Během velikonočních svátků (pátek a pondělí) jsou všechny naše prodejny zavřeny. Přejeme krásný prodloužený víkend a pohodové Velikonoce. Tým NALEHKO.

Via Dinarica

1280 - 1400 km 45 - 90 dní Evropa Babno Polje - Slovinsko

Ráno místama svítí sluníčko, ale vrchol Dinary je zahalen v mracích. No nic, co se dá dělat, jdu tam. Stoupání je pozvolné, nic hrozného, značení v pohodě, akorát s přibývající výškou zesiluje vítr. Asi za hodinu už stojím na vrcholu nejvyšší hory Chorvatska. Výhled ale žádný, jsem v mraku, vítr je tak silný, že se sotva udržím na nohách. Dělám rychlou vrcholovou fotku a mizím odsud. Pak už mě čeká dlouhé klesání. Potkávám 2 Chorvaty, kteří nechápou jak můžu jít celou Via Dinaricu. Jeden z nich musí mít minimálně 2 metry, vedle něj si připadám jako trpaslík.

Pak už procházím parádním bukovým lesem až k chatě Brezovac, kde je poměrně živo. Parta mladých Chorvatů si to tu na víkend pronajali. Přisedávám ke stolu a hned dostávám do ruky pivko. Vysvětluji, že jdu VD a všichni kroutí hlavou. Nikdo z nich si to nedovede představit. Dostávám nabídku, že se s nimi můžu i najíst. Sem s tím, jídla není nikdy dost! Sedím tu skoro dobrý 2 hodiny, popíjím 4 pivko a do toho mi nosí ochutnávat jejich pálenky. Mám solidně nakoupeno, ale musím se rozloučit, abych ještě stihl dojít do Kninu. Po chvíli hned potkávám pohraniční policii. Mám veselou náladu, tak s nimi chvíli kecám. Všechno v pohodě. V Kninu mám vytipovaný nějaký levnější hotel a tak mířím přímo tam. Hned se ubytovávám a rovnou si objednávám pizzu. Potřebuji si hlavně všechno dobít a vyprat. Večer už jen relax při sledování fotbalu.

Dnes a zítra mě čeká etapa o které vůbec nic nevím. Všichni Chorvati které jsem potkal mě před tím varovali a přáli mi hodně štěstí jakobych šel do války. Zatím pohoda, jdu po asfaltce, kde nic nejezdí. Tak nějak celkově tu je pusto, opuštěné, rozpadlé baráky, nikdo nikde. Po pár km asfalt končí a přichází lesní cesty. Značení žádné, jdu podle GPS. Už jsem si ale zvykl, že Chorvati Via Dinaricu značenou nemají. Do teď byla značka jen na Dinaru, předchozích asi 120 km nic.

Cesta v lesíku se začíná dost zužovat, až nakonec mizí. Je to tady. Najednou se prokousávám zarostlou, trnitou džunglí bez jediného náznaku cesty. Je to tak hustý, keřovitý porost, že se tím nedá vůbec protáhnout. Hnedka si roztrhávám triko. Koukám do mapy a prostě nevím kam dál. 2 hodiny se tímhle bordelem protahuji, nadávám až se konečně vynořím u potoka. Umývám krev a vytahuju trny z celýho těla. Největší problém mi dělá trn zaražený pod nehtem na noze. Už potřebuji nový boty, jsou komplet děravý. Umývání ran bylo zbytečný. Za 10 minut pokračuji podobnou džunglí podél potoka. Už asi vím co ti Chorvati mysleli. Naštěstí se asi po půl hodině dočkám normální cesty. Za vesnicí Zrmanja vrejo stoupám a překračuji hlavní silnici, která vede do Gračacu. Už je pozdě a hledám místo na tarp, nemůžu ale najít žádné závětří. Silně tu fouká. Na konec najdu místo, kde fouká aspoň o trochu míň. Tarp radši kotvím ještě velkýma kamenama.

Moc jsem se zase nevyspal, celou noc šíleně házel vítr s tarpem. Den zahajuji po zarostlé louce. Musím nastoupat cca 600 výškových metrů na kopec Oklinak. Cesta ani žádné značení tu nejsou, tak jdu přímo směr vrchol. Pak ještě menší kopec a už sestupuji bukovým lesem z kterého se napojuji na dost frekventovanou silnici po které jdu asi 8 km až do Gračacu. Spěchám na poštu, kde bych mel mit snad balik s botama. Je tu! Uf, navíc i moskytiéra a něco k snědku. Děkuji přítelkyni, bez tebe bych byl v háji :-).

Město je jinak totální díra, vše rozpadlé, není tu ani restaurace, kde by se dalo najíst. Zastavuji se aspoň v baru na pivo, abych dobil telefon. Tady nemá význam zůstávat. Koukám do mapy a rozhoduji se to ještě napálit na Crnopac, kopec nad městem, kde má být chata. Nové boty=nová energie. Procházím parádním, značeným lesíkem a přicházím až k chatě.

Jsou tu 2 Chorvati a něco tu opravují. Ptám se, jestli tu můžu přespat. Bez problému. Jsou členi planinarského družstva a celé to tu postavili. Nejhezčí chata jakou jsem do teď viděl. Je umístěna s výhledem na okolní skály. Okolo ní je vše parádně upraveno, gril, stolky, lavičky, voda, záchod, dokonce má i solární panely na střeše. Hned to chlapům vše chválím. Večer připravují večeři a zvou mě taky. Jíme venku, kocháme se západem slunce, kecáme a všichni jsme nadmíru spokojení.

Ráno vycházím na takovou okružní stezku/feratu Malý princ. Chlapi mi hned hlásí, že je Top 5 v Evropě. Scházím kousek níž a pak to začíná. Různé prolézačky mezi skalami, místama celkem těžké úseky. Ve skalách jsou roxory a fixní ocelová lana, po kterých se tu leze. Procházím přes různé skalní brány a neskutečně mě to baví. Celé to dávám s dost naloženým batohem. Vrcholem je pak výstup na skálu Bílý kuk. Dávám to taky s batohem, i když bych si ho mohl nechat dole.

Za necelé 2 hodiny se objevuji opět u chaty a chlapi nevěřícně koukají na hodinky. Tvrdí mi, že jsem to nemohl jít. Ukazuji fotky, že jsem to celé proběhl a ještě vylezl s batohem na tu skálu. Prý to tady ostatní chodí tak 5 hodin. Starší z chlapíků mi hned říká Speedy Gonzalez :-). Ještě tu dávám sváču a ukazuji jim lehké vybavení, nejvíce jsou paf z filtru na vodu. Chorvati to neznají, mají tu jen Decathlon. Na konec ještě dostávám jídlo na cestu, za vše děkuji a vyrážím dál.

Dokončuji okruh kolem Crnopace a pak přes silnici zase stoupám do hor. Už kráčím po pohoří jižního Velebitu. Procházím bučinami, jako někde v Jizerkách. Poté už kráčím po kamenité cestě s výhledy na parádní skály. Koukám do mapy a najednou zjišťuji, že se kousek odtud točil Vinnetou. A já si říkal, že mi je to tu povědomé. Přicházím k památníku a parádním skalám. Asi kilometr odtud hned pod cestou objevuji plácek se stolem a lavicí a pod širákem tu přespávám. Tohle byl bezva den.

Ráno pokračuji dál a pode mnou už vidím konečně moře. Přes vlašski grad stoupám na hlavní hřeben do výšky cca 1700 m. Tenhle hřeben teď musím celý přejít.

Potkávám prvního turistu a všímám si trika Lasting. Hned se ptám, jestli je Čech. No konečně, jednou to přijít muselo. Po 33 dnech na trailu potkávám prvního Čecha. Jde přechod Velebitu a už je na konci. Kecáme asi půl hodiny, paráda.

Poté už stoupám na Vaganski vrch (1757 m n. m.). Viditelnost je špatná, tak to hrnu dál. Zásadní je to tu nepodcenit s vodou. Velebit už je celkem suchý a tak pro jistotu nosím 3 litry. Ale díky tomu, že denně chodím cca 40 km, tak se mi daří ke zdrojům pravidelně docházet. Většinou tu je dešťová voda u chat, kterou filtruju. Chutná děsně, ale je to voda. Přes chatu Struge a Veliko ruino jsem zase klesl dolů a po 43 km to balím pod širákem vedle lesíka.

Vyrážím o půl 8 a začíná déšť. Tak Velebit zase asi tak suchej nebude. Všude je černo, tohle vypadá na dlouho. Valím to dál a zastavuji se u Tatekovy koliby. Tady nacházím mladý chorvatský pár. Topí si tu a rozhodně se nikam v tomhle počasí nechystají. Vysvětluji jim svůj dnešní plán a říkají mi, že to není možný dát. Déšť i vítr ještě zesiluje, oblíkám všechno nepromok. co mám a valím dál. Pokračuji parádními bučinami, po trailu valí voda. Na bahně a kamenech to pěkně klouže. Koukám do mapy a chci dojít k chatě Jelova ruja a uvidím co dál. Přicházím k totálně rozpadlému baráku, tohle byla chata možná tak před 20 lety. Vevnitř hnízdí netopýři, podlaha je propadlá, tady rozhodně nezůstanu. Koukám do mapy a pod kopcem Veliký stolac má být další chata. Sice to znamená stoupání po skalách, v dešti a silným větru, ale musím to dát. Kolem 13 h konečně přicházím k chatě a už z dálky mi je jasné, o jakou chatu se jedná. Šugarska duliba-nově postavená chata, která má dvě prosklené stěny, na východ a západ. Všechno ve dřevě, parádní kamna, solární panely, takže si tu v klidu můžete přes USB dobíjet. Nikdy jsem nic takovýho neviděl. Hnedka zatápím a suším věci. Dnes už nemá smysl pokračovat. Tahle chata je dokonalá, 5 minut odtud je voda a jsem tu úplně sám. Jen škoda, že furt prší a nemůžu se kochat výhledy na moře přímo z chaty.

Kolem 18 h déšť ustává a obloha se začíná protrhávat. Jdu pro vodu a dělám dřevo. Tak na konec ten západ bude. Dopisuju blog a skrz prosklenou stěnu se kochám co venku předvádí slunce a mraky. Dokonalost.

Zdraví Vašek

Fotky ve větším rozlišení najdete TADY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Via Dinarica
  • Celková délka
    1280 - 1400 km
  • Doba
    45 - 90 dní
  • Kontinent
    Evropa
  • Nástupní místo
    Babno Polje - Slovinsko
  • Konec
    Valbone - Albánie
  • Nejvýše položený bod
    Maja Jezerce - Albánie/Černá Hora- 2694 m n. m.
  • Nejníže položený bod
    Ravna - 188 m n. m.
  • Převýšení
    Podle trasy 50 - 70 km
Více o treku