Hayduke Trail

1300 km 40 - 60 dní Salt Valley, Arches N. P. Weeping Wall, Zion N.P.

7 Hayduke Trail – z Grand Canyonu do Zionu

28.4. Ráno mám 5 minut zpoždění – nedaří se mi kulturně zpacifikovat všechno to jídlo 🙂 Když konečně vyrazíme, musíme nejdřív projít celou turistickou vesnicí Grand Canyonu, ale to je dnes v pohodě, protože takhle brzy ráno nikde není ani noha. Jsme docela nevyspalí a vypadá to, jako bychom to šli za trest:-)

Když se napojujeme na hraně kaňonu na trail, tak akorát vychází slunce. Je kolem nuly a těžko si představit že za 4 hodiny už se budeme smažit ve třicetistupňovém vedru. Podél turistického chodníku je parádní výstavka všech druhů hornin, jak jsou v kaňonu navrstvené. To se jim povedlo. Fotím to a musím to později nastudovat. Je to trochu ostuda, že člověk prochází takhle unikátním geologickým rájem a nic moc o tom neví…

Zvládl jsem zatím vypozorovat, že to je od vrchu seřazené jako několik typů a barev pískovce, potom vápencové vrstvy, několik typů břidlic a úplně dole žula v tolika provedeních, že jsem vůbec nevěděl, že existují! Krása.

Rim to Rim

V 6:30 jsme konečně na správném trailheadu a začínáme klesat po Bright Angel trailu. Jde to překvapivě rychle. Nejdřív krásná oáza Indian garden plná stromů a s tekoucím potokem, a pak už řeka Colorado. Přecházíme po pěkně dlouhém visutém mostě. Docela se sem i hodí.

V 11 h jsme na Phantom ranči. Odtud už budeme jenom stoupat až na severní okraj. Je docela úlet, že ranch tady postavila Santa Fe Railroad Co. už v roce 1922 a byl tu zavedený i telefon! Vůbec to nechápu, jak v takovém terénu dokázali bez techniky během pár let postavit doslova chodník z jedné strany na druhou, postavit ranch a ještě tam přivést fungující telefon… Chápu to o to míň, že rodičům se u nás na vesnici podařilo vyběhat telefon domů až v roce 1998! Z tohohle pohledu mě trochu mrzí, že jsem se nenarodil o sto let dřív – byla to skvělá době pro dobrodruhy, průzkumníky a průkopníky všeho druhu. Kdo by byl řekl, že zrovna pár budov tvořících Phantom ranch hrálo roli v tom, že byl Grand Canyon zařazen před sto lety do souboru čerstvě vzniklých národních parků (good job president Roosevelt!).

Dáváme jen krátkou zastávku, dobíráme vodu a Kuba si kupuje kšiltovku, protože včera zapomněl svůj skvělý klobouk u prádelny. Pak se rychle vydáváme dál na sever, dokud není pekelné teplo. Tudy jsem ještě nikdy nešel. Zase paráda a zvlášť závěr v Roaring Spring Canyonu člověka uchvátí – když koukáme před sebe, tak absolutně nechápeme kudy má trail projít.

Projde a s pár zastávkama jsme před 19h nahoře na severním rimu. Měl jsem z toho velký strach a nakonec to bylo napohodu. Trochu boj je hledání Winter campu a vody, ale i to zvládáme. Hledám zásuvku a obíhám svítící záchody v kempu. Svítí se, ale je zamčeno a zvenku žádná zásuvka není. Nestihl jsem všechno nabít na jižním rimu a potřeboval bych to trochu dobouchat. Nakonec mám štěstí – Na jednom domečku něco opravují, mají rozsvíceno a nechaný dokořán otevřený servisní vchod a za ním zásuvku. Nechávám tam powerbanku i telefon a doufám, že to nikdo nepřijde ještě takhle po tmě zamknout… Hlídám to z kempu a před spaním to stejně radši běžím sebrat. Nakonec jdeme i docela včas spát. Dnes teda nějakých 41 km.

Tranzitní den

29.4. ráno je v kempu kolem nuly a není to špatný. Řešíme kolik vody nabrat. Voda je až do zítřejšího poledne nejistá. To je strašně dlouho. Přeci nepotáhnu 6 litrů! Je to vždycky dilema – lehký batoh a riziko žízně a špatného odpočinku, nebo vody dost a těžký batoh a večer být ztahaný… Volím kompromis, naberu 4 litry, který životně důležitě potřebuju, a když odpoledne bude mít Kanabowitz spring vodu, tak se dopiju a doberu vodu do komfortního stavu. Ušetřený 2 kila na zádech jsou fakt znát. Zvlášť když nás dnes čeká maraton.

Vyrážíme a u ranger station ještě zastavujeme chlapíka u chatky, jestli nemá náplast. Damajkyč si včera o kolík fiknul prst a nějak se mu to zanítilo. Ani já už po své epizodě s palcem téměř nic nemám. Tři kousky dostáváme, skvělé, děkujeme. Mít a nebo nemít tři náplasti je rozdíl šesti náplastí😁

Za chvíli se napojujeme na lesní cestu a po té vlastně půjdeme celý den. Na louce je děsná zima a teploměr ukazuje -5C. Ještě že na kraji kaňonu bylo tepleji. Cesta odsejpá, ale Kuba sotva klopýtá – od dvou až do rána dělal blog a tudíž skoro nespal. Obdivuji jeho nasazení a určitě vím, že bych to takhle ani nechtěl – jsem tu na trailu, abych byl venku, odpočinul si a vyčistil hlavu. Ano, blog je pracný a chci ho psát, ale je to až priorita dva. Každopádně Kuba si dává sluchátka, pouští Baumaxu a uhání/tančí dál. Je to borec.

Před obědem těsně míjíme kraj kaňonu, tak se jdeme podívat. Je to naprosto parádní vyhlídka dolů do Crystal Canyonu. Dáváme krátkou pauzu a jedeme dál. Procházíme pěkným lesem, který občas vystřídá suchá horská louka. Občas jsou zbytky sněhu a přelézáme docela dost polomů. V poledne po 22 kilometrech má být šance na vodu, ale pramen Kanabowitz spring je suchý. Nic jiného dnes už nebude. Při hledání v houští nacházím water cash – tři kanystry s vodou. Ještě v nich pár litrů je, tak si s Damajkyčem dohromady litr a půl bereme. Stejný množství tam ještě necháváme. Každá trocha vody dobrá.

Dáváme oběd a všichni hodinu šlofíka. Je teda docela kosa – spíme oblečení ve všem co máme, ale je to fajn vzpruha.

Pak už do večera jen tak kloužeme lesem, přelézáme polomy a před 19 h kempujeme. Cíl splněn, něco lehce přes 42 km. Je to hrozně fajn si navařit a zalézt do spacáku ještě před úplnou tmou. Chvilku píšu, ale klíží se mi oči…

Peklíčko

30.4. Je dobře, že člověk nikdy dopředu neví, co za obtíže ho ten den čeká, protože by chtěl ten den vynechat a přišel by o ty nejskvělejší zážitky v životě. My to taky nevěděli, a tak jsme o půl šesté vyrazili směr hrana Grand Canyonu a pak dolů na Tedy’s Cabin. Ranger tam udržuje knížku/registr se zajímavým úvodem z roku 2011, že Grand Canyon ročně navštíví  4,5 milionu lidí, ale jen asi 200 jich zavítá do tohoto zapadlého koutu na Nort Bass trailu. Kdyby věděl, že asi 20 lidí každý rok vyráží zarostlým kaňonem v opačném směru, jen s jednosměrnou ” jizdenkou” – některé úseky jdou pouze sklouzat dolů po hladkém vápenci a zpátky to rozhodně nejde – byl by určitě nadšený.

U chatky snídáme a v nepromok bundách míříme do trní. Nebudu se rozepisovat, strašnej oser – polovina toho roští je nějakej akát s 2cm dlouhýma trnama… Občas slézáme zajímavé skalní stupně.

Pak vedou mužici nesmyslně do prudkého svahu a nahoru do suťoviště. Asi nějaká blbost, kaňonem se dá jít dál. Slézáme, seskakujeme a sklouzáváme skalní stupně.

Podáváme a spouštíme na špagátu batohy, až po hodině uvízneme v místě, kde to nejde dál. Tak proto ti mužici… Sakra. Návrat nám trvá další hodinu. Dereme se sutí a křovím nahoru až se octneme na úzkém ostrohu. Podle mapy a GPS máme jít po něm směrem dolů do kaňonu. Žádná pěšina jen trnité, nesnesitelné křoví a na konci dvacetimetrový sráz. Pak další a další. V šíleném terénu trochu vlevo pomalu sestupujeme požadovaným směrem. Chvílema je to dost o držku.  Nohy jsou dodrané do krve.

Konečně jsme zpátky v kaňonu. Od chatky jsme ušli asi 2,5 km a trvalo nám to 5 hodin!  A to nás ty zajímavé věci teprve čekají a potřebujeme ukrojit kilometrů dvacet… Jsme hladoví a bez vody. Nečekali jsme, že to bude trvat tak dlouho. Potřebujeme dojít k vodě a dáme pauzu tam. Jsou to další tři hodiny přelézání, seskakování a hledání cesty kamením. Celé to má vyvrcholit pár klouzačkama do jezírek pod nimi. Kaňon se uzavírá a je to tu. Docela zklamání – voda je humus a klouzačky většinou na horním konci ucpané velkým kamenem.

Poslední velká voda asi udělala svoji práci. Aspoň ta poslední nejdelší skluzka je trochu akční. Asi jsme měli přehnaná očekávání.

O půl čtvrté konečně doklopýtáme k čisté vodě. Koupeme se, dobíráme vodu a “obědváme”. Jsou skoro čtyři odpolko a jsme v půli naší dnešní cesty. Hecujeme se a osvěžení pálíme dál. Pořád kamením, ale už je to lepší. Damajkyč dvakrát naráží na pořádného chřestýše a nakonec i na Bighorn Sheep. Takovej muflon, co skáče po skalách jako kamzík. Docela vzácnost, je jich tu jen pár. Pěkně nám pózuje.

Pak už se zprava připojuje Tapeats creek a začíná další level dobrodružství – musíme projít několik úzkých úseků kaňonu, kam se vejde jen divoký potok – takže vodou. Místy je to dost akční. Proud je do půl stehen a tahá mocně za nohy. Nakonec to není tak zlý a ledová voda krásně chladí rozedrané holeně.

Škoda že už se stmívá, když přicházíme k Thunder river. Podél ní máme vystoupat asi 400 metrů k jejímu prameni. No, prameni – ze skalní stěny z pukliny z ničeho nic vytéká rovnou celá řeka! Masakr. Bohužel už je téměř tma a vidíme prdlajs. Měli bychom ještě nastoupat a zakempovat asi o kilák dál, ale narážíme ve stěně v serpentinách na malý plácek a rozbíjíme camp tady. Ráno bude boží výhled na “pramen” i do kaňonu! Boží. Vaříme pořádnou večeři. Dnes to bylo intenzivní. Jsme zničení, ale nadšení. Cca. 21 km

1.5. Ráno máme docela pohodičku, teda kromě Damajkyče. Ten běží pár set výškových metrů dolů k řece, kde si myslí že včera zapomněl brýle. My s Kubou balíme, fotíme kemp, balím batoh i Damajkyčovi a jdeme taky kus dolů obdivovat unikátní pramen Thunder spring, který jsme včera nestihli za světla. Je to pecka.

 

Petr se vrací, brýle nenašel, tak nahazujeme batohy a pelášíme směr Deer Creek. Další vyhlášená pecka. Už v 7 h ráno je vedro. U potoka ve stínu snídáme a hurá do zábavného kaňonu a jím směr Colorado River.

Byl jsem tu před 15 lety se Zdeňkem a s Markétou a pořád je to dobrý! Proti nám proudí zástup lidí z raftových výletů, které dole na pláži zastavují.

Sbíháme až dolů k řece a před desátou vyrážíme na obávaný úsek podél vody. Má to být “jen” 7 mil. Nikde není trail, všude jen ostré vápencové kamení prorostlé kaktusy a různými druhy pichlavého křoví. Chvílema to vypadá, jakoby začínal trail, ale po dvaceti metrech úplně zmizí v ještě horším kamení než bylo před tím.

Každý krok stojí úsilí a vůbec se neposouváme. Občas musíme vylézt suťoviskem pár desítek metrů nahoru na útesy, protože před námi skály spadají až do řeky. Úplně u řeky je chladněji, ale zase se buď musíme prodírat křovím, nebo přelézat kamení pokryté kluzkým blátíčkem.

Do toho spalující vedro. Ještě že se dá občas zastavit na malé pláži a skočit do vody.  Skáču tam oblečený – chvíli to potom příjemně chladí.

Našim cílem je kaňon Kanab creeku. Těch 7 mil nám trvá 7 hodin. Jednohlasně tohle vyhlašujeme nejpodělanějším úsekem Hayduku! Dořezané boty, odřené holeně, zohýbané hůlky, hromady nových děr na batohu. A večer na krku! Už tak neseme poměrně málo jídla a tohle nás vrhá půl den za plán.

Ještě že je Kanab creek canyon taková paráda. Je úzký a stěny jdou bez přerušení kolmo nahoru skoro 500 metrů! Na úrovni vody jsou občas vymleté převisy a vypadá to jako gigantické Subway (vyhlášený kaňon v Zionu). Ta paráda nám trochu vrací náladu. Postup je ale taky pomalý – jsou tu časté flash floods (bleskové povodně) a dno kaňonu je zavalené kameny všech velikostí. Jde se po nich ve finále docela dobře, jsou oblé. Nakonec to balíme těsně před setměním, protože se nabízí pěkné místo trochu výš nad vodou a takové zatím nebylo.  Budeme klidněji spát, výš na vodou. Dnes totální únava a jen 24km. Grand Canyon nám dává pěkně na frak! Zítra s tím musíme pohnout!

Kanab Creek Canyon

2.5. Vstáváme před pátou hodinou a hned od rána “rubeme” kamení.

Nejdřív jsou to obrovské balvany, které přelézáme, oblézáme a přitom se snažíme nenamočit. Potom je dno údolí vysypané oblými kameny všech rozměrů a barev, které masírují mokrá chodidla až vypadají jako sekaná (moje tomu těsně unikají protože Timpy 4 mají o dost víc tlumení než Lone Peaky kluků).

Naštěstí je kaňon vážně parádní a i když to rozhodně není zadarmo, tak je to pecka. Už v 10h mizí potok a tak z posledních zelených jezírek nabíráme vodu na dalších 65 km.

 

To znamená plnou kapacitu 6 litrů. Podle mapy snad ještě po 50 km bude nějaká nádrž, ale bůh ví. Musíme jet na jistotu. S takhle těžkým batohem dostávají chodidla zabrat ještě víc. Pozdě odpoledne  už jsme mimo národní park a odbočujeme do Hack Canyonu. Kamení se mění v hrubý štěrk, to je hned příjemnější:-)

Dali jsme si dnes za cíl ujít maraton a to se nám daří. Jdeme od včerejška trochu na hlad a těšíme se na večeři – kvůli velkému převýšení etapy a těžkému terénu jsme zvolili taktiku míň jídla, lehčí batoh a rychlejší pohyb:-) Chvíli po parádním, náladovém západu slunce to balíme.

Leháme si do dolíčku v suché loučce opět pod širák. Ještě probíráme plány na zásobování v Colorado city pozítří a pak už jdeme na kutě. Dnes teda 42 km.

Maraton v prachu

3.5. Víme že nás čeká dlouhá cesta po prašných silnicích v otevřené krajině, tak vstáváme už ve 4:30 ať co nejvíc kilometrů posekáme než bude vedro. Během 3 hodin jsme venku z Hack canyonu na otevřené planině.

Rezervoár na který jsme si mysleli s doplněním vody je úplně suchý. Nevadí. Zatím se trochu mračí a fučí vítr, tak je spíš zima a litr co nám každému zbývá by nám mohl vystačit k Yellowstone spring za 17km. Po placce to děsně pálíme a v jednu po obědě už máme za sebou 33 km a jsme u naprosto boží nádrže s tou nejlepší vodou, jakou jsme cestou potkali! Dobíráme si, vaříme a do čtyř spíme.

Stále fouká silný vítr a vůbec se neoteplilo i když je jasno. Spím ve všem oblečení co mám, aby mi nebyla zima. Rozhodně je to lepší než spalující vedro posledních dní. Do večera jdeme dlouhými rovnými úseky prašné cesty a před sebou máme barevné kopce, do kterých je zaříznutý národní park Zion, naše cílová destinace.

Chytáme signál, tak prohlížíme služby v Colorado City a kujeme plány na zítřejší poslední návštěvu města. Cesta mi docela utíká.

Na planině není kam se schovat, není tu ani křoví. Tak rozbíjíme kemp kousek od silnice a stavíme v silném větru stany. V noci asi bude mrznout, tak ať jsme chránění před větrem a je tepleji. V povrchovém písku kolíky vůbec nedrží a hlouběji nejdou rukou zarazit. Nikde není k nalezení kámen větší než 5 cm na zatlučení, takže si dávám ještě výklus po silnici jestli něco nenajdu. Celé dny jdeme kamením a teď vůbec nic. Nakonec nacházím aspoň kus dřeva. Je tak vysušené a saturované jemným prachem, že je jako zkamenělé a bez problému vydrží zatloukání kolíků. Zajímavé. Dnes hezkých 46 km.

4.5. Ráno si dáváme pár minut spánku navíc a bez snídaně míříme co nejrychleji k silnici na stopa do Colorado City. Auta jsou děsně rozjetá. Vůbec  to nevypadá dobře.

Po nějakých 20 minutách se pro nás vrací chlapík, který viděl video Figure It Out on the Hayduke Trail a od té doby tady hikery nabírá, když ví, co jsme zač. Přerovnává kvůli tomu půl auta a nakládá nás všechny tři. Za dvacet minut už si zabíráme jídelní koutek ve velkém obchoďáku Bee’s Market a cpeme se.

Vůbec se to nedá kontrolovat. Máme deficit. Kuba si k obědu kupuje rodinné balení sushi. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby se ho nerozhodl zajíst celým pečeným kuřetem a půl kilem bramborového salátu! Damajkyč to vidí stejně, jen toho salátu si dává o chloupek víc… Se svým Taco salátem si připadám jako žabař tak si kupuju půllitrové kafe a dojídám obří čokoládový muffin:-) 

Jsme tu až do tří odpoledne. Vypadá to jako dlouhá doba, ale zkuste si vyrovnat na linku jídlo s ekvivalentem 5000 kcal a schválně jak dlouho vám bude trvat než to sníte? 😆 U toho ještě píšeme blog a dobíjíme elektroniku. Já přitom hledám a bukuju hotel v St. George a následně autobus do Vegas na letiště, ať máme to nejdůležitější v cíli zařízené a nemusíme stresovat. Časově jsme na tom dobře, tak snad všechno v pořádku zvládneme a z Vegas v poklidu odletíme. V podstatě nám zbývají už jen dva dny cesty, tak to nebudeme hrotit a užijeme si to.

 

Jeden komentář u "Hayduke Trail – Z Grand Canyonu do Colorado City"

  1. Franta napsal:

    Pašáci 👍👍👍

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Hayduke Trail
  • Celková délka
    1300 km
  • Doba na průchod
    40 - 60 dní
  • Začátek
    Salt Valley, Arches N. P.
  • Konec
    Weeping Wall, Zion N.P.
  • Nejvyšší bod
    Mt. Ellen South Summit, 3481 m
  • Nejnižší bod
    Colorado River v Grand Canyonu, 598 m
Více o treku