Festival Nalehko se koná již 8.-9. října! Více info na www.festival.nalehko.com

Hayduke Trail

1300 km 40 - 60 dní Salt Valley, Arches N. P. Weeping Wall, Zion N.P.

Bucksing Gulch – Arizona Trail – Grand Canyon – rafty – narozeniny – Little Colorado – dostáváme zabrat

20.4. je absolutně boží den. Ostatně jako většina na Hayduke Trailu 🙂 V 9h nás mají na motelu nakládat Marc s Carrie a povezou nás na trail. To je bezvadná pomoc. Vstáváme před sedmou, volám domů jak to holky s neštovicemi zvládají, a aby taky jednou za čas viděly taťulána:-) když už se pořád někde toulá. Pak běžím do obchodu do Deli pro pár snídaňových sendvičů. Potkáváme se tam s Kubou, tak kupuju vaničku salsy a baštíme to na místě. Ovoce a zelenina nám na trailu chybí, a tak je každá troška vítanou změnou.

Na pokoji nabírám vodu na celý den a snažím se jí napasovat do už tak úplně plného batohu. Táhnu teď skoro 8 kilo jídla. Jsem extrémně žravej a nemůžu si dovolit hubnout před poslední těžkou etapou.

Ale nabalit to bylo fakt zoufalství.

Nakonec těsně před devátou přichází operace palce. Chtěl jsem jen vyměnit náplast a přidat ichtyolovou mast, ale vypadá to, že už udělala svojí  práci. Takže beru jehlu a palec u nehtu trochu otevírám – nic takovýho jsem v životě neviděl. Vymačkal jsem tři hromady hnisu… Omlouvám se, ale musím to publikovat.

Bolí to, ale je to tááááková úleva! Děkuju Oli a babičce Vítě (je dětská doktorka) za doporučení ichtyolový masti a za antibiotika! Díky i čtenářce Kubova blogu, která tuhle volbu potvrdila. Vrací se mi chuť do života, hurá! Už to bolelo strašně. Ještě vydezinfikovat, přelepit a můžu běžet. 10 min zpoždění, omlouvám se.

Marc s Carrie jsou Kubovi velcí fanoušci a bedlivě sledují jeho blog. Když zjistili, že je Kuba v Utahu, přeplánovali svůj dovolenkový road trip s obytňákem tak, aby se s ním potkali. Tomu říkám fans! Takový Jakubovi “ultras”.  Jou oba biologové, tak máme celou cestu k místu, kde jsme včera skončili zajímavý rozhovor o ochraně životního prostředí v Americe. Plánování projektů a vykupování území věnovali celý život. Dobrá práce.

V 10 h jsme na místě. Děkujeme a loučíme se. Bylo super mít společnost.

Vyrážíme a během chvíle jsme na highway. Přebíháme ji a sbíháme do písčitého koryta Buckskin gulch. Úzký a hlavně kilometry dlouhý slot kaňon Bucksin gulch je s Paria river jedním z největších lákadel Utahu. Půjdeme jím sice jen pár mil, pak se Hayduke odpojuje , ale i tak se těšíme.

Gulch je u dálnice jen písčité koryto na placce, ale postupně se zařezává a po 5 mílích už jdeme v solidním kaňonu. Batohy jsou fakt těžké. Já mám 8 kilo jídla a přes 4 litry vody. Do toho hluboký písek. Tohle není NALEHKO… Ale tohle prostě k Hayduku a dlouhým trailům vůbec patří a pro tu parádu se musí občas zabrat.

Tady musím pochválit Damajkyče – na to, že je to jeho první dlouhej trail, tak funguje úplně bezproblémově. Ne že by neměl svoje problémy (obří puchýře hned druhý den, bolavý kolena občas atd.) Ale zvládá to řešit a rozhodně nezdržuje, jak se před odjezdem bál. To je bezva.

Na to že jdeme ve třech, tak se v podstatě vůbec nikdy nemusíme kvůli někomu omezovat. Všichni všechno zvládají, všechno do sebe zapadá a spíš mi přijde, že se projevují silné stránky každého z nás, než že bychom se navzájem omezovali a štvali těmi slabými. Damajkyč měl obavy, jak to bude zvládat se šroubama v kyčli a bolavýma zádama, ale má fyzicky fakt natrénováno a tady není čas se moc sledovat – musí se prostě šlapat – a tak funguje úplně skvěle.

Buckskin Gulch a trocha té turistiky

Kolem oběda přicházíme na prašnou cestu a trailhead, kde začíná ta úzká část Buckskin. Víme, že na to jsou potřeba permity a podle map a průvodce by pro denní návštěvu mělo jít zaregistrovat se a zaplatit přímo na trailheadu. Je to tak na spoustě míst s regulovaným vstupem. Je to jako v amerických kempech – obálky s předtištěným polem a kontrolním útržkem. Vyplníte iniciále, vložíte hotovost do obálky , utrhnete útržek a hodíte obálku do bytelného kovového sloupku. Bohužel, doba pokročila a na místě je návod, jak zaregistrovat a zaplatit permit on-line. Předem, bohužel, protože tady internet pochopitelně není. Shit. Neřešitelná situace. My jít dál musíme. Připravuju si hotovost a budeme doufat že pokud potkáme rangera,  bude s ním domluva a zaplatíme permit u něj. Bez auta nejsme schopní tuhle situaci řešit jinak. Musíme ještě napsat tvůrci map, aby odstranil poznámku, že permit lze koupit na místě, ať ušetříme nervy ostatním.

Po nějaké době je to zase velká paráda. Různobarevné skály dómy a věžičky a pak začíná úzký slot canyon. Užíváme si to, fotíme, děláme kraviny. Škoda že Hayduke odbočuje dřív, než přijde to nejlepší, ale i sekce do Wire pass je úzká sotva na batoh a je to pecka. Máme z toho dneska radost.

 

Radost nám nekazí ani to, že asi jen o kilometr míjíme top turistické místo Utahu – The Wave (je to i titulní foto u nejznámějšího videa o Hayduke trailu “Figure It Out on the Hayduke Trail”. Aby se místo nezničilo, může tam každý den jen pár lidí, permit se losuje na každý den z pár stovek zájemců. Je to on-line a zaregistrovat se musíte dva dny předem a to jsme v Kanabu nestihli.

Asi bychom se tam mohli večer protáhnout, rangeři tady nefungují jako hlídací psi, ale za velké problémy to nestojí. Shodujeme se na tom, že dodržovat pravidla je dobře , a že už jsme cestou viděli a zažili tisíckrát víc parády a nemusíme tudíž bazírovat na tomhle jednom místě.

Arizona here we come!

Následuje pár kilometrů po prašné cestě do kempu na hranici Utahu a Arizony. Tam přichází pro nás obrovská změna – dál vede trail! Jakože upravená pěšina a pravidelné vodní zdroje (wilderness tanks), to je luxus. Hayduke trail tady vede po trase populárního Arizona trailu (AZT). Je to hned znát. Proti nám chodí vysmátí hikeři, pro které na hranici Utahu jejich pouť končí. Dokázali to! To je taky příjemná změna, potkávat lidí. Mimo národní parky a dvě nejvyhlášenější místa v Utahu jsme za měsíc potkali na Hayduku 1 člověka. Už v kempu jsme poznali pár starších chlapíků, kteří zrovna dokončili – jeden měl mimochodem historicky první model batohu Gossamer Gear, který tehdá zakladatel Glen Van Peski prodával ještě pod značkou GVP Gear! Pěkný kousek historie.

Ve stoupání z kempu si užíváme trail, fotíme ve večerním slunci krásně barevnou oblast Coyote Butes a medíme si, že lepší už to snad ani být nemůže.  A pak potkáváme vílu! Je to fakt jako zjevení – okatá bohyně v krátké sukýnce s batohem na zádech se představuje jako Hannah z Kanady. Právě dokončuje AZT. Celých 1300 kilometrů jde v sandálech a fakt UL – takhle malej batůžek jsem nikdy neměl. Obdiv. Je to tak pětadvacítka. Batoh i Hannah😀

Máme zážitek, co vám budu povídat. Než odkluše tak z ní tahám aspoň info ohledně vody. Paráda, voda až do Grand Canyonu bude, nemusíme ji tahat, dnešek už lepší být nemůže! 29km

21.4. Je znát že jsme nastoupali nějaké metry – jsme na Kaibab Plateau ve výšce kolem 2300m. Vsude krásně zeleno, boží trail, radost. Je to pořád “poušť” – na zemi jsou kaktusy, ale už jsou všude borovice a jalovce. A je chladněji.

Dotankování v Jakob Lake

Docela to mastíme a na trailu to utíká. Chceme být odpoledne v Jakob Lake. Je to v podstatě jen benzinka, obchod a restaurace na křižovatce cest do Grand Canyonu, ale potřebujeme dobrat vodu, dokoupit pár dobrot na dalších 6 dní a hlavně nemůžeme vynechat možnost se pořádně najíst 🙂 Je to zábava, všichni si objednáváme největší burger v nabídce a za chvíli další. Obsluha se docela diví, ale hlad je hlad. Kupujeme si ještě pivko, že ho v klidu vypijeme v zavřeném kempu, rovnou tam dobereme vodu a pak se uklidíme jen někam míli do lesa přespat.

Bohužel voda v kempu je vypnutá, tak se musíme vrátit. Nepochopitelně ani v restauraci není kde dobrat. Mají fakt hnusné záchody, kde stojí v umyvadle špinavá voda… Snad poprvé na trailu kupuju galon vody. Konečně pořešeno a můžeme si v klidu dát pivko. Stylově Deschutes z Oregonu, stejně jako naše tarpy, které s Damajkyčem neseme (SMD Deschutes tarp). Mám radost, že se nám podařilo koupit i dvě piva tajně – Kuba za tři dny slaví narozeniny, tak ho ve vedru na dně Grand Canyonu překvapíme v řece (Coloradu) vychlazeným pivem. Bude to peklo, táhnout tři dny ty velký plechovky, ale za překvápko k narozeninám to stojí!

Po vypití pivek se zvládáme odvalit jen asi půl kilometru do lesa do dolíčku, kde moc nefouká, stavíme stany a jdeme spát. Zítra se má výrazně ochladit, tak se těšíme. Hned se půjde líp. Dnes 40km

Vánice

22.4. Akorát tak v 5h když zvoní budík, tak začíná chumelit. Ještě chvíli ležíme. Má to být jen přeháňka a pak už OK. Vyrážíme o hodinu později. Všechno je posypané jemnou bílou krupicí. Vůbec se neotepluje a po obědě začínají regulérní vánice. Už jsme nad 2500m, jdeme převážně spáleným lesem. Je to docela zábavně ponuré. Na tohle počasí jsme připravení a tak je nám komfortně, ale ten spálený les, silný vítr a sníh vytvářejí melancholickou náladu.

A tohle mám na dlouhých trailech fakt rád. Včera bylo zeleno, příjemný trail, teplo a vyloženě radost. Dnes pochmurno. Není to jako na Facebooku, kde se při rolování mění pocity během pár sekund podle příspěvku… Tady máte prostor pro nějakou náladu celý den a můžete se v ní náležitě vykoupat a užít si ji. Kluci včera poprvé vytáhli sluchátka, aby jim to líp utíkalo. Já s sebou ani žádnou hudbu nemám. Baví mě jen tak jít a nemyslet vůbec na nic. Prostě jen být a užívat si aktuální rozpoložení. Někdy je to trochu nuda, ale v civilním životě se nenudím nikdy – i kdyby měl den 40 hodin, tak mám i bez televize a internetu pořád co dělat – a tak je luxus se maličko ponudit😀

Proti nám chodí AZT hikers. Zajímavý, že převážně samotné holky. U vody potkáváme holčinu “Psyched”, ve vánici má na sobě jen běžecké kraťasy, triko, tenkou péřovku a igelitovou pláštěnku. Ztratila rukavice, tak jde s rukama strčenýma za záda pod batoh.

Vypadá, že ví co dělá, buší padesát kilometrů denně, ale husina na jejích nohách je vidět na 20 metrů a dobře jí teď zaručeně není. Zatím má náladu stále dobrou, ale v noci má pořádně mrznout… Jsme zvědaví jak to zvládne.

Chumelení sílí a tak to dnes balíme brzo. Stavíme stany trochu za větrem mezi stromy už kolem páté. Ve vánici i vaříme a jíme. U toho člověk pěkně vymrzne. Těšíme se do peří až se ohřejeme. Hrozná kosa a vítr,  -6C.  Těžko uvěřit že ještě včera dopoledne jsme se smažili ve třiceti stupních! Dnes 35km.

Tahle díra je opravdu Grand!

23.4. dopoledne šlapeme ve sněhu. Už je jasno, ale o to větší kosa. Docela změna oproti polopoušti ještě včera!

Než odbočíme z Arizona Trailu, tak celkem potkáváme 24 AZT hikers. Vedou jednoznačně holky! Dnes je to takový “tranzitní den”, kdy nás nečeká nic velkého, prostě se jen máme přesunout o čtyřicet kilometrů dál. Dojezd na severní okraj Grand Canyonu  (North Rim) je po relativně velké prašné cestě. Odměna toho dne přichází až na posledním kilometru – ten pohled do 1500 metrů hlubokého kaňonu se prostě neomrzí!

Rozbíjíme tábor úplně na posledním rovném plácku před sestupem do “díry”. Je to jako dokonalá zahrádka.

Už při pohledu na tak pěkné místo se člověku dobře spí! Fouká silný vítr, tak stavíme tarpy. Než navaříme, tak mrzne. Dnes pohodových 34 km.

Narozeninové dobrodružství

24.4. Ráno je ve stanu -6C. Ve větru balíme. Je jasno, těšíme se do díry. Sestup po Nankoweap trailu zahajujeme prudkým sněhovým polem, to nás trochu děsí, ale dá se obejít. Stejně proběhne nějaký ten pád. Pak  už následuje dlouhý traverz neuvěřitelnou stěnou po uzoučkých policích. Docela vzdušná záležitost.

Fotka rozhodně nevystihuje to jak to v reálu je. Nic pro slabší povahy, ale rozhodně paráda. Po dvou tranzitních dnech je tohle pecka. Potkáváme dokonce i pár lidí. Neuvěřitelný jsou otec s asi dvacetiletou dcerou – proslaňovali ke Coloradu vedlejším technickým kaňonem, nasedli na packrafty, sklouzli pár mil dolů po řece a teď stoupají zpět k autu. Na takové trojdence by nebylo nic zas tak extrémního, kdyby ty kilometry po Coloradu jeli na normálním pacraftu. Jenže oni jeli na Klymit Dinghy. To je jako byste vzali malý dětský nafukovací bazének a pustili se na řeku se čtyřkovýma peřejema! Ta věc je z tenoučkého materiálu, neovladatelná a váží ani né půl kila! Dobrý střelci i přesto, že jeli jen klidný úsek řeky. Dobrodružství jak má být!

Vůbec se neposouváme, pořád fotíme. Nejde to zastavit:-) Na skalním ostrohu dáváme snídani králů. Pak následují ještě lepší traverzy pod převislou skalní  stěnou.

Po poledni konečně seběh 500 výškových metrů k Nankoweap creek. Dávame u vody pozdní oběd. Při koupání nacházíme dvě piva v potoce. Bezva narozeniny Kubo!

Neseme Kubovi v batohu ty dvě velká piva na večer a tohle je prima vychlazený bonus.

Dál bereme  cross country variantu. Během přípravy jsem z různých trip reportů a blogů nastudoval a do map zakreslil zajímavé varianty jako zpestření, když se zrovna oficiální Hayduke trochu “fláká”. Přišlo mi boží jít chvíli úplně volnou krajinou na dně Grand Canyon. Na místa, kde za celé věky stálo třeba jen deset lidí! Nahoru to jde dobře. Jdeme převážně písčitým korytem v malém zarostlém kaňonu, občas musíme vylézt nějaký suchý vodopád.

Při obcházení jednoho skalního stupně Damajkyč padá a rozřízne si o ostré kamení dlaň. Odstříhávám docela kus zbytečné kůže ať se pod ni nechytá špína, dezinfikujeme Jodisolem, přelepujeme náplastí a za 5 minut už jdeme dál. Rychlá akce.

Musíme se přehoupnout přes sedlo vyplněné velkou písečnou dunou. Je to docela pracné. Ze sedla je výhled jako hrom. Tohle se asi neokouká!

Dál je šíleně ostré kamení a kaktusy. Postup je pomalý a vypadá to nekonečně. Modlím se, aby nikdo z nás neupadl. Člověk je zvyklý z lezení na ostrý vápenec, ale tohle je úplně jiná liga. Tím že je tady úplné sucho, tak nejsou ostré žiletky “sežrané” kyselými dešti a všechno je hrozivě ostré. Jeden špatný krok a rozříznete botu jako nic… 

Konečně jsme z nejhoršího venku a sestupujeme ke Kwagunt creeku. To je zase krásný kaňon a hlavně voda. Má být jen chvíli, než zmizí. Daří se nám uhlídat a nabrat. Jsem trochu nervózní, jestli bude kaňon průchozí celou cestu až dolů k řece… Už nás párkrát zastavil nepřekonatelný vodopád a muselo se složitě obcházet nebo oblézat. Podle jednoho blogu by to mělo jít.

Fantazíruju klukům o tom, že u řeky narazíme na dívčí rafťáckou výpravu, pozvou nás na večeři, opijou a ráno svezou přes řeku na druhý břeh, kde naše cesta pokračuje. Kluci se smějou a cesta příjemně utíká. On by to mohl být docela problém, kdyby zrovna pár dní žádný raft trip nejel – museli bychom čekat, než nás někdo převeze na druhou stranu… Přeplavat takhle velkou a silnou ledovou řeku s batohem je nereálné. Konečně jsme u řeky – Colorado je krásně čisté! To je absolutní protiklad toho, jak vypadalo v Canyonlands. Později se dozvídáme, že je to proto, že teď jsme pod obrovskou přehradou Lake Powell, kde se všechen svinčík usadil a hromady peřejí vodu dočistily.

Už je pomalu čas zakempovat. Ale velím že musíme jít aspoň ještě míli dál a zkusit jak rychlý, nebo spíš pomalý bude postup po zarostlém a kamenitém břehu. Abychom načasovali zítřejší vstávání a byli na místě pro převoz přes řeku ráno včas, než přijede případná výprava. Je to k místu ještě 4 míle. Po půl hodině, těsně před setměním, narážíme na písečné pláži na raft partu. Nějakých 8 menších raftů, na pláži hromada lidí v křesílkách a doslova “v kuchyni” vysmátý chlapík.

Ptá se kam jako jdeme? Sděluju mu náš plán jít ještě míli a utábořit se. Pokyvuje hlavou, usmívá se jako měsíček a pak spouští: “a co kdybyste si odložili batohy, dali si s námi večeři a pak pivko u ohně a přespali tady. Ráno vám uklohním pořádnou snídani, dáme vám vesty, svezeme vás těch pár mil kaňonem a vyložíme vás na druhém břehu u Little Colorado river, tak jak potřebujete?”. Vyměňujeme si s klukama překvapené pohledy a jednoznačně přikyvujeme! Chlapík se culí čím dál víc, je vidět že tohle nedělá poprvé a moc dobře ví že jdeme Hayduke.

Představuje se jako Zach, má celou výpravu na povel a je to neuvěřitelnej řízek. Ano, uvědomujeme si, že vynecháme cca. 4 míle trailu, ale tohle je zkušenost, která se nedá odmítnout – svézt se na raftu skrz Grand Canyon!!! Lidí čekají na svoje štěstí klidně přes deset let než v loterii získají permit pro plavbu! Někdo se nedočká celý život… Bereme.

Zach servíruje Tacos s jelením masem a hromadou salátu Coleslaw. Všichni už jsou po večeři, tak můžeme “vyčistit” všechny hrnce. Zach nás staví do latě, velí shodit batohy, popadnout plechové talíře a nastoupit ke kuchyni. Stop! Ještě umýt ruce a ukázat, že máme na tenhle výlet “fucking permit”! Zubí se a je vidět co si o permitech myslí:-)

Účastníci výpravy se s námi dávají do řeči a jsou z našeho dobrodružství úplně hotoví. Servíruje se Margarita a Brandyn se s námi dělí o svoje piva. Pecka. Lepší oslavu narozenin si Kuba mohl těžko představit! Zach při té příležitosti přikládá do ohně pár krabic z voskovaného papíru a dělá Kubovi k narozkám “ohňostroj”!

Nakonec jsem se svým fantazírováním nebyl zas tak daleko pravdy! Zase se potvrzuje, že člověk musí dávat bacha na to co si přeje, protože se to může splnit!

Někteří chlapíci se fakt zajímají. Pobaví nás, že jeden z nich se jmenuje Greg Doubek (šedivý plnovous)! Ví že je to české jméno a že má české kořeny. Jeho parťák na raftu – Justin byl dřív profi kayaker a ukazuje nám fotky šílených prvosjezdů. Je fajn že to není komerční expedice, ale banda kamarádů a známých – Zach mi vysvětlil, že každý z nich zkouší loterii o permit každý rok pro skupinu cca. 16 lidí a když někdo uspěje, tak vezme všechny ostatní. To dává smysl. Je docela dobrá náhoda, že většina lidí v partě je z města Salida v Coloradu, což byla jedna z nejpříjemnějších zásobovacích zastávek na CDT!

Je to skvělý večer a pro Kubu nečekaná oslava narozenin. Spíme přímo na pláži u raftů a při šumění Colorada se usíná prímově. Navíc se těšíme na zítřejší jízdu na raftech! Dnes docela těžkých 24km.

25.4. vstáváme až v 6h. Není kam spěchat – musíme počkat až se sbalí celá výprava a to bude pár hodin trvat. Zach je vzhůru od pěti a peče k snídani dva velké quiche v Dutch oven. To je luxus. Abychom nebyli jen vyžírkové, tak za celou výpravu myjeme nádobí a pomáháme balit.

Dnes má narozeniny pro změnu Zach a tak mu dávám pivo, které jsem původně nesl pro Kubu. Včera Kubovi a nám všem udělal skvělou oslavu, tak mi přišlo fajn mu dát pivo, které nás stálo fakt hodně úsilí sem donést.

Nějak po deváté vyrážíme. Jedu se Zachem a Brandynem. Jedeme sice jen dvoje menší peřeje, ale i tak jsem docela mokrej a užívám si to. Vysazují nás u Little Colorado River, přesně tam kde potřebujeme. Už z dálky je vidět že máme velké štěstí a Little Colorado je tyrkysově modré! Je tím proslulé ale nebývá to tak často… Spíš je ošklivě hnědé…

Little Colorado river

Soutok zeleného Colorada a modrého menšího přítoku je docela atrakce a zastavují tady všechny raftové výpravy.

Se všema se loučíme, byla to bezva parta. Děkujeme.

Teď nás čeká zase jiná zábava – tohle krásně modré Little Colorado musíme přebrodit! Voda má být max do pasu. To by šlo, ale nikde není vidět dno a ty desítky diváků to taky nedělají jednodušší…

Nakonec je to akorát po pytlík😂 a dá se to. Proud má sílu, musíme jít čelem proti proudu, opření do hůlek a hůlky v proudu úplně vibrují. Naštěstí nejde o život. Maximálně tak o důstojnost. Prostě bychom se komplet vykoupali a o kus dál vylezli na břeh. Všechno důležité je v batozích v nepromok pytlích a velkém dry-bag lineru. Všichni jsme v pořádku na správném břehu, tohle ráno vyšlo skvěle.

Dál pokračuje zlehka prošlápnutý Beamer trail po útesech zhruba sto metrů nad řekou. Je to boží. Docela nás ale zpomalují menší kaňony do kterých zabíhá.

Připadá nám, že se moc neposouváme. Po poledni jsme zpět u řeky. Chceme se vykoupat a dát si oběd, ale je fakt vedro a nikde stín. Dáváme přednost stínu dál od vody pod převisem. Nahecovaní vyrážíme dál, abychom nahnali nějaké milé. Dnes trochu nestíháme. Po chvíli se vyšlapaná cestička odděluje od GPS trasy. Překvapivě se to stává dost často. Já spíš důvěřuju cestičkám, protože tu byly dávno před GPS… Ale posledně to byla špatná volba, tak následujeme GPS. Sakra. Vede to do šíleného akátového houští. Damajkyč smolně našlapává suchou větev a 2cm dlouhý trn mu projíždí podrážkou až do chodidla. Vracet se nám nechce. Hrneme dál. Posledních pár desítek metrů než se u další pláže napojíme na správnou pěšinu musíme absolvovat pár vyloženě lezeckých úseků… Zvládáme, i když pár trochu vypjatých situací bylo.

Na pláži dávám koupačku i s oblečením –  je příjemné vypláchnout z trika i trenek sůl a hlavně to pak při chůzi pěkně chladí.

Už by byl čas zakempovat, ale máme permit až pro oblast o 7 mil dál. Letíme teda konečně po hezkém trialu až do tmy přes hřeben k Escalante creeku. Výhledy během západu slunce jsou super. Tohle je Grand Canyon at it’s finest!

Sešup dolů jde i při čelovkách rychle. Už po druhé se mi zasekl zip na kapse bederáku a musím kapsu rozříznout, abych se na čelovku dostal (rozřezávám opatrně ve švu, aby se to dalo opět sešít). Po tmě, až kolem 21 h jsme na campsite u řeky. Koupačka a chystáme si spaní za silného rámusu peřejí. Jenom si rozložíme věci, začne nám v nich pobíhat myš. Myši jsou průšvih – všechno rozkoušou když hledají jídlo a přenáší ty nejhorší nemoci… Damajkyč ji láká na slunečnicová semínka a zkušeně ji posílá do nebe… Vychutnáváme si druhé ze dvou  piv, co jsme nesli pro Kubu a jdeme spát. Fakt únava a jenom 27km.

Divná noc

26.4. ve tři v noci mě budí bolest, vykřiknu, rozsvítím – kapička krve na prostředníku levé ruky. Něco mě kouslo! Sakra. Rychle vymačkávám co nejvíc krve, hledám Jodisol a dobře desinfikuju. Pak přehrabuju celé spaní a hledám co to bylo. Nejspíš myš, ale úplně v klidu nejsem. Nijak zvlášť to nebolí, ale jestli se mi začne dělat blbě, volám Garminem pomoc. Taky to mohl být škorpión. Damajkyč hlásí, že ho něco píchlo před chvílí do palce u nohy. Divná noc.

Mám pod tarpem nebo pod širákem naspáno tak 500 nocí a bez problémů. Vůbec nevím co mělo to kousnutí znamenat! Pak už se mi spí blbě. Ráno se nikomu nechce vstávat. Jsme úplně tuhý. Ale potřebujeme udělat dost mil, tak vstáváme. Zase máme pomalý start – ne že bychom se nemohli “vyhoupat” z kempu, ale pěšina je kamenitá, ztrácí se a nebo se nám nechce věřit, že se máme s batohama pouštět do takového lezení!

Pak už najíždíme na Tonto trail a začíná to jít. Zbytek dne jdeme po vrstevnici a zacházíme tím pádem do všech bočních kaňonů. Na mapě to vypadá jako by si z nás někdo dělal legraci. Když je vidět dolů směrem do Granite Gorge, je to fascinují pohled do moře rozbité žuly – pětset výškových metrů tlustá vrstva a do ní zařízlé hluboké kaňony. Koukáte se téměř kolmo dolů pod sebe a v té změti kamení se nedá zorientovat – úplně se z toho točí hlava.

Je to úplný protiklad pohodičky tady na Tonto plateau, kde šlapeme.

Jsme docela nervózní stran vody – podle mapy dnes není žádný jistý zdroj. U každého potůčku je poznámka “skoro vždy má vodu”. To “skoro” nás dost znervózňuje, když na tom muže záviset život… Volíme strategii že u prvního čůrku nabíráme dost vody na přežití 24 hodin (4 litry) a když narazíme přes den na další vodu, tak zase doplníme do čtyř litrů a pořádně se dopijeme. Když voda nebude, tak do zítra k jisté vodě přežijeme. Je to komfortnější než tahat v tomhle kamení v batohu 7 litrů. Ta hmotnost je v batohu děsně znát.

Po obědě dáváme “u vody” šlofíka. Máme všichni dost. Slovo potok dostává tady v poušti nový rozměr – krom toho, že to může být 9 měsíců v roce vyprahlé koryto, to jsou různé louže vody, nebo průsaky ze skály, ze kterých to může dát dost práce vodu získat (třeba na vlhkou skálu plácáte ručník, aby nasákl a pak ho vyždímete do ešusu a vodu přefiltrujete…”. My zatím vždycky našli aspoň použitelnou louži.

Odpoledne potkáváme partu čtyř “dědoušků” v Altrách a s UL batohama. Dáváme řeč, je s nima prča. Prej se máme že jsme ještě mladý kluci. Malinko oponuju. Hlavní šprýmař vytasí, že jejich nejmladší “baby boy” má 68 roků! A nejstarší 103…  Přejíždíme je pohledem. “OK, tak nemá 103, ale vypadá tak” a ukazuje na kámoše před sebou. Bezva mít takovýho kamaráda! Vypadají že vědí co dělají, když jsou na dně kaňonu, kam většině lidí s batohem trvá dva dny se dostat😀 Jsou to borci v tomhle věku a užívají si to. To setkání nás popohnalo, ale stejně to nakonec balíme za tmy o něco dřív než jsme chtěli. Akorát tak jsme překročili hranici oblasti, na kterou máme permit. Dnes už to nějak netáhne. 37 km. Zítra chceme co nejrychleji do turistického centra na South Rim se dozásobit, umýt a vyprat.

Turistické peklo na South Rim

27.4. Vstáváme o půl hodinky dřív a v 5h už šlapeme. I když bylo v noci vyloženě vedro, tak jsme výrazně líp odpočinutí než včera a za pár hodin už se napojujeme na turistický South Kaibab trail, který nás o 10 km dál a o 1100m výš vyplivne na South Rim, kde se doufejme dozásobíme. Těšíme se na jídlo a na sprchu, ale jinak nás to turistické peklo děsí. Budou tisíce lidí! Na to nejsme zvyklí.

Celou dobu na nás smaží, ale není to tak zlý jak by mohlo. Běžně tu bývá 40C. Na půl cesty potkáváme tři kluky s kolama přidělanýma na batoh. Jsou z Aljašky, jedou Arizona trail a v národním parku jsou kola na trailech zakázaný, tak je musí z jižního okraje na severní nějakých 40 kilometrů přenést na zádech.

I když je to extrémní pruda, tak mají dobrou náladu – prostě to k jejich cestě patří a stojí to za to. Stoupání nám parádně utíká a v poledne už jsme nahoře. To jsem nečekal. Volám domů jak se vyvíjí neštovice a i když s nima teď lehla Terka, tak je doma překvapivě dobrá nálada (tím myslím o stupeň lepší než absolutní zhroucení, ale v dané situaci se to dá považovat za dobré:-) ). To se mi ulevilo. Hned se mi jde klidněji. 

Každý pohled dolů do Grand Canyon je fascinující. I ten z turistické vyhlídky pro auta!

Dokázali jsme to a jsme v Grand Canyon Village! Převlíkáme mezi stromy úplně propocená, smradlavá trika a hurá na jídlo. Volíme rychlý bufáč v rámci obchodu s jídlem. Reuben sandwich a litry Coly dělají svou práci:-) S plným břichem se líp nakupuje. Ceny jsou teda skoro dvojnásobné, takže mých 6,5 dne jídla a oběd mě stojí 4 tisíce korun, ale pro jednou v životě se to dá snést. K přebalování všeho do batohu si objednávám ještě jeden obědový sendvič. Nádhera.

Přebalujeme hned u obchodu jako správní bezdomovci.

Průšvih je, že nemají palivo pro liháč. Jsme úplně v pytli. Kuba vyráží do Visitor centra zjistit naše možnosti (shuttle do města na benzinku atd.) a my s Damajkyčem do kempu prověřit jestli nás ještě vmáčknout bez rezervace. Zase to začíná být hektický, místo odpočinku… A to jsem ještě nezačal psát blog!

Naštěstí hned jak se zařadím do fronty u camp Office, tak vybíhá rangerka, ptá se jakej jdeme trail a směruje nás na plácky 24 a 25 hned naproti ať se zabydlíme a přijdeme zaplatit až nebude fronta. 6 dolarů za noc, to by šlo, haha. Kompenzace za ten nákup.

Hrozně se mi ve státech líbí, že člověk přijde do parku s batohem a rangeři se ptají co jdeme a snaží se pomoct. Radí kde se ubytovat, jak sehnat permit atd. místo toho, aby se hned ptali jestli máme permit a zaplacenej vstup do parku. To samé v restauracích. Místo toho, aby smraďochy co vypadají jako bezdomovci vyhodili ven, tak nosí vodu co se do nás vejde, pomáhají s ubytováním a fandí nám.

Stavíme stany, třídíme oblečení na praní a čekáme na Kubu. Pak společně vyrážíme do prádelny a sprch. Je tu frmol a není to moc hiker friendly… Všechno postavené na odbavení stovek turistů denně… A nikde nemůžu najít zásuvky. Prostě chtějí, aby si člověk zaplatil místo s elektrickou přípojkou nebo chatkou. Nechávají mě nabíjet u ranger station.

Po sprše se oblíkáme do nepromoků, protože všechno ostatní se pere a čekáme až bude dopráno. Píšeme blog a pracujeme. Potřebujeme ještě stihnout pořádnou večeři a pak brzy na kutě. Zítra nás čeká brutální den z jižního rimu Grand Canyonu na severní ,tzv. “Rim to Rim” s plnou náloží jídla na šest a půl dne. To je pro mě normálně 8kg jídla, ale tady se musím trochu omezit – je to nějakých 34 kilometrů, 1500m  dolů a na druhé straně 1900m nahoru. Nesu teda jen asi 6,5 kila a půjdu celý týden trochu na hlad… Kluci to plánují podobně. Kuba celkově moc nejí, tak si z toho nervy nedělá, že ponese míň jídla a Damajkyč když může, tak žere ještě mnohem víc než já, tak je na sebe tentokrát tvrdej a bere jídla fakt málo.

Nakonec jdeme spát až někdy před půlnocí. Na vstávání v 5h se rozhodně netěším…

Čeká nás poslední dlouhá a vydatná etapa. Jsme časově přesně na plánu, tak nás snad nic nezdrží a budeme to do cíle v Zionu směřovat včas na odlet. Potřebujeme být co nejdřív zpátky v práci a na tatínkovských značkách, takže nemám v plánu ani den rezervu 🙂

Ozveme se zase během rychlé zastávky v Colorado City jen dva dny před cílem. Díky všem za podporu!

4 komentářů u "Hayduke Trail – z Kanabu do Grand Canyonu"

  1. Tomáš napsal:

    Čeština je kouzelná 🙂 “Nahecovaní vyrážíme dál, abychom nahnali nějaké milé.”

  2. Zdenka napsal:

    Zjistili jste, co vás to kousalo v noci? Já bych se bála chřestýše.

    1. Podle informací od kluků to byla údajně myš :-).

  3. Mišuna napsal:

    Ta víla s sebou neměla žádné JÍDLO???? Odpověď, že víly nejedí, neberu:-)))
    Jinak paráda, jako vždy….měli byste v dohlednu zas někam vyrazit.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Hayduke Trail
  • Celková délka
    1300 km
  • Doba na průchod
    40 - 60 dní
  • Začátek
    Salt Valley, Arches N. P.
  • Konec
    Weeping Wall, Zion N.P.
  • Nejvyšší bod
    Mt. Ellen South Summit, 3481 m
  • Nejnižší bod
    Colorado River v Grand Canyonu, 598 m
Více o treku