fbpx
Od 10.5. jsou naše prodejny opět otevřeny (Praha a Brno). Liberecká prodejna je dočasně uzavřena z důvodu stavby nové prodejny. E-shop funguje standardně.

(Modrá) Hřebenovka

732 km 15 - 30 dní Rozhledna Háj u Aše Praděd

Devátý den se probouzíme do jasného rána, ale podle předpovědi víme, že dobré počasí má vydržet jenom dopoledne. Odpoledne má přijít déšť a dokonce i silné bouřky. Nijak se proto nezdržujeme a od Křížového buku se vydáváme na Horní Chřibskou, do níž Modrá hřebenovka přicházela přes Krásné Pole. Dnes již vede většina tohoto úseku po asfaltu, ale je brzy ráno a na silnici je ještě klid. V Horní Chřibské si koupíme snídani a po žluté turistické míjíme areál zdejších bývalých skláren. Ty bývaly nejstaršími nepřetržitě pracujícími sklárnami ve střední Evropě, jejichž počátek sahal až do 15. století. Kolem funkčních skláren procházeli i turisté podle našeho průvodce z roku 1904. Nám už se však nabízí pouze podhled na zavřenou bránu a prázdný areál, neboť sklárny byly roku 2007 uzavřeny.

Sklárna chřibská

V Horní Chřibské se dlouho nezdržíme a pokračujeme k Malému Semerinku u nádraží Chřibská. Malý Semerink vznikl v 70. letech 19. století jako turistické a lázeňské letovisko a postupným rozšiřováním vznikl areál s restaurací, ubytovnou, hudebním pavilonem, knihovnou, několika lázeňskými vilami, parkem a 11 ha oborou. Díky dobré dostupnosti po železnici a krásné přírodě v okolí býval areál oblíbeným letoviskem až do druhé světové války. I dnes je zde možné v původních budovách ubytování v penzionu, nicméně časů své největší slávy dnes Malý Semerink, zdá se, nedosahuje.

Trasa Modré hřebenovky nás vede po červené turistické značce lesní cestou smrkovými lesy přes osadu Jedlová až na samotný vrchol Jedlová. Ten zdoláváme z jeho východní strany mimo značku, přičemž se nám nabízejí pěkné výhledy severovýchodním směrem.

Jedlová výhled

Jedlová je se svými  774 m n. m. třetí nejvyšší horou Lužických hor a na jejím vrcholu se nachází rozhledna a hostinec z roku 1891. Návštěvu rozhledny vynecháme, ale otevřené restauraci můžeme jenom stěží odolat. Z dohodnutého jednoho rychlého piva jsou nakonec dvě pomalé, ale i tak máme pořád dost času.

Zatímco výstup na Jedlovou jsme absolvovali sami a za celou dobu potkali pouze jeden manželský pár, při sestupu jižní stranou po červené potkáváme davy lidí. Stále to ale není nic v porovnání s tím, co zažijeme pod Luží. Pod Jedlovou se opět napojujeme na dálkovou trasu E3, kterou jsme zde již několikrát zmínili. Kromě E3 však kolem Jedlové vede i další Evropská dálková trasa na území České republiky a to E10. Ta vede severojižním směrem mezi Varnsdorfem a Vyšším Brodem a se svými přibližně 450 km představuje další dálkovou trasu u nás, která stojí za výlet.

Jedlová panorama

Po trase E3 sestupujeme kolem odbočky na zříceninu Tolštejn až do údolí v obci Lesná a při tom ztrácíme víc jak 300 výškových metrů. Ztracenými metry se nemusíme dlouho trápit, neboť jich získáme většinu zpět hned na následujícím stoupání pod Ptačinec. To je na Lužických horách to pěkné. Spousta jednotlivých vrcholů, hřebenů, dolin a údolí, mezi kterými se jde nahoru a dolů. Při tom většinou po lesních a nezpevněných cestách. Úplně něco jiného, než byly Krušné hory.

U rozcestníku Pod Ptačincem dochází k zlomovému okamžiku našeho dosavadního putování. Napojujeme se zde totiž na značení současné Hřebenovky, jež začíná nedaleko odtud u železnice v Nové Huti. Poprvé tak vidíme značku modrého čtyřhrotého hřebene na červeném poli, která nás dovede až na Praděd. Až na jednu výjimku těsně za Luží teď už nebudeme potřebovat žádného průvodce, ani nebudeme sledovat Modrou hřebenovku v její původní stopě z předválečných dob.

Hřebenovka Lužické hory

Půjdeme po současném značení Hřebenovky, které bylo postupně naznačeno od roku 2007. Není to však tak, že by byl modrý hřeben na značkách přímo v terénu. Hřebenovka sleduje jednotlivé barvy klasického turistického značení a pouze na rozcestnících je zobrazen symbol modrého hřebene na červeném poli. Hodí se snad uvést význam značky čtyřhrotého hřebene. Čtyři hroty symbolizovaly čtyři zakládající turistické organizace, které se v letech 1902 – 1903 podílely na značení prvního úseku Modré hřebenovky mezi Ještědem a Růžovským vrchem. V původním značení však byl modrý hřeben na bílém poli.

Původní značení Modrá hřebenovka

Od Ptačince tedy pokračujeme po současné Hřebenovce k Chatě Luž, kde máme v plánu dát si oběd. Jestliže jsme si stěžovali na množství lidí u Jedlové, pak se nám jenom stěží dostává slov u Chaty Luž. Na zahrádce se mačká hlava na hlavě (dovnitř se ani nedíváme), u stolů se sedí po osmi a více, číšníci se statečně snaží stíhat nápor objednávek a k tomu přicházejí další a další davy lidí. Ideální místo na klidný oběd. Takhle nějak si představujeme sobotní odpočinkové odpoledne v horách.

Hřebenovka u Luže

Chuť na jídlo a pivo je nakonec silnější než nechuť k davům, a tak se vmáčkneme k jednomu stolu a dáme si plněné knedlíky se zelím. Po chvíli přijde ona po celé dopoledne avizovaná bouřka, ale množství lidí neklesá, spíš naopak. Normálně bychom si dali další pivo a počkali na konec přeháňky, ale za dané situace dáváme přednost výstupu na Luž v dešti a opouštíme ve švech praskající Chatu Luž. Dělat číšníka bych tady opravdu nechtěl.

Na vrcholu nejvyšší hory Lužických hor jsme za chvíli a je příjemné, že zde už aspoň neprší. Od mojí poslední návštěvy před několika lety tu vyrostla nová rozhledna, která prý byla otevřena pár dní před naší návštěvou. Rozhlednu opět vynecháváme a sestupujeme na německou stranu, odkud se dostáváme k přechodu Waltersdorf. Zde připomíná Pomník obráncům hranic boje ze září 1938, které zde vzplanuly mezi jednotkami Sudetoněmeckého freikorpsu a oddíly Stráže obrany státu.

Od pomníku se ještě naposledy držíme původní trasy Modré hřebenovky (trasa současné Hřebenovky vede v Německu) a lesní pěšinou přesně kopírujeme hranici až ke Krkavčím kamenům, kde kdysi stával hostinec s možností ubytování. Jelikož počasí není nic moc, pokračujeme bez přestávky po zelené hraniční až do Krompachu. Zde musíme na místní autobusové zastávce hodinu přečkat další přívalový déšť, abychom se mohli vydat na poslední sedmistovku na naší cestě v Lužických horách, vrchol Hvozd. Cestou se ještě v Krompachu podíváme na místní památné tisy, z nichž ten nejstarší byl se svým udávaným stářím mezi jedním a dvěma tisíci let ještě ve 2. polovině 20. století považován za nejstarší strom u nás. Novodobé analýzy nakonec ukázaly, že tisu bude jenom něco přes 400 let, což ale taky není nejhorší věk.

Památné tisy Krompach

Od tisu stoupáme po červené trase E3 na vrchol Hvozdu, kde nás přivítá mlha a zima. Výhledy nemá smysl řešit, a proto pokračujeme po hranici na hraniční uzávěru Kammloch, odkud pak po červené a již opět ve stopách současné Hřebenovky směřujeme na Petrovice. Trochu neprozřetelně si nenabereme vodu, protože spoléháme na pramen přímo ve vesnici. K našemu zklamání je kohoutek u pramene pryč a voda žádná. Se zásobami vody prakticky na nule a s vidinou suché noci poprosíme pána u jedné chalupy, jestli by nám trochu vody nenatočil. Dostane se nám nejen dostatku vody, ale i několika kusů bábovky na cestu, za něž musíme takto na dálku petrovickým ještě jednou poděkovat.

Z Petrovic se vydáváme už jenom pod Loupežnický vrch, kde se v turistickém přístřešku na rozcestí utáboříme na noc. Za devátý den jsme ušli necelých 38 km a prošli tak vlastně skoro celé Lužické hory.

Po Ještědském hřbetu

 

Desátý den je posledním dnem, kdy jdeme ve dvou. Ondřej se bude na Ještědu odpojovat a zbytek Hřebenovky bude pouze na mně. Ráno je sice trochu zataženo, ale místy probleskující paprsky slunce jsou příslibem slunečného počasí, které se během dne opravdu dostaví. Ode dneška bude po celý zbytek výletu pouze nepřetržitě azuro, s teplotami přes dvacet stupňů a bez jediné kapky deště. Nic z toho si už Ondřej neužije, ale za to si alespoň mohl užít hezky proměnlivé počasí s množstvím deště, mlhy a zimy.

Hřebenovka Krásný důl

Kousek od místa našeho noclehu procházíme kolem Tobiášovy borovice, 250 let staré borovice, která po většinu své existence sloužila jako důležitý orientační bod. I náš průvodce měl celý jeden úsek zakončený právě u borovice. Borovice musela být bohužel roku 2012 z bezpečnostních důvodů pokácena, ale na jejím místě byla vysazena nová, která se snad dočká podobného stáří.

Tobiášova borovice

Od borovice nás Hřebenovka vede dál přes Horní Sedlo až k poslednímu výběžku Lužických hor na východě, Kozím hřbetům. Ty jsou, ostatně jako celé Lužické hory, poseté řadou lehkých objektů pevnostního opevnění z dob před druhou světovou válkou tzv. řopíků. Jestliže jsou Orlické hory domovem dělostřeleckých tvrzí a linií těžkého a středního opevnění, jsou pro Lužické hory typické právě řopíky. Zájemcům o vojenskou historii nelze  než doporučit.

Z Kozích hřbetů se celkem prudce padá do Jitravského sedla, které tvoří předěl mezi Lužickými horami a Ještědsko-kozákovským hřbetem. Než se však dostaneme k silnici v sedle, procházíme ještě Bílými nebo také jinak Sloními kameny. Jde o malé skalní město, tvořené několika skupinami pískovcových skal, jejichž bílá barva a podoba se slony dala místu svůj název. Díky své snadné dostupnosti byly kameny oblíbeným turistickým místem už od poloviny 19. století. I náš průvodce je zmiňuje jako místo hodné odbočky, jelikož původní Modrá hřebenovka přímo přes kameny nešla.

Bílé kameny Hřebenovka

V Jitravě si na benzínce u silnice dáváme pivo a svačinu. Modrá hřebenovka šla původně více severněji oproti současné trase a v místech, kde se od hlavní silnice odpojuje odbočka na Dolní Suchou, procházela kolem již zaniklého hostince Na Větrníku. Oběd v hostinci by byl nejspíš lepší než pivo na benzínce, ale takhle se můžeme aspoň těšit na občerstvení na Ještědu.

Z Jitravy nás Hřebenovka vede do prvních kopců Ještědského hřbetu a že by stoupání bylo zadarmo, to se říct nedá. Jsme překvapeni, jak se tu bez výraznějších rovných úseků střídají prudké výstupy a sestupy z jednotlivých vrcholů. Lesní cesta se pěkně houpe přes vrcholy Vápenný, Zdislavský Špičák, Malý Vápenný a kolem vrcholů Lom, Bukovka a Malý Ještěd. Trochu jsme se báli davů lidí. Přeci jenom jsme poblíž Liberce a místní jsou známí nadšenci do hor. Nejspíš však chodí víc do samotné části Jizerských hor, protože tady na Ještědském hřbetu není skoro ani noha.

Ještědský hřbet

Víc lidí se objevuje až Na Výpřeži, což není tak velké překvapení. Právě sem totiž vede silnice přes hřbet a odtud je to na Ještěd už jenom 2 km. Poslední úsek na Ještěd jdeme obklopeni rodinami s dětmi, ale stále to není takové peklo jako na Chatě Luž. Vrcholu Ještědu nakonec dosáhneme krátce před polednem a jelikož má Ondřej ještě čas na autobus z Liberce, dáváme si klobásu. Při tom tak nějak hodnotíme dosavadní průběh akce. Potom si ještě stihneme užít panoramatické výhledy na všechny strany a vydáme se k chatě Ještědka, kde se rozcházíme. Ondřej si seběhne na autobus z Liberce do Prahy, já pokračuji dál po hřbetu ve směru na Javorník.

Jested_vyhled

Jestliže byla západní část Ještědského hřbetu nahoru a dolů, pak jeho část od Ještědu na jihovýchod je příjemná lesní procházka na mírně se svažující cestě. Parádní vyhlídky se naskytnou u hostince U Šámalů nebo kousek dál na Rašovském hřbetu, odkud rozeznávám i Kozákov, kde jsme se v březnu mořili ve sněhu a mlze při přechodu Zlaté stezky Českého ráje.

Rašovský hřber výhled

U rozhledny Rašovka konečně nacházím to, co jsem hledal celou dobu. Kamenný patník se symbolem Modré hřebenovky. Dosud jsem nenašel žádný a tady jsou hned dva u sebe na nějakém kilometru vzdálenosti. Těžko říct, jestli se jedná o původní kameny z první poloviny 20. století nebo jestli jde o nové kameny vztyčené se současnou Hřebenovkou a vzbuzující zdání starobylosti. Ať je to jak chce, pro mě je to původní značení Modré hřebenovky.

Od kamenů mě čeká poslední vrchol Ještědského hřbetu Javorník a po jeho zdolání sestupuji po zelené na Jeřmanice, kde přecházím rychlostní silnici na Liberec. Na vedlejší silnici na Milíře potkávám nepřetržitý proud aut a stejně tak tomu je i v samotných Milířích. Nevím, jestli si tu místní v neděli odpoledne zkracují cestu mezi Jabloncem a Libercem, jestli je zde nějaká objížďka nebo jestli je to tu tak oblíbené výletní místo. Nicméně množství aut je děsivé a zrovna tady vede turistická značka po silnici.

Úsek na silnici naštěstí není až tak dlouhý, takže si při závěru dne nakonec užívám lesní cestu se zapadajícím sluncem. Stan si postavím v lese kousek od Dobré Vody a užívám si příjemného vlahého večera. Desátý den jsem ušel necelých 43 km.

Hřebenovka v Jizerských horách

 

Jedenáctý den se ráno vydávám na cestu sám. V jednom je to přece jenom něco jiného než ve dvou a možná mi bude chvíli trvat zvyknout si na sólo cestu. Ale nedělám to poprvé. Od Dobré Vody se jde klidnými vilovými zástavbami a brzy ráno je všude ještě klid. Za Vrkoslavicemi se však Hřebenovka napojí opět na silnici, kde auta nejezdí úplně nejpomaleji, a je po klidu. Raději se stahuji za svodidla. Není to nejpohodlnější, ale asi to bude bezpečnější.

Černá studnice

Po silnici se naštěstí opět nejde nijak dlouho. Hřebenovka totiž po kilometru odbočí na zelenou turistickou značku, která stoupá po klidné cyklostezce až na vrchol Černá studnice. Zde se nachází turistická chata s restaurací a kamennou rozhlednou. Ta byla slavnostně otevřena roku 1905 a o její stavbu se zasloužil Horský spolek pro Jablonec a okolí. Zatímco liberečtí turisté měli hlavní základnu a centrum na Ještědu, pro jablonecké představovala jejich spolkovou chatu a rozhlednu právě Černá studnice. Chata i rozhledna je vskutku krásná a byť nemusím vylézt na každou rozhlednu, ke které se dostanu, tady bych si, i kvůli pěknému počasí, dal výhled líbit. Jenomže je příliš brzy a chata i rozhledna jsou ještě zavřené, takže pokračuji dál po Černostudničním hřbetu.

Muchov

V nádherném slunečném ránu si užívám krásnou, příjemně klesající lesní cestu po Černostudničním hřbetu. Připomíná mi to včerejší pohodu z Ještědu na Javorník. Výhledů se taky nakonec dočkám a to na skalní vyhlídce Muchov, odkud podle vysílače rozeznávám v dáli Černou horu v Krkonoších (nebo aspoň myslím, že to je ona). U Muchova je nutné zmínit, že je to právě zde, ve skalách na Muchově, kde sídlí dobrý duch Jizerských hor Muhu. Toho prý podle pověsti stvořil Krakonoš s Rampušákem, aby i Jizerské hory měly svého ochránce. Sídlo mu stanovili právě na Muchově a jméno mu dali podle houkající sovy. Je mi hanba to přiznat, ale o Muhuovi slyším prvně až tady při přechodu Hřebenovky. Teď už si jeho jméno budu určitě pamatovat.

Muchov skály

Jako by mi chtělo ráno vynahradit zavřenou rozhlednu na Černé studnici, je kousek od Muchova další vyhlídka, vyhlídka Terezínka. Ta byla postavena roku 1853 a nabízí krásné výhledy do údolí na Tanvald. Ještě po první světové válce tu prý stával stánek s občerstvením. Ten by dnes celkem potěšil, ale je již bohužel pryč.

Terezínka vyhlídka

Občerstvení tak nechávám až na Desnou, kde si kupuji svačinu a pár zásob na příští dny. Z centra Desné vystupuji k Desenskému vrchu kolem čtvrtě dřevěných finských domků z přelomu 50. a 60. let a pak pokračuji přes hřeben klesáním k vodní nádrži Souš.

K té se ale ani nedostanu, protože mě zláká otevřená restaurace v Chatě Na Souši. Na otevřené zahrádce si dávám k obědu pivo a řízek a užívám si slunečné, i když trochu větrné, dopoledne. Od Chaty Na Souši vede Hřebenovka směrem na osadu Jizerka kolem vrcholu Bukovec. Po obědě jsem trochu zlenivěl a k tomu ještě cestou sušil stan, takže do Jizerky přicházím až kolem druhé. Nicméně času je spousta. Mám v plánu stanovat na polské straně Krkonoš ještě před hranicí národního parku, a díky tomu mě dnes čeká menší kilometráž. Trochu pohody si tak dnes můžu dovolit.

Bukovec

Jizerku snad netřeba představovat. V osadě, kde bývají jedny z nejnižších teplot v celé České republice, dnes svítí sluníčko a teploty jsou doslova letní. Těch si užívá i zmije natažená na teplém asfaltu. Hady moc nemusím, ale naštěstí nemusejí ani oni mě. Když se k ní přiblížím, abych ji zkusil dostat pryč z asfaltu, odplazí se sama pryč.

V Jizerce se Hřebenovka větví. Větev, po které půjdu já, míří na východ na hranici s Polskem. Druhá větev míří na západ, prochází celé Jizerské hory a vede až k německé hranici u Hrádku nad Nisou. Kdo by tak chtěl poznat okolí Liberce, může k tomu využít severní a jižní větev Hřebenovky v Libereckém kraji a udělat si hezký okruh z Hrádku nad Nisou do Hrádku nad Nisou.

Moje část Hřebenovky mě vede ke Karlovskému mostu na hranicích s Polskem a následně do Polska. Věděl jsem, že zde bude trochu problém s přechodem. Most byl kvůli havarijnímu stavu dlouho uzavřen a já netušil, jak se přes něj dostat. Celý problém se vyřeší přímo na místě, když zjistím, že už tu žádný most není. Přes řeku je naštěstí na kamenech naskládáno několik latí. S veškerou odvahou mně vlastní, nechávám po latích nejdřív přejít chlapečka s maminkou, abych zjistil, jak na tom laťky jsou.

Karlovský most přechod

Když se oba spokojeně dostanou na druhý břeh, maminka sice kvůli špatnému závěrečnému doskoku ne úplně suchá ale v pořádku, můžu se přes řeku nebojácně vydat i já. Vody je v řece asi tak po kotníky, takže letní přechod není až takové vzrušení, jak by se mohlo podle popisu zdát. Nicméně dostat se tudy do Polska po jarním tání, může být větší zábava.

Po úspěšném překročení Jizery ukrajuji první metry Hřebenovky v Polsku. Pro úseky v Polsku je určitě dobré mít stažený gpx soubor Hřebenovky a jít podle něj. Ne že by tu Hřebenovka nebyla vůbec značená, ale její symbol se objeví zřídka. Vidět je prakticky jenom poblíž hranic nebo přímo na nich, dále ve vnitrozemí Polska jsem už symbol Hřebenovky neviděl.

Polsko Hřebenovka

Zdejší cyklostezka mě nakonec dovede na hlavní silnici na Szklarskou Porębu, odkud odbočím na zelenou turistickou vstříc nástupu do Krkonoš. Po táhlém stoupání po šotolině se nakonec dostávám na rovnou planinu u Ovčích skal, kde se chci utábořit. Moc možností tu není. Všude je borůvčí, podmáčená půda nebo hrbolatý terén, ale místo na jednoho člověka nakonec mezi stromy najdu.

Dnes končím výjimečně brzy, už v šest, ale dál se nemá smysl hnát. Stejně bych se neměl kde utábořit. Ve volnějším dni jsem ušel 37 km a zítra mě čekají celé Krkonoše.

Míra

Mapa celé části ZDE a pokračování ZDE.

2 komentářů u "(Modrá) Hřebenovka – 4. část – Křížový buk až Owcze Skały"

  1. Pokracovani najdu kde ?? napsal:

    Dobry den, pokracovani putovani pres Kerkonose a dal az na Praded najdu prosim kde ?? Moooc pekne cteni a fotky !
    Diky za inspiraci.
    AZ

    1. Míra napsal:

      Dobrý den. Jsme rádi, že se texty líbí. Pokračování ještě není napsané, ale dělám na něm. Během Vánoc se tu objeví.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

(Modrá) Hřebenovka
  • Celková délka
    732 km
  • Doba
    15 - 30 dní
  • Začátek
    Rozhledna Háj u Aše
  • Konec
    Praděd
  • Nejvyšší bod
    Sněžka 1603 m n. m.
  • Nejnižší bod
    Labe v Děčíně 124 m n. m.
  • Převýšení
    17 600 m nahoru, 16 900 m dolů
Více o treku