fbpx
Dle nařízení vlády jsou od 22.10. obě naše prodejny uzavřeny. E-shopové objednávky budeme expedovat normálně. Osobní odběr dle telefonické domluvy.

Magazín

Letošní rok byla v plánu daleko větší výprava. Ovšem jak všichni víme, většině z nás se cestovatelské plány v tomto divném období zbortily jako domeček z karet. Zrušení letu do Skotska na Cape Wrath Trail jsem v květnu ještě nějak zkousnul. Ovšem druhému pokusu v září jsem ještě do poslední chvíle věřil. I ten mi ale britská vláda svým nařízením 2 týdny před odletem zatrhla. Nezbývalo tedy nic jiného, než se vyvětrat někde v blízkosti domova. Koneckonců, i u nás je krásně.

Po Slovenském ráji jsem pokukoval již delší dobu a bral jsem to jako takovou záložku, která určitě nezklame. V pondělí tedy balím batoh a ještě s menší nejistotou každou chvíli sleduji zprávy jestli Slováci nezavřou hranice i pro nás. Chvíli se dokonce přistihnu, že se mi v této situace ani nikam nechce.

Co se vybavení týká, beru s sebou pár novinek a zároveň leta odzkoušené kousky, které mě nikdy nezklamaly. Prvním ostřejším testem projde “náš” batoh Nalehko Rebelt, který mě nadchnul už při mých krkonošských toulkách a vlastně je to pro mě aktuálně jasná jednička a zároveň srdcová záležitost, protože jsem se na jeho vývoji dost podílel. Hodně se těším na delší test nových bot Inov-8 Terra Ultra G270. Již jsem v nich stihl absolvovat pár závodů a delších běhů a musím říct, že je to nejlepší bota za poslední roky, uvidíme jak se bude jevit při delší chůzi s batohem…

 

Večer sedám na vlak a už jsem trochu klidnější a začínám se těšit. Cesta vlakem je dlouhá a poměrně únavná, dá se to ale přežít. V noci se snažím nějak porovnat do kožené sedačky a aspoň trochu se prospat. Moc tomu nepomáhá kluk sedící vedle, který má cca 2 hodinový telefonát s kamarádem s kterým má aktuální potřebu řešit hromadu kravin.

Kolem 5 ráno konečně vystupuji ve Spišské Nové Vsi. Vůbec se nezdržuju, rychle vybírám pár eur z bankomatu a ještě za tmy už uháním městem vstříc svému dobrodružství.  Město ještě spí, na ulicích nikdo, takže si to vcelku užívám. Všímám si velkého množství, dle mého pohledu nevkusných novostaveb a docela mě to překvapuje, tohle asi nebude úplně chudý kraj. Kousek za městem už kopíruji žlutou značku která by mě měla dovést na hranici Národního parku Slovenský ráj. Všude okolo jsou kopce které se začínají s přicházejícím svítáním pomalu vynořovat ze tmy. Krásná podívaná. Začínám se zakousávat do lesa ve kterém procházím okolo chatařské kolonie a najednou se objevím na louce, kde se drží mlžný opar. Tady se musím na chvíli zastavit a jen tak se kochat. Je naprostý klid, nikdo nikde, slyším jen zpěv ptáků a šumění lesa. Tohle jsem potřeboval. Otáčím se a za mnou se přes koruny stromů prodírají první sluneční paprsky. Je celkem chladno, ale jde se moc příjemně.

Po zelené značce pokračuji k říčce Hornád a zrovna ve chvíli kdy procházím trochu divočejším úsekem podél potůčku zbystřím medvěda jak pije z potoka. Vyrušil jsem ho při ranní hygieně. Zjevně je také dost překvapený co tady takhle brzo dělám a okamžitě bere roha. Během mžiku jen zapraskají větve a už mizí pryč daleko ode mě. To mi to hezky začíná…

Podél říčky Hornád již pokračuji po modré značce. Překvapuje mě, že v mapách se cesta tváří jako zpevněná, u nás by to byl regulérní asfalt, ale reálně je to parádní lesní pěšinka. Tohle mě baví. Údolí řeky je krásně zařízlé mezi vápencovými masivy a lehce se vlní. V některých úsecích jsou po stranách skal stupačky po kterých rychle postupuji dál. Jsem tu ve všední den a brzy ráno, takže jsem zatím stále nikoho nepotkal. Odpojuji se od říčky Hornád a dál kráčím podél Bieleho potoka až k ústí Kysel. Tady se nabízí varianta ferraty, kterou ovšem bez ferratového setu nedám, takže volím variantu Sokolí doliny. Ta už je poměrně známá, ale stále tu nikdo není. Na vzdálenosti 2,5 km se tu nastoupá slušných 430 výškových metrů. Ze začátku postupuji vyschlým korytem přes popadané stromy, ale brzy se již objevuje potok a začíná to být krásná podívaná. Zhruba v polovině doliny přicházím k menším vodopádům a objevují se i první žebříky. Postupně pak už v podstatě jen lezu přes lávky, stupačky a po žebřících vzhůru. Jsem z toho nadšený, moc mě to baví a celá dolina působí úžasným, divokým dojmem. S plně naloženým batohem je to trochu náročnější, ale nic hrozného.

Krátce před obědem se na momentík zastavuji na odpočívadle na konci doliny a najednou za mnou slyším rychlé cvakání trekových holí a blížícího se chlapíka. Ten mě při příchodu hned zdraví:”Ahoj Václave, jsi tu na dovolenke?”. Cože ? Ty mě znáš ? “No jasně, vidím nalehko batoh a je mi to jasný”. Tyhle náhodná setkání mě nikdy nepřestanou bavit :-).  Jano je z místní horské služby, hned najíždíme na téma lehkého vybavení a během pár minut toho probereme až až. Sám má s trekováním nalehko už dost zkušeností. Kousek pokračujeme společně a pak už se odpojujeme. Jano mi ještě radí neznačenou zkratku a pak už klusem mizí v lese. Tohle je moje krev, taky bych se proběhnul :-).

Přes Malou Polanu mířím po červené až k Diablově dolce. Obzvlášť v místě sestupu jsem nadšený z krásné pěšinky borovicovým lesíkem a z parádních výhledů do údolí. Místy si říkám, že mi to připadá jako nižší partie někde v Alpách. Slovenský ráj je skutečně rozmanitý a neustále mě překvapuje a baví. Od Hrabušické hájovny vstupuji podél potoka do doliny Velký Sokol. Ta je údajně méně navštěvovaná, protože platí za jednu z nejdivočejších. Hned z počátku mě na onu divokost upozorňuje cedule s vyšším výskytem medvěda hnědého. Čím se dostávám dolinou dál, tím se divokost začíná prohlubovat. Jsem tu naprosto sám, kráčím v podstatě korytem potoka nádhernou soutěskou. Dokonalost, kam se hrabe České Švýcarsko. Neustále přecházím přes kameny a popadané klády z jedné strany na druhou. V některých spadlých kmenech jsou dokonce i vysekané provizorní schůdky. Čím se dolinou dostávám dál, tak se začíná postupně zužovat, což pocit divokosti ještě umocňuje. V jednom strmém místě dokonce potkávám po skále šplhat kamzíky. Vždycky mě udivuje jejich neskutečná obratnost a schopnost se udržet i v tom nejstrmějším úseku. Závěr doliny vede okolo vodopádu po dřevěných žebřících a dále podél potoka, který navazuje na Glackou cestu.

Po červené pokračuji směrem na jih pěknou lesní pěšinkou, která se pozvolna rozšiřuje v normální zpevněnou cestu. Doplňuji vodu z potůčku a pomalu se začínám poohlížet po vhodném místě na spaní. Procházím větším údolím, kde je naprostý klid, který doplňuje jen bublající potůček. Už několik hodin jsem nikoho nepotkal. Tarp na konec stavím na pěkné louce, lehce zastrčený, tak abych tu na sebe zbytečně příliš neupozorňoval. Umývám se ledovou vodou v blízkém potůčku a kolem 20 hodiny už zaléhám. I přes dnešní těžký terén po různých žebřících jsem ušel slušných 36 km a nastoupal 1300 metrů.

Ráno je poměrně chladné, ale spalo se moc dobře, přeci jen jsem byl dost unavený ještě z cesty vlakem na Slovensko. Tarp je dost orošený, ta vlhkost se tu drží více než někde nahoře na hřebínku. Zalévám si ovesnou kaši a rychle všechno balím. Věci usuším později. Ráno je takové ospalé, ale po chvíli už se začínám zahřívat a už to šlape parádně. Ze začátku jdu dokonce v čepici a rukavicích a postupně vše odhazuji. Zhruba za hodinku jsem už u krásné vodní nádrže Palcmanská Maša, ta tvoří důležitou součást slovenského energetického systému. Odtud mě čeká delší úsek po silnici, ale nic zásadního. Brzy z rána není téměř žádný provoz, takže se to dá zvládnout.

Rychle procházím dědinkou Stratená a těsně před silničním tunelem uhýbám na stezku stratenským kaňonem. Hezký úsek, ale příliš krátký. Pak už mě vede stezka mírně do kopce smrkovým lesem k Dobšínské ledové jeskyni. To je poměrně turisticky profláklé místo. Parkoviště je tu plné a všude se motají turisté. Tuhle záležitost rychle vynechávám a uháním dál. Napojuji se na zelenou turistickou značku, která mě vede podél spišského potoka. Nejdříve procházím přes brutálně rozbahněné cesty místy rozježděné od motorek. Pak už je cesta v pohodě a kochám se zajímavým rázem krajiny. Přijde mi to tu jako taková směs severské tundry s alpinskými lesy a loukami. Celkově mě Slovenský ráj svým charakterem hodně překvapil. Rozhodně by někdy stál za detailnější prozkoumání.

Na jedné z luk, kde hodně profukuje se krátce zastavuji abych usušil mokrý tarp a trošku navlhlý spacák. Brzy se dostávám na hlavní silnici který mě dovede až do ospalé vesničky Telgart.  Po cestě si ještě prohlížím krásný viadukt, který je tu turisticky hodně známý. V Telgartě je plán jednoduchý, rychle najít restauraci, najíst se a pak v místním obchodě nakoupit zásoby pro přechod Nízkých Tater. V “centru” dědiny mě odchytává místňák, který se mě ptá jestli vím jak otevřít hlavní uzávěr plynu. Vysvětluji mu, že je na to třeba speciální klička a rozhodně by takovou věc měl dělat plynárenský technik. Ale jako by to šlo jedním uchem tam a druhým rovnou ven. Začne mi nosit šroubováky, kleště apod. a všechno mi podává s přesvědčením, že mu to otevřu. Jako bych snad měl na čele napsáno “plynař”.  Naposledy mu říkám, že tímto to určitě nepůjde a raději mizím.

První restaurace po cestě je zavřená, takže se ještě kousek vracím a mířím k místnímu “hotelu”. Z dálky si říkám jestli to není spíš JZD, ale je tu skutečně restaurace. Uvnitř mě zaskočí dnešní sraz seniorů horské služby. Takže je tu cca 100 připitých starších chlapíků, kteří na mě koukají jak na zjevení. Rychle zabírám místo a řeším něco k snědku. Restaurace na mě působí jako návrat do minulosti, ale lepší než nic. Asi za hodinu odsud mizím a rychle ještě mířím do místního obchodu. V prvním mě překvapují prodavačky v zástěrách za pultem, kde toho na výběr moc není. Zkouším tedy ještě druhý obchod, kde to v podstatě vychází na stejno. No dobrá, poberu pár instatních polévek, tatranky, oříšky, balenej chleba a pryč odsud. Před obchodem se na mě ještě lepí místní cikánka, která po mě chce něco k snědku. Snažím se jí vysvětlit, že sám mám málo, protože mě čeká přechod hor. Evidentně mi ale ani nerozumí.

Balím batoh a už si to štráduju po červené značce směrem na Královu holu. Nejvyšší a nejnavštěvovanější kopec východní části Nízkých Tater, který je opředený řadou pověstí. Na vzdálenosti 6 kilometrů tady člověk nastoupá celkem brutálních 1050 výškových metrů. Odteď mě čeká přechod největšího slovenského národního parku. Z počátku vede cesta převážně vysokou trávou a přes hodně vzrostlé keře malin. Po cestě nahoru uzobávám a později se k malinám přidávají i obrovské borůvky. Zhruba od poloviny už cesta dostává horský ráz a procházím spíš smrkovými porosty, které jsou místy zcela mrtvé. Za cca 2 hodiny jsem na vrcholu. Sám o sobě to není příliš zajímavý kopec, na vrcholu je televizní vysílač a sídlo horské služby. Co je ale na tomto kopci jedinečné, je rozhodně výhled na Vysoké Tatry, Spiš a také Horehroní. Dnes mi ale není přáno a je velmi špatná viditelnost. Potkávám tu celou partu seniorů z horské služby co byli dole v restauraci. Vyjeli semka autobusem. Většina z nich mě zdraví a ptají se kam až jdu. Je dost větrno.

Příliš se tu nezdržuju a pokračuju dál po hřebeni směrem na útulnu Andrejcová. Po cestě přecházím přes řadu vrcholů – Stredná hola, Orlová, Bartková. Cca kolem 17 h jsem už u útulny. Je to krásná dřevěná chajda o kterou se tu stará místní občanské sdružení. Mám štěstí a není tu moc lidí. Jen asi 3 stany venku a jeden pár spí uvnitř. Dávám si řemeslné pivo a zelňačku, paráda. Vedle chaty si na rovném plácku stavím svůj přístřešek. Hned pod chatou teče čistý pramen, takže se tu dá bez problému i umýt. Kluk který to tu dnes spravuje vysekává něco do pařezů, dávám se s ním do řeči a diskuze okamžitě sklouzne k mým botám. Všiml si, že mám nové Terra Ultra G270. Sám je Inovejtem a grafénkama hodně “postižený” :-). Rád běhá a pořádají tady místní závod přes Nízké Tatry, hned jsem zván. Chvíli ještě kecáme a sklouzáváme i k ultralehkému vybavení a nalehko. Zná nás :-). Pak už znavený mizím v teple svého spacáku.

Celou noc jsem pořád o pár desítek metrů níže slyšel bručet medvěda (možná to byl ale spíš jelen, přeci jen jsou v říji). Jinak se ale spalo velmi dobře. Ráno se příliš nezdržuju, rychlá hygiena, ohřívám si vodu a zalévám ovesnou kaši. Během krátké chvíle mám vše sbalené a můžu vyrazit. Dneska to bude vcelku dlouhý den. Předpověď se dnes měla zhoršit, ale zatím to vypadá dobře. Východní hřeben je z naprosté většiny zalesněný, takže cesta stále vede uzounkým trailem kam se sotva vejde jeden člověk. Je to ale parádní a moc si to užívám. Hlavně je naprostý klid, několik hodin jsem nepotkal živáčka. Až za sedlem Priehyba se v protisměru začínají pomale trousit další trekaři. Všiml jsem si, že naprostá většina lidí chodí směr Donovaly – Telgart. V mém směru nechodí téměř nikdo.

Odpoledne už je poměrně teplo, takže shazuju mikinu a už jdu jen v triku. Většinu cesty lemuje borůvčí, takže se musím neustále zastavovat a krmit :-). Procházím okolo útulny Ramža, kde je šílený bordel. Všude okolo se válí toaletní papír, kapesníčky a vlhčené ubrousky. Šílenost, tyhle lidi nemají v horách co dělat. Okamžitě mizím pryč. Jsem rád, že s sebou nosím toaletní lopatku a nikdy po mě v horách nic nezůstane. Odnášet si odpadky beru jako naprostou samozřejmost. Ale evidentně to takhle ostatní nemají.

Celý hřeben se neustále vlní, jsou to takové mírné, kratší kopce, ale je to takhle pořád dokola celý den. Takže ve výsledku pak celkové převýšení hodně naskakuje. Na závěr dne procházím přes sedlo Čertovica, kde vede silnice, je tu motorest a několik penzionů. Celkem hnus, když jde člověk celý den krásnou krajinou. Vůbec se tu nezastavuji a hned mířím nahoru. Mým dnešním cílem je chata generála Štefánika – místo s velkou historií. Stoupák je to opět parádní a na závěr dne celkem i náročný, na cca 8 kilometrech se nastoupá cca 700 výškových metrů. Ale hlavně se dost ochladilo a neustále laboruju s vrstvama. Od Panské holy navíc vede celá cesta naprosto v mracích s viditelností jen pár metrů. Docházím cca před 18 hodinou pěkně promrzlý. Hned poptávám možnost přespání, místa je dostatek. Díky slevě ČHS je navíc cena vcelku příjemná a to včetně snídaně. Dostávám postel v pokoji s 3 holkama a jedním klukem, kteří jdou také přechod Nízkých Tater, dokonce jdou v mém směru. To co jsem šel dneska šli oni 2 dny. Moc to nechápou, takže jim hned vysvětluju jak se tohle dá dělat. Všichni táhnou těžké batohy a když jen tak letmým pohledem přejedu jejich věci, okamžitě vidím hromadu krámů, které zbytečně táhnou s sebou.

Ve společenské místnosti je nás poměrně dost. Panuje tu pohodová, přátelská atmosféra. Tady je svět ještě normální, žádný covid se tu neřeší. Spojuje nás všechny jedna věc – láska k horám. Spát jdeme už kolem 21 hodiny. Všichni vstávají poměrně pozdě, mě ale zítra čeká hodně dlouhý den, takže vstávám už o půl 6.

Ráno se ještě za tmy potichu balím abych nevzbudil spolunocležníky. Před chatou si zalévám ovesnou kaši. Začíná se rozednívat, ale je šílený vítr. Když od chaty odcházím, málem mě silný poryv větru porazí na zem. Mířím do sedla pod Ďumbier, nejvyšší vrchol Nízkých Tater. Cesta vede převážně přes velké pole žulových balvanů. Dokud jsem v závětří, tak se to dá, ale jakmile vystoupím na Krúpove sedlo, tak je vítr brutální. Odbočuji na vrchol, kde jsem ani ne za 10 minut. Výhled je nádherný, dnes už jsou konečně parádně vidět i Vysoké Tatry. Příliš se tu ale nezdržuju, jsem v podřepu aby mě nesfoukl vítr a velmi rychle zase šlapu dolů do sedla odkud pokračuji směrem na Chopok.  Na vrchol tu vedou 2 lanovky, tohle je jeden z mála “znásilněných” kopců v Nízkých Tatrách. Jsem tu ale brzy ráno a naprosto sám, to se asi někdy v poledne jen tak nepoštěstí. Kochám se výhledem na Vysoké Tatry a pak už poklusem mířím dál. Dnes do toho musím hodně šlápnout. Rád bych dorazil až do Donoval, je to ale nějakých 45 km s celkem vysokým převýšením.

Západní část hřebene má úplně jiný ráz, tady mám pocit opravdových hor. Hřeben není takřka vůbec zalesněný. Nacházím se v NPR Skalka, tahle část se mi moc líbí, místy se jde po kamenných chodnících jaké můžeme znát třeba z Krkonoš, zbytek cesty vede pěkně po hřebeni uzounkou pěšinkou.  A hlavně… po pravé ruce mám stále úžasný výhled na Vysoké Tatry, je to jako magnet, který přitahuje mou pozornost. Za Chopokem potkávám na cestě 2 kamzíky, nestíhám ale přehodit objektiv, takže je mám vyfocené jen na širokáč, škoda… Cesta odsýpá rychle – vrchol Polana, Kotliská, pořád nahoru a dolu. Pode mnou je nádherná Velká dolina, která působí vážně majestátně. Ještě před obědem scházím pár desítek výškových metrů k útulně pod sedlom Ďurkovej. Správci na mě působí dost alternativně, velcí sympaťáci, taková moje krev. Jsem tu naprosto sám. Kuchař mi ohřívá vynikající čočkovou polévku. Chvilku kecáme a cca za 40 minut už mažu zase zpátky na hřeben.

Postupně se přede mnou začínají objevovat hřebeny Velké Fatry a čím dál častěji se začínám ohlížet i za sebe. V dáli je vidět Králova hola a v podstatě celý hřeben co jsem za ty 2 dny přešel. Přes Košarisko a Velkou Chochulu zdolávám jedny z posledních větších vrcholků dneška. V protisměru v čím dál častějších intervalech potkávám další a další trekaře. Ti jsou teprve na začátku své cesty…

Do Hiadelského sedla sestupuji cca 600 výškových metrů, které už mi moc nechutnají. Cesta vede po hodně kamenitém trailu, takže je potřeba kontrolovat každý došlap. Navíc mi už dochází voda, v sedle by měl být pramen, to je moje záchrana, jinak jsem v háji. Potkávám tu 2 Poláky v maskáčovém oblečení s obřími batohy jak si u pramene přepírají oblečení. Ještě nikam nedošli a už potřebují všechno prát. Když jim říkám, že jsem semka dorazil z Telgartu za 2 dny, moc tomu nechtějí věřit. Oni šli celý den z Donoval semka do sedla, já to budu mít cca za 2-3 hodiny.

Hnedka za sedlem se opírám do celkem brutální stojky na Kozí chrbát. A to jsem si myslel, že kopce už dneska skončily. Dál už cesta vede přes rozsáhlou louku uzounkým trailem. Ohlížím se za sebe, abych si ještě do paměti vryl pohled na ten obrovský masiv. Z vrcholu Kečka pak už jen sestupuji lesem. Poslední kilometry od kozího chrbátu jsou už hodně na morál, nohy dost bolí a už není skoro žádná energie. Přeci jen jsem během dneška nastoupal 2550 metrů, ale především sestoupil dost šílených 3300 metrů a ze sestupu většinou nohy bolí nejvíc. Ještě závěrečný menší kopec a pak už mě lesní cesta dovádí k okraji Donoval. Tady je to oproti Telgartu solidní kontrast. Donovaly působí jako takový uměle vybudovaný městečko nacpané hotely a resorty. Spíš takový lunapark, nic pro mě.

Tady své putování uzavírám. Původní plán byl ještě pokračovat přes Velkou a Malou Fatru, rodině jsem ale slíbil že budu do neděle zpět, takže si budu muset vystačit takhle. I tak to byla moc pěkná procházka. Za 4 dny jsem ušel cca 150 km s převýšením 6000 metrů. Na závěr chci také připomenout, že z větší části jsem kopíroval cestu SNP, která má u nás na webu už také své místo.

Z tohoto výletu jsem vytvořil i krátký video sestřih

Podrobná trasa zde

9 komentářů u "Přechod Slovenského ráje a Nízkých Tater"

  1. Marek napsal:

    hezke. chtel jsem se jen zeptat, co pouzivate za program pro ten Gear List? diky

  2. Marek napsal:

    super. ja pouzivam GearGrams a to je nespolehliva katastrofa. prejdu na tohle. jeste jednou diky

  3. David W napsal:

    Hoj Vašku, fotky parádní, je skvělý, že ti na výhledy vyšlo počasí. A opět neuvěřitelný výkon, dokážu si představit ty nevěřícné pohledy Poláků s monstrama na zádech, když jsi jim řekl, za jak rychle jsi ten hřeben profičel 🙂 Na tenhle trek se taky chystám, ale moc mě teda nepotěšilo, kolik “blízkých setkání” jsi zažil s medvědama. Asi je teda pravda, co se říká, že jich je v Nízkých Tatrách asi nejvíc. Kdyby mi pod stanem v noci bručel medvěd, tak bych si asi “káknul”…nechápu, jak jsi tam mohl v klidu spát dál! Ať to šlape!

  4. Ahoj Davide, trasu doporučuju. Takhle na podzim když chytneš dobrý počasí je to ideál. Nebude tam tolik lidí a všechno bude mít parádní barvy. Ty medvědy bych moc neřešil, jsou plaší, nahoře na hřebenech podle mě moc nejsou, spíš se drží v nižších polohách. Měl jsme pocit, že jich je víc spíš v tom Slovenským ráji :-). Měj se parádně

  5. lékárnička napsal:

    Ahoj, krásný fotky! Zaujala mě váha lékárničky, smím se zeptat co v ní je? Přiznám se, že mi to pro řešení jakékoli krizové situace přijde směšně málo, ale třeba je chyba v mém uvažování 🙂 Díky.

    1. Ahoj, hodně se to odvíjí od akce kam se chystám. Trochu jinak vypadá lékárnička na 2 měsíce a jinak na 4 dny. Naštěstí mám vcelku ozkoušeno, že na cestách nemám zásadní zdravotní problémy, nemám žádné puchýře, nohy fungují, prášky na bolest nejím, takže v naprosté většině případů do lékárničky vůbec nelezu. Takže ve výsledku tam fakt mám jen třeba 2 prášky, jedno obinadlo, pár vitamínů, nějakou náplast a tím to hasne.

  6. David M. napsal:

    Ahoj, dík za reakci. Fenomén rychlých přechodů s lehkým vybavením mi připadá fascinující, v oblasti lékárničky se ale s tímto přístupem nějak nedokážu ztotožnit. Když jdu do hor, počítám s tím, že může nastat situace, kdy se budu muset postarat nejen o sebe, ale třeba i o jiného člověka. Nerad bych, aby to vyznělo nějak útočně, ale přijde mi, že pokud si nevezmu lékárničku s alespoň základním vybavením, je to jako bych se k této solidaritě mezi lidmi v horách stavěl zády. Každopádně dík za pěkný článek a za impuls pro budoucí outdoorové akce.

    1. Naprosto ti rozumím a určitě máš v některých věcech pravdu. Na druhou stranu mě osobně přijde daleko důležitější třeba umět první pomoc, v tomhle většina lidí selže. A to jestli máš v lékárničce o jedno obinadlo navíc už nehraje takovou roli. I když jasně, jsou věci který by v lékárničce prostě měli být tak či tak.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *