Ondřejův stav se přes noc bohužel nijak nezlepšil. Ráno ho pořád trápí silný kašel, horečka a únava. Nezbývá, než si dát den volna a doufat, že zítra bude situace lepší. Ondřej tak stráví celý den v posteli a já vlastně taky. Kromě krátké cesty přes ulici pro něco malého k jídlu proležím většinu dne na gauči v obýváku. Populární lázeňské město a místo původu jedné z nejznámějších arménských minerálek Jermuk až tolik nepoznám. Nemůžu však říct, že by mi to vadilo. Volný den trávím procházením fotek, plánováním trasy na příští dny a sledováním arménské televize. Nic extra zábavného to není, ale lepší než ležet zavřený někde ve stanu.

Den volna nakonec uteče docela rychle a my se můžeme desátého dne opět vydat na cestu. TCT se z Jermuku šplhá hned do kopců za městem, ale abychom trochu šetřili síly, rozhodneme se pro cestu po silnici. Mírným klesáním se dostaneme k vodní nádrži Kechut, kde asfaltová silnice končí a pokračuje pouze zpevněná cesta. Ta následně prochází monumentálním kaňonem řeky Arpa.

Podle mapy to nevypadá, ale jedenáctikilometrový úsek údolím Arpy je asi nejhezčí místo kolem Jermuku. Ostré skály tyčící se do výšky přes sto metrů nad námi, dravě hučící řeka Arpa v úzkém korytě pod námi, to vše dává místu celkem dramatický náboj. Není divu, že je tento úsek turisticky populární. O tom svědčí i nové turistické značení, které nese název Gndevank trail podle kláštera u vesnice Gndevaz. Popularitu dokazují i dva nizozemští cyklisté a jeden Američan v doprovodu dvou Arménů. Od Tatevu první cizinci, které jsem zase potkali.

Byť je klášter Gndevank pouze v polovině skalní stěny nad námi, šplhat se nám k němu nechce, a tak pokračujeme cestou v údolí. Z něj vystoupáme až po oněch jedenácti kilometrech, kdy se TCT stáčí na východ a překračuje nejdříve vedlejší silnici H-43, aby poté zamířila k naší oblíbené silnici Jerevan-Meghri. Úsek mezi silnicemi není naznačený a místy si vyžaduje nějaké to náročnější hledání cesty, ale morálku nám posiluje pár jablek, které jsme uzmuli v jednom z okolních sadů.

Morálku nám také pozvedává vidina dobrého oběda v restauraci u hlavní silnice do Meghri. Nicméně jak velká může být radost z otevřené restaurace, tak velké může být zklamání z restaurace zavřené, a proto se nenecháváme očekáváním unést až tolik. Restaurace je naštěstí otevřená, takže si můžeme dát nějaké to vepřové maso na grilu, brambory a pár piv. Restaurace není nic extra skvělého a je celkem drahá, ale jako místo na doplnění kalorií bych ji doporučil. Podobných příležitostí na TCT tolik není, a proto má těch pár dostupných smysl využít.

Od restaurace prudce stoupáme pod vrchol Parakatar k Andranikově pevnosti. Cestu ani značení zde netřeba hledat, žádné tu nejsou. Stačí jít do kopce přímo nahoru. Cesta se časem objeví, pak zase zmizí a tak stále dokola. Značení je zde mnohem stabilnější, to se neobjeví vůbec. K pevnosti se nakonec vystoupá kolem 840 výškových metrů. Jelikož se jedná o první dnešní větší stoupání, mám toho docela dost. Útěchou mi je skutečnost, že se jedná i o poslední dnešní stoupání. Teď už musíme pouze klesnout do vesnice Artavan, u níž chceme nocovat.

Trochu nás zklamala Andranikova pevnost. Jedná se pouze o hromadu kamení, která jenom podle názvu evokuje to, že by se mělo jednat o něco jiného než o hromadu kamení. Nicméně výhledy jsou odtud opravdu pěkné. Od pevnosti klesáme kolem jezera Hayeli do vsi Artavan, kde si ještě v otevřeném stánku stihneme koupit sladkou limonádu. Stany si postavíme kus za vesnicí. Večer nás ještě přijdou pozdravit tři místní chlapíci s puškami přes rameno. Pušky mají naštěstí jenom na lov zvěře nebo tak alespoň sami tvrdí.

Na dohled Nachičevanu

Pohled do mapy ukazuje, že okolí Artavanu je protkáno sítí turistických cest. V porovnání s Českou republikou není množství stezek nijak závratné, ale na Arménii je to hodně. Proč se místní neziskovky rozhodly vytvořit značené stezky zrovna tady, mi zůstává záhadou, ale jednoduše to tak je. Pokud by tak někdo chtěl zavítat do méně známé oblasti Arménie a mít při tom alespoň teoreticky připravenou síť turistických stezek (realita se bude od ideálu samozřejmě lišit), může zavítat do Artavanu.

Z řady stezek, které jsou zde na výběr, si vybereme tu, která nezdolává žádný kopec a která většinu času kopíruje vrstevnici. Po delší době zase procházíme místy lesní pěšinkou, protože některé svahy v okolí Artavanu jsou stále ještě zalesněné. Možná to je i důvod, proč se turistické značení soustředilo právě sem. Po dvou hodinách chůze docházíme do zničené vsi Akhta, na jejímž konci nás k sobě do jediného obyvatelného domu pozve Vladimír.

Vladimír pochází z Artavanu, pracoval 20 let jako kuchař v Petrohradu a v určitý moment svého života se rozhodl vrátit se z ruchu ruského velkoměsta do klidu arménských hor. Uprostřed ničeho zde chová včely, vyrábí med a má plány, jak z malého domku vytvoří penzion pro turisty. U Vladimíra strávíme víc jak hodinu nad dobrou kávou, jeho výborným medem a pár panáky vinné pálenky. Když odcházíme, dostaneme na cestu ještě hromadu slunečnicových semínek.

Kousek za vesnicí Akhta se odkloníme od TCT, která pokračuje více na jih, a zamíříme si to do městečka Zaritap. Ve zdejším obchodě si totiž chceme koupit pivo a nějaké zásoby na dnešek a na zítřek. Obsluha v obchodě na náš nákup sladkostí, čipsů, koly, fanty a piva pohlíží dost nechápavě. Když ale zjistí, co jsme zač, dostaneme navíc zdarma dva nanuky.

Z města pokračujeme směrem na jih, abychom se po pár kilometrech napojili zpět na TCT. Cestou nás zastaví armádní konvoj a jeden z vojáků se ptá, kam jdeme. Když mu to řekneme, odvětí, že tam nemůžeme, že je tam hranice s Nachičevanem. Když mu řekneme, že na hranici nejdeme, ale že jdeme do vesnic před ní a ukazujeme to na mapě, vypadá že netuší, o čem mluvíme. Už tak nějak čekáme, že nás armáda pošle zpět a v hlavě si připravujeme alternativní plán co dělat. Na stojící armádní konvoj ale začne netrpělivě troubit Lada, která nemůže projet. Klakson zapůsobí překvapivě rychle, jelikož vojáci ihned nastoupí zpět do svých UAZů a kamazů a odjedou pryč.

Trochu zmateně postáváme na silnici a nevíme, jak celá situace vlastně dopadla. Nakonec se rozhodneme jít dál a uvidíme, co bude. Od hlavní silnice se oddělíme po necelých šesti kilometrech a pak pokračujeme po prašné cestě ke zbytkům vsi Horadis. Cestou potkáváme pouze pár pastevců koní, kteří se nás ptají odkud jsme a co tam děláme. Nabízejí nám i přespání ve svém příbytku v Horadisu, ale s díky odmítáme.

Horadis není nic než pár rozbořených domů, zbytky kostela a pramen vody. Pás hor kolem vsi je poslední dnešní překážkou. Po celkem příkrém výstupu se dostáváme do sedla, kde je opět vidět červená značka. Na úbočí hory je dokonce znát i mírně vyšlapaná pěšina, takže tudy někdy nějaký turista nejspíš šel. Už to ale bude před nějakým časem, protože se několikrát musíme brodit trávou až po pás vysokou.

Na západním úbočí vrcholu Sartsakatar se dostáváme na šotolinu, která vede ke vsi Gnishik. Zároveň se dostáváme nejblíže Nachičevanu na celé TCT. Vzdušnou čarou jsme nějaké dva kilometry od hranice. Možná to měli vojáci na mysli, ale značka hraničního pásma nebo zákazu vstupu zde není. Ostatně je zde značená turistická i cyklistická stezka. Nachičevan nebo přesněji řečeno Nachičevanská autonomní republika je vnitrozemská exkláva Ázerbájdžánu, která je největší vnitrozemskou exklávou na světě. Ze samotného Ázerbájdžánu sem nevede žádná pozemní cesta a je možné se sem dostat pouze letecky. Jedním z požadavků Ázerů je vytvoření pozemního koridoru mezi Nachičevanem a Ázerbájdžánem, který samozřejmě není nijak po chuti Arménům a proti kterému se staví i Írán. Vedle Náhorního Karabachu má tak i Nachičevan své místo v pestré mozaice problémů a sporů mezi Armény a Ázery, jejichž řešení je v nedohlednu.

Po šotolině ujdeme asi jenom kilometr, než si na louce vedle silnice postavíme stany. Večer po silnici ještě projede pár aut, ale pak vše upadne do nočního ticha.

Přes Noravank do Yeghegnadzoru

Do vsi Gnishik se ráno dostáváme za pár minut, jelikož jsme kempovali asi jenom kilometr nad ní. Ve vsi má být dokonce i několik možností k ubytování, které je k dispozici v místním Eco resortu. Co přesně to je, netušíme, ale zdá se, že se tu rozjíždí nějaká forma turistického byznysu. Ta má nejspíš spojitost s 13 km vzdáleným klášterem Noravank, který je vedle Tatevu nejnavštěvovanějším klášterem v jižní Arménii. Návštěvníkům kláštera se nejspíš nabídne zájezd, který kombinuje kulturní poznání s dobrodružnou outdoorovou výpravou do Gnishiku, kde je následně možné využít ubytování v Eco resortu uprostřed divokých arménských hor. Nápad to nemusí být špatný a pokud přispěje k rozvoji zdejšího kraje, tak jedině dobře. Pro nás je hlavní výhoda tohoto projektu dobře průchozí cesta s novým značením, doplněným o směrovníky a několik vyhlídkových míst. Je vidět, že turistů v této oblasti bude chodit přeci jenom víc a infrastruktura tu pro ně je již připravená.

Z Gnishiku klesáme do údolí neznámého potoka, kde si zase užíváme nějaké ty stromy a trochu zeleně. Po pár kilometrech se musíme z rokle vyškrabat na hranu kaňonu, odkud se nám ale opět po nějakém čase otevřou výhledy na klášter Noravank pod námi. Výhledy jsou to monumentální a obzvláště zajímavé je červené zbarvení místních skal. Jediné co nás netěší je skutečnost, že se budeme muset vydrápat na všechny ty ostré skály nad klášterem, ale to přijde až za pár hodin.

Po sestupu přes zbořenou vesnici Amaghu se nakonec dostáváme ke kulturnímu vrcholu dnešního dne, klášteru Noravank. Ten je velmi oblíbenou turistickou památkou a je to vidět na množství lidí, kteří zde jsou. Přestože jsme zde kolem desáté dopoledne, na parkovišti pod klášterem už se kupí hromada aut, mikrobusů a autobusů plné turistů. Nejčastěji je slyšet ruština, arménština a angličtina.

Noravank byl vybudován ve 13. století a velmi záhy se stal sídlem sjunických biskupů. Vedle toho představoval ve zdejším regionu i centrum kultury a vzdělanosti, k čemuž mu dopomohl i úzký kontakt se středověkou univerzitou v nedalekém městě Gladzor. Nejvýznamnějšími budovami kláštera jsou kostel Matky Boží, kaple sv. Řehoře a kostel Surb Karapet.

Klášter je pěkný, ale nás zajímá i zdejší restaurace, kde doplňujeme vodu a dáváme si něco k jídlu. Energie se bude hodit, protože nás čeká výstup do oněch skal, které jsme pozorovali z útesů na druhé straně rokle. Značka vede pouze od kláštera k silnici, od silnice směrem do skal už je to pouze čára v mapě. Výstup nad Noravankem není až tak zničující, je to pouze nějakých 500 výškových metrů na necelých 3 kilometrech, ale likvidační vedro, žádná stezka a přeci jenom trochu prudší stoupání na některých místech z něj nakonec udělali jeden z nejtěžších momentů v Arménii.

Po asi tři čtvrtě hodině nadávání nakonec staneme na hraně kaňonu a slabou útěchou nám jsou alespoň pěkné výhledy na Ararat v dáli. Jestli jsme si mysleli, že výstupem skončí náročná část dnešního dne, tak jsme neměli tak úplně pravdu. Na druhé straně nás sice čeká sestup, ale je opět mimo cestu a vedle chůze vysokou travou se musíme prodírat i hustým houštím v korytě vyschlého potoka.

Nakonec se naštěstí dostaneme na zpevněnou šotolinu, odkud nás místní pastevec nasměruje zkratkou dolů do údolí řeky Arpa (stejné řeky, v jejímž kaňonu jsme před dvěma dny procházeli u Jermuku). Odtud to máme ještě necelých osm kilometrů do cíle dnešní cesty Yeghegnadzoru, hlavního města provincie Vajots Dzor. Těch osm kilometrů ale není úplná lahoda. V údolí je neskutečné vedro a sady jsou už očesané, takže na nějaké šťavnaté jablko nebo meruňku si můžeme nechat zajít chuť. Jediné schlazení představuje mokrá čepice, kterou si namočím u některé z děravých arménských vodovodních trubek.

Do Yeghegnadzoru nakonec dorazíme, ale dosti unavenější než obvykle. Vysoké teploty a náročnější terén si vybrali svoji daň, a tak nám přijde vhod pizza a pivo v jedné místní pizzerii. Yeghegnadzor je sice hlavní město provincie, ale počet obyvatel kolem 7500 ukazuje, jak velké město to je. Najít nějaký otevřený podnik nebylo úplně lehké a jedinou pizzerii jsme našli až po notné chvíli hledání pod nefunkčním ruským kolem ze sovětské éry. Únava a pokles morálky je dnes tak velká, že ani neřešíme místo na spaní a rovnou si rezervujeme pokoj v jednom z místních hotelů. Trocha pohodlí nebude na škodu.

Míra

Mapa úseku Jermuk Yeghegnadzor ZDE