fbpx
Celý listopad pro vás máme dopravu zdarma na všechny naše produkty! Osobní vyzvednutí objednávek na prodejnách pouze po telefonické domluvě.

(Modrá) Hřebenovka

732 km 15 - 30 dní Rozhledna Háj u Aše Praděd

V noci vydatně pršelo a dokonce přišla i bouřka. K ránu sice déšť ustal, ale i tak se probouzíme do vlhkého, sychravého a doposud nejchladnějšího dne. Dne čtvrtého. Na teploměru jsou čtyři stupně a Krušné hory jenom dostávají svému jménu. Do Božího Daru to máme dva kilometry, takže snídani a ranní kávu necháváme až na božídarskou benzínku. Chvíli sice přemýšlíme nad snídaní v hotelu Zelený Dům, který k stravování doporučuje už náš průvodce, ale nakonec vyhrává benzínka.

Modrá hřebenovka Boží Dar Zelený Dům

Za Božím Darem stoupáme po červené kolem sjezdovek postupně až na Klínovec, nejvyšší vrchol Krušných hor. Počasí máme stejné jako včera na Plešivci. Hustá mlha, drobný déšť a viditelnost prakticky nulová. Krušné hory nám na svých nejvyšších vrcholech na počasí zrovna nepřejí. Bodlo by něco na zahřátí v horském hotelu na vrcholu Klínovce, ale podle zamčených dveří, zabedněných oken a opadávající omítky se dá tušit, že má své lepší časy už dávno za sebou. Škoda. Stavba je to pěkná a turisty hostila již na původní Modré hřebenovce.

Z Klínovce klesáme zpět na silnici ve směru na Měděnec, po které půjdeme celé dopoledne. Po asfaltu vlastně dnes půjdeme skoro celý den, nějakých 30 km, takže pokud jsme předchozí dny zmiňovali nárůst asfaltových úseků, dnešek je jasným potvrzením. Častý asfalt je jedna z nevýhod putování podle průvodce z roku 1907. Jelikož je však hlavním cílem držet se co nejvíce původní trasy, s větším množstvím zpevněných povrchů počítáme.

Modrá hřebenovka asfalt

Nezbývá něž doufat, že v současnosti značený úsek Hřebenovky přes Krušné hory bude obsahovat organizátory zdůrazňované minimum umělých povrchů tak, aby šla celá Hřebenovka co nejvíce po nezpevněném lesním povrchu.

Lehce po poledni přicházíme do obce Měděnec, jejíž hornická krajina na vrchu Mědník byla jako součást Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří roku 2019 zařazena na seznam dědictví UNESCO. Víc než UNESCO nás v Měděnci trochu barbarsky zajímá možnost jídla a pití. První hospoda však otevírá až ve 13:00 a ostatní vypadají, že neotevírají vůbec. Hodinu se nám čekat nechce, a proto vyrážíme dál ve směru na přehradu Přísečnice.

Na konci obce ještě míjíme zarostlý pozemek bývalého ústavu sociální péče Měděnec. Zde se roku 1984 odehrál nejtragičtější požár v historii Československa i České republiky, kdy v noci z prvního na druhého listopadu zahynulo 26 osob. Tuto událost dnes připomíná malý pomník vedle cesty.

Měděnec kříž Krušné hory

Těžké olověné mraky ani chůze po asfaltu na náladě moc nepřidávají, obzvláště když po silnici za Měděncem jezdí poměrně hodně aut. Ze silnice se dostáváme až u přehrady Přísečnice, kde se napojujeme na cyklostezku kolem přehrady samotné. Vodní nádrž Přísečnice byla napuštěna roku 1976 jako zásobárna pitné vody pro Most, Chomutov a Louny a díky jejímu vzniku muselo být zbouráno několik vesnic (Dolina, Rusová, Kotlina) a jedno celé město – Přísečnice.

Dějiny uštědřily Přísečnici několik nepříjemných ran. Během třicetileté války bylo město po bitvě u Přísečnice vypáleno švédskými vojsky, v 18. století došlo k úpadku pro město klíčového hornictví a po druhé světové válce přišlo kvůli vysídlení Němců o většinu svého původního obyvatelstva. Definitivní ránu však zasadilo Přísečnici až rozhodnutí o stavbě přehrady na počátku 70. let, po němž bylo město v letech 1973-74 navždy vymazáno z mapy.

Přehrada Přísečnice Krušné hory

V době vydání našeho průvodce byla Přísečnice na svém vrcholu v počtu obyvatelstva. Na začátku 20. století zde žilo přes 4000 obyvatel a turisté putující po Modré hřebenovce se mohli ubytovat v hotelích Roß či Herrenhaus nebo se mohli očerstvit v několika vinárnách a kavárnách. Dnes už se nám nabízí pouze pohled na hladinu nádrže a to ještě poměrně z dálky, neboť kvůli ochrannému vodnímu pásmu je k blízkosti přehrady vstup zakázán.

U Karlova pramene zhruba v polovině přehrady nabíráme výbornou vodu a pokračujeme po cyklostezce a zároveň po modré turistické ve směru na Horu Sv. Šebestiána. Po ranních mlhách a odpoledních mracích už se i sem tam objevuje slunce, předzvěst drobného zlepšení počasí. Povrchem je stále asfalt, ale v okolí kromě luk a smrkových lesů přibyla i rašeliniště v blízkosti přírodní rezervace Prameniště Chomutovky.

PR Prameniste Chomutovky

Kousek za Skelným Vrchem se odpojujeme od značky a po neznačené pěšině směřujeme podél hranice přirodní rezervace do Hory Sv. Šebestiána. Jedná se dnes o nejhezčí úsek, protože jsme konečně mimo zpevněný povrch a okolí rašelinišť nám nejednou připomíná přírodu na dalekém severu.

Do Hory Sv. Šebestiána přicházíme o půl páté a jelikož jsme v Měděnci nepočkali na otevření restaurace, máme už celkem hlad. Celý den jsme jeli pouze na hrsti oříšků a pár margotkách, takže větší jídlo by nebylo na škodu. Všechny hospody jsou v Hoře Sv. Šebestiána zavřené, ale naštěstí má při hlavním tahu do Německa otevřený místní motorest. Teplé jídlo mají, pivo taky. Není si co víc přát. Kolem deváté se vyhrabeme z motorestu a jdeme si ustlat na místní dětstké hřiště na konci vsi. Čtvrtý den jsme ušli 40 km.

Pokles morálu

 

Pátý den se probouzíme do podobného počasí jako den předchozí, snad je jenom o pár stupňů tepleji. Hned od rána jdeme po červené turistické značce a kousek za Horou Sv. Šebestiána míjíme zbytky mostů železniční tratě Křimov – Reitzenhein. Tu využívali turisté mířící na úsek Modré hřebenovky v okolí Hory Sv. Šebestiána. Po druhé světové válce a uzavření hraničního přechodu Reitzenhein byla na trati roku 1948 zrušena osobní přeprava a postupný úpadek vyvrcholil roku 1972, kdy byla doprava na trati přerušena zcela. I dnes je však v terénu možné najít poměrně dost stop bývalé železnice od zarůstajících náspů s dřevěnými pražci, přes opěrné zdi oněch několika mostů, až po drážní domky či základy bývalého nádraží Hory Sv. Šebestiána.

Červená značka, po níž míjíme zaniklý most přes Chomutovku, je Evropská dálková trasa E3 a značnou část jsme po ní šli už včera. É trojka představuje na našem území podobnou dálkovou trasu jako Modrá hřebenovka a nejednou s ní jde totožně. Na rozdíl od Modré hřebenovky však Krkonoše, Broumovsko a Orlické hory obchází přes Polsko, v České republice na druhou stranu pokračuje přes Nízký Jeseník a Beskydy až ke slovenské hranici. Původně jsme pro NALEHKO chtěli zmapovat trasu E3, ale pak jsme si řekli, že by možná mohlo být lepší zvýšit povědomí o projektu Hřebenovka.

Kalek

Od É trojky se nakonec odpojujeme u Nového rybníka a pokračujeme směrem na Kalek, kde si v otevřeném obchodě kupujeme ke snídani koblihu. I přes dobrou snídani máme dnes náladu na bodu mrazu. Už od rána to nějak netáhne, zamračená obloha tomu nijak nepřidává a k tomu nás čeká další několikakilometrový úsek na asfaltu.

Rozptýlení nám přináší alespoň vrtulník, který nám sem tam lítá nad hlavou a při tom vápní zdejší lesy. Krušné hory jsou díky imisní klamitě ze 70. a 80. let stále ještě ochuzeny o důležité živiny jako vápník nebo hořčík a touto metodou se půdě dodávají potřebné chybějící látky.

Krušné hory vápnění

Po silnicích a cyklostezkách se nakonec dostaneme do Lesné. Se svoji nadmořskou výškou 911 m n. m. je jednou z nejvýše položených obcí v Krušných horách a zdejší život v minulosti přibližuje i skanzen Krušnohorský lidový dům. Nás však více než skanzen zajímá otevřená restaurace, která je dnes díky nízkému morálu obzvláště potřeba.

Pivo a oběd nám přece jen zvedly náladu a k tomu se i trochu zlepšilo počasí, takže si sestup do Nové Vsi v Horách užíváme trochu víc. Radost je i o to větší, protože jdeme aspoň kousek po lesní cestě a nezpevněném povrchu.

Krušné hory

Nová Ves v Horách byla jedním z center tradiční výroby dřevěných hraček. Ta probíhala také v Lesné, Kaleku a byla typická prakticky pro celé Krušné hory, ale v Nové Vsi v Horách se zachovala dodnes a je možné si prohlédnout i její historii ve zdejším muzeu. Pokud je tedy zrovna otevřené, což během naší návštěvy není.

Z Nové Vsi míříme pěknou lesní cestou mimo asfalt směrem na Mníšek. Nebe se opět zatahuje a vytváří při tom pěknou dramatickou atmosféru. V Mníšku si ještě dáváme na večeři klobásu a poté se pomalým tempem doloudáme k přístřešku, kde plánujeme nocleh.

Mníšek přístřešek

Pátý den se nesl ve znamení jistého úbytku motivace a energie, ale přesto se nám podařilo urazit skoro 39 km.

Zaniklé Krušnohoří

 

Konečně začínáme den krásným počasím. Po pěti mlhavých, deštivých a chladných ránech máme šestý den nad hlavami azuro a vycházející slunce je předzvěstí slunečného dopoledne. Po jasné noci je sice o něco chladněji, ale nižší teplotu s radostí překousneme. Hlavně že je zase vidět modrá obloha a sluneční paprsky.

Od přístřešku směřujeme k poslední přehradě na naší cestě, vodní nádrži Fláje. K snídani si dáváme klasicky margotku za pochodu a cestu kolem Flájské obory si v tom nádherném ránu vysloveně užíváme. Někdo si možná všiml, že v mojí výbavě chybí vaření. To je správně, vaření nenosím. Kalorie doplňuji studenou stravou (tyčinky, oříšky, sušené ovoce, čokoláda, sýr…) a teplé jídlo si dávám tam, kde je to možné. V hospodách, na chatách, v rychlých občerstveních, prostě kdekoliv kde to jde. Bez vaření jsem prošel většinu Balkánu, Izraele a České republiky a nikde mi nechybělo. Vedle lihového, plynového a benzínového vařiče tak nabízím další alternativu vaření. Nevařit.

Přehrada Fláje

Vodní nádrž Fláje byla vybudována roku 1963 a v České republice se jedná o unikát, protože jako jediná v zemi představuje typ tzv. pilířové přehrady. Pílíře podpírají hráz v určitých intervalech a jejich zastřešení vytváří dojem duté hráze. Pokud tak člověk navštíví Fláje v jejich útrobách, cítí se jako při návštěvě katedrály. Přehrada je od června 2019 přístupná veřejnosti a rozhodně stojí za návštěvu. Žádnou takovou jinde v ČR nenajdete a i v Evropě je jenom jedna podobná ve Švýcarsku.

Po krátké přestávce se vydáváme k východnímu konci přehrady do míst, kde kdysi stávala obec Fláje. Ani stavba Flájí se totiž neobešla bez zaniklé vesnice. Původní ves Fláje se rozprostírala podél Flájského potoka a dodnes jsou z ní patrné základy dřevěného kostela sv. Jana Křtitele. U základů byl vztyčen pamětní dřevěný kříž a několik informačních tabulí. Kostel samotný byl jako jediný dochovaný dřevěný kostel v Krušných horách zkázy ušetřen, jelikož byl rozebrán a přemístěn do nedalekého Českého Jiřetína.

Fláje most Krušné hory

Podél Flájského potoka míříme dál, abychom se napojili zpět na trasu Modré hřebenovky. Tu dnes po červené kopíruje Evropská dálková trasa E3. Cestou procházíme další obětí výstavby flájské přehrady, zaniklou vesnicí Vilejšov. Málokdo by nejspíš podle základů několika domů poznal, že se zde kdysi rozkládala vesnice s více něž 200 obyvateli a 46 domy.

Od Vilejšova stoupá trasa E3 po příjemné lesní pěšině k Vrchu Tří pánů a následně míjí na planině Hutunk tři větrné elektrárny postavené severovýchodně od něj. Ty nejsou zdaleka první, které od Aše míjíme a celkem nás překvapilo, kolik jich Krušné hory mají.

Hutunk Krušné hory

Přes Nové Město se dostáváme k horské chatě Vitíška, v níž se těšíme na pořádný oběd. Jenže chata je zavřená a život tu připomíná jenom na lavičce se líně povalující kočka. Po chvíli marného posedávání před chatou si všimneme, že u vedlejší chaty jsou slunečníky s Budvarem. Po návalu zklamání ze zavřené chaty se dostavuje nevídaná euforie, neboť chata Mikuláška hned vedle má otevřeno. Plná školáků na seznamovacím výletu a zájezdem seniorů dnes představuje první místo, kde potkáváme více, jak dva lidi. Radost z otevřené chaty hned oslavíme polévkou, obědem a nejedním pivem. Nutno uznat, že Mikuláška nás doslova nadchla. Výborná obsluha, pivo, jídlo i atmosféra. Co dodat, nezbývá než doporučit.

Po víc než hodině pokračujeme po cyklostezce směrem na Cínovec, kde se zastavíme pouze při nabírání vody u zdejšího pramene poblíž kostela. Vodu jsem z pramene nabíral bez filtru už několikrát a pokaždé bez problému. Z Cínovce pokračuje opět červená E3 kolem Cínoveckého hřbetu přes zaniklou obec Přední Cínovec. Jedná se o další zaniklou obec v Krušnohoří. Tato vzala za své kvůli odchodu německého obyvatelstva po druhé světové válce. Po vesnici toho moc nezbylo.  Snad jenom opět pár základů a zbytky kaple u silnice při hranici s Německem, kterých by si ale jeden bez přítomné informační tabule nejspíš nevšiml.

Přední Cínovec

Z informační tabule Naučné stezky Přední Cínovec si čteme i o zdejších veselých lidových pověstech. Například tu o zlé kněžně, která se utopila ve svém kočáře nebo tu o mrtvém dítěti, které zavraždil jeho otec. Život v horách nebyl holt nikdy z nejjednodušších.

Po červené nakonec docházíme ke Komáří hůrce, kde se má nacházet nejstarší rozhledna v Krušných horách, postavená již roku 1857. Věž je dnes nepřístupná, ale restaurace má otevřeno, a tak nepohrdneme rychlým občerstvením. Komáří hůrka je celkem dominantní vrchol na hřebeni Krušných hor a i přes zavřenou rozhlednu jsou odtud pěkné výhledy.

Komáří hůrka výhled

Z Komáří hůrky klesáme přes Fojtovickou pláň do další zaniklé obce tohoto kraje – Habartic. Ta zanikla, stejně jako Přední Cínovec, díky odsunu Němců po druhé světové válce a dnes ji připomíná několik pomníků.

Po silnici pokračujeme až ke vsi Adolfov, kde odbočujeme po žluté na krásnou lesní pěšinu. Modrá hřebenovka zde šla původně trochu jinak a k silnici přicházela až na kraji další, z větší části zaniklé, obce Větrov. Nám se ale nechce hledat cesty kdesi v poli, a proto volíme současné značení. Přece jenom už máme dnes něco v nohách a potřebujeme se dostat až k Nakléřovskému průsmyku.

Nakléřovský průsmyk

K němu se dostáváme v půl deváté večer a šestý den si tak můžeme připsat naši dosavadní největší kilometráž, skoro 48 km. Konečně dnes nepřevažoval asfalt. Velkou část tvořily polní a lesní cesty a kombinace dobrého počasí a zajímavých historických míst udělala šestý den jedním z nejzábavnějších z dosavadního objevování Modré hřebenovky.

Mapa úseku Boží Dar – Nakléřov ZDE a pokračování výletu ZDE.

Jeden komentář u "(Modrá) Hřebenovka – 2. část – Boží Dar až Nakléřov"

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

(Modrá) Hřebenovka
  • Celková délka
    732 km
  • Doba
    15 - 30 dní
  • Začátek
    Rozhledna Háj u Aše
  • Konec
    Praděd
  • Nejvyšší bod
    Sněžka 1603 m n. m.
  • Nejnižší bod
    Labe v Děčíně 124 m n. m.
  • Převýšení
    17 600 m nahoru, 16 900 m dolů
Více o treku