Via Dinarica

Na konec jsem přes noc ještě zůstal v Žabljaku. Hned ráno jdu nakoupit zásoby na několik dní, protože delší dobu nebude moc civilizace.

Pak už vycházím směr Crno jezero. Hnedka proti sobě potkávám několik partiček starších Čechů. Jak rozeznat Čecha od ostatních turistů je většinou dost jednoduché. Čech jde na těžko, s plnou polní, dost často má maskáčové oblečení a batoh značky Gema.

Hned kousek za městem už vstupuji do parádního lesa. Za chviličku dojdu k Černému jezeru, pohled je dechberoucí. Zasněžené vrcholky hor za jezerem se zrcadlí na hladině. Dělám tu pár fotek a radši mizím, je tu na mě až moc turistů. Jakmile vyrazím po stezce dál, tak už jen narazím na 2 páry. Ostatní turisté dál než k jezeru nedojdou, však to jsou skoro 3 km!

Pokračuji lesem podél potoka kolem menšího jezírka a potom začnu pomale stoupat. Můj cíl je kopec Planinica (2330 m n. m.), kolem 1 800 metrů už se objevuje první sněhové pole u kterého dost dlouho přemýšlím kudma přesně jít. Na konec to klapne a pokračuji dál. Po chvíli už sahám do batohu pro nesmeky, navíc se zase začíná blížit bouřka, snad to stihnu. Přes několik dalších sněhových polí se kolem 13 h dostávám na vrchol, trochu poprchává ale v klidu si tu dávám svačinu. Podle vrcholové knížky tu už 3 dny nikdo nebyl. Dělám pár fotek a valím dál.

Hned z vrcholu mě čeká 600 výškových metrů dolů, ale pěkně strmých. Včera navíc dost pršelo a cesta je bahnitá a kameny kloužou, je to hodně o hubu. Není to chodecká pasáž jako spíš lezecká, místama se přidržuji skal. Asi v polovině sestupu mi uklouzne noha a padám asi 3 metry než se zastavím. Uffff, jsem celej, odnesla to jen odřená noha a ruka. Dál sestupuji ještě opatrněji a musím říct, že se mi pěkně rozklepaly kolena. Na Via Dinarice se prostě člověk nikdy nenudí. Cesty tu nejsou nic, na co jsme zvyklí u nás. Asi po hodině a půl sestoupím k Škrčko jezeru.

Odtud pokračuje další brutální sestup po skalách, do toho začíná pršet. Dostávám se pod parádní vodopád, ale foťák mám schovaný a tak ho fotím jen na telefon.

Trail dál pokračuje lesem a čím jsem níž, tím je to větší prales. Metrové kapradiny, nádherné, staré stromy a i když je trail dost rozbahněný, tak si to dost užívám. Hory a výhledy zbožňuju, ale když je úžasný, zarostlý les a v něm jen uzounká prošlápnutá cestička, tak to miluju. V tomhle bych klidně šel dalších 500 kilometrů. Jdu podél potoka, jednou brodím a pak pokračuji po cestičce, která taky spíš připomíná potok jak po ní valí voda. Od rána jsem nepotkal jedinýho turistu a to jsem v dost navštěvovaným národním parku. Trail se furt mění, místama jdu v metrových kopřivách. Nohy mám obouchaný doslova do krve.

Přicházím k Sušičko jezeru. Jsou tu dvě cesty, tak jdu tou rovně, pořád po značkách a najednou cesta mizí v jezeru. Celkem se bavím představou jak jdu po krk ve vodě přes jezero po trailu :D. Vracím se a jezero obcházím druhou cestou. Aspoň je vidět jak tu musí být v létě málo vody.

U jezera je horská chata, je ale zamčená, takže to můj nocleh neřeší. Ne že bych nemohl spát pod tarpem, ale furt prší a v lese všude valí voda, takže je problém najít vhodné místo. Koukám do mapy a asi 6 km od jezera je vesnice Nedajno, tak tam zkusím dojít a uvidím. Déšť neustává, spíš zesiluje, takže přes kraťasy nahazuju nepromok. gatě a nazouvám nepromok. ponožky a valím to dál. Po serpentinách stoupám asi 400 výškových metrů. Když už dojdu k vesnici, tak konečně přestává pršet. Ve vesnici vidím z dálky nějakou ceduli, je to Staropramen! Když jdu kolem tak už na mě mává paní a vcucává mě to dovnitř. Český pivo a domácí jídlo, tomu se těžko odolává. Paní je velmi ochotná a je nadšená z toho, že jdu Via Dinaricu, prý jsem letos první kdo jde kolem. Domlouváme se na večeři, nejdříve mi připraví výbornou zeleninovou polívku a pak ještě brambory s domácím sýrem a salátem. Všechno samozřejmě spláchnu pivkem. Perfektní. Na konec tu i zůstávám přes noc.

Ráno je jako vždy jasná obloha. Paní domácí mi připravuje domácí koblihy s marmeládou, medem a samozřejmě nesmí chybět domácí sýr a ještě mozarella. Tyhle místní “podnikatele” budu moc rád podporovat. Loučím se a šlapu dál, hned za vesnicí mě značení odvádí mimo cestu a trasu kterou mám v telefonu. Vypadá to, že tu vyznačili novou část, aby člověk nemusel po asfaltu. Jdu tedy po značkách přes rozsáhlé louky a celkem si to užívám, i když tu není cesta a tráva je mokrá od deště a pěkně mi čvachtá v botech.

Asi po hodině a půl se zase napojuji na trasu co mám v telefonu. Jdu po asfaltu přes pár vesnic a pak mě cesta odvádí do lesa. Mířím k přehradě Piva – jedna z největších přehrad v Evropě. Když dojdu ke kaňonu, tak jsem ohromen, z vrchu to je obrovská propast, takový evropský Grand Canyon. Čeká mě zase sestoupit dost strmých 600 výškových metrů až dolů k hrázi. Po cca hodince jsem už dole.

Přehrada je nekonečná, táhne se několik KILOMETRŮ. Jako je to poslední dobou zvykem, tak se zase ozývají hromy, bouřka je zase tu. Takhle je to furt, zajímalo by mě kdy konečně nebude pršet. Oblíkám nepromok. věci a pokračuju dál. Musím přehradu obejít z druhé strany. Najednou procházím několika neosvětlenými tunely zařiznutými ve skalách. Znáte ten pojem světlo na konci tunelu? Tak tady se to stává realitou. Dost divný pocit, přisvicuji si aspoň telefonem a mířím k světlu na konci. Ještě že tu moc nejezdí auta. Asi půl hodiny jdu podél přehrady a pak už stoupám přes vesnici Mratinje.

Chtěl bych ještě zvládnout dojít k Trnovačku jezeru, ale čeká mě nastoupat šílených 1450 výškových metrů. Bouřka furt řádí a tak není moc dobrý v tomhle počasí lízt někam nahoru. Asi po dalších 3 km se ve slejváku zastavuji u jednoho domu a zkouším se zeptat na nocleh. Starší pár už v důchodu si mě berou hned dovnitř. Tradičně nejdřív přichází na řadu rakija a další pokračování k jezeru mi je ihned zamítnuto. Pán je velký sportovní fanda a tak koukáme na French open, super, aspoň se dozvídám jak si vedou Češi. Probíráme všechno možný, rodinu, práci, sport a je celkem sranda. Prý se musím naučit pořádně srbsky a příště přijet i s přítelkyní. Ráno chci dokončit výstup k jezeru a už bych měl překročit hranice a vstoupit do Bosny a NP Sutjeska.

Ráno celkem zaspím a budím se až o půl 9. Tělo to asi potřebovalo. Dáváme kafe a loučím se a vyrážím. Čeká mě nastoupat cca 1250 výškových metrů. Ze začátku to jde, stoupám pěkným trailem skrz parádní les. Od 1700 metrů se už objevují první sněhová pole. Chci to dnes zkusit bez nesmeků abych se ujistil, že už je nebudu potřebovat a můžu je poslat domů. Nejdříve v pohodě přecházím, místama po sněhu a občas po suťových polích. Pak ale dojdu k extra prudkému sněhovému poli, tady bych měl problém i s nesmekama. Chvíli koukám a vymýšlím jinou alternativu. Beru to po skále vedle, když se přes ní dostanu, tak bych se měl napojit na cestu za sněhovým polem. Chce to trochu opatrnosti a vzručnosti a za chvíli se mi daří skálu přelézt. Dál pokračuji občas po sněhu, ale už se to dá, stoupání už není tak prudké. Za to je ale nekonečné, asi po 3 hodinách stoupání se konečně dostávám do sedla ve 2150 m n. m. Ještě mám možnost odbočit na vrchol Maglič, který je nejvyšší horou Bosny s výškou něco přes 2300, ale to nehodlám riskovat. Sněhu je pořád dost, jsem tu sám, nikdo nikde, tak radši volím klesání k Trnovačku jezeru.

Celkem technickou, kamenitou cestou prudce klesám o 650 výškových metrů až k krásnému jezeru. Tady mě překvapuje, že je tu dost lidí. Dávám se do řeči s pánem co tu má kiosek. Říká mi, že semka hlavně chodí Bosňáci, kteří cca 5 km odtud zaparkují auto. Dávám tu pivko a pán mi dává zdarma ňáké jídlo na cestu. Další pán co je tu na výletě se semnou taky dává do řeči, zajímá ho jaké to je, jít celou Via Dinaricu. Ten mi pro změnu dává sendvič, bezva, to se vždycky hodí. Je docela zajímavé sledovat jak se rozvinuly mé jazykové schopnosti. Naučil jsem se používat jakousi směs Čechoslovensko-srbštiny a celkem si se všema rozumím. Loučím se a valím dál.

Jdu parádním trailem, lehce klesám a pak zase stoupám a opouštím Černou Horu, teď už mě bude čekat Bosna. Jdu přes Prijevor kde vidím ty zaparkovaná auta.

Pokračuji přes rozhlednu a pak dlouho klesám suprovým lesním trailem přes rezervaci Peručica, tady je údajně nejvíc medvedů. Les se s nadmořskou výškou neustále mění a časté polomy z toho všeho dělají celkem zábavu.

Klesám o 950 výškových metrů, spíš to běžím než jdu. Vynořuji se u hlavní silnice po které pak musím kus jít a poprvé na trailu vidím značky upozorňující na minová pole.

Po chvíli zase odbočuji do lesa. Mířím k jezeru Dorje Bare, podle rozcestníku 4 hodiny chůze. Je 17 h, ok, jdu do toho. Mým tempem bych tam měl za 2 hodiny být. Musím nastoupat zase 800 výškových metrů, jakoby toho bylo dneska málo. Cesta se hodně mění, místama jdu po pás v trávě, pak bezva cesta lesem, přelízání potoků, člověk se fakt nenudí. Asi po hodině se vynořím z lesa a nad malými stromky vyčnívají obrovské, staré borovice. Musí mít průměr kmene minimálně 2 metry. Úžasný.

Dál zase stoupám lesem a v 19 h jsem už u jezera. Spím pod širákem, dnes zázrakem nepřišla bouřka a je úplně jasná obloha, kochám se pohledem na noční oblohu. V dáli se blýská, v Černé hoře bouřka je.

Ráno jdu přes menší jezero a pak zase klasicky stoupám až na Uglješin vrch (1859 m n. m.), odtud je parádní výhled na okolní masivy.

Pak zase klesám a začíná peklo, které mě čeká skoro celý zbytek dne. Cesty i značení mizí, prokousávám se po pás v mokré trávě, bez navigace bych vůbec nevěděl kam jít. Sem tam jdu různými keři nebo borůvčím, nohy mám opět domlácený do krve. Přes planinu stoupám na Zelengoru, cesta žádná, jdu prostě na směr a mám toho plný brejle. Asi po hodině a půl se konečně vyškrábu až na vrchol (2019 m n. m.).

Při sestupu se konečně objevuje cesta a značení, ovšem ne na dlouho. Od rána šíleně řádí komáři. Čekal jsem, že jich bude dost, ale že se do mě ty krvelačný svině budou pouštět i tak vysoko jsem fakt nečekal. Cesta opět mizí a všechno vrcholí tím, když se musím po pás prokousávat kopřivama. Jsem celý popálený a nohy mám v jednom ohni. Poprvé na cestě pořádně nadávám.

Opět takovou cestou necestou stoupám na Stirinsko jezero. Tady je rozcestník na město Kalinovik, ukazuje ale úplně jinam než co mi ukazuje GPS. No nic, zkusím to po značkách a budu věřit rozcestníku. Chyba! Po hodině totálně ztrácím cestu a dostávám se do dvouhodinového bludného kruhu. Jsem v jakési dolině a zpět na trail se dostanu jedině tak, že přelezu několik šílených, skalnatých hřebenů. Do toho navíc klasicky přichází bouřka. Nejdřív přelezu jeden hřeben a pak se předemnou objeví šílený kamenný pole s obrovskýma šutrama. Ty jsou navíc pěkně ostrý a rozřezávají mi boty. 2 hodiny se tímhle zoufale prokousávám než se konečně dostanu zpět na trail. No nic, do Kalinoviku už to nedám, ale zkusím z toho vyždímat co to půjde. Přelízám ještě jedno sedlo a pak mě čeká dlouhé klesání.

Dávám se do běhu, běžím v kuse asi hodinu a za deště to dotahuji až do vesnice Jelašča, kousek od Kalinoviku. Tady mě do očí hned praští Planinarski Dom s nápisem Via Dinarica. Je to za plotem a tak hned hledám komu to patří. Pán se zrovna vrací s krávama a hned mě pouští do chaty. Jsem z toho nadšený, vše je parádně vybaveno, je tu asi 10 postelí. Všude jsou staré věci, jako rádia, dřevěné soudky atd. Je tu i hromada průvodců Via Dinarica a časopisů o stezce. Paní domácí mi připravuje večeři a dávám i sprchu. Tohle si Bosna za ten dnešek částečně vylepšila. Ráno se dlouze bavím s domácíma, Drago Lalovič celou chatu postavil a snaží se o podporu Via Dinarici v Bosně. Zjišťujeme, že se známe s několika lidmi, kteří Via Dinaricu šli. Lenko a Katarino ze Slovenska, jestli to čtete, tak vás všichni zdraví :-). Rodinka si hned lajkují mé stránky aby mě mohli sledovat. Super společnost. Ještě dopisuju blog a natahuju fotky a vyrážím do města Kalinovik kde se chci někde připojit na net a nahrát blog, doplnit zásoby a poštou poslat domů už nějaké zimní vybavení.