Respektujeme opatření vlády ČR, tudíž budou naše prodejny NALEHKO v Praze a Liberci až do odvolání zavřeny. Objednávky z e-shopu budeme odesílat dle standardní dodací lhůty. Vyzvednutí e-shopových objednávek na prodejně pouze po telefonické domluvě.

Magazín

20.03.20 1 komentářů

Zlatá stezka Českého ráje

Dálkové turistické trasy získávají poslední dobou celkem na oblíbenosti. Zdá se, že čím dál víc lidí propadá kouzlu několikatýdenního či několikaměsíčního putování nespoutanou přírodou daleko od civilizace a běžného ruchu života. Žebříčku zájmu vévodí americké nejznámnější dálkovky (PCT, CDT, AT) spolu s poutními stezkami do Santiaga, následované stezkami GR či skandinávskými dálkovými trasami. Zdolání takových tras vyžaduje více času i finančních nákladů a ne každý má možnost tyto položky obětovat. Avšak vedle dlouhých, pohádkových a dechberoucích dálkových tras existují i kratší, neméně pohádkové dálkové trasy, které se nacházejí hned za humny, přímo v České republice. Nenabídnou sice tisíce kilometrů putování divočinou, na druhou stranu zase nebudou trvat měsíce a nebudou vás stát majlant. Napadlo nás proto v NALEHKO, že přiblížíme některé dálkové trasy České republiky, které se dají zvládnout za pár dní a které budou dostupné prakticky každému.

První trasou, na kterou padla volba, je Zlatá stezka Českého ráje. Kdo by neznal, tak jako já ještě do loňského podzimu, Zlatá stezka je dálková turistická trasa mezi Mladou Boleslaví a Jičínem o délce přibližně 119 km. Spojuje nejvýznamnější místa Českého ráje a její počátky sahají do druhé poloviny 19. století. Oficiálně se však jméno Zlatá stezka poprvé objevuje v tištěném průvodci až v roce 1937. V průběhu své existence doznala stezka řady změn a prošla i obdobím menšího či většího zapomnění, nicméně dnes je v celé své délce kvalitně značená červenou turistickou značkou a stojí za zdolání (odkaz na Mapy.cz ZDE).

Blátivý a studený ráj

Většinou je trasa popisována ze směru od Mladé Boleslavi, nicméně s kamarádem Ondřejem se rozhodujeme pro směr od Jičína. Máme totiž na celou trasu jenom víkend a z Mladé Boleslavi je v neděli večer lepší spojení do Prahy. V sobotu ráno tak vystupujeme lehce po osmé na jičínském autobusovém nádraží a vydáváme se směr centrum. Počasí není nic extra. Teplota je kolem 3°C, fouká studený vítr a do toho drobně prší. Horší už to zas až o tolik být nemůže. Na náměstí zvažujeme jedno rychlé pivo. Ne zrovna překvapivě jsou však všechny hospody v osm ráno zavřené, takže se po pár fotkách náměstí vydáváme na cestu. Jelikož máme na noc ze soboty na neděli zamluvenou postel v Hrubé Skále, absolvujeme stezku co nejvíc nalehko. Kromě věcí na sobě mám v testovacím batohu Inov8 Adventure Lite 15 už jenom nepromokavou bundu Flashpoint Pull On, čelovku Fenix HM51R, čtyři Margotky, dvě Jesenky a půl litru vody. Toť vše.

Náměstí Jičín NALEHKO

Z Jičína vede stezka 2 km dlouhou Valdštejnovou lipovou alejí až k Valdštejnské lodžii, baroknímu letohrádku vybudovaném v 17. století. Celý Jičín a jeho okolí je hodně spjat s postavou významného vojevůdce a politika období třicetileté války Albrechta z Valdštejna. Ten totiž udělal z Jičína hlavní město svého Frýdlandského vévodství a řada architektonických památek města, například právě alej či letohrádek, byla vybudována jako součást přestavby města na vévodskou rezidenci. Pokud tak zavítáte do Jičína, procházka alejí až k letohrádku je vítaným doplňkem při poznávání města.

Od areálu letohrádku se Zlatá stezka stáčí kolem vrcholu Zebín k městu Železnice. Cestou míjíme informační panel naučné stezky Bitvy u Jičína a na druhý narážíme přímo v centru Železnice. U Jičína se totiž roku 1866 odehrála jedna z bitev Prusko-rakouské války, důležitého vojenského konfliktu, jehož hlavní bojiště byly v Českých zemích. Právě během této války došlo k doposud největší bitvě na území České republiky – k slavné bitvě u Hradce Králové. Informační panely naučné stezky Bitva u Jičína jsou v perfektním stavu, nicméně stezka samotná se nezdá být v současnosti v terénu značená (nebo jsme alespoň za onen krátký úsek naučnou značku neviděli). Mapy.cz mají naštěstí trasu uloženou, takže kdo by chtěl doplnit návštěvu Jičína o nějakou tu vzdělávací vycházku, nechť se vydá po stopách války 1866.

Od Železnice se poprvé dostáváme mimo asfalt a při stoupání do vesnice Kyje nám dojde, že to dneska bude blátivý výlet. Cesty jsou rozbahněné, místy zaplavené širokými kalužemi a k tomu trochu houstne déšť. Od vsi Kyje se k naší radosti déšť mění ve sníh, a tak je aspoň bahno trochu přikryté sněhem. Sněhu se není co divit. Nabíráme totiž nadmořskou výšku a stoupáme na nejvyšší vrchol v okolí – Tábor (678 m). Za dob husitství se na vrchol konaly tzv. „poutě na hory“, což byla husitská shromáždění spojená s kázáním, ne jejichž konci věřící přijímali podobojí. Když jsme byli naposledy na hoře Tábor, bylo to v Izraeli a počasí bylo přeci jenom o něco příjemnější. Zdolání Tábora u Českého ráje nám až tolik radosti nepřináší, jelikož je mlha, zima a restaurace na vrcholu u rozhledny je stále ještě zavřená.

Nemá smysl na nic čekat, a proto sbíháme do vsi Košov, kde se na nás poprvé za dnešek usměje štěstí. Do vsi totiž přicházíme přesně v jedenáct, což je čas, kdy otevírá místní Hospoda na Košově. Paní hostinská se nám omlouvá, že ještě není vytopeno, ale oproti větru a dešti venku je u praskajících kamen krásně. Dáváme si dvě Plzně a čekáme, jestli se venku trochu nezlepší počasí. Ani nás nepřekvapuje, že se počasí po necelé hodině nijak nelepší. Vyrážíme tak zpátky do deště a snažíme se zvládnout nával zimy, než se tělo zase zahřeje. Aby Košov nezůstal známý pouze svojí výbornou hospodou, tak snad jenom zmíníme, že zde pramení řeka Cidlina.

Z Košova pokračujeme střídavě po zpevněných a nezpevněných cestách, v lesích a na planinách, nahoru i dolů ve směru na nejvyšší bod celého Českého ráje, vrch Kozákov. Dobrou zprávou je, že přestalo pršet a i vítr se trochu utišil. S rostoucí nadmořskou výškou mizí bahno a země je pokrytá čím dál více sněhem, až se nakonec jedná o souvislou pokrývku. Zato ale zhoustla mlha a viditelnost je proto jenom na pár desítek metrů. Výhledů si tak moc neužíváme a v takovém počasí je pravda, že je úplně jedno, jestli šlapete v Českém ráji, podél Labe nebo v okolí Prahy. Nevidíte nic a prostě jenom jdete. Kvůli husté mlze tak není až tak překvapivé, že Riegrovu chatu i rozhlednu na vrcholu Kozákova skoro mineme.

Na rozdíl od Tábora je chata i s restaurací na Kozákově otevřená, takže neváháme a dáváme jeden Rohozec a polívku. Krom toho, že je Kozákov nejvyšším vrcholem Českého ráje, je také známým nalezištěm drahých kamenů a oblíbeným místem pro paragliding. Z rozhledny jsou prý nádherné výhledy na Krkonoše, Jizerské hory, Lužické hory, České středohoří, Český ráj a Orlické hory. Kvůli počasí rozhledy přeci jenom oželíme a necháme je někomu jinému. Po necelé hodině se v mnohem lepší náladě vydáváme dál ve směru na Hamštejnský hřbet. Do výšky přibližně 600 m n.m. se ještě drží sníh, ale pod 600 m jako když mávne kouzelným proutkem a sníh je pryč. Úsek po hřbetu je celkem příjemný a i občasné mezery v mlze dávají tušit pěkné výhledy za dobrého počasí. Na konci hřbetu stezka prudce klesne do vsi Koberovy, aby po asfaltu pokračovala k Besedicím a krásným Besedickým skalám.

Přes ně sice Zlatá stezka oficiálně nevede, ale odbočku po žluté, která je o nějaký půl kilometr delší, stojí za to udělat. Besedické skály nabízejí nádherné skalní útvary, několik vyhlídek, na nichž už dokonce i něco vidíme, schodiště nahoru a dolů, úzké průrvy mezi skalami a spoustu dalších pěkných místeček, které nás neuvěřitelně baví. Možná je to i díky celodennímu slabšímu počasí, ale Besedické skály doposud vyhlašujeme za nejlepší místo Zlaté stezky, byť se paradoxně přímo na Zlaté stezce nenacházejí. Kdo si tak k Besedicím udělá výlet, Besedické skály by určitě neměl minout a může k tomu přidat i okruh na nejvyšší vrchol Jičínské pahorkatiny Sokol nebo výlet na nepříliš vzdálenou zříceninu hradu Zbirohy.

Z Besedických skal je krásně prudký sešup do údolí Jizery do vsi Vranové a odtud zase příjemný výšlap na druhém břehu na zříceninu skalního hradu Vranov. Jelikož se nám kvůli až příliš dlouhým pauzám na pivu trochu nedostává času, prohlídku Vranova vynecháváme a pokračujeme po hřebeni k další zřícenině, hradu Frýdštejn. Hřeben mezi Vranovem a Frýdštejnem je též super, ale začíná se u nás projevovat úbytek sil. Dvoukilometrové stoupání od Vranové po Frýdštejn se zdá být nekonečné a jako obvykle při únavě začíná padat nejedna nadávka na chození, kopce, přírodu a prakticky na cokoliv. Frýdštejn je zavřený, takže alespoň nemusíme mít špatný pocit z toho, že jsme na něj nešli. Klesání z Frýdštejna se dá opět aspoň trochu vyklusat, ale energie je málo. To spolu s přicházejícím večerem ubírá na morálu i motivaci něco dělat. Jakmile začne stezka zase stoupat, dohodneme se, že úsek až do Turnova zdoláme co nejrychleji bez zbytečného zastavování a focení. Z Dráboven ani z Hrubého Rohozce, které jsou ještě po cestě tak nic nemáme, ale to nám nevadí. Stejně už se vidíme v Turnově někde na večeři.

Zlatá stezka Českého ráje Vranové NALEHKO

Té se nakonec dočkáme až po setmění. Povečeříme v místní Turnovské pivnici, kde si vedle kalorického burgera dáme i jednu točenou třináctku. V Turnově ještě nakoupíme pár sušenek na příští den a už na čelovkách pokračujeme posledním dnešním výšlapem přes skalní vyhlídku Hlavatice až do Hrubé Skály, kde máme rezervovanou postel. Hruboskalsko, jednu z nejhezčích částí Českého ráje, tak procházíme za tmy a nic z ní nevidíme, ale není to až takový problém. Stejně ji už známe z jiných výletů. Do Hrubé Skály, cíle prvního dne docházíme kolem půl deváté večer. Unavení víc než bychom čekali, což přičítáme ne úplně nejlepšímu počasí, ale pořád v celkem dobré náladě. První den jsme ze Zlaté stezky Českého ráje ukrojili skoro 60 km a doufáme, že na neděli vyjde předpověď lepšího počasí.

Zlatá stezka na jaře

Předpověď naštěstí nelhala a v neděli se probouzíme do chladného, ale azurově modrého rána. Po dobré snídani se vydáváme zpět na Zlatou stezku, která od zámku Hrubá Skála směřuje na jih a později na jihovýchod ve směru na Trosky. Stezka vede lesem mírným klesáním a vymetená obloha, zářící sluníčko a vlahý lesní vzduch dávají tušit, že jaro je již opravdu za dveřmi. Ještě včera by si jeden něco takového ani nepomyslel. Už po hodině cesty u rybníku Vidlák potkáváme první turisty a nutno uznat, že jich dnes potkáme mnohem více než včera, kdy jsme jich za celý den na cestě potkali tak pět. Od Vidláku je potřeba vystoupat do vsi Tachov a následně k Troskám. Trosky snad netřeba představovat. Stejně je zde po ránu všechno zavřené, takže bez výraznější přestávky pokračujeme mírným klesáním a pak rovinkou k rybníku Nebákov a Nebákovskému mlýnu.

Zlatá stezka Českého ráje NALEHKO

Restaurace Nebákov je též ještě zavřená, a proto pokračujeme kolem Podsemínského rybníka údolím Žehrovky, nádherným údolím jihozápadně od Trosek. Kouzelné údolí je z obou stran sevřeno vysokými pískovcovými skalami a uprostřed poseto polem bledulí. Znamením, že jsme se s přicházejícím jarem nemýlili. Vedle nás je v údolí celkem hodně lidí. Dost možná využívají i naučnou stezku Podtrosecká údolí, která zdejší oblastí prochází.

Za údolím naštěstí turistů ubývá, a tak opět šlapeme sami ve směru na vesnici Libošovice. V Libošovicích má být hospoda a přeci jenom by byl čas na přestávku. Leč k našemu zklamání je hospoda zavřená a v neděli otevírá až v pět večer. Nedá se nic dělat, občerstvení snad bude dostupné na blízkém hradě Kost, který je vzdálený jenom 2 kilometry. Na Kosti však přichází další rána pro morál a tentokrát mnohem závažnější. Zdejší restaurace otevírá až na konci března, a tak to vypadá na nejbližší možnost občerstvení až někde na Mnichovo Hradiště. To je na 40. kilometru dnešní trasy. Jestliže jsme včera měli občerstvovačku pomalu každých 10 km, dneska to vypadá výrazně hůř. Přeci jenom bude asi lepší zdolávat Zlatou stezku během sezóny. Cestou bude sice více lidí, ale na druhou stranu by mohlo být lepší počasí a více otevřených hospod.

Od hradu Kost tak klesáme pěknými borovými lesy směrem na ves Srbsko a poté pokračujeme na skály u Příhraz. Celá zdejší oblast je výborná pro trénink kopců. Prudké seběhy do údolí následované prudkými výšlapy zpět do sklaních měst je něco, co nohy pěkně posílí. Zároveň i ve skalách samotných je to pořád nahoru, dolů, po schůdcích nebo dřevěných lávkách, takže paráda. Na vyhlídce Staré Hrady u Příhraz máme konečně nějaké ty rozhledy. Dolů směrem na Turnov a v dáli se pěkně rýsuje i Ještěd. Včera jsme si těch výhledů moc neužili, tak se kocháme alespoň dnes.

Zlatá stezka Českého ráje Staré Hrady u Příhraz NALEHKO

Pěkné počasí a zábavná cesta nám daly na chvíli zapomenout na hlad i na skutečnost, že jsme dnes ještě prakticky neměli přestávku. To vše se rázem změní, jakmile zjistíme, že je Na Krásné vyhlídce otevřené jak občerstvení, tak restaurace. Restaurace je sice plná a u občerstvení se též tvoří fronty (lidí je zde vskutku mraky), ale na langoše a kofolu si tu frontu vystojíme. Tělo přeci jenom z posledních dvou dnů cítí kalorický deficit, a tak v nás langoš a kofola mizí prakticky ihned. Aspoň neztrácíme tolik času a můžeme pokračovat dál na Drábské světničky, známého středověkého skalního hradu, který je však opět zavřený. I zde začíná sezóna až v dubnu, takže si výhledy a další lezení po skalách opět necháme na jindy.

Celá oblast Příhrazských skal od Starých Hradů, přes Drábské světničky až po zříceninu Valečov, kam Zlatá stezka směřuje dál, je jedna z nejhezčích oblastí Českého ráje, takže pokud hledáte tip na jednodenní výlet, určitě vyberte nějaký okruh zde. Značených cest je tu spousta a výhledů nesčetně. Mezi Drábskými světničkami a Valečovem se Zlatá stezka pěkně klikatí, klesá a zase stoupá, až nakonec dorazí k poslední zřícenině na cestě, hradu Valečov. Zřícenina středověkého skalního hradu s jak jinak než krásnými rozhledy je tentokrát otevřená, ale horšící se počasí a ne zrovna dostatek času nás nutí návštěvu opět vynechat.

U Valečova opouštíme definitivně CHKO Český ráj a mírným klesáním a následně po poli míříme k Mnichovu Hradišti, kde máme v plánu první dnešní pivo a něco pořádnějšího k jídlu. Doposud za dnešek čerpám energii ze snídaně, dvou Margotek, langoše a kofoly, což není příliš. Počasí se výrazně horší. Zatáhlo se a na rovině kolem Mnichova Hradiště se prohání studený vítr. Pořádné hospody a točeného místního Kláštera se proto nemůžeme dočkat. Avšak jaké je naše zklamání, když žádnou takovou hospodu nemůžeme najít. Buď míjíme pizzerie nebo zavřené hospody, a tak nakonec skončíme v pizzerii na náměstí.

Což o to, místo je to pěkné a obsluha milá, jenom to není to, co jsme čekali (až při odchodu jsme zjistili, že na druhé straně náměstí byla nejspíš přesně hospoda, kterou jsme hledali, ale tu jsme přehlédli). V pizzerii nám jaksi dojde energie. Horšící se počasí, blížící se večer a Kozel místo Kláštera nám trochu ubírají na náladě. Posledním hřebíčkem do rakve je zjištění, že nám do Mladé Boleslavi podle Mapy.cz chybí ještě skoro 25 km, což bylo o něco vyšší číslo, než se kterým jsme v hlavách pracovali. Blížící se večer by stejně znemožnil jakékoliv výhledy i fotky a při současné úrovni morálu bychom stíhali poslední vlak z Mladé Boleslavi jen tak tak. Proto padá rozhodnutí úsek Zlaté stezky Českého ráje mezi Mnichovým Hradištěm a Mladou Boleslaví vynechat. Bude ho muset za nás prozkoumat někdo jiný. 100 km za víkend jsme si ušli a místo posledních 25 km si dáme alespoň pár piv v Mnichově Hradišti navíc.

Zlatá stezka Českého ráje je rozhodně trasa, kterou můžeme doporučit (tedy aspoň to, co jsme z ní viděli). Je neuvěřitelně nabitá přírodními, kulturními a historickými zajímavostmi. Každou chvíli nabídne nějakou tu zříceninu, naučnou stezku, informační panel nebo krásné rozhledy či skalní města. Určitě se na ni vyplatí mít trochu více času než víkend, aby člověk stihl navštívit všechny hrady a zříceniny, pročíst všechny informace a v klidu i posedět v dobrých hospodách. Stejně tak má asi více smyslu návštěva během sezóny, kdy jsou všechny památky otevřené. Své kouzlo bude mít nepochybně i procházení stezky po částech, každý víkend něco. Není potřeba ji nutně procházet na jeden zátah, ale kdo by chtěl natrénovat na PCT, GR11, Cestu hrdinů SNP nebo jakoukoliv jinou dálkovku, může začít v Českém ráji.

Za nás Zlatá stezka Českého ráje určitě ano.

Míra

Jeden komentář u "Zlatá stezka Českého ráje"

  1. Pavel napsal:

    Super článek o Zlaté stezce, šel jsem ji v létě 2017 a byl jsem velmi překvapený, že o stezce ví tak málo lidí. Na stezce jsme potkali pouze jednoho člověka s větším batohem. Vyráželi jsme z Mnichova Hradiště směr Jičín. První etapa z MB do Hradiště je prý dost nudná. Pro ty, co by se chtěli dozvědět více detailů o stezce a památkách, na které po cestě narazíte, doporučuji koupit knihu -> https://www.databazeknih.cz/knihy/zlata-stezka-ceskeho-raje-136618

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *