Israel National Trail

1028 km 45-60 dní Asie Eilat

V poušti už pár dní nejsme, ale text o dokončení pouštní části jsme ještě nedodali. Konečně jsme se dostali k dobré WiFi, takže přinášíme popis posledních dní na poušti a relaxu u Mrtvého moře.

Ráno desátého dne nás probouzejí spolutáborníci v okolních stanech. První budíky zvoní v 5:20, pak se ozývají rozhovory, vaření a balení stanů. My vstáváme v 6:15, v 6:50 vyrážíme a zbytek tábora stále ještě povídá a dobaluje poslední věci. Izraelci, zdá se, nikam nespěchají, což je pro nás jedině dobře. Aspoň bude místo na trase. Čeká nás totiž poměrně prudké stoupání na hřeben Mount Karbolet, který tvoří jižní stěnu dalšího machteše, tentokrát machteše Gadol. Gadol znamená velký a jméno dostal ještě před zmapováním machteše Ramon, kdy byl považován za největší na světě. S délkou 15 km a šířkou 6 km se jedná vskutku o velký útvar, nicméně do rozměrů machteše Ramon má stále přeci jenom daleko.

Zpočátku je stoupání celkem prudké, zajištěné kovovými stupy, kramlemi a zábradlím, poté se trochu narovnává, ale i tak vede stezka stále prudce do kopce. Cestou předcházíme skupinu školáků, kterým dělají technické pasáže trochu problém, ale s těžkými krosnami statečně bojují. Samotný hřeben se pohybuje ve výšce 500 – 600 m n. m. a je to na něm nahoru dolů. Tuhle se spadne o 100 metrů, aby se za chvíli opět vylezly, támhle 50 metrů a tak se to několikrát opakuje. Není náhodou, že přechod hřebene Mount Karbolet je jednou z těch těžších etap na Izraelské národní stezce a to právě kvůli značnému převýšení.

Hřeben nakonec zdoláváme a klesáme pro vodu pod hřeben k lomu Oron. Po chvíli nás dochází kanadsko-americko-australská skupinka kluků, se kterými se na stezce už druhý den míjíme. Všichni jsou zkušení thru-hikeři a nadšenci do ultralight přechodů se zkušenostmi z PCT, AT či Te Arory. Izraelskou národní stezkou navazují na přechod Jordánska, kde již ušli přes 650 km. Celkově tak budou mít ujito okolo 1700 km. Kdo by tak měl zájem, je možné přejít i Jordánsko, i když trasa je spíše ve formě gpx souboru než reálně v terénu.

Po přestávce u lomu pokračujeme všichni zpět na hřeben, kam se stezka vrací zdolat jeden vrchol. Opět tak šplháme 150 metrů nahoru, abychom je po kilometru zase slétli dolů. Pod hřebenem se loučíme s klukama, kteří jedou stopem do nejbližšího města, dát si trochu oddech. My pokračujeme do údolí Nahal Hatira, kde padají více jak třísetmetrové pískovcové stěny skoro kolmo do údolí. Při sestupu zdoláváme jednu zdejší atrakci a to tzv. Palmach Ma’ale (Výstup Palmachu).

Palmach byly elitní úderné jednotky v rámci Hagany, což byla podzemní židovská vojenská organizace působící v období britského mandátu v letech 1920-1948. Hagana byla nejdůležitější a největší židovskou vojenskou organizací a s vyhlášením nezávislosti Izraele roku 1948 se přeměnila v oficiální armádu Izraele – Izraelské obranné síly. Palmach byly elitní jednotky Hagany, které vznikly se souhlasem Britů v květnu 1941. Jejich hlavním účelem byla obrana Palestiny před možnou nacistickou invazí ze severní Afriky. Po vítězství spojenců u El Alameinu roku 1943 a odvrácením hrozby nacistické invaze byly jednotky Palmach zakázány a musely přejít do ilegality.

Místy kolmý výstup (z našeho směru sestup) je dnes jištěn zábradlím a doplněn desetimetrovým žebříkem, ale ve 40. letech zdolávali prý vojáci Palmachu celý výstup jenom za použití pušek. Jak? To už průvodce nepíše. Po průchodu údolím vystoupáme to, co jsme si do něho slezli a pokračujeme k nocovišti, které je vzdáleno ještě 8 km. Za dnešek jsme urazili 39 km, ale s výstupem více jak 1700 výškových metrů to bolelo více než obvykle.

Jedenáctý den začíná nabráním vody u vojenské základny. Na zbylých 60 km pouště není bohužel žádný jistý zdroj vody, a tak musíme brát naší plnou zátěž 7 litrů. Hned poté sestupujeme do dalšího machteše. Tentokrát se jedná o Malý machteš a jde o poslední machteš, který projdeme. Jak již jméno napovídá, Malý machteš je nejmenší ze všech, ale zase je nejpravidelnější. Vzorec je stejný jako obvykle. Sestup 500 metrů západní stěnou až pod úroveň moře, přechod dna machteše a následně výstup 500 metrů na severovýchodní straně. Cestou potkáváme celkem dost výletníků, neboť machteš je poměrně dobře přístupný od blízké silnice.

Celý machteš máme po poledni zdolaný a po zbytek dne nás čeká mírné klesání až do vzdálenosti 24 km od Aradu, kde by měla končit pouštní část. Krajina moc krásy nenabízí, protože jdeme v okolí chemičky a lomů, ale míjíme aspoň dvě zajímavostí. Tou první jsou velbloudi na volno, které jsme, nutno přiznat, volně v přírodě ještě neviděli, tou druhou je atomové centrum Dimona.

Izraelské atomové centrum Dimona (od srpna 2018 přejmenované na Negevské atomové výzkumné centrum Šimona Perese) se nachází 6,5 km vzdušnou čarou západně od stezky a už z hřebene Mount Karbolet nebo z hrany Malého machteše bylo viditelné. Přísně střežené centrum s bezletovou zónou je oficiálně výzkumným centrem pro jadernou energii, ale neoficiálně se tak nějak tuší, že se zde vyrábí plutonium pro izraelské jaderné zbraně. S izraelským jaderným programem je to trochu komplikované. Izrael nikdy oficiálně nepřiznal, ale ani nepopřel, vlastnictví jaderných zbraní. Mezinárodní inspekce Izrael v Dimoně nepovoluje a ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní se nikdy nepřipojil. Na veškeré otázky ohledně izraelských jaderných zbraní následuje pouze mlčení oficiálních míst. Podle dostupných zdrojů a uniklých informací se však předpokládá, že Izrael svoji první jadernou bombu vyvinul již v roce 1967 a v současnosti může disponovat 80 až 400 jadernými hlavicemi.

Za zmínku též stojí tzv. Beginova doktrína (pojmenovaná podle sedmého premiéra Izraele Menachema Begina), podle níž Izrael nedovolí sousedním zemím v regionu vlastnictví jaderných zbraní. Na základě této doktríny byly podniknuty letecké útoky proti iráckým a syrským atomovým zařízením roku 1981 respektive 2007 a věří se, že i kybernetický útok na íránské jaderné zařízení z roku 2010 měl původ v Izraeli.

Kromě velbloudů a Dimony odpoledne nic zvláštního nenabídlo, ani jsme nikoho nepotkali, a tak dorážíme oba dva za poslechu hudby kolem šesté na nocoviště. Jedenáctý den jsme ušli 39 km.

Dvanáctý den máme konečně dorazit do Aradu a ukončit tak celou pouštní část Izraelské národní stezky. Vidina ubytování, horké sprchy, spaní v posteli a čistého oblečení je dost motivační, a proto se vydáváváme na cestu už po šesté ráno s překvapivě dobrou náladou. Dochod do Aradu o délce 24 km se ale opět, jako většina tras doposud, nedává zadarmo. Cetsa vede tradičně vyschlým kamenitým vádí, které se postupně zužuje a stoupá. Průchody vádí jsou na Izraelské národní stezce dosti časté, nám však až tolik radosti nedělají. Pochod vyschlým korytem, kde není samozřejmě žádná cesta, ale pouze hromada kamení, písku a štěrku, je celkem vyčerpávající a ne zrovna nejrychlejší. Když se k tomu přičte nějaká ta tůně plná vody nebo vysoká peřej, kterou je nutno vylézt, jedná se o ještě větší zábavu. Uklidňuje nás alespoň pohled na čím dál více se zelenající se kopce kolem a vidina brzké přestávky.

Vádí nakonec zdoláváme a dostáváme se na dohled Aradu. Stačilo by sejít dva kilometry a byli bychom ve městě, jenže oficiální stezka dělá odbočku k přírodnímu parku Arad, kde kromě jedné mohylky a zbytků jakési pevnosti nic není, a do Aradu přichází od jihovýchodu. Celá cesta je tak delší o pět kilometrů a oněch pět kilometrů nám žádnou radost nepřináší. Vlastně jsme se shodli na tom, že se jedná o doposud nejhorší část stezky. Celý příchod vede opět kamenitým vádí, kde stezku dávají tušit pouze namalované značky nikoliv reálná cesta, kromě toho se vádí kroutí pod hlavní silnicí, takže je plné odpadků, částí svodidel a dokonce i vraku auta. Je jasné, že tvůrci nechtěli vést trasu po silnici, ale zde by se možná změna stezky hodila. Za nás můžeme říci, že podruhé se případně tomuto úseku vyhneme.

Nakonec jsme ale v Aradu a slavíme přechod pouště. Něco kolem 410 km máme za sebou a teď nás čeká ta lehčí část Izraele. Na oslavu si dáváme pouze pytlík chipsů a Fantu. Je totiž sobota a kromě ruských večerek a ruského supermarketu je vše zavřené. Velká část obyvatel Aradu jsou Rusové z bývalého Sovětského Svazu, a tak je tu ruština vidět i slyšet na každém kroku. Dobře pro nás. Alespoň si něco přečteme a trochu se i domluvíme. Konečně se vyplatily lekce bulharštiny v Sofii. Abychom se v izraelském Aradu domluvili rusky. Svět má přeci jenom nějaký smysl.

Po doplnění nezbytných kalorií se vydáváme hledat ubytování. Ceny jsou trochu vyšší, ale nakonec nacházíme na internetu jeden možný hostel. Při cestě k němu si všimneme rodinného domku s nápisem ubytování. Vypadá pohodlně, pěkně a možná i levně. Vlezeme proto do dvora a zeptáme se majitele, jestli by neměl pokoj pro dva. Příjemný pán se omluví, že má bohužel plno, ale ihned zavolá manželku a oba dva začnou obvolávat známé, jestli se neví o nějakém ubytování. Do akce zapojí i syna a v jednu chvíli pro nás hledají ubytování všichni tři. A to vše kvůli dvěma cizím, smradlavým pocestným, kteří jim vlezli na zahradu. K tomu všemu nám ještě nabídnou citronádu. Naše námitky, že to snad není až tak třeba řešit, neberou v potaz. Vše se prý zařídí.

A vskutku, po půl hodině je ubytování na světě. Paní nás naloží do auta a odvaze nás k penzionu Pouštní pták (Guest house Desert Bird), což je poměrně velká luxusní vila, kterou máme celou pro sebe. Za 150 šekelů na osobu na noc ve vlastním pokoj (spíše ve vlastní vile) je to rozhodně to nejlepší, na co jsme mohli narazit. Paní mnohokrát děkujeme a osud, zdá se, nám vrátil onen mizerný úsek při příchodu do Aradu.

Následuje samozřejmě horká sprcha, vyprání oblečení, nákup jídla a pití na večer a zasloužený relax. Po dvanácti dnech se opět cítíme trochu jako lidé a jsme připraveni na další část Izraelské národní stezky.

K té se však dostaneme až po výletu k Mrtvému moři. Většinu třináctého dne trávíme pobytem u Mrtvého moře a nicneděláním v Aradu. Mrtvé moře je bezodtoké slané jezero, jehož hlavním zdrojem vody je na severním konci řeka Jordán. Zároveň je nejníže položeným odkrytým místem na Zemi, neboť se nachází 420 metrů pod úrovní mořské hladiny. Jeho voda obsahuje přibližně 6x více soli než běžná mořská voda a spolu s běžnou solí obsahuje i množství dalších solí (chloridů, bromidů atd.). Kvůli tomu je známá svými léčivými účinky. Pro zájemce o zdravotní dovolenou se na břehu jezera nacházejí nejedny lázně. Díky vysoké slanosti vody je vyšší i její hustota, a tak v jezeře není ani potřeba plavat. Stačí si pouze lehnout na vodu, která plavce sama nadnáší.

K Mrtvému moři se z Aradu dostáváme autobusem. Na cestě nás doprovází kluci z australsko-americko-kanadského týmu, se kterými se setkáváme v Aradu na náměstí. Mají stejný plán, a tak trávíme většinu dne dohromady. Z Aradu jsme u Mrtvého moře za půl hodiny a po příjezdu se postupně v jezeře všichni smočíme. Jezero máme za deset minut odbyté a zbytek pobytu trávíme na pláži diskuzí o turistice, běhání, sportu, cestování a všem možném. Nechat se jen tak nadnášet hladinou vody je zajímavý pocit, ale že bychom kvůli tomu jeli k Mrtvému moři znovu, to snad ani ne. Po pár hodinách se tak vracíme do Aradu, kde se po společném obědě od kluků dělíme. Jdeme si nakoupit zásoby na úsek do Jeruzaléma a se zapadajícím sluncem opouštíme Arad a vstupujeme do části mimo poušť.

Nutno říci, je opravdu hned severně od Aradu se krajina mění. Místo kamení a písku se objevují zelená pole a louky a večer stanujeme v borovém parku obklopeném broskvovými sady 6 km od Aradu. Ptáci zpívají, je teplo, vítr nefouká a všude kolem je zelená barva. Ke stanům dokonce přibíhají dvě štěňata a nad hlavou nám krouží čápi. Vypadá to, že jsme poušť opravdu opustili.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Israel National Trail
  • Celková délka
    1028 km
  • Doba
    45-60 dní
  • Kontinent
    Asie
  • Nástupní místo
    Eilat
  • Konec
    kibuc Dan
  • Nejvýše položený bod
    Har Meron - 1208 m n.m.
  • Nejníže položený bod
    Nahal Yavne‘el - 200 m pod úrovní mořské hladiny
  • Převýšení
    63 km klesání a stoupání
Více o treku