a užíváme si neskutečně barevné okolí.

Na vrcholku jednoho „prouhatého“ dómu ještě vyhlašujeme poslední rozjímací pauzu a snažíme se nasát a uložit do sebe poslední závany dobrodružství…

 

No nic, nedá se to víc odkládat, musíme k silnici. A taky už začíná být nepříjemné vedro. Než nahodíme batohy, několikrát se mlčky rozhlížíme a pak už úzkým zářezem směřujeme k silnici na stopa. Oficiálně Hayduke končí o pár kilometrů dál u Weeping Wall, ale vrchní část trailu je už dva roky uzavřená kvůli velkému skalnímu sesuvu a tady zvrchu se tam nedá dostat. Měl jsem trochu tendenci po tom všem, co jsme prolezli, se na tu uzavírku vykašlat a sesuvem se prodrápat k Weeping Wall. Po tisícovce kilometrů v kaňonech přeci nepotřebujeme trail, ale při rozhovoru s rangerkou v Grand Canyonu (dřív sloužila v Zionu a měla přehled) jsme zjistili, že to je stále aktivní sesuv, kde to stále pracuje a padají další kusy skal… Bylo by škoda přijít o život takhle hloupě na posledních kilometrech. Tím víc, že jsme toho během uplynulých šesti týdnu zažili a viděli tak moc, že jednu turistickou atrakci se stovkami lidí asi klidně oželíme a ukončíme teda naše putování u silnice.

Aut tady jezdí dost, malé parkoviště je tu taky, neměl by být problém dostat se dolů do turistického centra parku. Už mám v ruce tyvek s nápisem „HIKERS TO TOWN“ když Kuba správně volá, že musíme stop přerušit a nakvačit zpátky do skal, protože jsme nevyfotili závěrečné skupinové foto! Má pravdu. Všechno by mělo mít nějaký začátek i konec. Tak ještě dáváme závěrečnou „pěstičku“ a trochu blbneme a fotíme se. HOTOVO.

Během prvních týdnů se nám zdálo, že všichni přehání, když říkají, jak je Hayduke extrémní. Byla to nádhera, byly náročné úseky a nebylo to zadarmo, ale rozhodně nic extrémního. Pak to ale v Grand Canyonu začalo gradovat a nakonec jsme všichni uznali, že toho bylo tak akorát dost a že to byl solidní počin a posunutí dosavadních hranic v mnoha směrech.

Teď je čas posunout se do civilizace. Je kolem desáté, slunce strašně praží a míjí nás štrůdly aut. Tentokrát mi stopování nedělá žádný stres. Už nikam nespěcháme a úspěch výpravy to nijak neohrozí. Všímáme si, že čím větší je na silnici provoz, tím víc jsme pro řidiče neviditelní. Na malé prašné cestě, kde projede pár aut za hodinu, vás každý pozdraví a přemýšlí, co tam asi tak budete dělat, když vás nenaloží. A tak vás radši naloží. Na velké silnici se stovkami aut za hodinu si asi všichni řeknou, že nás určitě naloží někdo jiný a klidně nás minou. Dneska je to sice trochu jedno, ale jsme rádi, když nás nakládá tříčlenná rodina, která se pro nás dokonce vrátila, poté co nás minuli. Jsou fajn, zajímají se o to, jak to teď v Evropě je, jak se díváme na Ameriku a američany atd. a je to takové nenásilné usazování do zaběhlých civilizačních kolejí. Vysazují nás u informačního centra parku. Díky moc. Tady už je to ovšem poměrně násilná resocializace. Všude jsou stovky, opravdu stovky lidí. Je nám z toho „ouzko“.

Potřebujeme zjistit, jak je to s autobusem do nejbližšího většího města St. George – tam máme zítra zaplacený motel a téměř od něj autobusové jízdenky do Las Vegas na letiště. Začínáme tušit, že to bude trochu oříšek. Měl jezdit nějaký shuttle zadarmo, ale nikdo o něm nemá vůbec tušení. Chvíli ještě hledáme na internetu a zkoušíme volat trail angela, na kterého nám dal kontakt Adventure Muffin předevčírem v Colorado city. Bez úspěchu. No nic. Zkusíme to zítra zase stopem. Aspoň nemusíme ráno nikam spěchat.

Jdeme se nacpat begetou se spoustou zeleniny do Subway a pak už je potřeba se trochu zkulturnit. Teď mezi lidma nám to najednou začíná dost vadit, že jsme umolousaný a smradlavý… Ještě že mají američani všude veřejné prádelny. Během jídla jsem nás ještě zvládnul zaregistrovat do loterie o vstup na Angels Landing na zítra (za mě nejzajímavější normálně dostupné místo v Zionu) a teď cestou do prádelny vyzvedáváme na poště náš bounce box. Efektivita musí být. V prádelně se převlíkáme klasicky do nepromoků a všechno ostatní pereme.

Ve velkém outdoorovém obchodě na hranici parku se ve veřejných sprchách sprchujeme a už jsme naprosto kulturní. Jdeme se ubytovat do obřího kempu, kde už je asi tak tisíc lidí. Je úplně plno. Ještě že máme rezervaci! Na našem spotu stavíme Kubův stan, odkládáme do něj batohy, chvíli vegetíme a jdeme na večeři. Je sice po všem, ale jídlo nás pořád baví a tuším že nás ještě pár týdnů bavit bude.

Po návratu do kempu zjišťujeme, že v loterii jsme neuspěli a že se Kubovi do stanu dostala drzá veverka a rozkousala Damajkyčovi batoh a pár věcí v něm. Měl nakoupené tortilly do letadla 😊 a všechny jsou ohlodané… směřují do popelnice. Taková škoda! Mohla být v letadle legrace😊 Úplně to vidím, jak si na stolečku matlá tortilly burákovým máslem a všichni okolo na to vyjeveně civí… Škoda.

Je to asi znamení, že už se máme sebrat a jet domů. Svoje jsme si užili a že se máme pěkně rychle zařadit zpět do procesu.

V kempu je hodně světla, docela živo a hluk a nespí se nám zrovna dobře. Opravdu čas jet domů.

Zion je naprosto úchvatný park. Když do něj přijíždíte, jsou to po obou stranách půl kilometru vysoké barevné stěny. Vypadá to jako filmové kulisy, je těžké uvěřit, že je to skutečné. Kromě pohledové parády nabízí Zion možnosti pro festovní dobrodružství v podobě canyoningu – prolézání suchých i mokrých kaňonů s pomocí lana. Vyběhnete si na náhorní plošinu, lesem dojdete k nějakému zářezu, do něj se spustíte a postupně projdete, proslaňujete a proplavete ideálně až do hlavního canyonu do Narrows. Mám Zion rád, byl jsem tam mnohokrát a v kaňonech jsme si užili spoustu zábavy.

Ještě včera ráno mi přislo fakt škoda, že do všech zajímavých míst zavedli permity a že se v parku moc nerozhlédneme… ale dnes ráno se všichni shodujeme, že ty tisíce lidí a turistický cirkus nemáme zapotřebí a že se rychle najíme a mizíme odsud.

Dáváme obří bagetu v Subway a pak se stavíme k silnici na stopa. Stojíme na autobusové zastávce. Buďto budeme mít kliku a chytíme stopa, nebo se dočkáme busu a svezeme se nakonec městečka, kde bychom nemuseli tolik dráždit sherifa, když tady stopování není úplně legální.

Po patnácti minutách přijíždí autobus a tak míříme na konec městečka. Zabíráme místečko na malém kopečku se širokou krajnicí a užíváme si výhledy na údolí Zionu.

Aut jezdí hodně, ale moc si nás nevšímají. Konečně přijíždí velký pick-up, ten by nás mohl vzít na korbu. Dokonce dává blinkr. O-ou, je to sherif… Docela ironie, že nás vychytá zrovna na posledním stopu. To už je život. Sherif v kšiltovce a neprůstřelné vestě vystupuje a příjemně s úsměvem se ptá jak to dneska jde a proč tam stopujeme.

Vysvětlujeme, že jsme právě dokončili trek, nemáme auto, shuttle nejezdí a Uber ani nic podobného sem mimo civilizaci nezavítá… jsme v pasti a potřebujeme se dostat do St. George na motel a zítra busem do Las Vegas. Sherif pokyvuje hlavou a pak říká: „takže máme dvě možnosti. První, že vás naložím a přiblížím k St. George (začíná se uculovat) a druhou, že vás nechám se tady potulovat po highway a odpoledne budu řešit tři mrtvoly u silnice ve svým okrsku…“ První možnost se nám zamlouvá o něco víc😊 Tak nás poučuje, že si na korbě musíme sednou a nesmíme se zvedat. Že podle místních zákonů se na korbě můžou pasažéři vozit, dokud nezvednou zadek z podlahy. Nakládá nás, volá vysílačkou že veze tři stopaře na hranici svého okrsku a vyrážíme. Myslím docela stylový odjezd. Jsme z toho úplně nadšení. Tohle by nás nenapadlo. Nevím jak moc se to může, ale nelze odolat a mrskám tam jedno selfie 🙂

Sherif nás veze asi 40 kilometrů. Máme skvělý výhled zpátky na Zion. Šlapali jsme skrz pouště a neuvěřitelné kaňony šest týdnů, ale tady je to zase o něco jiný a lepší. Mám pocit, že se to nemůže nikdy okoukat. Za námi jede celou dobu velké SUV od Toyoty. Když sherif odbočuje na benzinku, aby nás vyložil, tak řidič Toyoty mává. Zubím se a mávám nazpátky.

Sherif zajíždí za benzínku, asi nechce aby moc lidí vidělo, že nás takhle vozí. Je to sice dobrý skutek, ale i tak. Když nás vyloží, tak se ještě ujišťuje, že víme kde jsme a jak se dostaneme dalších asi třicet kilometrů do St. George. Je mi to trochu blbý, ale tahle situace je tak výjimečná, že se sherifa ptám, jestli se s ním můžeme vyfotit. Nemá s tím problém. A v ten moment se zpoza rohu vynořuje řidič Toyoty, co jsme na sebe mávali a s úsměvem hlásí, že nás vyfotí.

Tohle by nikdo nevymyslel. Andy tady vyrůstal a takhle na korbě se vozili s děckama jako malí. Už mnoho let neviděl nikoho na korbě jet a už vůbec né na korbě policejního auta. Zajímalo ho co se děje, tak tady zastavil a přišel právě včas na focení. Sherif mu vysvětlil, že potřebujeme do St. George, ale ze Zionu nebylo jak se dostat, a že nechtěl abychom se toulali po dálnici. Tak nás naložil, ale dál než sem že nemůže. Tady končí jeho okrsek. Andy se hned nabízí, že nás do St. George sveze. Sherif mu děkuje a podává ruku. Andy nás nakládá do Toyoty a vyrážíme směr St. George. Neuvěřitelný.

Dá se to vysvětlit buď tím, že jsme na naší cestě narazili na jediných deset skvělých lidí v celých spojených státech a nebo tím, že téměř všichni obyčejní američané jsou prostě skvělí! Všude jsme i ve třech chytli stopa během chvíle. Řidiči se pro nás klidně i vrátili a nebo si zase dost zajeli, aby nás složili tam, kde potřebujeme. Jenom to potvrzuje naše skvělé zkušenosti s lidmi na ostatních dlouhých trailech. Všem kdo nám pomohli patří velký dík. Kéž by se tenhle fajn pozitivní přístup k ostatním rozšířil i k nám do Čech!

Andy má v autě syna Guse. Na dvanáct let je to dobrej rozumbrada. Všechny nás dost odzbrojí, když řekne, že nemusíme udávat vzdálenost v mílích a že klidně můžeme používat metrický systém, protože stejně dává větší smysl než ten jejich imperiální. Andy se ptá, do jakého motelu míříme. Mám to v navigaci, hlásím jméno a Andy pokyvuje, že tak nějak tuší, kde to je. Ptám se, jestli jezdí jako řidič Uberu? Usmívá se, že tak něco… že dělá pro firmu s pár luxusníma tryskáčema jako pilot. OK, skoro jako Uber. Pracuje pár dní v měsíci a vždycky mu den předem oznámí kam poletí. Většinou jen v rámci severoamerického kontinentu, ale už letěl i Londýn nebo Jižní Ameriku. To zní jako zajímavá práce.

Jak se blížíme k St. George, tak Andy hlásí, že možná bude složitější se k hotelu dostat, protože ve městě se koná velká událost – mistrovství světa v Ironmanu! Poprvé v historii mimo Hawai. On to říkal už sherif, ale zdálo se mi to jako blbost, hihi. Teď už je to jasné. Na silnici vedle dálnice už vidíme první závodníky na kolech. To je docela pecka, takhle nechtěně se připlést ke sportovní události takového významu. Chtěl jsem se celé odpoledne válet u bazénu a nebo spát, ale rád to přehodnotím a vyrazím se s klukama podívat na všechny to borce a borky do cíle.

Andy nás vykládá před hotelem kolem jedenácté a máme docela kliku – ubytují nás hned. Naposledy se před hotelem fotíme a slibujeme si, že se určitě sejdeme na pivo v Čechách. Na hotelu se hned přesouváme na bazén a vegetit do vířivky. To je taková pohoda! Vypočítáváme kdy zhruba by mohli nejlepší závodníci dorazit do cíle, abychom je nepropásli. Stihneme ještě krátkého šlofíka a pak už jdeme do centra. Je to odhadem tak kilák a půl. Cestou se zastavujeme podívat odkud nám zítra pojede shuttle a stopujeme jak dlouho nám to potrvá (ráno máme na hotelu snídani, tak kolik jí můžeme věnovat času, abychom byli včas na zastávce😊) Všude jsou cedule a je vidět, že město touhle slávou opravdu žije. Snažíme se nějak proplést kolem hrazení a spletí uliček a nadchodů k cíli. Tratě běhu i kola jsou namotané skrz centrum a kruhový objezd snad desetkrát dokola. Trochu pobaveně přemýšlím, jestli se v tom někdo vyzná a jestli tam závodníci nebudou kroužit nadosmrti… Ještě půl hodinky před předpokládaným doběhem vítěze je tu docela poklid, ale o to víc to vře při finiši první desítky chlapů u holek. Kotel jako hrom.

Tohle jsou fakt stroje – 3,8 km plavání, 180 km na kole a na závěr maraton. Pro většinu smrtelníků by stačila za den jen jedna disciplína a byl by to výkon. Tady to dají všechno pěkně za sebou, ve vedru a ještě pod 9 hodin. Nechápu.

Docela intenzivní zážitek z úplně jiného soudku na závěr našeho dobrodružství. Večer se snažíme ještě trochu pobalit, vytřídit a vyhodit co už nestojí zato vozit domů atd. Moc se mi to nedaří. Asi už jsem nervózní z cesty, ale nedaří se mi ani spát. Už se opravdu těším domů, na svoje holky i na postel.

Ráno se rychle balíme, během 15 minut do sebe cpeme maximum jídla a pádíme na bus. Všechno stíháme a už se vezeme do Vegas. I cesta po dálnici je zážitek. Ta krajina je tady tak intenzivní, že by stálo zato do Ameriky letět a jenom se svézt autem z Vegas do Zionu 😊 Shuttle nás vysazuje na letišti. To je samozřejmě správně, ale my potřebujeme oběhnout ve městě ještě pár obchodů a nakoupit dárky. Zkoušel jsem řidiči nadhodit, jestli nás nevyloží někde cestou, ale absolutně to nechápal, proč by nás měl vysazovat někde ve městě, když jedeme na letiště, tak jsem to vzdal… První obchod je hned vedle letiště, tak se rozhodujeme dojít tam ten kilák a půl pěšky. Haha. Asi nám mohlo dojít, že na letiště nepovede chodník, ale jen hustá spleť oplocených dálnic. Po pár pokusech kličkování příkopama se vracíme a bereme bus. Člověk projde “téměř hladce” stovky kilometrů náročným terénem a divočinou a pak není schopný dojít pěšky ve městě do obchodu. Zvrácená doba 😊

Zpátky na letiště bereme Lyft (obdoba Uberu) a řidiče původem někde z tropické Afriky pobavíme tak, že tluče rukama do volantu a hlasitě hýká. Vždycky se na chvíli uklidní a pak se zase rozchechtá a kroutí hlavou. Stačilo říct, že jsme dobrovolně pěšky přešli celý Utah, ušli jsme 1300 kilometrů a spali šest týdnů venku… Přitom taková samozřejmost, že 😊 Je fajn, že je svět tak rozmanitej! 

No nic, jsme na letišti. Naposledy přebalujeme batohy, balíme je do fólie a jdeme na check-in. S tím jak na pásu odjíždí můj batoh do útrob letiště pro mě končí i tohle dobrodružství. Bylo to mnohem lepší, než jsem čekal. Po všech stránkách. Parťákům Péterovi, Jakubkovi i Haydukovi tímto děkuju za skvěle prožitých šest týdnů, Díky!

3 komentářů u "Hayduke Trail – z Colorado City do Zionu a domů"

  1. Radek napsal:

    Paráda, moc vám všem s Kačkou závidíme a dobrodružství jsme prožívali s vámi. Bylo to parádní počtení jak zde, tak u Jakuba 🙂

  2. Marian napsal:

    Nádherné!

  3. Daavid napsal:

    krasa! Diky ze ste sa podelili a mnoho stastnych km prajem!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Hayduke Trail
  • Celková délka
    1300 km
  • Doba na průchod
    40 - 60 dní
  • Začátek
    Salt Valley, Arches N. P.
  • Konec
    Weeping Wall, Zion N.P.
  • Nejvyšší bod
    Mt. Ellen South Summit, 3481 m
  • Nejnižší bod
    Colorado River v Grand Canyonu, 598 m
Více o treku