Nepromokavá bunda představuje vybavení, které budete mít v batohu při většině výprav, ať už se jedná o tisíce kilometrů dlouhý trek v USA nebo víkendový výlet v České republice. Výběru nepromokavé bundy proto věnujeme zvýšenou pozornost. A jelikož víme, že vyznat se ve všech parametrech nepromokavých bund nemusí být úplně jednoduché, rozhodli jsme se v NALEHKO připravit stručného průvodce. Ten by měl vysvětlit základní pojmy spojené s nepromokavými bundami a zároveň pomoci při výběru toho správného kusu např. podle typu aktivity, při které budete bundu používat.

Základními pojmy u nepromokavých bund jsou nepromokavost, prodyšnost a odolnost.

Nepromokavá bunda – Nepromokavost

Nepromokavost je určující vlastnost nepromokavé bundy. Pokud hledáte bundu do deště, bundu která „vydrží déšť“ nebo bundu která „neproteče“, pokaždé hledáme mezi nepromokavými bundami. To jsou totiž přesně ty bundy, jejichž hlavním úkolem je ochrana před nepříznivými vnějšími podmínkami tzn. ochrana před deštěm, sněhem, popřípadě větrem. Ve chvíli kdy neprší, nesněží nebo nefouká máme většinou tyhle bundy schované v batohu. Když se však začne rapidně zhoršovat počasí a na obzoru se objeví těžké olověné mraky plné vody, přichází ta pravá chvíle pro nepromokavou bundu.

Nepromokavost bundy resp. tkaniny, z níž je ušita, se zajišťuje dvěma způsoby – membránou či zátěrem.

Membrána

Membrána je nejčastější a nejlepší způsob jak se zajišťuje nepromokání bundy, díky čemuž jsou nepromokavé bundy často známé též jako membránové bundy. Svým složením a způsobem výroby se jednotlivé membránové technologie liší, nicméně ústřední role membrány je všude stejná. Membrána je tenký povlak, který se laminuje na vnitřní stranu vnější tkaniny bundy a který zajišťuje, že voda neproniká skrz tkaninu dovnitř. Tento povlak je extrémně tenký a u bund v naší nabídce dosahuje tloušťky mezi 7 a 30 mikrometry.  Pro srovnání se hodí uvést, že lidský vlas má tloušťku 100 mikrometrů. V naší nabídce máme  bundy využívající membrány GORE-TEX®, Pertex Shield® a Proflex™.

Zátěr

Zátěr je jednodušší  způsob, jak dosáhnout nepromokavosti tkaniny. V podstatě se jedná o nanášení tekuté, většinou polyuretanové, vrstvy na vnitřní stranu vnější tkaniny. Je to jako kdybyste malovali malířským válečkem stěny obýváku. Po zaschnutí se může nanášet další a další vrstvy zátěru, které činí tkaninu více nepromokavou. S přibývajícími vrstvami zátěru bohužel rapidně klesá prodyšnost, a proto zátěr představuje spíše levnější a méně výkonnou verzi nepromokavých tkanin. Kvůli této skutečnosti se v naší nabídce vyskytuje zátěr jenom sporadicky.

Měření nepromokavosti

Standardně se nepromokavost měří tím, že se vodou vytváří tlak na povrch tkaniny a následně se měří, při které hodnotě začne voda prosakovat skrz. Představte si vysoký, otevřený válec, postavený na tkaninu, do kterého pomalu přiléváme vodu. S rostoucím množstvím vody roste i tlak vyvíjený na tkaninu a v určitém momentu voda prosákne. To je chvíle kdy se změří výška vody ve válci a výsledná hodnota představuje číselné vyjádření míry nepromokavosti tkaniny tzv. vodní sloupec. Za nepromokavou se podle norem považuje již tkanina s vodním sloupcem 1500 mm. Takový vodní sloupec vydrží pouze lehký déšť a to pouze po velmi omezenou dobu. Proto mají bundy v sortimentu NALEHKO minimální hodnotu 10 000 mm a maximální 28 000 mm, přičemž i minimální hodnota již vydrží přibližně tři až čtyři hodiny deště.

Vodní sloupec se samozřejmě měří v laboratorních podmínkách, kdy na tkaninu působí pouze tlak samotné vody. Při běžném použití v terénu působí nicméně i další činitelé, kteří tlak zvyšují a ovlivňují následný výkon membrány. Většinou se jedná o tlak způsobený popruhy batohu, lezeckým úvazkem, přeplněnými kapsami nebo i jednoduše sezením či klečením. Pro ilustraci – pod 30 kilovým batohem vzniká v místě ramenních popruhů tlak o výši vodního sloupce cca 6000 mm. Proto je to nejčastěji v místech pod zvýšeným tlakem, kudy se voda dostává skrz tkaninu jako první.  Vyšší hodnoty vodního sloupce zaručí větší ochranu před proniknutím vody, zároveň ale bývají často méně prodyšné.

Konstrukce nepromokavých tkanin

Nepromokavé tkaniny, ať už se jedná o membrány nebo zátěry, se podle vrstev laminátů dělí na tři typy. Ty se liší svými vlastnostmi i způsobem použití.

Dvouvrstvé membrány (2L)

Dvouvrstvé membrány mají pouze membránu nalaminovanou na vnitřní stranu vnější tkaniny. Ta již poté není přikryta žádnou další tkaninou. Proti oděru jí může chránit nylonová síťka nebo speciální otěruvzdorná úprava jako např. u membrán GORE-TEX® PACLITE Plus. Taková membrána bývá velmi lehká a vysoce prodyšná, nicméně bude mít nižší odolnost. Dvouvrstvé membrány využívá v naší nabídce ultralehké nepromokavé oblečení značky OMM nebo modely s již zmíněnou membránou GORE-TEX® PACLITE Plus – Rab Meridian a Rab Zenith.

Dvou a půl vrstvé membrány (2,5 L)

Stejně jako u dvouvrstvých membrán i zde se membrána laminuje na vnitřní stranu vnější tkaniny. Zevnitř ji však navíc chrání potisk nebo lehký polyuretanový zátěr. Dvou a půl vrstvá membrána má tak vyšší odolnost než dvouvrstvá membrána, přičemž stále zůstává lehká a dobře sbalitelná. Kvůli ochrannému potisku membrány bývá ale o něco méně prodyšná. V našem sortimentu využívá tuto konstrukci většina bund značky Rab z materiálu Pertex Shield® jako např. Downpour plus 2.0 a nově Downpour Eco z ekologické řady Rabu.

Třívrstvé membrány (3L)

U třívrstvých membrán se membrána opět laminuje na vnitřní stranu vnější tkaniny, ale jako ochrana membrány se zde laminuje další tkanina, která tvoří vnitřní, třetí, vrstvu. Třívrstvé  membrány bývají zpravidla o něco těžší, jsou ale nejodolnější a zároveň se pyšní velmi vysokou prodyšností. V naší nabídce naleznete třívrstvé membrány u modelů Kinetic 2.0, Kinetic Alpine 2.0, Rab Firewall, Rab Muztag, Rab Ladakh nebo Rab Khroma Kinetic a Rab Khroma Cirque.

Nepromokavá bunda – prodyšnost

Pokud mluvíme o tom, jak je bunda prodyšná nebo jak hodně „dýchá“, odkazujeme tím na schopnost tkaniny propustit vodní páry. U neprodyšných tkanin dojde i při velmi lehkých aktivitách k rychlému přehřívání. Na přehřátí tělo reaguje potem. Jelikož vodní páry nemají možnost uniknout ven, hromadí se uvnitř bundy v podobě vlhkosti. To může vyústit v dramatický pokles tělesné teploty, jelikož nahromaděná vlhkost slouží jako tepelný vodič a odvádí teplo od těla skoro pětadvacetkrát rychleji než suché oblečení. Tato situace může mít v extrémních případech za následek dehydrataci nebo i podchlazení.  Abychom se takové situaci vyhnuli, je dobré věnovat pozornost prodyšnosti membrán. Ta bývá zpravidla řešena dvěma způsoby – porézní technologií a hydrofilní technologií.

Porézní  membrány

Porézní membrány využívají miliony mikroskopických pórů, které jsou dost velké, aby propustily vodní páry pryč od těla. Nepromokavost membrány je dána obrovským povrchovým napětím materiálu membrány, které nedovolí vniknout do pórů ani nejmenším kapičkám vody. Porézní membrány fungují okamžitě. Jakmile se z těla začne dostávat sebemenší množství vodní páry, porézní membrána je ihned odvede ven.

Nevýhodou může být, že porézní membrána bude mít problém odvést od těla tekutinu v kapalné formě (např. při rychlém zpocení při extrémní  zátěži), jelikož póry nejsou dostatečně velké pro odvod kapaliny.  Za zmínku i rozhodně stojí, že porézní membrány je potřeba udržovat čisté, protože špínou a potem ucpané póry nejsou schopné odvádět páry od těla.

Hydrofilní membrány

Hydrofilní membrány pracují na principu přenosu vlhkosti na molekulární bázi, a tudíž neobsahují žádné póry. Tato membrána do sebe absorbuje vlhkost uvnitř bundy, kterou poté na principu difuze v pevných látkách a rozdílu v koncentraci uvnitř a vně membrány vytlačí  na vnější povrch membrány. Zde se vlhkost jednoduše odpaří. Hydrofilní membrány vyžadují větší aktivitu, aby se aktivovala jejich funkčnost. Proto je potřeba se v nich nejprve trochu zpotit. Poté však odvádějí jakoukoliv vlhkost od těla a nemají problém ani s vlhkostí v kapalném skupenství. Pro správnou funkčnost je třeba u hydrofilních membrán udržovat i řádnou DWR úpravu na vnějším povrchu tkaniny.

DWR

Tři písmena jsou zkratkou označení Durable Water Repellency, které se překládá jako trvanlivá vodoodpudivost. Jedná se o povrchovou úpravu textilie, díky níž vytváří voda na povrchu tkaniny malé kapičky, které se následně skutálejí pryč, místo aby se vsákly. Díky DWR úpravě zůstává vnější povrch tkaniny co nejvíce suchý a umožňuje hydrofilním membránám snadný přechod vlhkosti od těla ven. Funčknost DWR je běžným používáním textilií snižována, a proto je nutné ji jednou za čas obnovit pomocí speciálních prostředků.  V našem sortimentu k tomuto účelu nejlépe slouží Nikwax TX Direct, popřípadě Nikwax TX Direct ve spreji.

Závislost na vnějších podmínkách

Určitě je dobré připomenout že prodyšnost membrány výrazně ovlivňují rozdílné hodnoty vlhkosti a tlaku mezi vnitřní a vnější stranou tkaniny. To znamená, že i ty nejvíce prodyšné bundy budou méně efektivní, když je ve vnějším prostředí vysoká vlhkost. To platí pro všechny membrány.

Měření prodyšnosti

Je spousta způsobů, jak měřit prodyšnost. Tím nejčastějším je určení množství vodních par odpařených přes jeden m² tkaniny po dobu 24 hodin, tzv. hodnota MVTR (Moisture vapor transmission rate). Jak jsme zmínili výše, i ty nejprodyšnější membrány jsou méně účinné při vysoké vlhkosti vzduchu, a proto hraje vedle laboratorního testování důležitou roli při vývoji membrán i testování v terénu při různých fyzických zátěžích.

Hodnoty prodyšnosti vždy berte s určitou rezervou a spíše jen jako takového “průvodce” při výběru vhodné bundy. Stále se jedná jen o laboratorní měření, které ovlivňuje celá řada dalších faktorů. Stačí jen mírně pozměnit vlhkost okolního prostředí nebo teplotu odpařované tekutiny a rázem máte zcela odlišné hodnoty.

Jedním z dalších způsobů měření je metoda RET . Ta měří odpor materiálu, který klade vodní páře. Čím nižší hodnota RET, tím má materiál vyšší paropropustnost. V současnosti se jedná o nejobjektivnější a nejpřesnější způsob měření, který má nejblíže k reálnému použití materiálu v praxi.

Za předpokladu, že měření probíhá za stejných podmínek, může se využít přibližný přepočet MVTR na RET a naopak. Například : RET 3 odpovídá cca hodnotě MVTR 40000 g/m2/24h.

U některých bund v naší nabídce uvádíme hodnoty MVTR, ale také hodnoty RET. Pokud u bundy uvádíme hodnotu RET, jsme jí testovali přímo na Technické univerzitě v Liberci.

Odolnost

Jedna věc je výroba funkční nepromokavé tkaniny, druhou věcí je zajištění její odolnosti. Odolnost tkanin se testuje již při výrobě pomocí tzv. Martindale metody testování. Vedle toho dochází k testování výrobků i běžným používáním při různých povětrnostních podmínkách, s různou zátěží a v různém prostředí.

Martindale

Nejpoužívanější metodou pro testování odolnosti tkanin je metoda Martindale. K tomuto testu dochází při výrobě a spočívá v otáčení plstěného kotouče pod určitým tlakem na povrchu tkaniny tak dlouho, dokud se nepřetrhnou první dvě niti testované tkaniny. Podle výsledku tohoto testu se poté určí pevnost tkaniny v oděru.

Testování v terénu

Vedle laboratorního testování jsou ještě před sériovou výrobou veškeré produkty předmětem testování v terénu. Při tomto testování dochází k používání výrobků v různých podmínkách, při různé intenzitě a za různého počasí, ať už běžnými uživateli nebo profesionálními sportovci. Na základě poznatků z testování v terénu, jsou často jednotlivé modely ještě upraveny, než se dostanou do sériové výroby. I my v NALEHKO testujeme (naše redakční testy) před zařazením do  prodeje jednotlivé produkty v terénu, abychom zjistili, zdali mají místo v našem sortimentu či nikoliv.

Jak hodně odolný produkt potřebuji?

Při koupi bundy musím zvážit výhody a nevýhody mezi odolností a hmotností. Odolnější tkanina bude většinou těžší, lehčí tkanina o něco méně vydrží. Pokud je primárním cílem rychlost a lehkost, popřípadě pouze občasné použití v prudkých deštích při vyšších teplotách (jarní přeháňky, letní bouřky…), budou bohatě stačit lehké bundy z lehkých tkanin. Pokud však  máte v plánu náročné horské aktivity nebo ji chcete používat celoročně v širokém rozsahu teplot a za velmi odlišných přírodních podmínek, bude lepší zvolit těžší a odolnější materiály.

Nákup nepromokavé bundy

Při nákupu nepromokavé bundy je třeba zvážit i další prvky kromě tkaniny samotné.

Kapuce

U kapuce je důležité, aby správně seděla. Její správné umístění ovlivní množství tepla, které uniká přes hlavu a současně ovlivní i zorné pole. Je dobré si povšimnout množství stahování a možnosti přizpůsobení, stejně jako stojí za to zvážit, zdali bude kapuce používána s přilbou či nikoliv.

Střih

Klíčové je vybrat správný střih. Nejprve je potřeba se podívat na velikostní tabulky a podle nich zvolit tu správnou velikost. Poté je potřeba zvážit, zdali se bude bunda používat pouze na základní vrstvě, popřípadě lehké střední vrstvě, hodně na tělo (běh, rychlá chůze, pohyb ve vyšších teplotách…) nebo zdali bude krýt několik silnějších vrstev (turistika v nižších teplotách, vysokohorská turistika…). Podle toho je třeba vybrat buď užší střih slim-fit nebo standardní širší střih regular.

Stahování

Stahování umožňuje částečně pozměnit střih bundy podle tvaru těla. U ultralehkých bund je nastavitelné stahování často nahrazeno pouze gumou. Pokud chcete zabránit studenému větru, aby se dostal pod bundu, je dobré se soustředit na přítomnost nastavitelného stahování v pase. Na druhou stranu více prvků stahování znamená nárůst hmotnosti.

Stahování umožňuje částečně pozměnit střih bundy podle tvaru těla. Ultralehké bundy mají nastavitelné stahování často nahrazené pouze gumou. Pokud chcete zabránit studenému větru, aby se dostal pod bundu, je dobré se soustředit na přítomnost nastavitelného stahování v pase. Na druhou stranu více prvků stahování znamená nárůst hmotnosti.

Hmotnost

Nízká hmotnost může být vykoupena nižší odolností. Je proto důležité, zvážit primární určení bundy. Pokud je prioritou rychlost a lehkost nebo pokud budete mít bundu většinu času sbalenou v batohu (chůze, běžná turistika, běh…), není problém volit bundu s tou nejnižší hmotností. Pokud však hodláte bundu používat při aktivitách, při nichž bude tkanina vystavena riziku oděru či výraznějšímu pnutí (lezení, vysokohorská turistika…), je lepší zvolit odolnější a těžší bundu.

Zipy

Vaše bunda může mít sice nejlepší membránu, ale pokud protečou zipy, skončíte v mokru tak jako tak. Proto je potřeba se ujistit, že má bunda voděodolné zipy (např. YKK Aqua Guard) nebo je alespoň opatřena légou zabraňující proniknutí vody. Pokud se příliš potíte nebo nemáte možnost střídat vrstvy v závislosti na intenzitě pohybu, mohou se Vám pro zvýšení prodyšnosti hodit zipy v podpaží, které jsou např. u modelů Rab Zenith, Rab Meridian nebo Rab Downpour Alpine.

Velikost po sbalení

Pokud plánujete nosit bundu celý den na sobě, velikost po sbalení nebude hrát až takovou roli. Velkou část výletů však nepromokavé bundy tráví zabalené v batohu,  kde jsou rychle k dispozici v případě potřeby. V takovém případě již velikost po sbalení roli hraje, stejně jako rychlost jejího sbalení či rozbalení. Některé bundy v našem sortimentu se balí do vlastní kapsy (Rab Downpour Plus…), jiné jsou dodávány s vlastním obalem (Rab Phantom, Rab Spark…)

Nepromokavá bunda – výběr podle typu aktivity

Při výběru nepromokavé bundy je důležité zvážit, jakou činnost v ní budete provozovat nejčastěji. Pro usnadnění výběru jsme bundy rozdělili do tří základních kategorií.

Nízká hmotnost

Jak už název napovídá, hlavním přínosem bund v této kategorii je nízká hmotnost a malá velikost po sbalení. Tomu se podřizuje i minimální množství doplňků jako je stahování, kapsy nebo množství zipů a kapes. Tyto bundy jsou vhodné pro vysoce intenzivní aktivity jako je běh či rychlá chůze nebo pro výlety, kdy je rychlosti a hmotnosti podřízeno vše a není potřeba tolik pohodlí. Přes svoji lehkost neslevují  bundy v této kategorii nic ze své nepromokavosti ani vysoké prodyšnosti.

Nejlehčími modely v této kategorii jsou OMM Halo Smock, Halo Jacket a běžecká bunda Rab Phantom. O něco těžší jsou pak modely Rab Charge nebo Rab Spark.

Nově máme také v nabídce 3 vrstvou nepromokavou bundu Etalon z naší produkce. Při navrhování jsme uplatnili všechny naše dlouholeté zkušenosti s vybavením na dlouhých trecích.

Celá bunda jsme kompletně navrhli u nás v NALEHKO a měla by být vzorem jak má vypadat ultralight bunda. Výroba probíhá na Slovensku.

Zlatá střední cesta

V této kategorii jsou bundy o střední hmotnosti, které se pohybují mezi ultralehkými kousky z první kategorie a těžšími technickými bundami ze třetí kategorie. Tyto bundy nabízejí stále nízkou hmotnost doplněnou rozumnou velikostí po sbalení, při tom již ale disponují větším množstvím doplňků (stahování, kapsy, zipy) než bundy z první kategorie. Tato kategorie bude vhodná pro všechny tipy aktivit, kdy není na škodu pár gramů navíc a kdy se dbá na větší pohodlí a životnost bundy.

Vrchol v této kategorii jso bundy s membránou GORE-TEX® PACLITE Plus Rab Zenith a Rab Meridian, pro přiznivce membrán Pertex Shield® jsou k dispozici modely Rab Downpour Plus nebo Rab Downpour Alpine.

Do této kategorie spadají i modely Rab Kinetic 2.0 a Rab Kinetic Alpine 2.0, které jsou díky své membráně Proflex™ maximálně strečové a prodyšné jako běžný softshell, kromě toho ale disponují vodním sloupcem 10 000 mm.

Velmi odolné

V poslední kategorii se nacházejí bundy určené do těch nejtěžších podmínek. Poskytují veškeré doplňky nutné pro lezení, vysokohorskou turistiku nebo skialpy. Disponují  třívrstvými membránami s nejvyšší možnou prodyšností a vysokými hodnotami vodního sloupce. Zároveň jsou z velmi odolných materiálů zaručujících maximální odolnost i v těch nejtvrdších podmínkách. Technickou vybavenost těchto bund vykoupila o něco vyšší, nicméně stále ještě přijatelná, hmotnost.

Z naší nabídky sem patří skialpové bundy Rab Khroma Cirque, Rab Khroma Kinetic nebo univerzální model Rab Firewall,

I když je pro nás nízká hmotnost vždy prioritou, tak při určitých dobrodružstvích s ultralightem příliš nepochodíš a je potřeba těžší kalibr. Proto jsme do nabídky zařadili jedny z nejbytelnějších kousků z nabídky Rabu. Bunda Rab Muztag a Rab Ladakh je pro všechny alpinisty, kteří hledají špičkový, technický kousek do těch nejnáročnějších podmínek.

 

A jsme na konci. Díky za pozornost! 🙂 A kdybys přecijen potřeboval/a s výběrem pomoci, neváhej se na nás obrátit ať už mailem info@nalehko.com, nebo třeba na našem facebooku.

V loňském roce jsme vypustili do světa náš oficiální youtube kanál který bude sloužit převážně pro komunitu Vás všech, co také milují lehký pohyb přírodou. Účelem kanálu je Vám postupně přinášet celou řadu zajímavých tipů, které vám pomohou při balení nalehko. Samozřejmě se budeme věnovat i představování zajímavých novinek ze světa ultralightu abyste byli stále v obrazu.

Protože víme, že ne všichni holdují sociálním sítím, tak se mezi vámi najde určitě i celá řada těch, kteří o našem youtube kanálu slyší poprvé. I proto jsme pro vás sepsali tento článek s přímým odkazem na youtube, abyste se snadno dostali ke všem našim videiím.

Prozatím je pro vás připraveno 5 videí, ale v hlavě jich máme celou řadu, takže určitě budou přibývat! 🙂

Budeme také rádi, když se zapojíte i Vy a případně nám do komentářů napíšete co byste od nás rádi viděli.

Na kanál se snadno dostanete kliknutím na obrázek níže.

Letošní rok byla v plánu daleko větší výprava. Ovšem jak všichni víme, většině z nás se cestovatelské plány v tomto divném období zbortily jako domeček z karet. Zrušení letu do Skotska na Cape Wrath Trail jsem v květnu ještě nějak zkousnul. Ovšem druhému pokusu v září jsem ještě do poslední chvíle věřil. I ten mi ale britská vláda svým nařízením 2 týdny před odletem zatrhla. Nezbývalo tedy nic jiného, než se vyvětrat někde v blízkosti domova. Koneckonců, i u nás je krásně.

Po Slovenském ráji jsem pokukoval již delší dobu a bral jsem to jako takovou záložku, která určitě nezklame. V pondělí tedy balím batoh a ještě s menší nejistotou každou chvíli sleduji zprávy jestli Slováci nezavřou hranice i pro nás. Chvíli se dokonce přistihnu, že se mi v této situace ani nikam nechce.

Co se vybavení týká, beru s sebou pár novinek a zároveň leta odzkoušené kousky, které mě nikdy nezklamaly. Prvním ostřejším testem projde “náš” batoh Nalehko Rebelt, který mě nadchnul už při mých krkonošských toulkách a vlastně je to pro mě aktuálně jasná jednička a zároveň srdcová záležitost, protože jsem se na jeho vývoji dost podílel. Hodně se těším na delší test nových bot Inov-8 Terra Ultra G270. Již jsem v nich stihl absolvovat pár závodů a delších běhů a musím říct, že je to nejlepší bota za poslední roky, uvidíme jak se bude jevit při delší chůzi s batohem…

Večer sedám na vlak a už jsem trochu klidnější a začínám se těšit. Cesta vlakem je dlouhá a poměrně únavná, dá se to ale přežít. V noci se snažím nějak porovnat do kožené sedačky a aspoň trochu se prospat. Moc tomu nepomáhá kluk sedící vedle, který má cca 2 hodinový telefonát s kamarádem s kterým má aktuální potřebu řešit hromadu kravin.

Kolem 5 ráno konečně vystupuji ve Spišské Nové Vsi. Vůbec se nezdržuju, rychle vybírám pár eur z bankomatu a ještě za tmy už uháním městem vstříc svému dobrodružství.  Město ještě spí, na ulicích nikdo, takže si to vcelku užívám. Všímám si velkého množství, dle mého pohledu nevkusných novostaveb a docela mě to překvapuje, tohle asi nebude úplně chudý kraj. Kousek za městem už kopíruji žlutou značku která by mě měla dovést na hranici Národního parku Slovenský ráj. Všude okolo jsou kopce které se začínají s přicházejícím svítáním pomalu vynořovat ze tmy. Krásná podívaná. Začínám se zakousávat do lesa ve kterém procházím okolo chatařské kolonie a najednou se objevím na louce, kde se drží mlžný opar. Tady se musím na chvíli zastavit a jen tak se kochat. Je naprostý klid, nikdo nikde, slyším jen zpěv ptáků a šumění lesa. Tohle jsem potřeboval. Otáčím se a za mnou se přes koruny stromů prodírají první sluneční paprsky. Je celkem chladno, ale jde se moc příjemně.

Po zelené značce pokračuji k říčce Hornád a zrovna ve chvíli kdy procházím trochu divočejším úsekem podél potůčku zbystřím medvěda jak pije z potoka. Vyrušil jsem ho při ranní hygieně. Zjevně je také dost překvapený co tady takhle brzo dělám a okamžitě bere roha. Během mžiku jen zapraskají větve a už mizí pryč daleko ode mě. To mi to hezky začíná…

Podél říčky Hornád již pokračuji po modré značce. Překvapuje mě, že v mapách se cesta tváří jako zpevněná, u nás by to byl regulérní asfalt, ale reálně je to parádní lesní pěšinka. Tohle mě baví. Údolí řeky je krásně zařízlé mezi vápencovými masivy a lehce se vlní. V některých úsecích jsou po stranách skal stupačky po kterých rychle postupuji dál. Jsem tu ve všední den a brzy ráno, takže jsem zatím stále nikoho nepotkal. Odpojuji se od říčky Hornád a dál kráčím podél Bieleho potoka až k ústí Kysel. Tady se nabízí varianta ferraty, kterou ovšem bez ferratového setu nedám, takže volím variantu Sokolí doliny. Ta už je poměrně známá, ale stále tu nikdo není. Na vzdálenosti 2,5 km se tu nastoupá slušných 430 výškových metrů. Ze začátku postupuji vyschlým korytem přes popadané stromy, ale brzy se již objevuje potok a začíná to být krásná podívaná. Zhruba v polovině doliny přicházím k menším vodopádům a objevují se i první žebříky. Postupně pak už v podstatě jen lezu přes lávky, stupačky a po žebřících vzhůru. Jsem z toho nadšený, moc mě to baví a celá dolina působí úžasným, divokým dojmem. S plně naloženým batohem je to trochu náročnější, ale nic hrozného.

Krátce před obědem se na momentík zastavuji na odpočívadle na konci doliny a najednou za mnou slyším rychlé cvakání trekových holí a blížícího se chlapíka. Ten mě při příchodu hned zdraví:”Ahoj Václave, jsi tu na dovolenke?”. Cože ? Ty mě znáš ? “No jasně, vidím nalehko batoh a je mi to jasný”. Tyhle náhodná setkání mě nikdy nepřestanou bavit :-).  Jano je z místní horské služby, hned najíždíme na téma lehkého vybavení a během pár minut toho probereme až až. Sám má s trekováním nalehko už dost zkušeností. Kousek pokračujeme společně a pak už se odpojujeme. Jano mi ještě radí neznačenou zkratku a pak už klusem mizí v lese. Tohle je moje krev, taky bych se proběhnul :-).

Přes Malou Polanu mířím po červené až k Diablově dolce. Obzvlášť v místě sestupu jsem nadšený z krásné pěšinky borovicovým lesíkem a z parádních výhledů do údolí. Místy si říkám, že mi to připadá jako nižší partie někde v Alpách. Slovenský ráj je skutečně rozmanitý a neustále mě překvapuje a baví. Od Hrabušické hájovny vstupuji podél potoka do doliny Velký Sokol. Ta je údajně méně navštěvovaná, protože platí za jednu z nejdivočejších. Hned z počátku mě na onu divokost upozorňuje cedule s vyšším výskytem medvěda hnědého. Čím se dostávám dolinou dál, tím se divokost začíná prohlubovat. Jsem tu naprosto sám, kráčím v podstatě korytem potoka nádhernou soutěskou. Dokonalost, kam se hrabe České Švýcarsko. Neustále přecházím přes kameny a popadané klády z jedné strany na druhou. V některých spadlých kmenech jsou dokonce i vysekané provizorní schůdky. Čím se dolinou dostávám dál, tak se začíná postupně zužovat, což pocit divokosti ještě umocňuje. V jednom strmém místě dokonce potkávám po skále šplhat kamzíky. Vždycky mě udivuje jejich neskutečná obratnost a schopnost se udržet i v tom nejstrmějším úseku. Závěr doliny vede okolo vodopádu po dřevěných žebřících a dále podél potoka, který navazuje na Glackou cestu.

Po červené pokračuji směrem na jih pěknou lesní pěšinkou, která se pozvolna rozšiřuje v normální zpevněnou cestu. Doplňuji vodu z potůčku a pomalu se začínám poohlížet po vhodném místě na spaní. Procházím větším údolím, kde je naprostý klid, který doplňuje jen bublající potůček. Už několik hodin jsem nikoho nepotkal. Tarp na konec stavím na pěkné louce, lehce zastrčený, tak abych tu na sebe zbytečně příliš neupozorňoval. Umývám se ledovou vodou v blízkém potůčku a kolem 20 hodiny už zaléhám. I přes dnešní těžký terén po různých žebřících jsem ušel slušných 36 km a nastoupal 1300 metrů.

Ráno je poměrně chladné, ale spalo se moc dobře, přeci jen jsem byl dost unavený ještě z cesty vlakem na Slovensko. Tarp je dost orošený, ta vlhkost se tu drží více než někde nahoře na hřebínku. Zalévám si ovesnou kaši a rychle všechno balím. Věci usuším později. Ráno je takové ospalé, ale po chvíli už se začínám zahřívat a už to šlape parádně. Ze začátku jdu dokonce v čepici a rukavicích a postupně vše odhazuji. Zhruba za hodinku jsem už u krásné vodní nádrže Palcmanská Maša, ta tvoří důležitou součást slovenského energetického systému. Odtud mě čeká delší úsek po silnici, ale nic zásadního. Brzy z rána není téměř žádný provoz, takže se to dá zvládnout.

Rychle procházím dědinkou Stratená a těsně před silničním tunelem uhýbám na stezku stratenským kaňonem. Hezký úsek, ale příliš krátký. Pak už mě vede stezka mírně do kopce smrkovým lesem k Dobšínské ledové jeskyni. To je poměrně turisticky profláklé místo. Parkoviště je tu plné a všude se motají turisté. Tuhle záležitost rychle vynechávám a uháním dál. Napojuji se na zelenou turistickou značku, která mě vede podél spišského potoka. Nejdříve procházím přes brutálně rozbahněné cesty místy rozježděné od motorek. Pak už je cesta v pohodě a kochám se zajímavým rázem krajiny. Přijde mi to tu jako taková směs severské tundry s alpinskými lesy a loukami. Celkově mě Slovenský ráj svým charakterem hodně překvapil. Rozhodně by někdy stál za detailnější prozkoumání.

Na jedné z luk, kde hodně profukuje se krátce zastavuji abych usušil mokrý tarp a trošku navlhlý spacák. Brzy se dostávám na hlavní silnici který mě dovede až do ospalé vesničky Telgart.  Po cestě si ještě prohlížím krásný viadukt, který je tu turisticky hodně známý. V Telgartě je plán jednoduchý, rychle najít restauraci, najíst se a pak v místním obchodě nakoupit zásoby pro přechod Nízkých Tater. V “centru” dědiny mě odchytává místňák, který se mě ptá jestli vím jak otevřít hlavní uzávěr plynu. Vysvětluji mu, že je na to třeba speciální klička a rozhodně by takovou věc měl dělat plynárenský technik. Ale jako by to šlo jedním uchem tam a druhým rovnou ven. Začne mi nosit šroubováky, kleště apod. a všechno mi podává s přesvědčením, že mu to otevřu. Jako bych snad měl na čele napsáno “plynař”.  Naposledy mu říkám, že tímto to určitě nepůjde a raději mizím.

První restaurace po cestě je zavřená, takže se ještě kousek vracím a mířím k místnímu “hotelu”. Z dálky si říkám jestli to není spíš JZD, ale je tu skutečně restaurace. Uvnitř mě zaskočí dnešní sraz seniorů horské služby. Takže je tu cca 100 připitých starších chlapíků, kteří na mě koukají jak na zjevení. Rychle zabírám místo a řeším něco k snědku. Restaurace na mě působí jako návrat do minulosti, ale lepší než nic. Asi za hodinu odsud mizím a rychle ještě mířím do místního obchodu. V prvním mě překvapují prodavačky v zástěrách za pultem, kde toho na výběr moc není. Zkouším tedy ještě druhý obchod, kde to v podstatě vychází na stejno. No dobrá, poberu pár instatních polévek, tatranky, oříšky, balenej chleba a pryč odsud. Před obchodem se na mě ještě lepí místní cikánka, která po mě chce něco k snědku. Snažím se jí vysvětlit, že sám mám málo, protože mě čeká přechod hor. Evidentně mi ale ani nerozumí.

Balím batoh a už si to štráduju po červené značce směrem na Královu holu. Nejvyšší a nejnavštěvovanější kopec východní části Nízkých Tater, který je opředený řadou pověstí. Na vzdálenosti 6 kilometrů tady člověk nastoupá celkem brutálních 1050 výškových metrů. Odteď mě čeká přechod největšího slovenského národního parku. Z počátku vede cesta převážně vysokou trávou a přes hodně vzrostlé keře malin. Po cestě nahoru uzobávám a později se k malinám přidávají i obrovské borůvky. Zhruba od poloviny už cesta dostává horský ráz a procházím spíš smrkovými porosty, které jsou místy zcela mrtvé. Za cca 2 hodiny jsem na vrcholu. Sám o sobě to není příliš zajímavý kopec, na vrcholu je televizní vysílač a sídlo horské služby. Co je ale na tomto kopci jedinečné, je rozhodně výhled na Vysoké Tatry, Spiš a také Horehroní. Dnes mi ale není přáno a je velmi špatná viditelnost. Potkávám tu celou partu seniorů z horské služby co byli dole v restauraci. Vyjeli semka autobusem. Většina z nich mě zdraví a ptají se kam až jdu. Je dost větrno.

Příliš se tu nezdržuju a pokračuju dál po hřebeni směrem na útulnu Andrejcová. Po cestě přecházím přes řadu vrcholů – Stredná hola, Orlová, Bartková. Cca kolem 17 h jsem už u útulny. Je to krásná dřevěná chajda o kterou se tu stará místní občanské sdružení. Mám štěstí a není tu moc lidí. Jen asi 3 stany venku a jeden pár spí uvnitř. Dávám si řemeslné pivo a zelňačku, paráda. Vedle chaty si na rovném plácku stavím svůj přístřešek. Hned pod chatou teče čistý pramen, takže se tu dá bez problému i umýt. Kluk který to tu dnes spravuje vysekává něco do pařezů, dávám se s ním do řeči a diskuze okamžitě sklouzne k mým botám. Všiml si, že mám nové Terra Ultra G270. Sám je Inovejtem a grafénkama hodně “postižený” :-). Rád běhá a pořádají tady místní závod přes Nízké Tatry, hned jsem zván. Chvíli ještě kecáme a sklouzáváme i k ultralehkému vybavení a nalehko. Zná nás :-). Pak už znavený mizím v teple svého spacáku.

Celou noc jsem pořád o pár desítek metrů níže slyšel bručet medvěda (možná to byl ale spíš jelen, přeci jen jsou v říji). Jinak se ale spalo velmi dobře. Ráno se příliš nezdržuju, rychlá hygiena, ohřívám si vodu a zalévám ovesnou kaši. Během krátké chvíle mám vše sbalené a můžu vyrazit. Dneska to bude vcelku dlouhý den. Předpověď se dnes měla zhoršit, ale zatím to vypadá dobře. Východní hřeben je z naprosté většiny zalesněný, takže cesta stále vede uzounkým trailem kam se sotva vejde jeden člověk. Je to ale parádní a moc si to užívám. Hlavně je naprostý klid, několik hodin jsem nepotkal živáčka. Až za sedlem Priehyba se v protisměru začínají pomale trousit další trekaři. Všiml jsem si, že naprostá většina lidí chodí směr Donovaly – Telgart. V mém směru nechodí téměř nikdo.

Odpoledne už je poměrně teplo, takže shazuju mikinu a už jdu jen v triku. Většinu cesty lemuje borůvčí, takže se musím neustále zastavovat a krmit :-). Procházím okolo útulny Ramža, kde je šílený bordel. Všude okolo se válí toaletní papír, kapesníčky a vlhčené ubrousky. Šílenost, tyhle lidi nemají v horách co dělat. Okamžitě mizím pryč. Jsem rád, že s sebou nosím toaletní lopatku a nikdy po mě v horách nic nezůstane. Odnášet si odpadky beru jako naprostou samozřejmost. Ale evidentně to takhle ostatní nemají.

Celý hřeben se neustále vlní, jsou to takové mírné, kratší kopce, ale je to takhle pořád dokola celý den. Takže ve výsledku pak celkové převýšení hodně naskakuje. Na závěr dne procházím přes sedlo Čertovica, kde vede silnice, je tu motorest a několik penzionů. Celkem hnus, když jde člověk celý den krásnou krajinou. Vůbec se tu nezastavuji a hned mířím nahoru. Mým dnešním cílem je chata generála Štefánika – místo s velkou historií. Stoupák je to opět parádní a na závěr dne celkem i náročný, na cca 8 kilometrech se nastoupá cca 700 výškových metrů. Ale hlavně se dost ochladilo a neustále laboruju s vrstvama. Od Panské holy navíc vede celá cesta naprosto v mracích s viditelností jen pár metrů.

Docházím cca před 18 hodinou pěkně promrzlý. Hned poptávám možnost přespání, místa je dostatek. Díky slevě ČHS je navíc cena vcelku příjemná a to včetně snídaně. Dostávám postel v pokoji s 3 holkama a jedním klukem, kteří jdou také přechod Nízkých Tater, dokonce jdou v mém směru. To co jsem šel dneska šli oni 2 dny. Moc to nechápou, takže jim hned vysvětluju jak se tohle dá dělat. Všichni táhnou těžké batohy a když jen tak letmým pohledem přejedu jejich věci, okamžitě vidím hromadu krámů, které zbytečně táhnou s sebou.

Ve společenské místnosti je nás poměrně dost. Panuje tu pohodová, přátelská atmosféra. Tady je svět ještě normální, žádný covid se tu neřeší. Spojuje nás všechny jedna věc – láska k horám. Spát jdeme už kolem 21 hodiny. Všichni vstávají poměrně pozdě, mě ale zítra čeká hodně dlouhý den, takže vstávám už o půl 6.

Ráno se ještě za tmy potichu balím abych nevzbudil spolunocležníky. Před chatou si zalévám ovesnou kaši. Začíná se rozednívat, ale je šílený vítr. Když od chaty odcházím, málem mě silný poryv větru porazí na zem. Mířím do sedla pod Ďumbier, nejvyšší vrchol Nízkých Tater. Cesta vede převážně přes velké pole žulových balvanů. Dokud jsem v závětří, tak se to dá, ale jakmile vystoupím na Krúpove sedlo, tak je vítr brutální. Odbočuji na vrchol, kde jsem ani ne za 10 minut. Výhled je nádherný, dnes už jsou konečně parádně vidět i Vysoké Tatry. Příliš se tu ale nezdržuju, jsem v podřepu aby mě nesfoukl vítr a velmi rychle zase šlapu dolů do sedla odkud pokračuji směrem na Chopok.  Na vrchol tu vedou 2 lanovky, tohle je jeden z mála “znásilněných” kopců v Nízkých Tatrách. Jsem tu ale brzy ráno a naprosto sám, to se asi někdy v poledne jen tak nepoštěstí. Kochám se výhledem na Vysoké Tatry a pak už poklusem mířím dál. Dnes do toho musím hodně šlápnout. Rád bych dorazil až do Donoval, je to ale nějakých 45 km s celkem vysokým převýšením.

Západní část hřebene má úplně jiný ráz, tady mám pocit opravdových hor. Hřeben není takřka vůbec zalesněný. Nacházím se v NPR Skalka, tahle část se mi moc líbí, místy se jde po kamenných chodnících jaké můžeme znát třeba z Krkonoš, zbytek cesty vede pěkně po hřebeni uzounkou pěšinkou.  A hlavně… po pravé ruce mám stále úžasný výhled na Vysoké Tatry, je to jako magnet, který přitahuje mou pozornost. Za Chopokem potkávám na cestě 2 kamzíky, nestíhám ale přehodit objektiv, takže je mám vyfocené jen na širokáč, škoda… Cesta odsýpá rychle – vrchol Polana, Kotliská, pořád nahoru a dolu. Pode mnou je nádherná Velká dolina, která působí vážně majestátně. Ještě před obědem scházím pár desítek výškových metrů k útulně pod sedlom Ďurkovej. Správci na mě působí dost alternativně, velcí sympaťáci, taková moje krev. Jsem tu naprosto sám. Kuchař mi ohřívá vynikající čočkovou polévku. Chvilku kecáme a cca za 40 minut už mažu zase zpátky na hřeben.

Postupně se přede mnou začínají objevovat hřebeny Velké Fatry a čím dál častěji se začínám ohlížet i za sebe. V dáli je vidět Králova hola a v podstatě celý hřeben co jsem za ty 2 dny přešel. Přes Košarisko a Velkou Chochulu zdolávám jedny z posledních větších vrcholků dneška. V protisměru v čím dál častějších intervalech potkávám další a další trekaře. Ti jsou teprve na začátku své cesty…

Do Hiadelského sedla sestupuji cca 600 výškových metrů, které už mi moc nechutnají. Cesta vede po hodně kamenitém trailu, takže je potřeba kontrolovat každý došlap. Navíc mi už dochází voda, v sedle by měl být pramen, to je moje záchrana, jinak jsem v háji. Potkávám tu 2 Poláky v maskáčovém oblečení s obřími batohy jak si u pramene přepírají oblečení. Ještě nikam nedošli a už potřebují všechno prát. Když jim říkám, že jsem semka dorazil z Telgartu za 2 dny, moc tomu nechtějí věřit. Oni šli celý den z Donoval semka do sedla, já to budu mít cca za 2-3 hodiny.

Hnedka za sedlem se opírám do celkem brutální stojky na Kozí chrbát. A to jsem si myslel, že kopce už dneska skončily. Dál už cesta vede přes rozsáhlou louku uzounkým trailem. Ohlížím se za sebe, abych si ještě do paměti vryl pohled na ten obrovský masiv. Z vrcholu Kečka pak už jen sestupuji lesem. Poslední kilometry od kozího chrbátu jsou už hodně na morál, nohy dost bolí a už není skoro žádná energie. Přeci jen jsem během dneška nastoupal 2550 metrů, ale především sestoupil dost šílených 3300 metrů a ze sestupu většinou nohy bolí nejvíc. Ještě závěrečný menší kopec a pak už mě lesní cesta dovádí k okraji Donoval. Tady je to oproti Telgartu solidní kontrast. Donovaly působí jako takový uměle vybudovaný městečko nacpané hotely a resorty. Spíš takový lunapark, nic pro mě.

Tady své putování uzavírám. Původní plán byl ještě pokračovat přes Velkou a Malou Fatru, rodině jsem ale slíbil že budu do neděle zpět, takže si budu muset vystačit takhle. I tak to byla moc pěkná procházka. Za 4 dny jsem ušel cca 150 km s převýšením 6000 metrů. Na závěr chci také připomenout, že z větší části jsem kopíroval cestu SNP, která má u nás na webu už také své místo.

Z tohoto výletu jsem vytvořil i krátký video sestřih

Podrobná trasa zde. 

První ročník setkání bláznů všeho druhu, kteří potřebují překonávat stovky a tisíce kilometrů na všechny možné způsoby, ale hlavně vlastní silou. Láká je to dál, výš, do divočiny a nehostinných podmínek, daleko za běžné hranice. Přijďte si poslechnout inspirativní lidi, kteří se dokážou utrhnout z “normálního” koloběhu života a podniknou svoje velké dobrodružství – pěšky, na kole, během, s packraftem, na paddleboardu i na laně.

Menší nálož přednášek, dostatek času si popovídat a všechny ty informace vstřebat bez nutnosti přebíhat mezi sály. Nemusíte se hroutit, že se vám dvě přednášky časově kryjí. Uděláme si pohodu.

K dispozici bude celý areál Lidových sadů včetně zahrady a restaurace. Můžete přijet klidně už v pátek, projít si Ještědský hřeben nebo Jizerky, přespat (místa pro stan ještě doladíme přespat bude možné ve vlastních stanech pouze ze soboty na neděli) a ráno se vrhnout pěkně vyvětraní do festivalu.

Vstupné (v předprodeji i hotově na místě) na oba dny: 400 Kč, na jeden den 250 Kč:

Předprodej akce

PROGRAM

detaily přednášek:

PCT – Pacifická hřebenovka, Kačka Plíhalová – O procházce nádhernou krajinou západního pobřeží USA. Od mexických hranic pouští, přes zasněžené hory Sierra Nevady a husté lesy Washingtonu do Kanady. 4260 kilometrů, 5 měsíců v divočině – jak s tou krásou Katka naložila?

S Packraftem kanadskými pobřežními horami, Martin Lipina – 500 kilometrů obojživelně kanadskou divočinou.

V srpnu 2016 se Martin s manželkou Lenkou vydali na cestu Pobřežními horami Britské Kolumbie. Malé čluny – packrafty měli ukryté v batozích jako tajnou zbraň, která měla pomoci s překonáním velkých jezer, fjordů i divoké řeky. Záhy se ukázalo, že cesta liduprázdnou kanadskou divočinou s největší populací grizzly medvědů v celé Americe se stane nejtěžší životní zkouškou…

Martin bude vyprávět o tom, jak packrafty mohou otevřít expedičnímu cestování úplně novou dimenzi. Seznámí diváky se svými tipy a zkušenostmi i z několika dalších výprav na Aljašce či Kostariky. A zároveň se pokusí diváky nadchnout do sportu, který je v Česku – národu dobrodruhů, cestovatelů a vodáků – kupodivu stále málo známý.

Link na video k přednášce: https://www.youtube.com/watch?v=-Lwlj6x70Ys&t=262s

Sám sobě psem, Jan Francke – závod 750km zimní divočinou Yukonu, non stop, bez podpory, za společnosti vlků, sáněk a polární záře.

CDT – Continental Divide Trail, Jakub Čech (filmový mistr zvuku, držitel šesti Českých lvů). Do svých 40 let jen pracoval nebo se válel na gauči. Pak začal chodit na zdravotní procházky, které v roce 2016 vyvrcholily přechodem 4 200 km dlouhé Pacifické hřebenovky (Pacific Crest Trail). Splnil si sen a měl za to, že už na něj nic tak dlouhého nečeká. Po pár měsících doma ale zjistil, že mu jsou místní cesty krátké. Nepomohlo ani přejít Skotsko z jihu na sever.

A tak se v dubnu 2018 znovu postavil na hranici Mexika a USA, jen o necelých 1 000 km východněji, aby tentokrát došel do Kanady po hřebeni Skalistých hor. Opět jen s lehkým batohem, pouze s jedním podstatným rozdílem. Už nešel sám, měl vedle sebe kanadskou parťáčku. Společně chtěli zjistit, proč se v souvislosti s 4 500 km dlouhým Continental Divide Trailem používá věta “obejmi brutalitu”. Co bylo těžší? Projít divočinou, zvládnout rozmary počasí a vyšší nadmořskou výšku? Nebo překousnout kulturní rozdíly a sladit rozdílné představy o společném fungování? Jakub Čech bude vyprávět o nejdelší zdravotní procházce na světě.

Workshop – Jak na Pacific Crest Trail, Jakub Čech, Kačka Plíhalová, Petr Kosek a další

PCT je fenomén. Určitě je škoda takovou cestu protrpět, nebo dostávat sebe i ostatní do nebezpečných situací jenom proto, že jsme podcenili přípravu. Uděláme si otevřenou debatu, kde ve společnosti několika hikerů, kteří v minulosti PCT dokončili, probereme zásadní témata pro přípravu na PCT.

Pokud se na Pacifickou hřebenovku chystáte a nechcete jen pročítat blogy, přijďte se zeptat naživo a probrat různé přístupy k cestě samotné, plánování, fyzické přípravě, strategii zásobování, vybavení, zdravotním aspektům cesty, navigaci, permitům a tak dále.

Budeme mít několik zásadních témat, kterých se budeme držet a pak se na to určitě spousta dalších témat nabalí 😊 Zatím se na vás těší Jakub Čech, Kačka Plíhalová a Petr Kosek a věříme že se přidá někdo další.

S paddleboardem zemí Vikingů, Monika Klemšová – Je jedno, kolik Vám je, jestli jste hubení, nebo při těle. Může vás i něco bolet a nemusíte být bohatí. Když budete hodně chtít, můžete si splnit sen a vyrazit na cestu, která se druhým bude zdát jako šílenost. Ono to tak divoké většinou není.

Kolem padesátky mi začalo docházet, jak je můj čas drahý. Zamilovala jsem se do paddleboardu a začala snít o tom, jet na něm daleko a dlouho. A tak jsem s ním začala podnikat čím dál delší vandry. Baví mě to čím dál víc a dává pocit svobody.

Švédsko je úchvatná země s překrásnou přírodou, nekonečným lesy a tisíci jezery. Největším z nich, a zároveň třetím evropským, je jezero Vänern, pro které by se spíš hodilo označení sladké moře. Na druhý břeh nedohlédnete a jeho skalnaté břehy opracovaly vlny do oblých tvarů. Voda je v něm tak čistá, že ji můžete nabrat do dlaně a pít.

Tohle místo nešlo přehlédnout, když jsem v mapách pátrala po něčem velkém, rovném a sladkém, co by šlo přepádlovat na paddleboardu. Rok jsem na Vänern myslela a věděla, že do Švédska prostě musím…

Trans Am Bike Race 2019 – Jirka Kříž, Jakub Gsela – nejdelší nezabezpečený silniční závod na světě, oficiálně 7 200 km. Od Pacifiku k Atlantiku, ne zrovna nejpřímější cestou, jak už to bývá. Vede přes 10 států – Oregon, Idaho, Montana, Wyoming, Colorado, Kansas, Missouri, Illinois, Kentucky, Virginia. Jsme první a zatím jediní češi, co tento závod zvládli.

Závod oficiálně nemá časový limit, ale organizátor uvádí pro zápis do tabulek jako “racer’s category” limit 30 dní, vše co je nad 30. dní už je “tourist” =) My to zvládli za 28 dní a pár hodin, takže jsme oficiálně závoďáci😊

Trasa vede po neznačené trase (používají se GPS-ky s trasou v elektronické podobě), trasa se musí 100% dodržet, sledování pomocí GPS Spotu, závodníci si navzájem nesmí pomáhat (debilní pravidlo), nesmí přijmout cílenou pomoc od třetích osob, od organizátora není žádná podpora organizována (žádné občerstvovačky se nekonají). Nejede se o ceny, první nebo poslední “závodí” pouze o svoji čest.

Appalačská stezka 2018 – překvapivě náročných 3500km pěšky po nejstarší dlouhé trase v USA, Petr Kosek –

Appalačská stezka je nejstarší a nejpopulánější dlouhá trasa v USA. Její tradice sahá přes 80let zpátky a bílá značka se v Americe stala symbolem dobrodružství. Na první pohled jde o nejlehčí z trojice nejdelších světových pěších tras – výborné značení, nadmořská výška jenom párkrát přeleze 2000m,

každých zhruba 15 km jednoduchý přístřešek pro přenocování, snadné zásobování a možnost zaskočit si téměř každou druhou noc přespat do civilizace, tisíce lidí, kteří se každý rok pokouší trasu zdolat

v jednom kuse a k tomu hromady podivínů. Přesně všechno tohle mě vždycky odrazovalo. Jenže potom jsem si prošel oba delší a těžší treky ze slavné trojice a přišlo mi hloupé nad AT ohrnovat nos, když jsem ho nezažil na vlastní kůži. Tak jsem se do něho pustil. Ano mohlo to být jednoduché, kdyby letos východ USA nezažil netypicky chladné jaro s pěti sněhovými bouřemi… kdybych měl víc času a šel to obvyklých 5-7 měsíců a né 3… kdyby šílené převýšení nedevastovalo moje kolena… kdyby stezka byla stezka, a ne hromady kamení, bažiny a potoky… kdybych nebyl tak rychlý a nenechával všechny přátelé za sebou jen co jsme se poznali… kdyby,kdyby… na kdyby se nehraje a skutečnost byla intenzivní, náročná a nakonec i krásná! Přijďte na moje promítání nasát atmosféru dlouhého treku a báječných bláznů kolem něj.

Čím dál častěji se nám množí dotazy, kde chcete poradit s kompletním vybavením na treky a tak jsme se rozhodli sestavit ukázkový gear list (seznam) ve kterém si ukážeme vybavení, které by mělo vystačit na většinu horských treků v mírných podmínkách pro období jaro – podzim. Zároveň jsme se chtěli soustředit na vyrovnaný poměr ceny a výkonu. Tento gear list tedy nebude sestaven na co nejnižší hmotnost, ale nabídne vyvážené, kvalitní vybavení které by vám při správné péči mělo vydržet dlouhé roky, ale zároveň by to nemělo úplně zruinovat váš finanční rozpočet.

Jako první věc musíme zmínit, že tento gear list je doporučený seznam vybavení dle našich zkušeností a nikdy nemůže platit univerzálně pro každého jedince. Každý jsme unikát, každý má trochu jiné požadavky a návyky a tudíž tento seznam berte spíš jako takového průvodce pro výběr vhodného vybavení. Koneckonců, nejlepší cestou je postupně nabírat zkušenosti a vybavení si podle toho ladit.

Spací systém :

Dle našich mnohaletých zkušeností řadíme na první místo v poměru cena/výkon jednoznačně spací pytel Criterion Traveller 500, případně dámskou variantu Criterion Lady 500. S tímto spacákem byste si měli bez problému vystačit při použití od jara do podzimu a neměl by být problém zvládat i brzké jarní mrazy okolo -5°C. Nebudu se tu dopodrobna rozepisovat o všech parametrech tohoto spacáku, více si o něm můžete přečíst v detailu produktu.

Spací pytel Criterion Traveller 500 – hmotnost 1005 gramů / cena 7 680 Kč

U nafukovacích karimatek se dlouhé roky držíme osvědčených karimatek Klymit. Pokud chodíte spíše přes léto, tak skvěle poslouží karimatka Klymit Static V2. Pro použití v chladnějším období doporučujeme zvolit izolovanou verzi Klymit Insulated V Lite.

Nafukovací karimatka Klymit Static V2 – hmotnost 470 gramů / cena 2 080 Kč

Mezi jedny z nejoblíbenějších přístřešků (tarpů) za rozumnou cenu se u nás dlouhou dobu řadí tarp SMD Gatewood Cape. Zároveň je to jeden z nejlehčích přístřešků v naší nabídce. Na této položce by se dalo finančně ušetřit v podobě klasického “áčkového” tarpu jaký nabízí například Sea To Summit nebo zvolit levnější variantu oblíbeného tarpu pro dvě osoby – Appy Trail Mark III. Tento tarp doporučujeme všem, kteří nemají se spaním pod tarpem příliš zkušeností a hledají přístřešek se slušnou hmotností a cenou. K tarpu Gatewood Cape je potřeba 6 kolíků. U Appy Trailu jsou kolíky již v balení.

Přístřešek SMD Gatewood Cape – hmotnost 290 gramů / 4 180 Kč

Pod všechny nafukovací karimatky a zároveň jako náhradu podlážky u tarpů doporučujeme používat paropropustnou, netkanou textilii tyvek.

Podložka pod karimatku tyvek malý – hmotnost 110 gramů / cena 150 Kč

Batoh :

Výběr batohu je sama o sobě hodně důležitá kapitola. Přeci jen ho na treku nosíte v podstatě celý den, takže komfort je tu na prvním místě. Opět se jedná o hodně individuální věc a každému sedí něco trochu jiného. Pokud bychom ale měli vypíchnout nějaký batoh, který je opět skvělý v poměru cena/výkon, tak by to byl batoh Gregory Focal 48. Má pevnou zádovou konstrukci, velmi solidní nosnost a celkovou odolnost a myslíme si, že z většiny batohů tohoto typu jsou Gregory ty nejpovedenější. Například oproti podobnému batohu Osprey Exos má Gregory Focal daleko lépe řešené celé těžiště batohu, kdy zkrátka daleko lépe sedí na zádech.

Pokud hledáte Porsche mezi batohy, tak jsou pak jasnou jedničkou batohy Gossamer Gear. Za tyhle batohy dáme ruku do ohně. Jasně, sice jsou dražší, ale této investice nebudete litovat.

Batoh Gregory Focal 48 – hmotnost 1,18 kg / cena 4 680 Kč

Oblečení :

Udržet se v suchu a tepelné pohodě je jedna z nejzákladnějších věcí pro fungování na treku.

Do deště je za nás jasná jednička nepromokavá bunda Rab Downpour Plus 2.0. Osvědčený Pertex Shield nás ještě v horách nezradil, tahle bunda není z těch nejlehčích v naší nabídce, ale jedná se o jeden z nejodolnějších kousků, který si hravě poradí s dlouhodobým zatížením pod batohem. Kdo se zajímá o udržitelnost, tak určitě potěší i to, že bunda je vyrobena z recyklovaných materiálů.

Nepromokavá bunda Rab Downpour Plus 2.0 – hmotnost 360 gramů / cena 4 780 Kč

Ke kompletnímu nepromokavému setu je pak třeba ještě doplnit nepromokavé kalhoty Rab Downpour Eco. Tady není co řešit, stejný materiál jako bunda. Navíc zipy až ke kolenům, takže se dají přetáhnout přes boty. Ideální poměr váha, cena, výkon.

Nepromokavé kalhoty Rab Downpour – hmotnost 214 gramů / cena 2 280 Kč

Hodně zajímavou variantou převážně pro letní měsíce pak může být i nepromokavá sukně. Ta je obzvlášť mezi dálkovými trekaři velmi oblíbená. Je lehká, neomezuje v pohybu, snadno se nasazuje a pro letní přeháňky je to skvělá záležitost.

Nepromokavá sukně Nalehko Etalon Skirt – hmotnost 72 gramů / cena 1 480 Kč

Jako základní vrstvu doporučujeme směs merino vlny a syntetiky. Díky čemuž triko vydrží více na oděr a zároveň daleko rychleji schne než 100% vlna. Další výhodou je, že triko po delším používání nesmrdí.

Nalehko Tri-ko s krátkým rukávem – hmotnost 118 gramů / cena 1 080 Kč

Nalehko Tri-ko s dlouhým rukávem – hmotnost 154 gramů / cena 1 180 Kč

Do spacího pytle doporučujeme používat vždy čisté oblečení – ideálně merino triko a merino spodky. Spodky se navíc dají používat i pro chůzi za chladnějšího počasí a stačí přes ně převléct lehké kraťasy aby se spodky neznečistili. Díky tomuto lehkému oblečení do spacího pytle zabráníte vniku tělesného potu do peří spacáku.

Spodky Rab Syncrino- hmotnost 130 gramů / cena 1 280 Kč

Jako druhá vrstva je velmi dobrá volba nějaký lehký, strukturovaný fleece. Oproti plným fleecům nejsou tak těžké a daleko lépe odvádí pot a rychle schnou. Dle našich zkušenosti odvede skvělou práci mikina Rab Nexus Jacket

Fleecová mikina Rab Nexus Jacket – hmotnost 284 gramů / cena 1 980 Kč

V letních podmínkách se pro chladnější večery a rána pro pohyb okolo stanu dá vystačit jen s mikinou, ale my ve většině případů bereme i lehkou péřovku. Z hlediska hmotnosti a tepelného komfortu je totiž peří nenahraditelné. Krom toho se dá lehká péřovka využít i pro spaní při hraničních teplotách. V horách je počasí nevyzpytatelné a i v létě vás může zaskočit prudké ochlazení kdy péřovku skutečně oceníte. V poměru cena/výkon je skvělý kousek péřovka Rab Microlight Alpine.

Péřovka Rab Microlight Alpine – hmotnost 440 gramů / cena 5 180 Kč

Neopomeneme ani komfort pro vaše nohy. O ten se hravě postarají ponožky Bridgedale. Každý z našeho týmu vlastníme několik párů se kterými máme nachozeno a naběháno několik tisíc kilometrů bez jediné díry. To se nám u žádné jiné značky ponožek ještě nestalo. Bridgedale je pro nás jasná jednička!

Ponožky Bridgedale Hike Lightweight – hmotnost 46 gramů – 388 Kč

Do hor se rozhodně hodí i teplé a lehké fleecové rukavice, tady dobře poslouží Rab Power Stretch Pro.

Rukavice Rab Power Stretch Contact Glove – hmotnost 40 gramů / cena 680 Kč

A nezapomeneme ani na kulich s fleecem. Jasná volba je Rab Logo.

Kulich Rab Logo – hmotnost 49 gramů / cena 330 Kč

Filtrační systém na vodu

Hodně opomíjená věc, přitom udělá tolik práce. Rázem vám odpadnou starosti o vodu, nebudete muset nosit zbytečně velké zásoby vody, protože s filtrem na vodu se dá přefiltrovat téměř cokoliv. Stačí trochu více koukat do mapy a dobře si vše rozvrhnout. Naprostou většinu našich dlouhých treků jsme absolvovali s mechanickým filtrem od firmy Sawyer. Ti patří dlouhodobě k jedničce na trhu.

Filtr na vodu Sawyer Micro – hmotnost 52 gramů / cena 1 450 Kč

U filtru je v sadě měkká, sbalitelná láhev, ale doporučujeme si vzít ještě jednu náhradní. Nám se velmi osvědčily láhve od japonské značky Evernew.

Skládací láhev Evernew 1,5 l – hmotnost 36 gramů – cena 368 Kč

Ostatní vybavení :

Pro stavbu vašeho přístřešku můžete využít trekové hole a tím pádem můžete nechat stanovou tyčku doma. Když pak hole budete využívat při chůzi, tak vám pomohou nejen v kopcích, ale zároveň tak odpadne mrtvá váha v batohu. Na všech našich dlouhých trecích se nám skvěle osvědčily nejlehčí, duralové hole na trhu Fizan Compact 3.

Trekové hole Fizan Compact 3 – hmotnost 316 gramů (pár) / cena 1 838 Kč

Čelovka Petzl e+LITE – hmotnost 26 gramů / cena 680 Kč

Six Moon Designs Pack Liner 50 litrů – 80 gramů / cena 698 Kč

S vidinou prodlouženého víkendu se mi v hlavě pomalu začínal vytvářet plán na kratší výlet s přespáním venku. Jakmile jsem doma dostal zelenou s tím, že můžu vyrazit v pátek ráno, abych byl v sobotu na oběd zpět už začínám projíždět mapy a pomalu si naklikávat trasu.

Když tak projíždím všechny naše výlety, dochází mi že v našem magazínu stále nějak opomíjíme naše nejvyšší hory – Krkonoše. Předpověď na víkend ukazuje hodně proměnlivé a chladné počasí, to je jedině dobře. Je 1.máje a v Krkonoších by mohla být jen hrstka “odvážlivců”. Cíl je pro tentokrát trochu jiný, žádné polykání kilometrů, ale procházka na pohodu a hlavně si vyčistit hlavu od toho všeho co se v poslední době děje. Krkonoše budou pro tenhle účel ideální, člověk může strávit celý den vysoko v horách, v podstatě bez civilizace.

Ve čtvrtek večer balím batoh. Komplet výbava 4,2 kg. Zjišťuji, že jsem se za ty roky v odlehčování posunul už tak daleko, že i 35 litrový batoh je na mě už zbytečně velkej. Se stejnou výbavou bych se nebál vyrazit klidně na měsíční trek. I když jsem za poslední dobu trošku zpohodlněl a občas si beru věci, které bych si dříve třeba nebral a nejsou úplně ultralehké. Komfort u mě začal trošku převažovat. Na zádech budu mít pro tentokrát horkou novinku v podobě batohu, který jsme si nechali vyrobit u české značky Rebelt přesně dle našich požadavků. Na tenhle kousek jsem se těšil celou zimu. Zbytek už tvoří můj osvědčený základ spacáku Criterion Quantum 350, karimatky UberLite a oblíbeného tarpu Gatewood Cape. Ten mám do budoucna v plánu nahradit tarpem SMD Deschutes Plus a to hlavně z toho důvodu, že je o něco prostornější a má po obvodě našitou moskytiéru, ta se měla obzvlášť letos hodit, protože jsem měl za týden vyrazit do Skotska na Cape Wrath Trail, tenhle plán ovšem ze známých důvodů zatím padá.

Má plánovaná trasa  v Krkonoších je okruh, který začíná i končí v Harachově. Budu se tedy převážně vyskytovat v západnější části Krkonoš. V pátek ráno sedám do auta a za chvíli jsem už na místě. Na centrálním parkovišti kousek od Mumlavských vodopádů stojí 2 auta. Jindy to tady bývá poměrně nahuštěný, dneska tu ale nikdo není. Během chvilky už mizím na pěkné lesní pěšince, mimo značené trasy. Procházím okolo obory, která má sloužit pro přezimování zvěře. Dle map by se tu člověk neměl pohybovat do konce dubna. A skutečně, když procházím okolo, obora už je otevřená. I tak se ale raději držím dál a oboru obcházím. Začínám pomalu stoupat Bělovodským dolem. Zem je tu ještě pořádně nacucaná vodou a místy zaplouvám po mechové pěšince až skoro po kotníky do vody. Za chvíli to bude na nepromokavé ponožky.

O kus výše se snažím dostat přes potok na druhou stranu a napojit se na další neznačenou cestu. Objevuji se ale v hustém porostu a po cestičce tu není jediná náznak. To jsem si zase něco vymyslel… Vynořuji se ale na suťovém poli odkud je nádherný výhled. Les tu má neskutečně sytou barvu, všude okolo jsou smrky a jen kousek přede mnou vyčnívá solitérní modřín. Pokračuji hodně hustým porostem čistě na směr a asi po 10 minutách se konečně napojuji na cestu. Po ní už pohodlně stoupám až se napojím na Janouškovu cestu, ta je značená jako cyklostezka, ale dneska to tu moc na cyklisty nevidím.

Po své pravé ruce mám skvělý výhled na Lysou horu a celý hřeben. Je tam ještě poměrně dost sněhu, tak jsem zvědav jak to bude vypadat o kus výš. Po chvíli se napojuji na značenou cestu pod Voseckou boudou. Místy přecházím ještě zledovatělá místa. Užívám si to, nikdo tu není. Až teprve u Vosecké boudy potkávám německý pár. Chvíli se jen tak kochám. Je tu dost větrno, tak nahazuji Flashpoint a měním ponožky za nepromokavé.

Z Vosecké boudy pokračuji dál po zelené přes Navorskou a Labskou louku až k prameni Labe. Tady je sněhu opravdu hromada. Je to dost mokrý a celkem se to boří. Ještě že jsem si přibalil ty nepromok. ponožky. Potkávám tu jen hrstku lidí, jinak tu v podstatě nikdo není. Od Pramene Labe pokračuji Bucharovou cestou, která je celá pod sněhem, jde to celkem pomalu, ale není kam spěchat. U Labské boudy se na chvíli zastavuji a jen se kochám směrem do Labského dolu. Tohle je úchvatný pohled. Tady se kdysi táhl ledovec.

Další kroky vedou po kamenitém chodníčku po zelené směrem na Martinovku. I tady je pořád dost sněhu. Je ale nádherně. Počasí je sice dost aprílové, ale pro Krkonoše tak typické. Chvíli vykoukne sluníčko, aby se během mžiku zase přihnala krátká přeháňka. Užívám si to. Kousek nad Martinovkou v protisměru potkávám 3 běžce. Pak už dlouho sestupuji a kousek pod Medvědí boudou uhýbám do lesa a beru to neznačenou zkratkou. Znám to tady, už jsem tady párkrát běžel. Tahle cestička je parádní, uzounký trailík kde nepotkáte jediného živáčka. Po chvíli už se vynořuji přímo u Labe a Harachovy cesty. Tuhle cestu nechal již na konci 19. stolení vybudovat hrabě Harach, aby spojil Labskou boudu se Špindlerovým mlýnem.

Teď budu Labským dolem zase stoupat zpátky k Labské boudě, nechtěl jsem tuhle cestu vynechat, protože je opravdu nádherná. Po cestě potkávám malou skupinku, která se mě ptá jestli je možné dojít na Labskou boudu a zpátky do Špindlu ještě za světla. Tohle fakt nemám rád… Lidi, kteří vůbec neví kde jsou, kam jdou, co dělají a kromě telefonu v ruce nemají nic. Až je nahoře chytne slejvák, tak si budou volat horskou službu…

Jinak si stoupání dolem fakt užívám. Naposledy jsem tudy běžel nahoru a neměl tolik času se kochat. Dneska jdu na pohodu a tak se hodně rozhlížím. Snažím se identifikovat ledovcové kary, což jsou vlastně takové prohlubně, které tady vytvořil ledovec. Je to fascinující co ta příroda dokáže. Nemáme tady extra vysoké hory, ale Krkonoše jsou fakt ojedinělé a nádherné.

Pozoruji Pančavský vodopád. To je úchvatná záležitost, je to nejvyšší vodopád v ČR, ale takhle z dálky vypadá tak maličký. Je to ale obrovská masa vody, která padá dolů do Labe. Obzvlášť teď na jaře, když taje sníh je tu vody hromada. Zastavuji se ještě u Labského vodopádu a pak už vylézám u Labské boudy. Odtud pokračuji po modré přes Pančavskou louku. Nikdo tu není, jen já a hromada sněhu. Tady by to bylo v klidu ještě na běžky.

Začínám pomale sestupovat podél Mumlavy až ke Krakonošově snídani. Rád bych přespal pod přístřeškem, který je kousek odtud směrem na Voseckou boudu, ale mám ještě dost času. Rozhoduji se tedy ještě vystoupat znovu na Voseckou boudu, že bych si tam počkal na západ slunce. Za mnou je však pěkně černo, blíží se slejvák. Nahoře udělám 2 fotky a za deště běžím dolů. Ze západu nic nebude… Zůstávám u přístřešku, nikdo tu není. V klidu si rozdělávám spaní uvnitř a dělám si večeři. Na zkoušku jsem si vzal Lyofood Chili Sin Carne a musím říct, že to není vůbec špatný, jen by to chtělo větší porci, celkem mi vyhládlo.

Ustává déšť a nakonec se obloha protrhává. Západ bude. Já už ale potřetí na Voseckou stoupat nebudu, takže západ dneska oželím. Kolem 21 h už zalézám do spacáku a rychle usínám. Spí se mi dobře, když mě ve 23 h najednou vzbudí čelovka. Dorazili 3 kluci, kteří tu mají v plánu přespat. Do půlnoci vaří a hází do sebe jedno pivko za druhým. Už nemůžu usnout. Když pak všichni zalehnou, jako na povel spustí šílený chrápání. Ležím a koukám do stropu, tohle do rána nedám. V 1 h vylézám ze spacáku a všechno balím. Těch 7 km do Harachova už prostě dorazím. Nechce se mi to jít, protože by to trvalo ještě cca hodinu a půl, takže prostě běžím. Za 35 minut jsem v Harachově na parkovišti. Sedám do auta a jedu domů. Trochu smutný konec výletu, ale jinak to byla paráda.

Na konec z toho bylo necelých 40 km a nějakých 1600 nastoupaných metrů. Trasa zde.

Vašek M.

Tenhle nápad nosím v hlavě už něco přes 2 roky, ale teprve teď se vše sešlo tak, abych mohl konečně vyrazit :-).

Zarytí ultraběžci pravděpodobně už moc dobře vědí, přesto se najde velké množství lidí, kterým tohle nic neřekne. Ve zkratce….jde o to zdolat všech 18 prominentních vrcholů Lužických hor do 24 hodin (prominence více jak 100 metrů nad okolní terén). Trasa je na vás, ale má to jednu podmínku, musí to být okruh. Takže tam, kde začnete je třeba i skončit. Celou absolvovanou trasu je k úspěšnému pokusu taky potřeba doložit záznamem z hodinek, mobilu apod.

Ve světě je podobných akcí celá řada, mezi běžci je asi nejznámější Bob Graham Round v britském Lake District. I na základě této akce vznikly právě PVLH24. Do dnešního data tuhle výzvu zvládlo 36 lidí a já se chci zařadit mezi ně…

A co z toho ? Vlastně nic, jen skvělý pocit z překonání vlastních limitů (ty jsou většinou stejně jen v hlavě) a jedinečná možnost projít/proběhnout si v podstatě celé Lužické hory během jednoho dne. Ale… trochu taky prestiž a doživotní členství v elitním Klubu Prominentních vrcholů Lužických hor.  Další, neméně podstatnou záležitostí je také vytvoření komunity lidí, kteří se okolo tohoto podniku motají.

Pro mě je to ale především naprostá volnost a radost z pohybu. Prostě vypnout a jen běžet, hodit za hlavu každodenní starosti a užít si tu chvíli naplno a bez zátěže kterou na sebe neustále nabalujeme. A taky po delší době zase okusit sladkou chuť aspoň malého dobrodružství…

Trasu jsem průběžně připravoval při svých nepravidelných, krátkých výletech do Lužických hor převážně se svým ročním synem. Ten už má mimochodem téměř polovinu prominentních vrcholů zdolaných :-). Je dobré si všechny vrcholy s předstihem projít, hned na několik z nich totiž nevede ani cesta. Největší problém byl však celou tu dobu úplně jinde. Najít si na tuhle věc čas… Při mém každoročně nabitém běžeckém kalendáři kdy absolvuji cca 15 běžeckých závodů ročně –  od krosových závodů a sky race až po horské maratony pro mě bylo totiž vždy těžké si vyhradit alespoň 1-2 měsíce prostoru na to, abych se stihl připravit, a abych se po 100 kilometrovém běhu taky stačil dát dohromady. Mělo to navíc i ještě jeden háček, stovku v kuse jsem nikdy neběžel, ale uklidňuju se tím, že když zvládnu nachodit s batohem po horách během pár měsíců tísice kilometrů, tak by jedna “stovečka” neměl být až takový problém… Současná koronavirová “krize” a s tím související rušení závodů však vlastně mému pokusu nahrála na smeč.

Na začátku dubna si probíhám při tréninkovém výběhu polovinu trasy a dolaďuji poslední detaily. Najednou mám před sebou viditelný cíl a jsem plně rozhodnutý to zkusit. Na papíře mi to vychází na nějakých 103 km a cca 4000 výškových metrů. Vybírám startovní datum 15.4.2020 ve 2 hodiny v noci. Na velikonoční pondělí si ještě po Lužičkách rozvážím na 4 místa vodu. V Lužických horách je totiž s vodou poměrně problém. V úterý si chystám věci a jídlo na celý den. Do nového běžeckého batůžku Inov-8 Adventure Lite 15 balím filtr na vodu Sawyer Micro, skládací láhev CNOC Vecto. Kdyby náhodou přišel déšť, tak beru pro jistotu i ultralehkou nepromok. bundu OMM Halo Smock. Na sobě budu mít během celého dne můj oblíbený a osvědčený setík “rabáckého merina” a univerzálního softshellu Borealis. Na nohách dlouhé, běžecké kalhoty Rab Skyline Thights v kterých jsem odběhal celou zimu a dost si je oblíbil. Do bot už tradičně ponožky Bridgedale a celou dobu se budu spoléhat na mé oblíbené boty Inov-8 TrailRoc 285.

Večer se pokouším na chvíli usnout. Budím se o půl 1, dávám hodně silný kafe, kontroluji věci a sedám do auta… Před 2 hodinou jsem už ve Svoru, startuji GPS a v 1:50 vybíhám. Jsem ve zvláštním rozpoložení, zapínám autopilota a prostě běžím, zkusím se zastavit za 100 kilometrů… Je klidná noc, jasná obloha a nikde ani náznak života. Teplota kolem nuly, takže běžím v čepici a rukavicích. První na řadě je vrchol Sokol u Petrovic. Není kam spěchat, mám spousty času a tak v klidu klušu lehoučkým tempem. Sem tam mi přes cestu přeběhnou srnky. V dáli před sebou vidím matný obraz  kopce ke kterému směřuju. Začínám prudce stoupat lesem a před 4 hodinou jsem na vrcholu, dotýkám se kamene a běžím dolů. U odbočky k vrcholu mám první láhev s colou, dávám rychlou sváču a z kočičí studánky si nabírám trochu vody do rezervy. Běží se mi fajn, tohle tempo mi vyhovuje, už se ale těším až se rozední a uvidím tu nádheru kolem sebe. Probíhám Petrovicemi a mířím přímo na Popovu skálu. Od Sokola jsem tam cca za 50 minut, tohle byla rychlovka. Šplhám po skalnatém vrcholu na vyhlídku, je tma jak v pytli. V dálce na mě svítí Ještěd, elektrárny v Polsku a pod sebou mám osvícený Hrádek.

Za chvíli už to valím zpátky směrem k Petrovicím, začíná se pomalu rozednívat, probouzejí se ptáci a už je to veselejší. U hraničního přechodu mizím v lese, objevuje se přede mnou tlupa divokých prasat, ale utíkají. Od hraničního přechodu Kammloch si to štráduju přímo po hranici směrem na další vrchol – Hvozd. Je to pěkný stoupák, ale jde to rychle. Za mnou už vychází slunko a tak se musím furt otáčet a kochat. |Je tu fakt nádherně. Na vrcholu je to nezvyklý pohled. Hvozd znám jen se zástupy turistů, teď tu jsem úplně sám. Chvíli se kochám okolní krajinou, fotím. Po hranici sbíhám dolů a probíhám dědinkou Valy a mířím na vrchol Plešivec.

Tomuhle kopci jsem nikdy nepřišel na chuť, je to zvláštní, takovej roztáhlej kopec u kterýho z dálky není úplně jasný kde má vlastně vrchol. Jdu volným terénem směrem k vrcholu, až kousek pod ním se objevuje suť kde už je to jasné. Z vrcholku sbíhám čistě na směr zarostlým terénem do Dolní Světlé. Tady mám schovanou další flašku. Dávám chvíli pauzu a pak už šlapu směrem k hraniční závoře Waltersdorf. Zvláštní pohled, je tu natažená páska a cedule zákazu vstupu. To všechno kvůli koronaviru. Chlapík vedle zametá cestu, procházím kolem a zdravím ho. Žádný problém, pak už začínám pořádný krpál na Luž – nejvyšší a nejprominentnější vrchol Lužických hor. Stoupám přímo po hraničních patnících krásnými bučinami. Stoupání je ukrutný, ale užívám si to. Je hezky, není kam spěchat, nikdo nikde. Prostě dokonalost. 

Na vrcholu pěkně fouká, chvíli se kochám a pak už suťovištěm slízám přímo po hranici dolů. Tahle část je za mě to nejlepší z celý trasy. Nejsem tu prvně a mám to tu moc rád. Nádherný trail, nikde ani živáčka, tady bych si dovedl představit běhat dennodenně. U Trojhranu odbočuju a mířím přímo pod Pěnkavčí vrch – druhý nejvyšší vrchol Lužických hor. Opět krásným bukovým lesem stoupám volným terénem přímo k vrcholku. Hřebenovka pod tímhle vrchem stojí obzvlášť za pozornost. Doporučuji každému projít. Někdy bych to chtěl jít na podzim, to tu musí být nádherně. Z vrcholku už to pálím přes Stožecké sedlo dál.

Vynořuji se pod Jedlovou a menší zkratkou stoupám přímo po sjezdovce na vrchol, je to zase pěkný stoupák, ale za chvíli jsem nahoře. Dávám sváču, chvíli jen tak posedávám u rozhledny a pak už zase vyrážím. Seběh dolů na Malý Stožec, tady to jde hezky. Pohodová cesta, dá se běžet odpočinkovým tempem, ale pěkně to odsýpá. Za chvíli už jsem kousek od Rybniště, kde odbočuji pod další vrchol – Plešivec č.2. Je to skutečně tak, jsou tu dva vrcholy se stejným názvem, oba jsou prominentní. I tenhle Plešivec mi ale přijde divnej, ani minule se mi tu nedařilo najít snadnější cestu na vrchol a tak jdu prostě volným terénem přímo nahoru. Dolů už to ale konečně trefuju a napojuju se hned na turistickou značku přímo do Rybniště. Už mám za sebou polovinu trasy a cítím se pořád velmi dobře. Až překvapivě dobře. Za vesnicí mířím po turistické cestě lesem na další vrchol. Zastavuji se u mnišského pramene. Ještě před 10 dny studánka krásně tekla, dneska už nic. Odklopím víko a tam jsou aspoň zbytky vody. Nabírám do zásoby a umývám si zpocený obličej. Tahle zastávka bodla, děkuji ti studánko, škoda jen, že vody je čím dál tím míň.

Stoupání na Široký vrch je brnkačka, jsem tam ani ne za 10 minut. Pak už pokračuju zkratkou abych se napojil na zpevněnou cestu. Tady to jde rychle, křižuju silnici a pak proběhnu okolo zajímavého skalního útvaru Hrbolec. Vynořuji se na louce nad Chřibskou odkud je krásný výhled na okolí. Sbíhám dolů do Chřibské, potkávám dokonce i pitnou studánku, tak rychle piju a omývám obličej. Odsud už mě čeká delší stoupání na Chřibský vrch. Tady to jde vcelku pomale, ale není vůbec kam spěchat, mám hromadu času. Odbočuju k vrcholu a za chvíli sem tam. Mám za sebou cca 60 km, nohy už jsou trošičku unavený, tak je trochu proklepávám, dávám rychlou sváču a koukám do okolí. Pak suťovištěm sbíhám přímo dolů směrem ke Křížovému buku. Tady mám schovanou flašku s magnesií. Trochu se napiju a pokračuji na Javor. Tenhle kopec jsem šel minule zbytečně složitě, teď ho trochu obejdu, abych nemusel stoupat tím nejhorším krpálem a brzy se ukazuje, že to byla správná volba. Dotýkám se kamene a stejnou cestou se vracím zpátky ke Křížovému buku. Doplňuji vodu ze schované flašky a potkávám chlapíky co tu mají zaparkované auto. Poprosím je jestli tu flašku můžou někde vyhodit a už valím dál.

Protahuju se okolo Malého Javorníku a mířím přímo na Přírodní rezervaci Studený vrch a vrchol Studenec. Krásné místo, každému doporučuji. Když budete mít štěstí, můžete tu narazit i na kamzíky! Na vrcholku je i rozhledna, ale dneska se na ni fakt necítím. Chvíli sedím, rychle dávám něco k snědku. Seběh už trochu bolí, nohy ztuhly. Ale asi po 5 minutách klusání už je to vcelku dobrý. Mám něco přes 75 km a k mému údivu se pořád cítím velmi dobře. Probíhám okolo Zlatého vrchu – čedičovou kupu která velmi výrazně vyčnívá nad svým okolím. Někdy se tam musím stavit, ale dneska už to nedám. Sbíhám volným terénem k silnici na Mlýny. Tady brodím Kamenici. Boty jsem si namočit nechtěl, ale co už, teď už je to stejně jedno. Lesní stezkou nabírám výšku a objevuji se pod Středním vrchem. Je to opět zajímavý, poměrně vyčnívající čedičový útvar. No a samozřejmě taky jeden z prominentní vrcholů. Vyšlapanou stezičkou po skále jsem za chviličku nahoře. Výhled je odtud parádní, v dáli je i krásně vidět Děčínský Sněžník i nejvyšší hora Saského Švýcarska – Großer Zschirnstein.

Sbíhám dolů a objevuji se ve vesničce Mlýny, tady mě čeká poměrně dlouhý přeběh po silnici. Snažím se furt běžet, ale na tom asfaltu se to zdá být nekonečné. Na konci vesnice uhýbám do lesa a neznačenou stezkou mířím přímo pod vrchol Sokol. Tohle je Sokol č.2. Na vrchol se opět stoupá víceméně cestou necestou, ale jde to poměrně rychle. Únava už je ale znát. Nohy by ještě celkem šly, ale hlava už začíná trochu nespolupracovat a přichází první krize, která se po chvíli projevuje i fyzicky. Seběh ze Sokola ještě dávám a rychle se přesouvám pod Velkou Tisovou. Při stoupání tu potkávám ženskou partu co jdou dolů. Krátce se dáváme do řeči a hned se mě vyptávají co tu nacvičuju :-). Na vrcholu jsem kupodivu taky relativně rychle. Mám před sebou ale ještě 3 pořádný vrcholy a ty nebudou zrovna zadarmo.

Už nefotím, není na to už moc nálada ani síla. Už to chci dorazit, ideálně ještě za světla. Stoupání pod Velký Buk je dlouhý a celkem mi dochází síly. Házím do sebe čokoládu a piju colu, za chvíli se to lepší. Z rozcestí Pod Boučkem je to na vrcholek konečně docela rychlý. Dolů stále běžím, přebíhám odbočku na neznačenou cestičku k Malému buku. Vracím se. Po chvíli se objevuji pod Malým bukem. Nenechte se zmást, tenhle buk fakt není malej! Je to hodně strmé stoupání zarostlým terénem kde to je zralý spíš na lezení po čtyřech než po dvou.

Pomalu začíná zapadat slunko, chtěl jsem to dorazit za světla, to už ale nestíhám. No nic, jdu v klidu. Vyškrábu se na vrchol, dělám fotku. Nasazuju čepici a čelovku, ještě je budu potřebovat. Sbíhám přímo dolů a napojuji se na cestu pod Klíč. Tohle je můj poslední kopec. Pořád běžím, kupodivu síla furt je a mám pocit, že bych vydržel běžet klidně ještě pár hodin. Při stoupání na Klíč zjišťuji, že to možná ještě stihnu, abych ještě vyfotil západ. Přidávám a na vrchol Klíče v podstatě vybíhám. Jsem tu pozdě, ale fotku ještě udělám. Je tu jeden jediný člověk, dneska jsem v podstatě nikoho nepotkal. Tak takhle to v Lužických horách chodí. Za 100 kilometrů potkáte jednoho člověka :-).

Mám v sobě prázdno, žádná euforie, prostě se jen kochám výhledem na Lužický hory který jsem právě celý proběhl. Asi mi to všechno dojde až se zpožděním. Ve výsledku…co je na tom, tak jsem právě uběhl něco málo přes 100 kilometrů v kuse. Teď už jen seběhnout dolů do Svoru a mám hotovo. Na konec to dělá nějakých 107 km  a 4000 výškových metrů. Dokončil jsem to za 19 hodin a 2 minuty. Kdybych si zavčas všimnul času na hodinkách, tak bych ty 2 minuty s klidem stáhnul. Později koukám v klidu doma, že jsem přestávkama na pití, jídlo, filtrování vody a focení ztratil minimálně 3 hodiny. Kdybych měl podpůrný tým, tak myslím že bych to zvládl podstatně rychleji a zpětně bych asi zvolil opačný směr trasy. Možná to za rok zkusím znova, ale tak o 4-5 hodin rychleji… Ale na to, že to byla má první stovka v životě to není úplně k zahození.

Celkově mohu velkou část této trasy doporučit i jako skvělý víkendový výlet nalehko nebo vícedenní pochod na pohodu.

Trasa zde. 

Několikadenní přechod s naším Kryštofem byl v plánu již delší dobu. Nejdříve jsem měl v hlavě přechod části Šumavy a Bavorského lesa převážně po ne příliš známých stezkách, ale z toho sešlo a zvolil jsem “snazší” variantu. Původně jsem celý přechod chtěl jít i s veškerým vybavením na spaní a přespávat venku. Čím víc jsem ale sčítal a hlavně řešil jak a v čem tohle všechno nést jsem od toho upustil a zvolil formu “od penzionu k penzionu” a nést jen to nejnutnější.

Jakkoliv to pro některé může být i tak dost bláznivý počin, tak chci hned na úvod uvést na pravou míru pár věcí. Kryštofovi je 8 měsíců a ke vztahu k přírodě ho vedeme od malička a s čistým svědomím musím říct, že venku ho to opravdu baví! Od jeho 3.měsíců v podstatě neustále vyrážíme na celodenní výlety do hor. Poprvé spal Kryštof venku v 5.měsících a je vidět, že koukat na stromy ho baví víc než přeplněná dětská hřiště v betonové džungli.

Na několikadenní přechod s dítětem bych si netroufnul pokud bych si nebyl 100% jistý, že to Kryštof zvládne a nebude u toho trpět. V dnešní moderní době kdy dítě jezdí z kroužku na kroužek, samo a bez auta v podstatě neudělá ani krok a tablety, smartphony a sociální sítě jsou jejich denním chlebem mi přijde čím dál důležitější vštěpovat dítěti ty správné hodnoty a pěstovat v něm lásku k přírodě. Pokud mi za pár let řekne, že ho to venku nebaví – přijmu to, ale pevně věřím, že se to nestane.

A teď už k samotnému výletu. Plán je jasný. Začneme v Krupce u Teplic a přes Východní Krušné hory, Labské pískovce a České Švýcarsko dojdeme na Jedlovou v Lužických horách. Nemělo by nám to zabrat víc jak 5 dní. Na každý den máme zamluvený nějaký penzion.

1.den – 12,9 km – stoupání 630 m, klesání 99 m

První den začíná lehčí etapou. Tak trochu záměrně, protože ještě včera jsem běžel krosový závod, tak jsem chtěl nohám dopřát trochu voraz. Naše cesta začíná v hornickém městě Krupka poblíž Teplic. Po necelých 3 hodinách vlakem z Liberce konečně přijíždíme do Krupky. Tato oblast je dokonce od července tohoto roku zapsána jako světové kulturní dědictví UNESCO. Štol je tady vskutku požehnaně. I když má být dnešní den lehčí, tak hned začínáme prudkým stoupáním na Komáří Vížku. Na necelých 8 km nastoupáme 600 výškových metrů – to není málo.

Vrchol Komáří Vížka je pro mě známý, byl jsem tu už před 2 lety, když jsem obcházel československé hranice. Výhled odtud je nádherný, ale to je v podstatě jediná pozitivní věc na tomhle místě. Před námi se rozprostírá celé České středohoří s vyčnívající dominantou – Milešovkou (na té už jsme s Kryštofem také byli). Krom výhledu tu ale opravdu není o co stát. Hromada motorkářů a turistů co si semka vyjeli lanovkou nebo malým vláčkem nám to tady trochu znechutili. Zdržujeme se tedy jen chvilku a už šlapeme dál.

Další kroky už vedou po stezce zapomenutého pohraničí. Všude okolo jsou jen rozlehlé pastviny, nic víc. Krátce po 17 hodině přicházíme do našeho dnešního cíle – osady Adolfov. Tohle je pohraničí se vším všudy. Máme tu zarezervované ubytování v “hotelu” a hned se nás ujímá pan domácí původem z Ukrajiny. Je to fajn chlapík a i když tu jsou trochu polní podmínky, tak se nám snaží vyjít se vším vstříc.

Dáváme se tu do řeči i s místním hrdinou. Prý je jediný Čech, který v Adolfově žije. Pak už tu bydlí jen jeden Němec. Pohraničí zná jako své boty a za to, že Krušnohoří vypadá tak, jak vypadá vděčí všichni právě jemu. Silnice by tu nikdy nebyly, nebýt jeho. V zimě by je nikdo neprotáhl, nebýt jeho. Vypráví nám i o drsných podmínkách za dob dřívějších. Všude chodil pěšky a všechno tahal na zádech, silnice a auta neexistovali. Přichází i řeč na to, že jsem obešel hranice Československa a po tomhle zjištění mě začíná zasypávat “kontrolníma otázkama” typu : “A ten číšník na týhle chatě…jak se jmenuje”? Nutno podotknout, že pán už má v sobě několikátý pivo a becherovku a tak nemá příliš význam pouštět se do delších debat, ale vyzná se, to mu nemůžu upřít…

Zaléháme poměrně brzo, zítra nás čeká dlouhý den.

2.den – 26,3 km – stoupání 573 m, klesání 602 m

Ráno nám pan domácí přichystá vydatnou snídani. Loučíme se a v 9 h už opět šlapeme. Trochu nás zaráží značení. Hned na okraji Adolfova potřebujeme uhnout doprava do lesa a šlapat po červené značce – E3 (Evropská dálková trasa Atlantik – Černé moře). Ovšem červená tu není, je tu jen žlutá která přesně kopíruje červenou kterou mám v mapě. No nic, jdeme dál.

Mizíme v nádherných, smíšených lesích, všude jsou jen bučiny a březové hájky. Krajinově bych to tu zařadil spíš někam na sever. A hlavně, je tu naprostý klid, nikde ani živáčka – jen my a šumění lesa.

Procházíme okolo stříbrného rybníka a poté křižujeme silnici a napojujeme se na cestu, kde má vést červená. Tady narazíme na ceduli upozorňující na to, že E3 je v tomto období uzavřena, protože tu probíhá vojenský výcvik. A kruci. Najednou si ale všímám, že na ceduli je rok 2018. Aha…Tak jo, zkusíme to. Hnedka zjišťujeme, že červená značka na stromech je přemalovaná, aby se tu nikdo nemotal. My na to ale kašleme. Vypadá to, že tu nikdo není. Po chvíli ještě narazíme na ceduli zákaz vstupu – vojenský prostor. Dle mapy cesta vede okolo tohoto prostoru, měli bychom se mu tedy vyhnout. Pokračujeme dál krásnými, divokými lesy. Ta odlehlost je tady hodně znát. Jsme ale trochu nervozní jestli na nás odněkud z houští nevyskočí nějaký cvok se samopalem v ruce. Poznámka : později doma zjišťuji, že jsem neměl aktualizované mapy v telefonu a červená značka již vede jinudy.

Asi po 10 km se vynořujeme u cihlářského rybníka a před námi se otvírá výhled na na Tisské stěny a už víme, že nám tenhle pokus vyšel. Ve skalách navazujeme na zelenou značku, stoupáme po kamenných schodech na hřebínek skal odkud se nám nabízí opět nádherný výhled. Potkáváme jen pár Němců, jinak tu opět nikdo není. Ti jsou nadšení z toho jak neseme prcka v krosně. No, já už z toho tak nadšený nejsem, přeci jen mám na zádech 17 kg. Tisské skály jsou krásné jako vždy, jsem tu asi po čtvrté. Na jaře jsem tu vyhrál i jeden běžecký závod a to se nám zrovna dneska hodí, protože míříme do luxusního hotelu Ostrov využít poukaz na konzumaci u nich v restauraci, který jsem právě na tom závodě vyhrál. Utratit tu 1000 Kč je poměrně jednoduchá záležitost, žaludek to ale příliš nezasytí.

Trochu posilněni vyrážíme na poslední kilometry do našeho dnešní cíle – Děčínský Sněžník. Tahle cesta je moc hezká a hřeben Sněžníku je opravdu krásný, nesmíte jít ovšem po silnici jako to občas turisti dělají. Výhled je pak odměnou za dnešní porci kilometrů. V cíli jsme už o půl 5, zvládli jsme to vcelku rychle. Ubytováváme se přímo na vrcholu v Penzionu pod Rozhlednou.

3.den – 26,5 km – stoupání 336 m, klesání 930 m

Oproti včerejšku se počasí změnilo o 180 stupňů. Zatímco včera jsme se kochali zapadajícím sluncem nad rozhlednou Sněžníku, dnes je hustá mlha a trochu prší. Než se ale nasnídáme, mlha se začne postupně trhat a je vcelku i teplo. Den začínáme na parádním hřebínku s krásnými lesy a výhledy na Děčín a protilehlé kopce, které se postupně začínají vynořovat z mlhy. Tohle se nikdy neomrzí. Spousta lidí si stěžuje když prší a je mlha, mě to ale naopak baví. Lesům to vždy přidá na tajemnosti a pocit odlehlosti a divokosti na vás dýchne ještě víc. Divočiny bychom si měli vážit a chránit ji a ne všude stavět sjezdovky a lanovky.

Na konci hřebene zaujme skalní výběžek nad údolím na kterém se fotíme. Je to vcelku legrace, protože se mi nedaří na foťáku nastavit rozumný čas na samospoušť, mám jen 10 vteřin. Po zmáčknutí spouště tedy asi na tři pokusy sprintuji cca 30 metrů přes skály abych to stihnul. Ještě že mi to běhá. Tohle místo mi připomíná ikonické McAfee Knob z Apalačské stezky.

Je všední den, podzim a trochu prší. Lidi jsou tedy buď v práci nebo zalezlý v dece doma. Až při sestupu potkáváme pár houbařů. Sestup do Děčína je poměrně dlouhý, ale lesy jsou tu krásné. Když už se ale objevíme na kraji Děčína, ještě nás stezka vrací zpátky do kopce na Pastýřskou stěnu. Tohle místo moc dobře znám, je odtud krásný výhled na Děčín, labský kaňon a protější zámek. Panuje takové typické podzimní počasí. Chvilku prší, pak vykoukne sluníčko aby ho v zápětí vystřídal další deštík.

V Děčíně dáváme rychlou pizzu, kupujeme pár zásob a valíme dál. Dnes máme trochu skluz a tak musíme zabrat. Pokračujeme podél levého břehu Labe po zelené značce parádními lesními cestičkami. Míříme k Dolnímu Žlebu odkud máme v plánu přejet přívozem na druhou stranu Labe. Jde se převážně po vrstevnici a kocháme se občasnými výhledy na největší pískovcový kaňon Evropy. Po 16 hodině jsme u přívozu. Jedná se o poměrně unikátní záležitost. Přívoz je totiž jediné plavidlo s dolním vodičem u nás, které využívá pouze proud řeky. Jedná se tak o účinné, ekologické bezmotorové plavidlo. Platíme 30 Kč a asi za 3 minuty jsme už na druhém břehu.

Převozník nám tvrdí, že cesta lesem na druhém břehu nad silnicí je už zřejmě zarostlá, ale nenecháváme se touto informací odradit. Před 2 lety jsem po ní šel a byla parádní. Po chvíli zjišťujeme, že cestička je stále v parádním stavu a tak se dál kocháme krásnými lesy a pokračujeme do Hřenska.

V Hřensku nás opět udivují všudypřítomné vietnamské tržnice, tohle můžete fakt vidět jen tady. O pár km dál, na německé straně uvidíte  jen krásné vesničky “nezprasené” tímhle způsobem. Nechápu jak tohle mohl někdo dopustit, obzvlášť v národním parku.

Na konci Hřenska konečně přicházíme k našemu penzionu. Dneska to bylo náročný.

4.den – 17,2 km – stoupání 709 m, klesání 620 m

V našem penzionu podávají snídaně až od 9 h, takže vyrážíme až před 10 hodinou. Je opět pod mrakem a trochu poprchává, oproti včerejšku se i celkem ochladilo. Nejdříve kráčíme podél silnice než asi po kilometru konečně uhneme do lesa směrem na Pravčickou bránu. Ihned si všímám kůrovcové kalamity. Na zemi je všude popadané ještě zelené jehličí a v některých místech už jsou vykácené holiny. Dle Národního parku by se muselo vykácet až 60 % plochy NP, což je z přírodovědného hlediska nepřípustné. Proto se tedy většina suchých stromů ponechá, protože se pod nimi bude vytvářet lepší mikroklima pro budoucí les. Takovou kalamitu jsem ještě nikde neviděl, je to smutný pohled. Jsem tu asi po páté, ale takhle špatné to tu nikdy nebylo.

Asi za půl hodiny jsme už pod Pravčickou bránou. Trochu prší a hlavně je všední den, potkáváme tedy jen pár lidí, převážně cizinců. Gabrielinou stezkou pokračujeme na Mezní louku. Tam, kde jsou bučiny je to v pohodě, ale smrkové monokultury v nižších polohách jsou z 90% všechny mrtvé.  Stezka vedoucí kolem pískovcových skal ale nikdy nezklame. I přes déšť je tu hezky. Za mezní loukou opět stoupáme mrtvým lesem, který se poté změní v krásné bučiny a stezku si moc užíváme. Několik kilometrů nepotkáme ani živáčka. Až u Malé Pravčické brány potkáme pár Němců.

Procházíme kolem Jetřichovických skal, když se při krátké zastávce spustí pořádný slejvák a v dálce slyšíme i hromy. Původní plán byl projít přes Rudolfův kámen, Vilémininu vyhlídku a Mariinu skálu. V tom dešti to ale nehodláme riskovat a od skalní kaple Posledního soudu si to raději zkracujeme po modré rovnou do Jetřichovic. Do našeho penzionu přicházíme už kolem 16 h, alespoň budeme mít více času pro odpočinek.

5.den – 22,6 km – stoupání 926 m, klesání 376 m

Po vydatné snídani vycházíme na naši poslední etapu. Dnes potřebujeme dojít až na Jedlovou v Lužických horách. Hned za Jetřichovicemi vstupujeme do Přírodní rezervace Pavlinino údolí a kopírujeme krásnou říčku Chřibská Kamenice. Ta se táhne mezi pískovcovými skalami a hned od rána jsme nadšení. Ranní slunce před námi kouzlí a na skále se před námi objevuji krásné pavučiny. Užíváme si poslední den na cestě. Opět tu téměř nikdo není, potkáme jen partu důchodců a jeden německý pár.

Stezka podél řeky má asi 3,5 km a hned se shodujeme, že je to zatím asi nejhezčí pasáž naší cesty. Po pár km se vynořujeme z lesa a procházíme vesničkou Studený. Je to spíš taková osada plná chat a krásných roubenek. Za vesničkou nám pak začíná dlouhé, táhlé stoupání do Přírodní rezervace Studených vrch. Na vzdálenosti 3,5 km nastoupáme 420 metrů! I přes náročný stoupák si to ale užíváme, rezervace je nádherná, potkáváme tu jen jednu paní, která nám dává tip, že pod vrcholem bývají na suťovišti kamzíci.

Stoupáme tedy dál a neustále koukáme okolo sebe jestli budeme mít štěstí, když v tom asi na 50 metrů daleko vidím mezi stromy postávat jednoho kamzíka, který se na nás upřeně dívá. Kamzíci se semka dostali už na počátku 20.století, když byli dovezeni z Alp. Očividně se jim tady daří. Vrchol Studenec je z velké části zalesněný. Skladba lesů v této rezervaci byla minimálně ovlivněna člověkem a má nejblíže k přirozené skladbě. Na první pohled je to vidět, opravdu se kocháme. Na vrcholu je rozhledna a pozůstatky po bývalé Kinského chatě, která v 50.letech minulého století vyhořela.

Z rezervace opět pokračujeme dál po červené značce E3. Pokud by někdo nevěděl, co E3 znamená, tak připomínám, že se jedná o Evropskou dálkovou trasu od Atlantického oceánu k Černému moři. Českou republikou prochází hned 4 evropské dálkové trasy (E3, E6, E8 a E10). Od rozcestí na křížovém buku nás pak už jen čekají závěrečné kilometry naprosto opuštěnými lesy. Procházíme ještě kolem Velkého a Malého Jedlového rybníku abychom se kousek od vlakové zastávky napojili na E10 (Gibraltar – Baltské moře). Pak už nás čeká poslední stoupání na vrchol Jedlové. Poslední kilometry šlapeme opravdu rychle a před půl 6 jsme konečně na vrcholu.

Radost je obrovská, zvládli jsme to. Fotíme se před krásnou, kamennou rozhlednou a pak už mizíme v restauraci. V penzionu který je přímo na vrcholu máme zamluvený pokoj. Po večeři pak ještě jdeme na rozhlednu a kocháme se krásným výhledem. V dáli pozorujeme vrcholy přes které jsme šli.

Druhý den ráno už jen sestupujeme z Jedlové do Jiřetína odkud jedeme vlakem domů. Procházíme ještě přes krásnou křížovou cestu pod kopcem. Je to známé poutní místo a vlastně si říkáme, že to je pro nás takové symbolické zakončení té naší pouti.

Bylo to krásný, ale náročný. Za poslední roky jsem nachodil i naběhal tisíce kilometrů, ale trek s dítětem je úplně jiný level. Vše se musí přizpůsobit dítěti. Nejde se prostě jen tak kousnout a jít, když vám dá dítě jasně najevo, že teď bude pauza, tak bude. Když je člověk sám na dlouhé cestě, je to jiný, svým způsobem jednodušší a osvobozující. Ale výlety s naším Kryštofem mě opravdu baví a máme to štěstí, že Kryštof i několikahodinové sezení v krosně zvládá většinou s úsměvem.

Trasa zde.

Vašek

Pokud máte zálusk navštívit hory na Balkáně o Durmitor určitě zakopnete. Třeba jako my.

Loni jsem si s Jiřím na road tripu Bosnou plácla, že se tam vrátíme bez auta. Cílem měla být Sutjeska. Jenže po Vaškově zápiscích z Via Dinaricy, ve kterých popisoval minová pole, jsme si to rozmysleli.

Výběr pak padl právě na národní park Durmitor v Černé hoře. Dají se v něm chodit jedno i vícedenní treky a je tam prostě hezky. Pro nás – začátečníky – slušný začátek.

Jak se dostat do Durmitoru?

• Letadlem – z Budapešti to lítá celkem levně
• Autem – pokud rádi řídíte v serpentinách 🙂
• Autobusem – z Prahy, Brna a Bratislavy tam jezdí Jenda doprava

S posledně jmenovanými jsme 14. 6. jeli my. Za 3000 korun vás dovezou (po 23 hodinách pekelné jízdy karosou) až k Durmitoru a pak vás naberou po 8 dnech zpátky.

Den 0: Do Durmitoru přes Žabljak

Vstupní branou do parku je Žabljak, kde začínáme i my. První úkol, koupit mapu, si odškrtáváme na malém náměstíčku. Je tady pekárna, pošta, infocentrum a supermarket pro doplnění zásob.

Je pozdě, tak první noc spíme v kempu. U vstupu do parku jsou hned tři: Mlinski potok s WiFi, vzdálenější Razvršje, které spravuje balkánec-každým-coulem Mišo nebo úplně obyčejný Ivan Do. Vybíráme si ten poslední, kde za noc necháváme 7 €.

Den 1: Pod Crvenou a Žutou gredou

Při sušení tarpu se s námi dává do řeči Němka. Prý jestli je to všechno, co s sebou neseme. Sama přijela autem se třemi kamarádkami a na večeři si vařily rýži se zeleninou. My s sebou máme akorát 2 kila müsli a pár kabanosů a jsme fakt rádi, že jdeme tak nalehko.

Po osmé bereme nohy na ramena. Vím, co nás tam nahoře čeká, tak se fakt těším.

Do parku se dá jít hlavními stezkami, nebo punkově lesem. Člověk se tak vyhne správcům, kteří vybírají vstupné. Na den to stojí 3 €, na 3 dny 6 €. Rádi park podpoříme, takže se jim nevyhýbáme a chceme zaplatit i za tarp. Správce nám ale vysvětluje, že za něj se platí až v parku jeho kolegovi (spoiler: za 5 dnů jsme tam ani jednoho nepotkali).

Dnešním cílem je přejít Crvenou gredu a spát v údolí Ališnica. Crvena greda vypadá jako stolová hora a pod ní se krčí ledovcové jezero Jablan. K němu se dostáváme po 2 hodinách cesty přes les a rozkvetlé louky. Černohorci prý u jezera rádi piknikují. My ale potkáváme jen dva páry, rodinku a 2 čtyřkolky, které tady rodinku nejspíš přivezly.

Zatahuje se. Plánované koupání teda rušíme, opouštíme jezero a stoupáme po úzké stezce k Crvene gredě. Potkáváme ale hned v úvodu český zájezd, který nás tu včera vysadil. Honí se mraky, tak prý čekají „co jako bude“. Nejsme žádní kovaní horalové, necháváme se zviklat a čekáme taky.

Nebe se brzy úplně zatahuje a i když neprší, nakonec to balíme. Volíme bezpečnější cestu obejít horu údolím. Je mi to fakt líto, ale riskovat nechceme. Novým cílem je louka pod Žutou gredou.

Jde se k ní temným lesem kolem známého Zminje jezera. Prý se dá celé obejít a je tam i jeskyně, my ale pokračujeme dál. Na mapě je na louce vyznačené stavení. Nakonec se ale ukazuje, že jde o napůl rozbořené salaše a jsme tu úplně sami. Tarp si proto stavíme v jedné, ze kterého zbyl jen skelet.

Den 2: Božská Ališnica a pekelný sestup z Planinici

Ráno to vypadá slibně. Jiří se sice nevyspal, protože kolem tarpu něco celou noc chodilo, nebe je ale modré a svítí sluníčko. Müsli ládujeme uprostřed louky.

Čeká nás cesta k Škrčko jezeru, která začíná pěkně zostra. Občas na prudkém stoupání potkáváme rozkvetlé hořce, občas kravinec. Fakt nám nejde do hlavy, jak tudy vyhnali krávy…

Kromě kravinců tady taky poprvé potkáváme turisty. Museli vyrazit už z Žabljaku, protože mají jen bundu uvázanou v pase a předbíhají nás.

Po vystoupání 270 metrů se nám otevírá údolí Donja Ališnica. Zpětně ho hodnotíme jako to nejhezčí, co jsme v Durmitoru zažili. Můžete ho jít po levém nebo pravém úbočí, pasou se tam koně a krávy, je tam prostě klid. Na chvíli se zastavujeme a necháváme to plynout.

Údolí uzavírá výstup na vrchol Planinica. Po cestě přecházíme první sněhová pole a prodíráme se klečí. Místy to nejde jinak než po čtyřech. Ti, co jdou natěžko, to tady musí mít krušné.

Na vrcholu jsme sami. Fouká. Viditelnost o ničem. Tak se akorát zapisujeme do vrcholové knihy, ve které nacházíme i loňský zápis Vaška nebo záznam, že někdo přenocoval na vrcholu loni v červenci. Protože se zase honí mraky, necháváme si noc na vrcholu ujít a sestupujeme k Škrčko jezeru, u kterého se krčí Planinarki dom Škrčko.

Za protějším vrcholem bouří, tak spěcháme. Stávkuje mi ale koleno, tak to moc hnát nejde. Těch 630 výškových nakonec sestupujeme 2 hoďky. Co k tomu říct? Terén tam čekejte prudký a dost se sype. Dolů to ale jinudy nejde.

Odměnou nám je klidné jezero, u kterého si dáváme kafe a filtrujeme vodu na večer (zbytečně, u chaty je voda). Dává se do deště, tak mizíme v Planinarském domě. Podle ceníku, který uvnitř visí, to vypadá, že v létě tady bydlí správce. Teď je tady jen 12 prázdných postelí.

Tehdy nám naplno dochází, že sezóna vlastně ještě nezačala. Že jsme přijeli brzy. Ostatně v nějakém cestopise jsme četli, že tady spalo tolik turistů, že si autor musel vzít špunty do uší. Tak pokud máte rádi klid, Durmitor si dejte rozhodně před sezónou jako my.

Před setměním se nakonec přece jen někdo objevuje – dva Ukrajinci. Na cestě jsou tři dny a stihli už přibrat do party toulavého psa. Hned ze startu nám kazí naše zítřejší plány – prý nejde projít Samar.

Samar je uzoučký průsmyk (na fotce dole v levé třetině), kterým se chodí do centrální části parku. Možná trochu tvrdohlavě si před usnutím říkáme, že ten Samar stejně zkusíme. Ostatně Ukrajinci měli na zádech 80 litrové batohy a s sebou rádio a psa.

Den 3: Nepokořený Samar

Po snídani se s párem loučíme. Nezavidíme jim. Chtějí si Planinicu vyšlapat cestou, kterou jsme včera sestupovali. My teda míříme na Samar. Vyplatí se ohlížet… Cestou se otevírají parádní výhledy na jezero.

Stezka k Samaru je prudká, skalnatá, úzká, ale vlastně se to dá… 200 metrů od průsmyku nám ale cestu kříží sněhové pole, pod kterým zeje tak 100 metrová propast. Obejít horem to nejde. Dolem je to risk kvůli blátu z roztávajícího sněhu… Možná by to nějak šlo, ale jako začátečníci si nevěříme a přesto, že máme i nesmeky, to balíme.

Místo toho stoupáme k druhému průsmyku Škrčko ždrijelo, který je oblíbeným vstupním bodem do údolí, které opouštíme. Odtud se chodí i na Prutaš, druhou nejvyšší horu Durmitoru, která je tak trochu opomíjená. Zástupy turistů tam prý nepotkáte ani v létě.

Tady se krajina dost mění. Je to spíš taková travnatá pláň, ze které buď vystupují holé skály nebo se propadá do hlubin. Prostě klasické vápencové podloží. Z průsmyku klesáme na silnici R-16.

Mimochodem silnice R-16 je obzvlášť oblíbená u motorkářů a auto-turistů. Vede skrz park a podél cesty je každou chvíli nějaká zastávka, na které stojí obrovské dřevěné rámy upozorňující turisty, kam mají zaměřit pozornost.

Na asfaltce je moje koleno rádo, Jiří už méně. Šlapeme směrem k průsmyku Sedlo a plánujeme stopnout auto do Žabljaku. Brzy se dává do deště, tak poprvé testujeme naplno náš nepromok. Zastavují nám až Slováci a berou nás do Žabljaku, kde místo tarpu dáváme přednost posteli u místních.

Den 4: Na kapučínu u ledové jeskyně

Další den se vracíme do hor. Máme v plánu vystoupat k ledové jeskyni Ledena pećina a od ní sejít do údolí Katun Lokvice. Cesta se nám tentokrát zdá nekonečná a ještě mi odchází baterky do foťáku, tak vytahuju mobil.

Přes vápencové skalky porostlé klečí vede úzká stezka. Chvíli se leze, pak se přechází sněhové pole, pak se zase obchází propadlina… pod jeskyni přicházíme ve chvíli, kdy se dává do deště. Jsou tu spíše lezecké pasáže, tak je déšť to poslední, co potřebujeme. Stejnou cestou se ale vracet nechceme, takže se vyškrábeme až k jeskyni.

Vchod je do ní úplně zasněžený a nedá se dostat dolů. Hluboko na dně akorát vidíme ledové stalagmity. Za odměnu si vaříme v jetboilu kapučíno. Takové odměny mám fakt ráda. Zatímco ho labužnicky usrkáváme, přichází dva kluci, se kterými se dělíme o čokoládu. Přišli z opačného směru a půl hodiny hledali cestu, tak si ji zaslouží stejně jako my. 🙂

Máme teď na výběr – jít na Katun Lokvice po levé, nebo pravé straně údolí. Pohledem do mapy si volíme pravou, ze které se dá v polovině odpojit a zamířit na nejvyšší horu Durmitoru – Bobotov Kuk. Nacházíme se v centrální části Durmitoru, kde akorát mezi skalami roste tráva. Cestou se to proto hodně sype a jde to pomalu.

Lokvice je prý v létě oblíbeným základním táborem, ze kterého se snadno podnikají výlety do okolí. Je tady plácek na stany, stavení i zdroj vody. Roli v tom možná hraje i místní pastavec, který prodává za jeden a půl euro pivo. Má tady své stavení, stádo ovcí, koně a zapaluje jednu cigaretu od druhé. Ani dnes tarp nerozkládáme a steleme si v chajdě.

Den 5: Velika previja s odřenýma ušima

Poslední den v horách začínáme snídaní pod vymeteným nebem. Bude hezky. Od pastevce jsme se včera dozvěděli, že stezka do vedlejšího údolí, která vede přes průsmyk Velika previja po úpatí Mededa, je průchodná.

Hned od začátku to není žádný med…cesta je prudká, křižuje suťáky a ještě se musí místy lézt. Říkáme si, jestli se na nás teď pastevec zdola pobaveně nedívá. Třeba jako ti kamzíci, kteří poskakují na skalách nad námi a shazují na nás pár kamenů.

Pokud se tady vydáte mimo sezónu, tuto část bychom doporučili jen zdatným nebo odvážným a rozhodně bychom ji nedoporučili jít v opačném směru. Představa, že ty skály slézáme dolů, mi nedělá dobře ani teď.

Jakmile se přes Velika Previja přehoupneme do vedlejšího údolí mezi vrcholy Veliki Meded a Savin Kuk, je to už jiný svět. Při cestě dolů vidíme, že na nás z vrcholků hor koukají turisti, jdou na Savin Kuk. Narozdíl od nich jsme ale v celém údolí úplně sami.

Zrovna tady dopadá slunce a na louce voní kytky. Jak ohromné místo to je, uvidíte, když porovnáte hory s malou červenou boudou (fakt na fotce je) v údolí. Jde o Alpinisticki bivak, kde se dá přespat.

Poslední ohlédnutí za tímhle údolím a jde se dolů. Skalky střídá kleč a ta zas přerůstá v les. Nakonec se vynořujeme u Černého jezera, kde celý výlet zakončujeme koupáním (ve všech jezerech je koupání povoleno) a večer v místní restauraci Podgora u černohorské speciality kajmaku.

A tím náš trek Durmitorem končí. Co říct závěrem?

Do durmitoru na začátku sezóny. Hlavní sezóna trvá od července do září, takže když dorazíte na začátku června, vyhnete se hlavní vlně turistů, ucítíte rozkvetlé louky a přejděte si pár sněhových polí. Některé cesty ale nemusí být průchozí.

Nalehko. Byl to náš první výlet nalehko a v žádném případě bych neměnila. Z mého gearlistu je vidět, že je, kde šetřit… ve dvou jsme si ale rozdělili tarp a jídlo, takže jsem nesla pro mě nádherných 7 kilo.

Povinná výbava = repelent. Té havěti je tady fakt spousta.

Gearlist Míša / Gearlist Jiří

Mapa 1. až 3. den / Mapa 4. až 5. den