fbpx

(Modrá) Hřebenovka

732 km 15 - 30 dní Rozhledna Háj u Aše Praděd

Dvanáctý den vstávám už před půl šestou, což je o něco dřív než normálně. Obvykle vstávám až po šesté, ale včerejší brzký konec mě dostal do spacáku výrazně dřív než jindy, takže mám naspáno. S prvními paprsky se vydávám k hranici národního parku na polské straně Krkonoš a pomalu stoupám na hřeben. Obloha je bez mráčku a předpověď slibuje azuro na celý den. Krkonoše bych tak  mohl vidět v celé jejich kráse.

Krkonoše

U turistické chaty Hala Szrenicka se napojuji na začátek Cesty česko-polského přátelství, ale hlavně se zde napojuji také na Główny Szlak Sudecki (Hlavní sudetská magistrála). Stejně jako jsem dával tipy na německé dálkové trasy, neopomenu ani tip na polskou dálkovou trasu v blízkosti České republiky. Główny Szlak Sudecki měří 440 km a vede ze Świeradówa-Zdróje do Prudníka. Svojí délkou představuje třetí nejdelší dálkovou trasu v Polsku a její blízkost k českým hranicím z ní dělá ideální zářez pro sběratele dálkových tras ve střední Evropě. Pokud tak již máte hotovou Cestu hrdinů SNP a dálkovky v ČR, můžete se podívat do Polska.

Modrá hřebenovka

Od Haly Szrenicke pokračuji po červené turistické značce, v jejíž stopách vede Hřebenovka, Cesta česko-polského přátelství i Główny Szlak Sudecki. Počasí je sice nádherné, ale fouká celkem silný vítr, který je znát nejsilněji u Sněžných jam. Jakmile však člověk klesne o něco níž z nejvyšších partií hřebene, vítr se rychle utiší.

První turisty potkávám až kolem deváté v přístřešku na Černém sedle, kde si dvě slečny balí spacáky. Jestliže jsem doposud nepotkal živou duši a užíval si krásné ráno zcela bez lidí, od Černého sedla tomu bude přesně naopak. Lidí bude přibývat raketovým tempem.

Až u Špindlerovy boudy mi dojde, čím je způsoben onen masový nárůst výletníků. Za prvé už je na horských chatách po snídani, a tak se všichni ubytovaní, posilněni vydatnou porcí ranních kalorií, vydávají do hor. Druhý důvod mi ukážou dva supějící autobusy na parkovišti u Špindlerovy boudy, z jejichž útrob se vyvalí desítky lidí, kteří se ihned ve velkých skupinách rozprchnou do obou směrů Hřebenovky.

Davy lidí mi nedělají úplně dobře. Tak nějak si nedokážu užít cestu, když musím neustále někoho předcházet, někomu se uhýbat, za někým jít nebo čekat ve frontě. Toho všeho si užiju dost ve městě a nepotřebuji kvůli tomu vyrazit do hor. Což mi vlastně připomíná, proč Krkonoše, nebo alespoň jejich vrcholové části, nenavštěvuji tak často. Příroda tu je sice nádherná a v České republice jedinečná, ale množství návštěvníků je na mě jednoduše příliš. Zrychlím tak tempo a snažím se být co nejrychleji na Sněžce a pak pryč z hlavního hřebene.

Nikoho asi nepřekvapí, že směrem ke Sněžce jsou davy větší a větší a na vrcholu samotném vlna lidí kulminuje. Na poštovně se mi podaří ulovit jedno volné místo v bufetu, kde si dám pivo a párek v rohlíku. Zároveň si rezervuji v Žacléři ubytování na dnešní večer. Po dnešním dni přijde čistá postel vhod a horká sprcha taky nebude k zahození.

Krkonoše ze Sněžky

Za Sněžkou se množství turistů výrazně sníží a člověku se přeci jenom volněji dýchá. Za Sovím sedlem se Hřebenovka drží na modré turistické značce na Lesním hřebeni a z kamenitého chodníku přechází na divočejší lesní pěšinu. Kromě toho jsou z vrcholu Tabule moc pěkné výhledy zpátky na Sněžku.

Krkonoše Lesní hřeben výhled

Poměrně prudkým klesáním se dostávám do Horní Malé Úpy, odkud Hřebenovka pokračuje po zelené směrem k Rýchorské boudě. Až tady na krásných lesních pěšinách si dokážu užít parádní výlet. Za celou dobu potkám na zelené jenom tři polské turistky, jinak ani noha. Jaký to kontrast se situací před hodinou.

Horní Albeřice

Na otevřené louky se dostávám na chvíli u turistického hraničního přechodu Horní Albeřice. Po staletí využívanou cestu spojující Horní Albeřice a Kutzendorf (po roce 1945 Niedamirów) využili i příslušníci Jednoty bratrské, kteří tudy odcházeli do exilu po prohrané bitvě na Bílé hoře. Těsně za hraničním přechodem Horní Albeřice se Hřebenovka spojuje s Cestou bratří Čapků, která vede z Úpice do Horní Malé Úpy, přičemž prochází Malými Svatoňovicemi, Jestřebími horami a Trutnovem. Se svými necelými 50 km představuje příjemný jednodenní nebo dvoudenní výlet a pro koho by to nebylo dost, může se v Horní Malé Úpě rovnou napojit na Cestu česko-polského přátelství.

Od Cesty bratří Čapků se Hřebenovka odpojuje u Rýchorského kříže, odkud se kochám výhledy na protější Vraní hory. Přes ty budu naštěstí pochodovat až zítra. Mám toho po dnešku už dost, a tak se nijak nezdržuji a s hudbou v uších svižně klesám do Žacléře, kde mám rezervované ubytování v penzionu Žacléřský medvěd.

Rýchorský kříž výhled

V medvědovi si dávám ještě k večeři guláš a pivo. Energie přijde vhod, protože jsem celý den odjel jenom na pivu, párku v rohlíku a dvou margotkách. Krkonoše jsou fajn, ale užít jsem si dokázal pouze ranní a odpolední část mimo davy lidí. Zbytek byl spíše takovým útěkem. Počasí vyšlo skvěle, a tak jsem alespoň viděl hlavní hřeben v celé jeho kráse. Krkonoše za návštěvu určitě stojí, ale z celé Modré hřebenovky budu nejspíš s příjemným pocitem vzpomínat více na jiné části. Dvanáctý den jsem ušel 49 km.

Vraními horami a svatojakubskou cestou

 

Třináctý den se vydávám na cestu až o půl osmé. Snídaně se totiž podává od sedmi a když jsem někde ubytovaný a mám možnost snídaně, nikdy nevynechám. Sice pak startuji o něco později než obvykle, ale kalorie z pořádné snídaně mi obvykle vydrží na půl dne. Počasí je stejné jako včera. Svítí slunce a na obloze není ani mráčku.

Liduprázdným Žacléřem a poté polní cestou se vydávám směrem k Růžovému paloučku na česko-polské hranici. Stejně jako přechod v Horních Albeřicích byl i Růžový palouček využíván jako místo, kudy odcházeli z českých zemí do exilu protestanti a členové Jednoty bratrské po porážce na Bílé hoře. Bylo to právě zde na Růžovém paloučku, kde roku 1628 odešel do exilu do polského Lešna Jan Ámos Komenský. Tuto událost připomíná nový památník Labyrint a Komenského život a dílo jsou zmíněny i na několika zastaveních Žacléřské naučné trasy.

Žacléř_Růžový_palouček

Od paloučku kopíruje Hřebenovka hranici po zelené turistické značce. Je vidět, že se tudy moc často nechodí. Značení je celkem dobré, ale cesta je zarostlá a jakmile se dostane do otevřeného pole, zmizí úplně. Přestože se musím prodírat vysokou trávou a místy se vracím, baví mě tenhle úsek v odlehlém koutě ČR mnohem víc než včerejší Krkonoše.

Za hlavní silnicí mezi Bernarticemi a Lubawkou začíná Hřebenovka stoupat do Vraních hor. I když jsem věděl, že bude cesta stoupat, stejně mě sklon stoupání zaskočí. Na dvou kilometrech se tu nastoupá skoro 400 výškových metrů, což jsou celkem pěkné parametry. U vrcholu Szeroka, jednoho z nejvyšších bodů Vraních hor, se mi nabízí pěkný výhled na Sněžku, Žacléř i Rýchory, odkud jsem včera pozoroval právě Vraní hory.

Vraní hory výhledy

Chvíli po výhledech klesá Hřebenovka po červené do Polska, kde přes ves Błażejów přichází do městečka Chełmsko Śląskie. To je známe svým náměstím s řadou barokních a klasicistních měšťanských domů a také zachovalými dřevěnými tkalcovskými domy z počátku 18. století. V nich lze nakoupit různé řemeslné výrobky a zaznamenal jsem i nějaké domácí pivo. Jelikož však  nemám žádné zloté, nechám si na pivo zajít chuť.

V Chełmsku Śląskiem se napojuji na jednu z polských větví svatojakubské cesty, přesněji to je Sudecka droga sw. Jakuba. Ta vede v délce přes 100 km z Lubańe až na hraniční přechod Libná, kudy se vracím zpět do České republiky.

U Libné se z polské drogy stává Svatojakubská cesta – Východočeská, která vede přes Hradec Králové , Pardubice a Kutnou Horu až do Vlašimi, kde na ni navazuje Svatojakubská cesta – Jihočeská, která vede z Vlašimi až k německým hranicím u Dolní Hraničné. V ČR tak máme další více či méně naznačenou dálkovou trasu, která prochází od severovýchodu na jihozápad celou zemí. To snad jenom taková poznámka pro ty, kdo tvrdí, že v České republice dálkové trasy nejsou (a to nezmiňuji další větve svatojakubské cesty v ČR). Nutno přiznat, že pohled na turistický směrovník, na němž je napsáno Kutná Hora 199 km budí respekt.

Droga sw Jakuba

Na přechodu Libná se tedy vracím zpět na území ČR. Cesta vedla do stejnojmenné obce, která byla po 2. světové válce srovnána se zemí po odsunu původního německého obyvatelstva. Po Hřebenovce a Svatojakubské cestě pokračuji do Zdoňova, kde si v místní hospodě dávám lahvové Svijany. Hospoda je sice zavřená, ale pan hostinský vyprodává zásoby, jež má nakoupené. Proslýchá se tu, že prý Polsko uzavře hranice kvůli rostoucím číslům nákazy koronavirem v ČR, a tak se pan hostinský potřebuje zbavit zásob. Poláci mu totiž dělají podstatnou část tržeb. Pomůžu mu tak alespoň zbavit se jednoho piva. Chvíli si povídáme a pak pokračuji po žluté kolem Zdoňovských menhirů až ke Křížovému vrchu.

U Křížového vrchu je jedna z nejhezčích křížových cest, jakou jsem poslední dobou viděl. Křížová cesta zde prudce stoupá skalami a jednotlivá zastavení tvoří reliéfy zasazené do pískovce. Konec cesty je na vrcholu skály a nabízí překrásné výhledy na Zdoňov, Mirošovské stěny a Krkonoše. Parádní odbočka z Hřebenovky, která se určitě vyplatí udělat.

Křížový vrch výhled

Od křížové cesty je to co by kamenem dohodil do Adršpachu. Adršpašské skály Hřebenovka obchází podél Metuje a železnice na Teplice nad Metují. Kdo by tak chtěl prozkoumat Adršpašsko-teplické skály, musí si z Hřebenovky udělat odbočku. Někým takovým já nebudu, protože už jenom na parkovišti mě odradí davy lidí a představa, že budu opakovat včerejší Krkonoše mě nijak neláká. U parkoviště si dám aspoň langoše a pokračuji po Hřebenovce příjemnou cestou kolem poklidně se vlnící Metuje.

V Teplicích nad Metují si koupím pouze svačinu na večer a pokračuji dál kolem Nového Dvora do Vernéřovic. Ty se mi zdají nekonečné a přestože jsem si ráno říkal, že bych to dnes mohl natáhnout až před Broumov, Vernéřovice mi nakonec seberou morál pokračovat. Na dalších 10 km k Broumovu už dnes nemám, takže nezbývá, než si postavit stan poblíž lesa nad Vernéřovicemi.

Nový Dvůr

Třináctý den jsem ušel 42 km. Možná to bylo tím, že jsem se pohyboval v pro mě neznámé a obecně méně navštěvované oblasti, ale úsek mezi Žacléřem a Vernéřovicemi byl jedním z nejzábavnějších na celé Modré hřebenovce.

Přes Broumovsko a Český koutek

 

Ráno čtrnáctého dne pokrývají oblohu na rozdíl od předchozích dnů těžké olověné mraky a drobně prší. Cesta mezi Meziměstím a Broumovem mi proto na náladě nijak nepřidává a v dešti se mi zdá úsek na otevřených loukách ještě delší, než ve skutečnosti je. Před Broumovem aspoň přestává pršet, nicméně zůstává pořád zataženo a celkem chladno.

Z Broumova se vydávám po stejné cestě jako jsme šli v červnu při Jiráskově cestě, protože Hřebenovka a Jiráskova cesta tu na chvíli jdou ve stejné stopě. Může mě uklidňovat, že v červnu bylo počasí ještě horší a z Broumovských stěn nebylo vidět vůbec nic.

Broumovské stěny výhled

Broumovské stěny se mi zdají oproti Adršpachu výrazně opuštěnější, což je dobře. Zatímco v Adršpachu se často tvoří fronty a parkoviště praskají ve švech, v Broumovských stěnách potkám pokaždé minimum lidí a většina z nich je jenom kolem Hvězdy a Supího hnízda. Zbytek je prázdný. Může to být samozřejmě tím, že jsem tu letos byl pokaždé za ne úplně ideálního počasí, ale i tak v televizi nevídám záběry přeplněných Broumovských stěn a davů lidí tísnících se ve zdejších roklích. Cesta se Broumovskými stěnami pěkně vlní nahoru a dolů a místy je mezi skalami i dost technická. Vlastně víc, než by člověk při pohledu do mapy čekal.

Když už se tu občas zabývám historií, hodí se zmínit, že v Broumovských stěnách se nachází nejstarší turistické značení na Broumovsku z roku 1888. Tvoří jej tabulky s číslem a šipkami vytesané do pískovce, které vyznačovaly cestu mezi Machovským křížem a restaurací Hvězda, u níž se nachází koncový sloupek značení.

Broumovské stěny Hvězda

Od Machovského kříže klesám pryč z Broumovských stěn do Machova. Začínám mít trochu hlad a doufám, že v Machově stihnu otevřenou nějakou hospodu. Machovský hostinec na náměstí má otevřeno jenom do dvou a já přicházím těsně po druhé, ale pan hostinský je natolik hodný, že mě obslouží ještě po zavíračce. Smažený sýr a pivo je absolutní spása, protože další nejbližší hospoda na trase je až v České Čermné na konci dne. Machovský hostinec mě tak třináctý den opravdu vytrhl trn z paty a návštěvu doporučuji.

K Broumovsku neodmyslitelně patří i statek broumovského typu s bohatě zdobenými štíty orientovanými do silnice. Ten jsem při přechodu Jiráskovy cesty vyfotit zapomněl, ale při přechodu Hřebenovky jsem v Machově dokázal dva zaznamenat, aniž bych se musel nějak výrazněji odklonit od trasy.

Od Machova vede Hřebenovka do osady Závrchy, odkud směřuje opět do Polska. Těsně za hranicí se nachází Skansen w Pstrążnej – Muzeum Kultury Ludowej Pogórza Sudeckiego (Muzeum lidové kultury Sudetských vrchů). Hned u skanzenu je ještě značení Hřebenovky, ale dál už po něm není ani stopy.  Platí tak to, co jsem psal již dřív. Na úseky Hřebenovky v Polsku je dobré mít stažený gpx soubor nebo jednoduše vědět, kudy trasa vede. V terénu nijak značená není a její stopu vlastně určuje pouze onen zmíněny gpx soubor.

Od skanzenu mířím do lázeňského letoviska Kudowa-Zdrój (Lázně Chudoba). Od lázní jsem upřímně čekal nějaké malé zapomenuté město v polském pohraničí, a tak jsem překvapen, kam to přicházím. Krásné luxusní vily z 19. století, nádherně upravené parky a veřejná prostranství, čilý ruch na ulicích. Až později zjistím, že Kudowa-Zdrój je jedním z nejstarších lázeňských měst v Evropě a že hosty zde byli např. J. W. Goethe, W. Churchill, A. Jirásek nebo pruský král Fridrich Vilém III. Nutno uznat, že ze svého kouzla a luxusu neztratily lázně nic dodnes.

Kudowa-Zdrój

Celá oblast kolem lázní Kudowa-Zdrój, kterou Hřebenovka prochází, tzn. od skanzenu v Pstrążnej na severu až po ves Brzozowie na jihu představovala tzv. Český koutek, území jedenácti vesnic, ve kterých žila výrazná česká menšina v Kladsku. Češi byli v oblasti po Němcích druhou nejpočetnější skupinou obyvatelstva a ke změně složení obyvatel došlo až se změnami hranic po druhé světové válce.

Kudowa_Zdrój okolí

Od lázní vede Hřebenovka po modré turistické značce přes pole a pastviny zpět do ČR do České Čermné, kde se u rozcestí Nad Českou Čermnou rozhodnu přenocovat u turistického přístřešku. Čtrnáctý den jsem ušel 49 km a naposledy jsem se při přechodu Hřebenovky dostal na území Polska.

Míra

Mapa celé části ZDE a pokračování ZDE.

2 komentářů u "(Modrá) Hřebenovka – 5. část – Owcze Skały až Česká Čermná"

  1. Super příběh cesty napsal:

    Ahoj Míro, příběh tvé cesty po Hřebenovce jsem objevila včera večer a čtu ho jedním dechem! Včetně dalšího studia detailů míst, která neznám. A teď budu čekat a těšit se na pokračování.
    Moc díky za motivaci a příjemné chvíle při čtení.
    Míra V.

    1. Míra napsal:

      Ahoj a díky. Jsem rád, že se texty líbí. Pokračování se tu objeví někdy během ledna.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

(Modrá) Hřebenovka
  • Celková délka
    732 km
  • Doba
    15 - 30 dní
  • Začátek
    Rozhledna Háj u Aše
  • Konec
    Praděd
  • Nejvyšší bod
    Sněžka 1603 m n. m.
  • Nejnižší bod
    Labe v Děčíně 124 m n. m.
  • Převýšení
    17 600 m nahoru, 16 900 m dolů
Více o treku