Festival Nalehko se koná již 8.-9. října! Více info na www.festival.nalehko.com

Hayduke Trail

1300 km 40 - 60 dní Salt Valley, Arches N. P. Weeping Wall, Zion N.P.

Zero day

V neděli 10.4. máme celý den volný, tzv. “zero” jako že nula trailových mil. Máme pohodu v chatce. Baštíme, pereme, čistíme filtry a láhve. Bavíme se s lidma z kempu i když pak trochu nestíháme – člověk nikdy neví kdo mu může nabídnout jízdu nebo nějakou pomoc:-)

 

Nakupujeme drobnosti – třeba novou láhev na filtrování protože originál Sawyer mi praskl… Fakt nic nevydrží a jsou dost k ničemu. Mnohem lepší jsou láhve Evernew, ale do těch si dávám jenom čistou vodu. Mám to tak jednoduše odlišené že v Sawyerech je voda špinavá, určená k filtrování a v čirých Evernew už je voda čistá, určená k pití, nebo nošení v batohu.

Voláme domů a do práce a taky píšeme blog a čas strašně rychle utíká! Těšil jsem se, že si malinko odpočinu od dětí, ale vždycky když si zavoláme, tak se mi po těch mých holkách stýská… Ach jo, a to jsem pryč teprve dva týdny…

Ve dvě už se to nedá odkládat a jdeme do restaurace co patří k našemu kempu. Mají tu vyhlášenou pizzu. Radši bychom pořádnýho burgra nebo žebra, ale i ta pizza vypadá dobře, tak bychom to měli zkusit. Obsluhuje nás skoro sedmdesátiletá čupr bábinka Fran. Je nadšená z toho že jdeme Hayduke (je to tu docela pojem) a dává nám k obědu zdarma kafe a dorty! Je boží a na svůj věk z ní čiší energie.

Pak se s Kubou vrháme naplno na blog. Celý den je rychle pryč… Málem ani nestíháme večeři – jenom rychle vybíháme na Green Chilli burger do Circle D restaurant.

Pro jistotu ještě počítám a fotím jídlo – mám ho rovných 7 kilo! To je na šest dní fakt hodně, ale já to prostě potřebuju. Už to mám vyzkoušené. Nemám na sobě ani gram tuku navíc, tak musím pořád jíst.

Psaní blogu mi dává zabrat… Píšu do 23h a mám pocit že jsem si za celý den vůbec neodpočinul. Kuba píše snad ještě dýl. Má můj obdiv.

Zpět na trail

11.4. Ráno chceme vypadnout brzy. Vstávám v 6 a mám plný telefon vzkazů, hovorů, vyřizování. Peklo. Vůbec se to nehodí. Před osmou běžím na poštu pro balík s mapami na druhou půlku trailu. Chvíli po osmé se odubytováváme, loučíme s Fran a kráčíme směr východní konec města na stopa. Zastavujeme v Subway na velkou bagetu plnou masa a zeleniny k snídani.

V 9:15 už šlapeme po highway správným směrem pryč z města. Damajkyč slyší auto tak zvedne palec a zastavuje nám holčina Neck Knife s obytňákem. Haluze.

Měl jsem už od začátku trailu hroznej strach z tohohle stopu do města po nekonečný prašný cestě a to jsem si myslel že je to  jen 50 km. Teď víme že je to skoro dvakrát tolik! Do města klapl stop doslova zázračně, ale teď bychom potřebovali zpátky. Věřil jsem, že to dobře dopadne, ale nějak jsem si to nedokázal představit… Dokonce jsem ve městě poptával odvoz u cestovky co vozí lidi do kaňonů, a ti se vytasili s cenou 280 USD, když je to takhle daleko. Tak to fakt ne. Holčina nás vykládá po 7km u prašné Hole in the rock road.

Chvíli tam postaváme, fotíme se a pár aut stočí okýnko říct nám, že nemají místo.

Včetně holčiny, co jsme potkali včera v našem kempu. Auta docela jezdí. Holčina se vrací a nabírá nás! Její trail name je Spork. Je tu s partou lidí, ale už je nemohla vystát, tak je nechala jít na výlet samotný a vypravila se prozkoumat kaňony taky až téměř na konec téhle cesty. Když zjistí, že my potřebujeme jen o 7 mil dál, tak nás nakonec veze až na náš trailhead. To je neocenitelná pomoc. Děkujeme. Zvlášť když u trailheadu chytám mile post 55! Padesát pět mil je 88km! Vezli byste jen tak z plezíru někoho dvě hodiny stopem po rozbité prašné cestě??? Pecka, moc děkujeme. Dávám Spork aspoň dvacku, ať si na nás dá večeři až se vrátí do kempu. Tohle bylo štěstí jako hrom!

Silný vítr

V 11:30 vyrážíme. O tom se mi ani nesnilo. Začínáme těžkým stoupáním 700 výškových metrů na Fiftymile mountain – náhorní plošinu/útes, který se táhne snad do nekonečna na obě strany. Začíná foukat. Toho jsem se bál. Včera mi na mobil přišlo Extreme Wind advisory – varování že od odpoledne přes noc má strašně fučet. V nárazech přes 100km/h. Že to požene hromady písku, budou padat stromy a může to převracet obytňáky.

Normálně by určitě bylo lepší zůstat ještě den v chatce, ale to bychom spadli za plán a nebyli bychom v Grand Canyonu ve dnech, na kdy máme permit. Podle mapy, když zabereme a vylezeme včas nahoru, tak po nějakých 5 km začneme klesat do kaňonu. Tak musíme zabrat, sestoupit co nejníže a někde se zašít.

Výhled zpátky na kaňony odkud jsme přišli je opět parádní.

Na vrchu se prodíráme křovím, doplňujeme vodu u trochu strašidelné, zanedbané chatky, u které leží obrovská motorová pila a sekera, ale nikdo tam není a začínáme sestupovat do zarostlého kaňonu.

Už fučí dost. K tomu předpověď na noc hlásila -8°C. Docela myslím na Oli – je dobrá že CDT se mnou dala. To odcházení z města do špatného počasí je náročné. Je to náročné i takhle jednou, když člověk neví do čeho jde a jak to zvládne, natož pak když takhle odchází 5 měsíců! Dodatečně posílám Oli pochvalu. Howg.

Do takhle zarostlýho kaňonu jsme ještě nelezli. Monday Canyon… Děsnej opruz. Vypadá to jako větývky, ale všechno v poušti je děsně tvrdý, nepruží to a má to trny a háčky… Stačí chvíle a máte všeho po krk.

Nakonec se to zlepší,  překonáváme pár zábavných slezů a hledáme včas kemp co nejvíc za větrem. Už hrozně fučí i v kaňonu. Nacházíme zdánlivě dobré místo a jdeme včas spát. Po setmění vítr strašně zesiluje a mete nám pod plachtu kýble písku.  I Když máme všechny kolíky zatížené velkými kameny, tak to párkrát vypadá že uletíme. Do dvou nespím. Všude jemný písek. Ve spacáku, v obličeji, blbě se dýchá.

Ve dvě vylézám čůrat, kontroluju zakolíkování a když začnou o plachtu tarpu šustit sněhové vločky tak konečně usínám. Dnes za půl dne pěkných 22,5 km.

12.4. Ráno je klid, to je úleva, ale mrzne solidně. Balení je peklo, všude je písek.

I tak se daří po půl sedmé vyrazit. Je strašná kosa. Mám úplně zmrzlé nohy i ruce v rukavicích.  Monday Canyon je peklo. Obrovské balvany blokují úzký kaňon, okolo neprostupné křoví Tamarisk, pod kameny bláto…

Stojí to hrozně sil a postup je pomalý. Zatím nejhorší úsek na Hayduku. Kromě toho neseme dost vody na celý den až do zítra. Kolem poledne jsme všichni vyčerpaní a téměř jsme se neposunuli. Oběd dáváme u ústí Navajo Canyonu. Tady už je široké koryto, to je úleva. 

To nám vrací energii. Jedeme děsný bomby a za odpoledne dáváme 25 kilometrů. Navajo a Reese Canyon se šli dobře. Večer konečně narážíme na vodu v Last Chance Creek. Vypadá alkalická, všude je bílá sůl, ale je dobrá.

Zato v kaňonu fouká, tak se vracíme kousek do Reese Kaňonu. Stavíme stany pod skálou ve staré ohradě pro dobytek.

Tady téměř nefouká. Opět by v noci mělo dost mrznout, tak je místo za větrem dost výhra. Bezva. Na to jak zoufalé bylo ráno, jsme nakonec vyšvihli pěkných 38 km.

13.4. ráno je -5°C, ale dá se. Last Chance creek Canyon je trochu lepivé bahínko a pořád kličkujeme a přeskakujeme vodu, ale postup je rychlý. Wash je široká.

Nevítaný parťák

Před polednem máme 12 mil. Šlofík a jdeme Paradise Canyon. Taky má vodu. Cestou se k nám přidává malé tele, když míjíme stádečko krav. Nemůžeme se ho zbavit. I když na něj křičíme a švihnu ho hůlkou, tak to bere jako hru a jde s námi. Snažíme se ho odehnat zpátky ale nic. Hláška “ty jsi tele” má svoje opodstatnění… Nakonec zastavujeme a vedeme ho s Kubou skoro kilometr zpět ke stádu.

Hrozně mě štve, že je to tele tak hloupý… že stádní chování je důležitější než přežití… Taková paralela k lidskému chování. Šlo by s námi až do večera a pak by tam bez mámy chcíplo..  Ani mámě nechybělo… V Klidu se pásla a museli jsme ji dovést až k ní než zabučela a zas ho přijala.

Těsně před koncem dne odbočujeme do Yellow Paradise slot canyonu. Krátký úzký kaňon kde se dá vylézt a prolézt asi 200 m.

Trochu zábavy a příjemné zpestření po celodenní chůzi jedním kaňonem. Rozbíjíme tábor přímo ve vstupu do kaňonu protože tady nefouká.

Bezva pokojíček a jdeme spát brzo. 24,5 mil

14.4. Ráno se budím pěkně vyhřátý, ale je cítit mráz. Hodinky hlásí -6°C. Tradičně vycházíme v 6:30 a hned jak vylezeme z kaňonu na cestu, tak Kuba hlásí -9°C. Děsně mrznou ruce i nohy. Čekáme na slunce jak na smilování. Naštěstí za hodinku vylézá a rychlou chůzí se ohříváme. Čeká nás 20 mil po prašné cestě a je to příjemná změna. Pěkně to utíká.

Těšíme se na polední pauzu u solární pumpy s čistou vodou. Má to být trochu dobrodružství ji najít. Následuje velké zklamání, v nádržích je jen hnusná hnijící voda.

Jedna hnědá, jedna zelená. Volíme hnědou. Ale jen litr na vaření. Dobereme později v kaňonu. Kolem 16h slézáme do krásného slot kaňonu Round Valley Draw. Je to jako z nějakého dobrodružného filmu. Jdete si písčitým korytem potoka a najednou se v zemi objevuje prasklina, omrknete to a hurá pod zem.

Docela problém se vejít s batohem. Někdo tam nechal lano, tak to byla hračka. Pěkná změna takový kaňon. Užíváme si to. Bohužel voda, která tu měla být se nekoná. Sakra, už začínáme být na suchu. Je skoro sedm večer a v nohách máme přes čtyřicet kiláků, ale shodujeme se že to zkusíme natáhnout ještě k dalšímu “spolehlivému” prameni. Šlapeme dalších 7 km hlubokým pískem širokým korytem.

 Ještě že je kaňon tak hezký, tak se to dá vydržet. Jinak jsou ty kilometry v hlubokém jemném písku na konci dne fakt zničující. Spolehlivý pramen vypadá jako když z písku sákne ropa.. a v tom se válejí kravský hovna…

Ještě chvíli jdeme a doufáme, že se to zlepší, ale nic. Nedá se nic dělat. Nabíráme vodu a balíme to po 31,5 mílích. To je 50 km. Dnešní den byl význačný – půlka trailu, první třicetimílový den a zároveň prolomená i meta 50 km. Dobrá práce hoši.

15.4. Spíme o půl hodiny dýl po těžkém dni. Zahajujeme kličkováním kolem ošklivé vody. Snažíme se udržet suché nohy, protože je kolem nuly. Je to docela zábava. Po snídani už je teplo, a voda vypadá mnohem líp, tak jdeme vodou. To je nakonec děsná pohoda a jde to rychle.

Od parkoviště u silnice potom stoupáme strmou okružní variantou omrknout žlutý kopec Yellow rock.

Po několika dnech dole v kaňonech stojí výhled za to. Zase něco, co jsem ještě neviděl.

Pak už sestupujeme k Paria Rivera. Je to říčka s fakt širokým korytem v barevném kaňonu. Dáváme si pozdní oběd a já koupačku i když voda nevypadá valně. Už to prostě potřebuju. Potom postupujeme údolím proti proudu. Zase se snažíme o suché boty, ale moc to nejde. Docela to utíká.

Sledujeme podivné stopy v písku a blátě. Buggy na ježdění s kitem? Vůz? Večer narážíme na historický vůz – wagon tažený koňmi a partu chlapíků Steva, Hanse, koňáka Guse a klučinu Johna.

Stylová večeře po americku

Zvou nás k večeři. To se nedá odmítnout. Proběhne stylová modlitba, která sem v daný moment patří stejně samozřejmě jako řeka nebo vzduch a pak výborný dlabanec. Příjemná rozprava s chlapíkama. Jsou z nás unešení. My zas z té jejich výpravy s vozem. Je to pecka. Povedená replika se vším všudy. Jezdí takhle různé historické trasy dvakrát do roka. Gus má ten wagon i ohoz fakt odladěný. Takové setkání by člověk nevymyslel. Trail provides, jak se říká. Skvělý večer s bezva lidma, akorát jsme díky mokrým nohám dost vymrzli.

Se zbytky světla se fotíme, loučíme a rychle se snažíme najít co nejdřív kemp. Vaříme si normálně naši klasickou večeři, bavíme se o tom jaký to byl skvělý zážitek (nejspíš oboustranně) a pozdě, až kolem desáté jdeme na kutě. Je bezva jít spát s plným bříškem a vědomím, že zítra brzy odpoledne už bychom to mohli dotáhnout na stop do města, do Tropicu. Chtěli jsme dnes dát trochu víc kilometrů, ale i 39 je dobrých.

 

16.4. startujeme jako vždycky, město volá ale moc se nám nechce. Včera jsme křižovali řeku tak 40 krát a dnes opět budeme mnohokrát brodit, než se dostaneme do suché části kaňonu. Podruhé na trailu natahuju nepromokavé ponožky a jsem za ně rád. Já na nohy fakt trpím. Je těsně nad nulou a studí to jako čert. Postupně se odpojujeme nejdříve do Sheep Canyonu a pak do Willis Creek Canyonu. Okolí je čím dál lepší.

Už od rána si říkáme, že musíme hlídat vodu a jak začne mizet, tak dobrat. Neseme si od rána jen litr, tak ať to nepropásneme. V Sheep creeku je potok, paráda, dobereme později. Ve Willis to taky teče. Jdeme kecáme a najednou mi něco chybí. Koryto je úplně suché. Jako když vypnete vypínač. Koukáme dopředu, dozadu, všude sucho. Ani jeden z nás to nechytil! No nic, vracet se nebudeme. K cestě na stopa jsou to necelé dvě hodinky. To vydržíme.

Kaňon se pěkně vybarvuje do žluta a navíc nás čeká highlight téhle sekce – úzký slot kaňon Willis Creek Narrows. Vstupujeme do něj a potkáváme první skupinky turistů. To je dobré znamení, budou odpoledne jezdit do města a čím víc aut, tím větší šance na jízdu.

Tyhle místa máme rádi. Živě to probíráme.

Co jste zač

Téměř u konce nás zastavuje stařičký fotograf, že “odkud je váš přízvuk”. Dáváme se do řeči. Žijí se ženou napůl v Německu a napůl tady. Baví je když Damajkyč vytasí němčinu.

Při odchodu nás už asi potřetí míjí pár jen o chlup starší než my a ptá se odkud jsme a kam směřujeme. Dáváme se do řeči a trochu lišácky se ptám jak velká je cesta kterou sem přijeli, protože na ní potřebujeme chytit stopa do města. Bez váhání navrhují že nás odvezou, stejně prý přes Tropic jedou😀. Kluci si ze mně utahují, jakej jsem prvotřídní somrák!

Za půl hodiny už jsme v Tropicu. Moc děkujeme Johne a Tammy!

Polovina trailu

V téhle etapě jsme překonali půlku Hayduku a musím říct, že jsme skvělá parta. Damajkyč aka Shadow všechno v pohodě zvládá i když je tenhle těžký trek jeho prvním dlouhým počinem. Kuba pořád vypráví příhody ze světa filmu. Nemáme žádný problém sladit náš denní rytmus. A hlavní a nejsilnější zbraní naší trojice je neskutečná rozhodovací síla – při těžké volbě jeden prohlásí “tohle nechám na vás hoši” a zbylí dva “my se přizpůsobíme”😂.

Cestou autem nám John hlásí že v noci má být zase extrémní vítr kolem 100km/h. Údolí kterým jedeme je už teď plné prachu a je vidět tak na sto metrů. Ideální doba strávit noc ve městě!

V Tropicu zahajujeme obědem, pak se ubytováváme za pár kaček ve stylovém americkém motelu. Pereme prádlo a v nepromokavých kompletech a péřovce jdeme nakupovat. Výborná hikertrash banda!

Zítra chceme vypadnout brzy ráno, hned po snídani. Je to docela pobíhání, všechno vyřídit. Čeká nás 80 km nejdřív skrz Bryce Canyon a pak už nabíráme směr jih do Grand Canyonu.

Mějte se fajně, Hayduke tým.

5 komentářů u "Hayduke Trail – z Escalante do Bryce Canyonu"

  1. Radek Derryn napsal:

    Paráda 🙂 a rozhodovací síla fakt pobavila 😀

  2. Mišuna napsal:

    Ty extatický úsměvy nad taškama narvanýma jídlem:-)))
    Fajn, že vám takhle vychází stopování, jen tak dál! A Žlutej kopec jen nádhernej, další westernový foto taky. Telátko pitomý, no… máte dobrý srdce, že jste ho mámě vrátili.

  3. Maruška napsal:

    Telátko děkuje za návrat k mamince :))

  4. Franta napsal:

    moc pěkná reportáž, ať Vám to i nadále šlape

  5. Janča napsal:

    Proč mám pocit, že pořád jen jíte??😅😅

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Hayduke Trail
  • Celková délka
    1300 km
  • Doba na průchod
    40 - 60 dní
  • Začátek
    Salt Valley, Arches N. P.
  • Konec
    Weeping Wall, Zion N.P.
  • Nejvyšší bod
    Mt. Ellen South Summit, 3481 m
  • Nejnižší bod
    Colorado River v Grand Canyonu, 598 m
Více o treku