Zdeňka mě ráno zavezla na poštu, abych poslal domů staré boty a hlavně abych mohl pokračovat tam, kde jsem skončil. Z Děčína pokračuji dál směrem na Hřensko po levém břehu Labe, potkávám hodně cyklistů, převážně německých. Hned je vidět rozdíl, všichni Němci mě zdraví, Češi nic… Na druhý břeh Labe se dostávám přívozem Dolní Žleb, přecházím silnici a mizím v lese, kde vede pěkná stezka kousek nad silnicí. V Hřensku se hned na rohu zastavuji v informačním centru a kupuji turistické vizitky. Pak už procházím Hřenskem dál. Všude okolo tradičně velká tržnice, tohle může člověk v národním parku vidět fakt jen v Česku. I když nemám turistická místa příliš rád, Pravčickou bránu nemůžu vynechat z jediného důvodu, bude tam dost lidí, takže na sebe třeba natáhnu pozornost a budu moci dostat svoji cestu a její smysl mezi více lidí.
Cestou na pravčickou se mi jde opravdu dobře a všechny turistu tu předbíhám. Asi trochu nechápají, když je předbíhá člověk s poměrně velkým batohem a ani se sotva sunou do kopce bez žádné zátěže. U vstupu se zmiňuji, že jdu pěšky po hranicích a pán mi hned říká, že o mě někde četl v novinách. Prý když jsem to já, tak mám vstup zdarma. Já ale trval na tom, že ho stejně zaplatím, ale potěšilo to. Největší zájem budím u cizinců, hlavně Němců, které zaujala má vlaječka na batohu. Několika lidem tedy vysvětluji o co jde. Z Pravčické brány už pokračuju dál po Gabrielině stezce na Mezní louku. Tady uhýbám na zelenou značku a mířím na Zadní Jetřichovice. Na týhle stezce už do večera nepotkám jediného človíčka.
Čí víc se blížím k hranici, tím jsou stezky hezčí. Místama to jsou jen uzounký pěšinky v krásných lesích, je vidět že tu nikdo moc nechodí, přitom je to taková nádhera. Na večer kempím pod jednoduchým přístřeškem kousek od hadího pramene, myslím že tu na nikoho jen tak nenarazím. Zítra už bych měl Český Švýcarsko přejít.
Vstávám už při rozbřesku kolem 5 h. Dělám v klidu snídani a jdu se umýt k pramenu. Vyrážím celkem brzo. Přecházím hranice a jdu kousek Saskem. Ty lesy jsou takhle po ránu úžasný, za celou dobu jsem tu potkal jen 2 kluky na kolech, jinak nikdo nikde. Poprvé brodím potok v nových botách, krásně drží i na kluzkých kamenech. Je super, že při teplém počasí jsou cca za 2 hodinky suchý, takže člověk může normálně šlapat dál a neřešit žádný vyzouvání a sušení.
Včera jsem dlouho neměl signál, tak se na delší dobu zastavuji na jedné louce, abych napsal příspěvek na facebook. Mám dost času, není kam spěchat. Když poté procházím Mikulášovicemi, zastavuji se tu i na oběd. Během dnešního dne mi došlo, že mám až zbytečně moc zásob jídlo. V balíku do Děčína jsem si toho nechal poslat fakt hodně, příště je potřeba dát vědět rodičům, aby to doma očesali. Procházím kolem krásné rozhledny Tanečnice a platím vstup na rozhlednu. Je z ní moc pěkný výhled. Pak se rozhoduji, že dnešní den ještě natáhnu před Dolní Poustevnu a obec Severní až k nejsevernějšímu bodu ČR. Vede sem moc pěkná stezka přímo po hranici. Na místo přicházím až ve 20 h. Je tu naprostý klid, tak se rozhoduji tu přespat pod širákem. Zítra bych to rád natáhnul až do Varnsdorfu.
V noci se spalo parádně, byla klidná noc a dlouho jsem koukal na hvězdy. Od nejsevernějšího bodu pokračuju dál přímo od patníku k patníku po hranici. Je tu skvělá stezka, hlavně tu je vidět rozdíl mezi německou precizností a tou českou. Němci mají po stezce několik krásných přístřešků a celkově to vypadá úplně jinak než na české straně. Procházím obcí Rožany, kousek nad Šluknovem a přicházím až do města Jiříkov. To je po tak krásných cestách najednou děs. Dostat se přes Rumburk do Varnsdorfu je ale oříšek. Není tu v podstatě žádná cesta. Chvíli se trápím po zarostlých loukách, ale dál už pokračuju po silnici, což je pro mě totální utrpení. Auta, motorky, hluk, moc lidí a nedýchatelný vzduch. Nedá se nic dělat, nějak to přetrpím a dorazím to až do Vanďáku. Mám tam domluvený nocleh u jedné rodiny. Přicházím k nim až ve 20 h. Rodinka je naprosto skvělá, hodně chodí, cestují a je pořád o čem povídat. Připravili mi i vegetariánskou večeři a povídali si venku u grilu dlouho do noci. Zítra by se ke mě měl na 2 dny přidat Petr Kosek z nalehko, tak se moc těším :-).
Už v 8 ráno na mě Petr čeká na vlakovým nádraží. Hned mi předává pár věcí, které jsem chtěl ve výbavě změnit a už vyrážíme podél hranic dál. Začínáme etapu přes CHKO Lužické hory. S Petrem si máme hodně co říct. Má toho fakt hodně nachozeno – PCT, CDT a spoustu dalších akcí. Seznámili jsme se cca před rokem, když jsme si plácli na podpoře mého projektu v Himálaji. Projekt po hranicích Československa se Petrovi taky moc líbí, i proto se rozhodl materiálně podpořit i tuhle moji cestu. S věcma, který mi Petr doporučil jsem moc spokojený a osvědčili se už i loňský rok. Po cestě probíráme opravdu všechno možný a neustále je co řešit. Pěkným stoupákem jdeme na nejvyšší horu lužických hor – Luž. Je odtud krásný výhled na celé okolí. Dál pokračujeme převážně po německé straně krásným skalním městem. Na německé straně mi to přijde o něco hezčí, všechno je tu opravené. Ale i ta česká strana má něco do sebe. Stoupáme ještě na vrchol Hvozd, kde dáváme i oběd. Velká část cesty dál pokračuje krásnými bukovými lesy až do Hrádku nad Nisou. Tady se zastavujeme u koupaliště Kristýna a dáváme koupačku. Dříve to býval těžební důl. Voda byla naprosto parádní. V tomhle vedru to bylo parádní osvěžení.
Kousek odsud je ČR-PL-D trojmezí okolo kterého jsme samozřejmě také procházeli. Ve vesnici Oldřichov se ptáme místních jestli si u nich můžeme doplnit vodu a hned se dáváme do řeči. Klasická otázka, kam jdeme. Vysvětluji tedy celou svou cestu a kupodivu se hned chytají, že mě znají a viděli minulý rok reportáž v TV o mé cestě pro Matěje. Pár kilometrů za vesnicí nacházíme s Petrem pěkný plácek na spaní v březovém háji. Pro jistotu stavíme tarpy kdyby náhodou začalo v noci pršet.
Přes noc bylo děsný teplo a nemohl jsem dlouho usnout, do toho ještě foukal silný vítr. I Petr říkal, že mu bylo hrozný teplo. Až k ránu se zatáhlo a ochladilo, takže ještě trochu poleháváme. Dál pokračujeme přesně podél hranice směrem na Višňovou, ale místy není vůbec žádná cesta, takže dost bloudíme. Místy to je doslova džungle. V jedné chvíli se objevujeme v nějaké vesničce na polské straně a přes plot nás hned zdraví nějaký pán a vyptává se odkud jdeme. Podává nám ruce a přeje šťastnou cestu. Tohle vždycky potěší. Některá místa tu vypadají doslova jako močál. Dokonce i Petr mi říká, že mu to připomíná jedno místo na Floridě :-). V jednom místě cesta totálně mizí, takže se trošku vzdalujeme od hranice a zbytek cesty jdeme po silnici. Ve vesnici Andělka z ničeho nic potkáváme paní, která tu v garáži přímo nad kahanem vyrábí krásný věci ze skla. Nestačíme se divit, kde se to tu vzalo. Naším cílem je hraniční přechod Habartice, kde nás vyzvedává Petrova žena – Olí. Domlouváme se, že u nich v Liberci přespím a dám si po 40 dnech teprve druhý odpočinkový den. Už to je potřeba.
Petr s Olí se o mě skvěle starají a vykrmují mě. Včera jsme si ještě společně zašli na večeři a pak u nich doma kecali dlouho do noci o všem možném. Volný den se hodí. Alespoň doháním spoustu restů a hlavně dopisuji články do novin. Večer ještě s Petrem ladíme nějaké věci v mé výbavě. Dokonce mi vyšlo načasování na finále MS v hokeji, takže večer ještě sledujeme hokej :-).