fbpx

(Modrá) Hřebenovka

732 km 15 - 30 dní Rozhledna Háj u Aše Praděd

Počátečním bodem našeho výletu je rozhledna Háj u Aše. K tomu abychom mohli odstartovat v pátek 28. srpna ráno je potřeba se do Aše dostat už ve čtvrtek večer. Čtvrteční odpoledne tak nasedáme do Západního expresu Praha-Cheb a z Chebu se s pomocí náhradní autobusové dopravy a dalšího vlaku nakonec dostáváme na nádraží Aš. Dostat se blíže centru, na nádraží Aš – město, by znamenalo přestoupit ještě na další vlak, který sem tam ve dvouhodinových intervalech pendluje dvoukilometrový úsek. Dopravních prostředků jsme si dnes užili až až, a proto volíme procházku už od hlavního nádraží. I přes pozdní hodinu a přicházející tmu je vidět, že Aš je krásné město s rekonstruovanými domy i infrastrukturou, jenom je ve čtvrtek večer trochu vylidněné.

Hledání nějaké klasické otevřené hospody nám zabere notnou dávku času, abychom nakonec skončili U Tří Lipanů, kde jsme ale stejně kromě obsluhy naprosto sami. Nikde ani noha. V hospodě doplníme energii a kromě toho i mezery v našem vzdělání. Jak se totiž dovídáme, její název odkazuje na městský znak Aše, tři stříbrní lipani na modrém poli, a městský znak zase odkazuje k názvu města. Ten je odvozen z německého výrazu pro lipana – die Äsche. Tolik informací jsme hned první den ani nečekali. V deset večer paní vrchní lipany zavírá a nám nezbývá, než se vydat najít nocleh poblíž rozhledny. Na zalesněném vrchu Háj, který je nejvyšším vrchem české části Smrčin, to není až takový problém. Už v jedenáct jsme tak spokojeně zalezlí ve spacácích s budíky nastavenými na šestou.

Rozhledna Háj u Aše

V sedm ráno stojíme u Bismarckovy rozhledny, nejzápadnější rozhledny České republiky, a začínáme náš výlet na Praděd. Do Božího Daru máme v plánu tuto trasu. Nestihneme dojít ani zpět do centra Aše a už se dává do deště. Podle radaru prší v celé republice právě jenom v ašském výběžku. Na vlastní kůži tak zažíváme wikipedií zmíněné drsné podnebí Aše – dlouhé, studené zimy a krátká, chladná léta.

Modrá hřebenovka Nebesa

Půl hodiny deště strávíme na zastávce, než se můžeme konečně vydat zpět k nádraží, odkud jsme včera přišli, a pokračovat po modré a žluté k pramenu Bílý Halštrov. Pramen s kamenným památníkem z roku 1898 je zmiňován jako významné místo už v našem průvodci z roku 1907. Místo tak můžeme zažít alespoň částečně v podobě, v jaké jej zažívali cestovatelé na počátku 20. století. Cesta k prameni vede příjemnými smrkovými lesy a k tomu nám vysvitlo i slunce. Oproti ránu výrazné zlepšení.

Modrá hřebenovka pramen Bílý Halštrov

U Bílého Halštrova nacházíme nové rozcestníky z roku 2020 s vyznačeným symbolem Hřebenovky. Zmínku z úvodu tak máme potvrzenou přímo v terénu. Na značení západní trasy Hřebenovky se vskutku pracuje. Těsně za pramenem scházíme do Německa, kde strávíme převážnou část z nadcházejících dvou dní. Modrá hřebenovka totiž většinu úseku mezi Aší a Horní Blatnou procházela na saské straně Krušných hor a jelikož se chceme co nejvíce držet původní trasy, musíme přes hranici.

Modrá hřebenovka Kapellenberg

První významnějším místem na německé straně hranic je rozhledna na vrcholu Kapellenberg. Podle našeho průvodce byl v 60. letech 19. století na vrchu Kapellenberg zřízen důležitý trigonometrický bod, z jehož dřevěného lešení se později stala rozhledna. Ta první byla roku 1982 odstřelena, ta druhá stojí dodnes, jenom je během naší návštěvy zavřená.

Modrá hřebenovka hospoda Stadt Leipzig

Od rozhledny se různými značenými i neznačenými cestami dostáváme po stopách původní Modré hřebenovky do lázeňského města Bad Brambach, známého i díky minerálkám a limonádám Bad Brambacher. Ve zdejším hostinci Stadt Leipzig si dáváme dva pšeničné kapucíny, něco k snědku a užíváme si stále ještě slunečného počasí. Většinu prvního dne jdeme po lesních a polních cestách, které se střídají s asfaltovými úseky mezi vesnicemi. Převýšení není nijak drastické a pokud už se objeví nějaký ten výškový rozdíl, jedná se o mírné stoupání a klesání v nadmořské výšce mezi 600 a 800 metry. 

Značnou část cesty následujeme dálkovou okružní trasu Vogtland Panorama Weg (VPW), která se svými 228 kilometry obchází nejzajímavější místa zemského okresu Vogtland. Kdo by chtěl, může využít jako zajímavý tip na další dálkovou trasu v blízkosti České republiky.

Modrá hřebenovka Vogtland Panorama Weg

Vogtlandská dálkovka nás dovádí k další rozhledně na vrchu Wirtsberg. S 664 metry nad mořem nedosahujeme žádných závratných výšek, ale na rozdíl od Kapellenbergu je z nezalesněného Wirtsbergu mnohem lepší výhled do okolní krajiny. Vyhlídková stavba na Wirstbergu je otevřená a nabízí dvě patra prostoru. Ideální možnost k přečkání deštivé noci.

Modrá hřebenovka rozhledna Wirtsberg

Hezké výhledy nám po chvíli pohltí les a v průběhu dvou hodin skončí i pěkné počasí. Vrcholem prvního dne má být Vysoký kámen, skalní útvar a vyhlídka zpět na české straně hranice, kterou zmiňuje jako důležitý bod i náš průvodce. Přibližně 300 m od Vysokého kamene nás však smete přívalový déšť a z vyhlídky tak není vůbec nic. Hodinu deště přečkáváme ve vsi Kostelní schovaní pod stříškou na popelnice. Když ani po hodině a půl déšť nepřestává, vydáme se dál, zpět k německým hranicím. Po půl hodině nakonec pršet přestalo, nicméně mokro bude až do rána. Kousek za hranicemi je naštěstí dřevěný přístřešek, v němž máme v plánu strávit noc. Díky bohu v něm nikdo není a je zcela suchý, takže nemusíme řešit stavění stanu někde v mokrém lese.

Modrá hřebenovka Počátky

První den jsme ušli 41 km a snad jen večerní déšť trochu ubral na kráse jinak příjemnému dni.

Okolo přehrad

 

Včerejší bouřka přinesla chladné a vlhké počasí, které s námi mělo vydržet několik nadcházejících dní. Druhého dne se probouzíme do vlhkého mlhavého rána s teplotami pod deset stupňů. Trochu déle nám trvá, než se z přístřešku vykolébáme. Přeci jenom jsme na začátku výletu a proces balení není ještě tak zautomatizovaný. V sedm jsme nicméně na cestě a zpevněnou lesní cestou se vydáváme k silnici vedoucí do městečka Schöneck.

Modrá hřebenovka přístřešek

Úsek do Schönecku je jedním z těch, kde dnes vede ve stopách původní Modré hřebenovky asfaltová silnice. Není to žádný hlavní tah, ale že by byla úplně bez aut, se také říct nedá. Podél silnice bohužel nevede žádná přímá lesní alternativa, takže volíme jednoduše cestu přímo po silnici. Naštěstí jde jenom o 6 km, které máme za hodinu za sebou. Už před desátou si tak můžeme dát koblihu a kafe v malém místním pekařství.

Díky své poměrně vysoké nadmořské výšce (707 m n. m.) je Schöneck v zimě oblíbeným centrem zimních sportů a v létě zase rájem pro turisty a cyklisty. Milovníků kol je tu spousta a většina z nich nejspíš míří do místního bikeparku Schöneck. Ten nabízí čtyři různé sjezdové trasy a velkou tréninkovou zónu. O kolech nevím nic, ale množství lidí dává tušit, že je místní bikepark celkem oblíbený.

Modrá hřebenovka houba

Pro nás je však podstatné chození, a proto se po dobré koblize vydáváme dál ve směru na přehradu Muldenberg. Zde si musíme trasu Modré hřebenovky lehce upravit, protože trasa naznačená v našich průvodcích vedla původně přesně v místech, kde byla ve 20. letech 20. století postavena přehrada. Charakter cesty bude po celý dnešní den velmi podobný. Dlouhé táhlé šotoliny ve smrkových lesích bez výraznějších prudkých stoupání a klesání, většinou po značených turistických cestách. Nic extra zábavného, na druhou stranu to aspoň rychle ubíhá.

Modrá hřebenovka Muldenberg

U přehrady Muldenberg si dáváme v hostinci Flößerstube pivo a polívku a po krátké prohlídce přehrady míříme dál. Přestože je sobota, moc lidí nepotkáváme. Pokud někoho, tak spíše cyklisty, chodce skoro žádné. Víc lidí je až na parkovišti u obce Mühlleithen, jenomže ti jsou tady kvůli letní bobové dráze, ne kvůli chození. Od dráhy se postupně po červené značce dostaneme zpět k hranicím a na hraniční cestu, která vede až k Velkému jeřábímu jezeru – vrchovištnímu rašeliništi.

Podle našeho průvodce bylo možné si udělat odbočku přímo do rašeliniště a v suchých letech při nízkém stavu vody vidět i hraniční kameny uprostřed jezera. Kameny jsou možná v suchých letech stále vidět, jenom ta odbočka již dnes není možná. Velké jeřábí jezero je totiž součástí NPR Rolavská vrchoviště, kam je vstup mimo značené cesty zakázán. A značené cesty do vrchoviště nevedou žádné. Místo rašeliniště si tak obejdeme další přehradu Carlsfeld-Weitersweise, která zaplavila původní trasu Modré hřebenovky. Jako zajímavost se zde dovídáme, že se jedná o druhou nejvýše položenou přehradu v Německu.

Od přehrady se vydáváme k přístřešku, ve kterém chceme dnes nocovat, ale než se k němu dostaneme, potkáme nejspíš ještě Pána saských hor. Kde se vzal tu se vzal, objevil se za námi neobyčejně vypadající pán na bicyklu, který se elegantně kolébal od krajnice ke krajnici. Už na sto honů byla kolem něj cítit libá vůně Jägermeistera a když nás krokem míjel, začal něco hovořit nesrozumitelnou řečí (němčinu jsme v tom nerozpoznali). Naše mlčení jej očividně dostatečně neuspokojilo, a proto šlápl do pedálu a zmizel ve svém lihovém oparu tak rychle, jak jen se objevil. Škoda že jsme mu nerozuměli. Možná nám mohl ukázat zakopaný poklad nebo vchod do hory plné zlata a diamantů. Takhle zůstalo jenom u setkání a obav, aby nám Pán hor neobsadil přístřešek, ve kterém chceme nocovat. Přístřešek byl naštěstí prázdný, a tak jsme si mohli druhý den zaznamenat vzdálenost 43 km.

Modrá hřebenovka v Německu

 

Třetí den se probouzíme do deštivého rána a charakter počasí se nezmění prakticky až do večera. Již první kroky od přístřešku nás vedou po modré značce Modré hřebenovky, nikoliv však té historické, nýbrž té současné německé. Němci totiž mají svoji modrou krušnohorskou hřebenovku naznačenou už od roku 2011. Vede z Blankensteinu nad Sálou až do Geisingu a měří 289 km. Vedle Vogtland Panorama Weg se tudíž jedná o další dálkovku v blízkosti českých hranic, která se nabízí jako alternativa pro několikadenní výlet.

Kammweg

Celkově se dá říct, že na německé straně Krušných hor je síť turistických stezek mnohem hustší. Za dva dny jsme viděli nespočet naznačených cest, různé tematické okruhy a dvě velké dálkové trasy. Při pohledu na českou stranu je síť stezek výrazně skromnější. Jestli je to dobře nebo špatně, nechť každý posoudí sám.

První výraznou dominantu třetího dne a zároveň nejvyšší bod celého dosavadního putování představuje vrch Auersberg s výškou 1018 m n. m. Prudší stoupání traverzem nás trochu překvapuje. Přeci jenom jsme si za ty dva dosavadní dny moc horského charakteru neužili. Na vrcholu se nachází rozhledna, které byla slavnostně otevřena už roku 1860 . Díky svému stáří dnes platí za jednu z nejstarších kamenných rozhleden v celých Krušných horách. Horská chata vedle rozhledny je o něco mladší, byla otevřena až roku 1907. Obě stavby mohly být sice otevřené už před více než sto lety, ale pro nás jsou dnes zavřené. Jsme tu příliš brzy.

Modrá hřebenovka Auersberg výhled

Užijeme si tak alespoň nějaké výhledy z vyhlídky u chaty, a pak se vydáme zpět do údolí směrem k české hranici. Modrá hřebenovka se pár kilometrů za Aursbergem vracela na území Čech a do Německa už se v Krušných horách nepodívala. Na německé straně si ještě prohlédneme z vyhlídkové věže rašeliniště Malé jeřábí jezero, abychom se následně vrátili po hraniční cestě přes vrchol Korec na území ČR.

Česká republika nás vítá přívalem deště a několikakilometrovým asfaltovým úsekem až do Horní Blatné. Prší docela hodně, a proto jsme rádi, když si můžeme po víc jak hodině cesty dát přestávku v Horní Blatné. Místní centrum je pěknou památkovou rezervací, nás však mnohem víc zajímá restaurace U 4 vran, kam se hned vrhneme. Řízek s bramborem a dva kousky hlineckého Rychtáře dávají poměrně rychle zapomenout na mizerné počasí venku.

To se nám však připomene hned, jakmile z restaurace vylezeme zpátky ven. Proudy vody nijak nepolevily a předpověď slibuje stejné počasí až do večera. Následující kilometry šlapeme zabaleni v nepromokavém oblečení přes Pernink, kde nakupujeme zásoby jídla, a Abertamy. Podle našeho průvodce původně Modrá hřebenovka Pernink zcela obcházela a do Abertam přicházela od severozápadu. Nicméně v současnosti už se původní cesta nezdá být zcela přístupná a brodit se někde v dešti mokrou trávou se nám nechce. Proto to bereme pohodlně po cyklostezce.

Z Abertam nás čeká výšlap na další tisícovku dnešního dne – Plešivec. Známé krušnohorské lyžařské centrum nabízí z kamenné  rozhledny na svém vrcholu nádherné výhledy už od roku 1895, ty nám však dnes zůstávají skryty. Dostává se nám alespoň zamlženého výhledu na dětské prolézačky. V tom nejodpornějším možném počasí deště, mlhy a zimy se na vrcholu Plešivce překvapivě objevuje několik výletníků a dokonce i rodinka s dětmi. Respekt. Kdyby mě sem nedotáhla Modrá hřebenovka, asi bych tu v takovém počasí nebyl.

Modrá hřebenovka Plešivec

Z Plešivce musíme trochu upravit trasu oproti původnímu značení. Modrá hřebenovka totiž původně vedla po silnici až do Božího Daru. Přesně tam kde je dnes silnice první třídy z Jáchymova do Německa. Šlapat silnici třetí třídy kdesi v Německu až takový problém nebyl, ale motat se mezi náklaďáky a autobusy na české první třídě se nám vskutku nechce. Využíváme tak žlutou značku přes vrch Barbora a následně červenou kolem Božídarského Špičáku. Červená cesta je popisována i v našem průvodci jako alternativní spojnice mezi Horní Blatnou a Božím darem a v současnosti nese označení Cesta A. Günthera po slavném krušnohorksém písničkáři a lidovém básníkovi.

Cesta A. Günthera

Po Cestě A. Günthera nakonec dorazíme k jednomu z turistických přístřešků, který okupujeme. Třetí den jsme ušli 41 km a většinu trasy jsme opět ušli po šotolinách. Tentokrát však přibylo více asfaltu hlavně díky využitým cyklostezkám. Zpestřením byly alespoň výstupy na dvě tisícovky.

Trasa části Aš – Boží Dar na Mapy.cz ZDE

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

(Modrá) Hřebenovka
  • Celková délka
    732 km
  • Doba
    15 - 30 dní
  • Začátek
    Rozhledna Háj u Aše
  • Konec
    Praděd
  • Nejvyšší bod
    Sněžka 1603 m n. m.
  • Nejnižší bod
    Labe v Děčíně 124 m n. m.
  • Převýšení
    17 600 m nahoru, 16 900 m dolů
Více o treku