Kom - Emine

600 km 14 - 25 dní Vrchol Kom Mys Emine

Dvanáctý den zahajujeme na stejných lesních pěšinách, na kterých jsme včera skončili. Po sedmi kilometrech se dostáváme na asfaltovou silnici v Rišském průsmyku (Ришки проход), po níž se dostaneme k pomníku připomínajícímu bitvu mezi vojsky bulharského chána Kruma a byzantského císaře Nikefora I. Průsmyky Stare planiny byly svědky řady bitev mezi první bulharskou říší a byzantskou říší. Přímo v Rišském průsmyku se odehrála bitva roku 759, ale pomník u cesty odkazuje k daleko významnější bitvě, ke které došlo roku 811 – k bitvě u Plisky. Její nejdůležitější boje proběhly sice trochu dále na západ, ve Varbišském průsmyku, kde jsme se včera tak dobře najedli, ale vojska byla shromážděna i Rišském průsmyku. V bitvě u Plisky porazil jeden z nejvýznamnějších panovníků první bulharské říše chán Krum byzantské vojsko pod vedením císaře Nikofera I. Císař sám dokonce v bitvě padl a legendy praví , že si z jeho lebky později Krum nechal zhotovit kalich, z něhož pil. O dva roky později se dokonce chán Krum vydal k tažení na samotný Konstantinopol, ale jeho dobytí zabránila předčasná chánova smrt. 

Po krátkém dějinném exkurzu slezeme kus pod silnici, kde je odpočívadlo s pitnou vodou. Včera se nám vody trochu nedostávalo, ale dnes bude možností na to se zchladit mnohem víc. Po krátké pauze pokračujeme k dalšímu přístřešku – k horskému přístřešku Hazim, který je možné využít i k přespání. I u něj se nachází pitná voda a v našem průvodci je uváděn jako jedno z možných nocovišť.

Hazim

K bukům kolem nás se postupně čím dál víc přidávají i duby a půda se stává sušší a písčitější. Na otevřených planinách se pasou krávy. Kromě nich nepotkáváme živou duši a to platí i v první dnešní vesnici Planinitsa (Планиница), kde pouze svlažíme hrdlo ve fontáně na návsi.

Z Planinitse pokračujeme po asfaltové cestě do vsi Daskonta (Дъсконта), kde si v otevřeném obchodě kupujeme Fantu a nějaké sušenky. Nápisy v turečtině, turecké SPZ na autech, nově budovaná mešita v Planinitse nebo volební plakáty strany turecké menšiny DPS (Движение за права и свободи) naznačují, že jsme v oblasti, kterou obývá převážně turecká menšina. Ta obývá hlavně oblasti na severovýchodě Bulharska a východní Rodopy a představuje největší etnickou menšinu v Bulharsku. Podle různých odhadů čítá půl milionu až milion osob (celkový počet obyvatel Bulharska je něco přes šest a půl milionu). Nedá se říct, že by Bulhaři byli vůči Turkům nepřátelští, ale dlouhá historie pod často násilnou tureckou nadvládou způsobila mírně řečeno silnou rezervovanost. Bulhaři i dnes po více jak sto padesáti letech od nezávislosti často vysvětlují své společenské problémy a neduhy v bulharské mentalitě jako dědictví po Turcích. Asi jako kdyby Češi sváděli veškeré své problémy na Rakousko-Uhersko.

Při odchodu z vesnice na nás trochu víc dorážejí místní psi, ale nakonec se dostáváme do řídkých dubových lesů. Tady na nás zase dorážejí hejna drobných mušek. Mírným stoupáním po šotolinách pokračujeme v dubových lesích až do večera. Cestou míjíme další dvě odpočívadla s pramenem, takže zdrojů vody bylo dnes dostatečně.

Večer přicházíme k ceduli, která nás informuje, že z daného místa již má být vidět moře. To sice nevidíme, ale aspoň můžeme na blízké loučce dát večeři a postavit stany. Dvanáctý den jsme ušli 55 km.

Třináctý den zahajujeme kávou v blízké vesnici Dobra Poliana. V místní kavárně mají už v sedm ráno otevřeno a několik Bulharů velebí Prahu, když se dozví, že jsme z České republiky. Po dobré kávě za nějakých 7 Kč nás čekají mixy asfaltu a písečných šotolin, kde jsou jediným zpestřením tu a tam stojící větrné elektrárny. Cesta už je prakticky rovná nebo mírně klesající , a tak se nám jde docela pohodlně.

Jestliže turecké vesnice vypadaly s novými chodníky, silnicemi, obchody a mešitami dost upraveně, bulharské vesnice v této oblasti představují pravý opak. Tím nejvýraznějším příkladem nám připadá být ves Kozičino (Козичино). Náš průvodce zde sice turisty láká na starý dřevěný mlýn, kromě něho je ale ve vsi spíše více zbořených a rozpadajících se domů, než těch stojících. Z lidí tu potkáme pouze jednu starou babičku, která nám nabízí pletené rukavice, jinak nikoho. Se zataženou oblohou působí Kozičino trochu depresivně a přijde nám jako jeden z nejreprezentativnějších příkladů vylidňování bulharského venkova.

Za vesnicí následuje náš poslední výstup na Kom-Emine, kterým je kopec Edelvajs (Еделвайс). Na jeho vrcholu se nachází televizní vysílač, který je se svými 88 metry nejvyšším televizním vysílačem v burgasské oblasti.

Až při sestupu od vysílače si v dáli poprvé všimneme probleskávajícího moře. Po asfaltových úsecích se dostáváme do nízkých dubových lesů, kterými se dostaneme až k hlavní silnici mezi Burgasem a Varnou. Tohle býval dost problematický úsek, protože zde Kom-Emine vedla skoro 5 kilometrů přímo po silnici, která nemá skoro žádnou krajnici a na které je neskutečně hustý provoz. Nejinak je tomu i ve chvíli, kdy dorazíme k silnici my. Nepřetržitý proud aut, kamionů a autobusů nás k cestě po silnici nijak extra neláká. Bulhaři naštěstí úsek upravili a v současnosti vede trasa pod a nad silnicí vysekanými úseky, které jsou i dobře naznačené. Místo, o kterém jsme dopředu věděli, že může být trochu nepříjemné, tak jednoduše překonáváme. Stačí celou dobu sledovat značení.

Co si budeme nalhávat, východní část Kom-Emine až tolik krás k obdivování nepřináší. Většinu času tráví člověk v dubových lesích nebo na odkrytých planinách na asfaltu nebo šotolinách. Jestliže včera bylo vody dost, dnes to bylo se zdroji opět slabší a pouze štěstěně můžeme děkovat, že bylo celý den pod mrakem. Za horkých letních dnů by bylo určitě potřeba vody více.

Po posledním překročení silnice ještě chvíli pochodujeme, ale s přicházejícím večerem stavíme stany poblíž vrcholu Čerkovište. Triumfální dokončení Kom-Emine si necháme na zítra. Třináctý den jsme ušli 59 km.

Poslední den našeho putování nás vítá azurově modrou oblohou a horkým zářijovým sluncem. Těch posledních 11 km ani nestojí za řeč. Na písečné šotolině projdeme posledním dubovým lesíkem, mineme poslední cedulku se značkou Kom-Emine a za dvě hodiny se před námi nad rozprostře výhled na Černé moře.

K mysu Emine je třeba projít ještě poslední vesnicí na trase, vesnicí Emona (Емона). Přímo v jejím centru jsou vystavené panely s informacemi o Kom-Emine a je zde i něco jako restaurace, takto brzo ráno ještě bohužel zavřená. Po rychlém pročtení zajímavostí se vydáváme k majáku na mysu Emine, který je symbolickým koncem celé trasy. Maják je ve vojenském prostoru, takže až k němu se dostat nedá, ale výhled na něj máme.

Emine maják

Kousek stranou slezeme po útesu k Černému moři a s pohledem na mírné vlny narážející na kamenitý břeh ukončujeme dálkovou trasu Kom-Emine. Přechod nám trval 14 dní a za tu dobu jsme ušli lehce přes 600 km. Od mysu Emine je potřeba se dostat ještě někam do civilizace. Nejjednodušším způsobem je dojít přibližně 12 km na kraj obce Sveti Vlas, z níž se dá autobusem dostat prakticky kamkoliv po celém Bulharsku.

Co říci závěrem? Trasu Kom-Emine nezbývá než doporučit. Západní a střední část nabízí krásné horské a vysokohorské prostředí, východní část zase nekonečné pásy hustých bukových lesů. Trasa bude více vyhovovat milovníkům přírody, jelikož přírodních krás je zde více než těch kulturních či historických. To však neznamená, že by se člověk nedozvěděl nic o historii a kultuře Bulharska. Zajímavostí je zde spoustu,  jenom se stačí rozhlédnout kolem sebe. Bulharsko je krásná země a vedle všeobecně známé Rily a Pirinu určitě stojí za to mezi bulharské cestovatelské destinace zařadit i pohoří Stara planina s dálkovou trasou Kom-Emine.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Kom - Emine
  • Celková délka
    600 km
  • Doba
    14 - 25 dní
  • Začátek
    Vrchol Kom
  • Konec
    Mys Emine
  • Nejvyšší bod
    Botev 2 376 m n. m.
  • Nejnižší bod
    Pobřeží Černého moře
  • Převýšení
    12 165 m nahoru, 12 613 m dolů
Více o treku