Tatev není pouze klášter, ale i blízká vesnice, z níž se ráno šestého dne vydáváme severozápadním směrem k vrcholu Kkvasar. Rovinatou planinu následuje pozvolné stoupání, které vede kousek pod dvoutisícový vrchol. Cestou míjíme odpočívadlo s jasnými stopami nedávné oslavy a mě by jenom zajímalo, jak dlouho to tu bude takhle vypadat.

Kousek za vrcholem Kkvasar se dostáváme na stavbu silnice, která ještě není zanesena v mapě. Mezi Tatevem a vodní nádrží Shamb jsou naznačeny dvě varianty TCT. Ta po které jdeme a druhá přes vesnici Harzhis. Původně byla v mapě pouze naše západní varianta, postupem času však přibyla i druhá východní verze. Ta je značně náročnější, protože od Tatevu opět padá do údolí Vorotanu, aby následně celý kaňon zase vyšplhala nahoru na druhé straně. Kvůli stavbě silnice, která vytváří ze západu alternativní spojení do Tatevu, je nicméně už v tuto chvíli druhá varianta tou oficiální verzí TCT. Západní verzi pod sebou pohřbila nová silnice.

Chůze po rovině a následně po asfaltu nám až tolik nevadí. Dá se natáhnout krok a po včerejších ostrých klesáních a stoupáních nám mírnější profil přijde docela vhod. Na stavbě míjíme všemožnou stavební techniku a kocháme se výhledy do kaňonu Vorotanu, na jehož stěně vede druhá varianta TCT.

Ve vesnici Ltsen si dáváme delší přestávku než obvykle. Zdejší fontána s pitnou vodou neteče, ale naštěstí nám jeden z místních natočí dvě láhve u sebe doma. Horko nás opět vysušilo na maximum, a tak na návsi pod stromem posedíme déle jak hodinu. Ondřej si trochu stěžuje, že na něj něco leze. Má málo energie, kašle a nejspíš má i trochu teplotu. Jenže to se na tom neustálém rožnění na slunci jenom těžko pozná. Tak uvidíme. Snad to nebude vážnější problém.

U vodní nádrže Shamb uzmeme ve zdejších ovocných sadech pár jablek a u stejnojmenné vodní elektrárny se vymácháme i s oblečením v řece. Ve vysokých teplotách je to jediný způsob, jak se pořádně zchladit. Voda v lahvích je po dvou hodinách teplá jako čaj a prolévat se neustále litry teplé vody člověka moc nezchladí.

Od vodní elektrárny pokračujeme ke klášteru Vorotnavank. Ten pochází z 10. století a během své historie byl několikrát zničen cizími nájezdy nebo zemětřesením. Vedle kláštera samotného stojí za pozornost i zdejší hřbitov a několik chačkarů uvnitř hlavního kostela.

Od kláštera pokračujeme dále přes ves Aghitu, kde si kupujeme kolu, až do města Sisian. To je se svými 15 000 obyvateli po Kapanu a Goris třetím největším městem v provincii Sjunik. Jak se nám ze začátku dne líbila chůze po asfaltu, tak jí na konci dne už máme plné zuby. Aspoň jsme ale mohli natáhnout krok a ukrojit o něco více kilometrů, což v náročném terénu předchozích dní nebývalo pravidlem. Večer tak přicházíme do Sisianu celkem dost vyřízení, ale cíle dnešního dne jsme dosáhli a zítra nás snad čeká trochu zábavnější část.

Údolím Vorotanu

Ráno v Sisianu nakoupíme zásoby a vydáváme se po hlavní silnici ven z města. TCT je sice značená mimo silnici, ale hledat cestu někde ve starých průmyslových areálech nebo bočních uličkách malého města se nám nechce. Volíme tak jednodušší cestu po silnici.

Aut naštěstí moc nejezdí a za pár kilometrů stejně odbočíme na boční cestu, která vede údolím Vorotanu. Na rozdíl od vyprahlých bezlesých kopců kolem je údolí řeky krásně zelené, poseté lučním kvítím a plné spoustou stromů a keřů. Cesta je zde pohodlná, a tak se jedná o jeden z nejhezčích úseků trailu kolem Sisianu.

V jeden moment se zdržím focením a po chvíli slyším zepředu zuřivý štěkot psů. Za další chvíli vyběhne zpoza zatáčky udýchaný a ne úplně šťastný Ondřej a složí se do trávy. Dostal se až příliš blízko pár kravkám, které hlídalo několik pasteveckých psů. Psi se na Ondřeje rovnou vrhli a nezbývalo mu, než se rychle stáhnout. Celá situace se obešla bez zranění, ale na nadšení rozhodně nepřidala. S pasteveckými psi není v Arménii až takový problém, nicméně je dobré se na ně připravit. Obzvláště na pastvinách v Geghamských horách jich bude spousta. Na otevřených prostranstvích o vás psi vědí a štěkáním jenom hlídají perimetr kolem stáda. Příjemné to není, ale člověk to má pod kontrolou. Kameny a hole v ruce stačí. Jakmile se ale v uzavřeném údolí dostanete blízko stáda i psů, nezbývá, než vzít nohy na ramena. Psi většinou nechtějí zaútočit, chtějí pouze zahnat. Když se ale cítí v úzkých… Ze všech setkání s pasteveckými psi v Arménii jsme museli jenom dvakrát utíkat nebo použít hůl trochu agresivněji, takže za nás dobré.

Kvůli stádu je pro nás údolí neprůchozí, ale situaci nakonec vyřeší pastevec, který se vynoří z okolních kopců. Provede nás oklikou, která vede nad stádem i nad zlými psi. Díky němu tak můžeme pokračovat v cestě k vodní nádrži Angeghakot. Ta je, spolu s nádrží Shamb, kterou jsme míjeli včera, a s obří nádrží Spandaryan, u které budeme tábořit večer, součástí vorotanské kaskády. Její součástí je několik nádrží a vodních elektráren, které byly na řece Vorotan vybudovány mezi léty 1961 a 1989. Kaskáda je důležitým zdrojem energie pro Arménii, jelikož o třetinu produkce elektřiny v Arménii se starají právě vodní elektrárny. Hlavním zdrojem elektřiny je potom jaderná elektrárna Mecamor vzdálená necelých 30 km západně od Jerevanu.

U nádrže vystoupáme do vesnice Angeghakot, kde si v obchodě koupíme kolu a něco sladkého, abychom následně opět klesli do údolí Vorotanu. Zde už je prostupnost místy trochu horší. Občas je potřeba se prodrat nějakým tím křovím či vyšplhat do okolního svahu, ale celkově je průchodnost stále dobrá.

Vodítkem nám jsou vodovodní trubky, kterými je rozváděna voda z nádrží do okolní krajiny. Jestli je pro Arménii něco typické, pak je to soustava různého potrubí, rour a trubek. V některých je veden plyn, v jiných voda. U potrubí s vodou je dále typické, že je každých pár set metrů děravé a voda tak stříká všude kolem. S tímto jevem se setkáváme od Jerevanu prakticky všude a ukazuje to bohužel na dost tristní stav celé zdejší infrastruktury. Otázka je, kolik těch veškerých děr je záměrných a kolik z nich je opravdu důsledkem poškození nebo stáří. Nicméně kdyby se našly prostředky na opravu všech těch nezamýšlených děr, celková spotřeba vody by se možná výrazně změnila.

Z údolí nakonec TCT odbočí po sedmi kilometrech, kdy začne u ruiny starého kostela stoupat do okolních kopců. V nich se pak dostaneme na úroveň již zmíněné vodní nádrže Spandaryan, u které se po dalších 8 km chůze po břehu utáboříme.

Náhorní Karabach – jablko sváru

Po noci na břehu přehrady je nepřekvapivě ráno stan plný kondenzace. Co ale překvapením je, jsou mraky na obloze. A nejde jenom o pár mraků, ale je zataženo tolik, že ani není vidět slunce. Takovou oblačnost jsme v Arménii ještě nezažili a za celý zbytek výletu ani nezažijeme. V příjemně zataženém ránu dosáhneme u vesnice Gorayk opět silnice Jerevan-Meghri. Na benzinové stanici si dáme snídani a pivo a z pramene vedle silnice si nabereme zásoby vody.

Ve směru na lázeňské město Jermuk (Džermuk) pak dál pokračujeme typickou krajinou střední Arménie. Bezlesou náhorní plošinou, na níž se nadmořská výška pohybuje mezi dvěma až třemi tisíci metry. Šotolina, po níž TCT vede, naštěstí nepřekonává žádné výrazné převýšení a většinu času se drží kolem 2200 m n.m. Největší vzrušení tak představuje přechod Vorotanu po další nějaké arménské rouře, konvoj Kamazů, který nás s troubením míjí a pár oslů a koní, kteří se pasou na okolních pastvinách.

Hlavním bodem dnešního dne se tak stanou místní pastevci, kteří nás pozvou k sobě do přívěsu na kávu a něco k snědku. K pohoštění se samozřejmě otevře i láhev arménské vodky, ze které se nakonec vyklube výborná vinná rakije. Nejvíce diskutujeme s nejstarším z pastevců s Arturem, který umí tak nějak rusky a zná Českou republiku, protože v 80. letech strávil dva roky jako voják v Milovicích. Bavíme se o všem možném a řada přijde i na Azery. Artur nám s nadáváním ukáže na vrcholy na východě, kde je hranice a kde jsou i pozice azerské armády. Mluví při tom něco o ostřelovačích a o válce a je na něm vidět, že fanouškem Ázerbájdžánu rozhodně není. Vlastně asi jako všichni v Arménii.

Možná nebude na škodu si trochu přiblížit, kvůli čemu se vlastně Azerové a Arméni tak nenávidí. Jablkem sváru je Náhorní Karabach. Jedná se o území v Ázerbájdžánu, které je osídleno prakticky jenom Armény. Při vzniku SSSR ve 20. letech 20. století připadl Náhorní Karabach v rámci Zakavkazské SFSR Ázerbájdžánu, přestože byl osídlen převážně Armény. Dokud byl Sovětský svaz v dobré kondici, nebyl nacionalismus jednotlivých etnik vážným problémem. Spousta Arménů žila v Ázerbájdžánské SSR, spousta Azerů žila v Arménské SSR. Existovala řada smíšených manželství a každý měl z druhého etnika spoustu přátel. Je to vlastně podobný příběh, jaký nastal v 90. letech v Jugoslávii.

Jakmile však začala moc Sovětského svazu slábnout, objevil se vyhrocený arménský i azerský nacionalismus. Arméni začali požadovat připojení Náhorního Karabachu k Arménii, zatímco Azerové považovali Karabach za svůj a nehodlali se ho vzdát. Slábnoucí vliv SSSR a vyhrocené nacionalismy tak nakonec na přelomu 80. a 90. let vedly k sérii pogromů, násilí, vyhánění obyvatel a vlnám uprchlíků na obou stranách. Po rozpadu SSSR vše vyvrcholilo ve válku, která si vyžádala přes 30 000 lidských životů a která skončila příměřím roku 1994. První válku o Náhorní Karabach vyhráli Arméni, kteří vedle Náhorního Karabachu obsadili i okresy s Karabachem sousedící, osídlené převážně Azery. To mělo za následek vlnu stovek tisíc azerských uprchlíků. Pro Armény bylo vítězství ve válce obrovským povzbuzením národního cítění a nesmírnou vzpruhou pro jejich mentalitu. Konečně se z pozice poražených obětí genocidy stali vítěznými bojovníky za svůj národ.

Jak velký triumf představovala první karabašská válka pro Armény, tak velké trauma znamenala pro Azery. Ti válku prohráli a přibližně desetina jejich území byla okupována cizí armádou. K podepsání míru nikdy nedošlo a konflikt se stal jedním ze zamrzlých konfliktů, v němž ročně umíraly desítky vojáků na obou stranách. To platilo až do podzimu roku 2020, kdy Azerové v druhé válce o Náhorní Karabach porazili Armény na hlavu a dobyli zpět většinu území kolem Náhorního Karabachu. Podle podmínek příměří pak Ázerbájdžánu připadly zpět veškeré okresy kolem Náhorního Karabachu, původně osídlené hlavně Azery. Většinu toho, co Arméni dobyli v první válce, ztratili v té druhé a hranici tak opět překročili desítky tisíc uprchlíků, tentokrát do Arménie. Kola dějin se tak obrátila a národním úspěchem se druhá válka stala pro Azery, zatímco Arménům přibylo nové trauma, ze kterého se dodnes nevzpamatovali.

Celá situace kolem Náhorního Karabachu je nesmírně složitá a na popis příčin, důsledků a průběhu všech událostí posledních sta let zde rozhodně není místo. To by vydalo na několik publikací a ty by se diametrálně lišily podle toho, jestli by vyšly v Arménii nebo Ázerbájdžánu. Pro zájemce o více informací z první karabašské války lze doporučit knihu Černá zahrada Thomase de Waala. V češtině se jedná o nejpodrobnější publikaci týkající se první války o Karabach. Ohledně druhé války a současnosti je nutné hledat informace hlavně na internetu, případně v literatuře v jiných jazycích.

Ať už je výklad jakýkoliv, pravdou zůstává, že jsme v Arménii neslyšeli dobrého slova o Azerech a nedělám si iluze, že by to na druhé straně hranice vypadalo jinak. Jenom doufám, že Artur nedostal příležitost se s nenáviděnými Azery střetnout osobně a že týden po naší návštěvě byl někde jinde než v okolí Jermuku. Bude to totiž právě tady, v okolí Jermuku, kde dojde k nejsilnějšímu ostřelování oněch dvoudenních střetů a kde se azerská armáda dostane až na 4 km od města. Ale to bude až za pár dní a o tom ještě nikdo z nás neví.

S pastevci se rozloučíme s přáním všeho dobrého a notně veselí si to zamíříme do Jermuku. Z láhve rakije nic nezůstalo, a tak mi není šotolina dost široká. To ale nevadí, hlavně že je dobrá nálada. S tou se dostaneme až do Jermuku, kde si ještě dáme večeři a pivo.

Na noc si zde rezervujeme ubytování v soukromém bytě. Ke konci dne definitivně odpadne Ondřej. Už několik dní jde s dost silným nachlazením a nejspíš až dávka Arturovy rakije ho nadobro složí. S horečkou začne usínat ještě na ulici a jen tak tak se dostane k bytu. Majitel je naštěstí nedaleko, a tak máme byt za pár minut k dispozici. Ondřej hned zaléhá do postele a červený jak rak usíná ne zrovna klidným spánkem. Škoda toho závěru, den byl jinak pěkný. Uvidíme, co přinese zítřek.

Míra

Mapa úseku Tatev až Jermuk ZDE a pokračování ZDE