Transcaucasian Trail (TCT) - Arménie

827 km 25 - 40 dní Město Meghri Jezero Arpi

Jako zastávka na doplnění zásob a sil je Yeghegnadzor dobrým místem, ale jinak na mě město převratný dojem neudělalo. To, co si z něj pamatuji, je hromada toulavých psů, kteří nás pronásledují prakticky na každém kroku. Psi se mezi sebou někdy poperou a ten slabší nás pak musí sledovat z větší vzdálenosti. Po chvíli ho to přestane bavit a vydá se někam dál svojí cestou.

TCT vede z města severním směrem po silnici přes ves Gladzor, v níž byla ve středověku druhá nejvýznamnější univerzita v Arménii, hned po univerzitě v Tatevu. Vesnice na svoji bohatou minulost dnes moc nevypadá. Oblast vzdělávání zde zastupuje místní základní škola, jejíž budova je však opravena pouze z poloviny. Druhá polovina na svoji opravu teprve čeká.

Z Gladzoru se TCT v mapě rozděluje na dvě větve. Jedna vede terénem přímo ke klášteru Spitakavor, druhá vede po šotolině. Stavem pěšiny v terénu si nejsme příliš jisti, a proto volíme jednodušší alternativu po šotolině. Ta nám alespoň nabídne pěkné výhledy na okolní kopce. Jelikož se člověk v Arménii neustále pohybuje v nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů, tak mu ani nedojde, že ony okolní kopce, které se zdají být na dosah ruky, mají výšku skoro tři tisíce metrů, a že takové kopce v České republice nemáme ani zdaleka.

Sestup z nejvyššího bodu je stále značen jako sjízdná šotolina, ale místy je tak prudký, že mám problém jej sejít. Zajímalo by mě, jak by si zde vedla Buchanka nebo UAZ-469, které tu v terénu potkáváme nejčastěji a které zde vyjedou prakticky všechno.

Shatin

Po šotolině dojdeme až do vsi Shatin, kde si koupíme pivo a nanuk. Při odpolední přestávce řešíme další směr postupu . TCT totiž ze vsi pokračuje dál do kopců na západě, jenomže nám se tak úplně do kopců nechce. Místo terénní varianty se proto rozhodneme pro chůzi na asfaltu. Chvilku jdeme po rušnější hlavní silnici spojující Yeghegnadzor a Sevan, ale po pár minutách odbočíme na vedlejší silnici do vsi Hors, kde už je klid. V Horsu nepůsobíme už tolik jako zjevení, protože místní jsou na turisty zvyklí. Vesnice totiž slouží jako možný nástup pro přechod Geghamských hor, takže cestovatelé s batohem a outdoorovým oblečením tu nejsou až takovou raritou. Pro turisty je zde možnost ubytování, fontána s vodou a taky obchod na doplnění zásob.

Six moon designs

Po krátké přestávce pokračujeme dál za vesnici a stany postavíme až po zhruba třech kilometrech na otevřené planině. Stavbu stanů nám zpestřují ozvěny výstřelů z okolních kopců. Nejspíš lovci.

Směr Geghamské hory

Kolem Shatinu a Horsu byly sem tam vidět i nějaké lesy. Právě z nich se včera večer ozývala střelba. Trochu mi to připomínalo okolí Artavanu, kde byly také lesy a kde jsme též potkali lovce s puškami. Čtrnáctý den však vstupujeme opět do bezlesé krajiny, která potrvá několik dalších dní do doby, než přejdeme celé Geghamské hory.

Zpočátku se ještě cesta houpe nahoru a dolů a jediným vzrušením jsou stáda krav a několik pastevců. Jeden z nich zná Prahu a Českou republiku a hned nás zve na snídani a něco k pití. S díky odmítáme, protože si stále pamatujeme, v jakém stavu jsme naposledy skončili po takovém pozvání s Arturem u Jermuku. Skončit ve stavu, kdy je mi šotolina úzká, pozdě odpoledne je přeci jenom něco jiného, než v něm skončit v osm ráno.

Od pastevců pokračujeme dál a po zhruba deseti kilometrech se před námi otevře krásně rovné údolí říčky Galiadzor a jejího přítoku, jehož jméno je mi neznámo. Údolím se před námi otevírá cesta po rovině v délce 20 km. Bez žádného stoupání nebo klesání, prostě po rovině. Jev který v Arménii není tak častý. Vedle stád krav a několika pastevců na koních v údolí nikdo jiný není.

Kousek před vybydlenou vesnicí Karadži spatříme dalšího thru-hikera, který jde proti nám. Podle místních jsou v této oblasti turisté častějším jevem, my jsem však nikoho nepotkali už od Noravanku. Po chvíli poznáme triko Pod 7 kilo a nám dojde, že jsme se setkali s Viktorkou. Viktorka jde TCT od severu, ale nedrží se trasy tak striktně jako my. Občas si prý zastopuje, má v plánu vyjít i nejvyšší vrchol Arménie Aragac a celkově trasu bere víc na pohodu. Jelikož zítra zaútočí Ázerbájdžán na Arménii, změní se nepochybně i plány Viktorky, která to má na rozdíl od nás namířeno na jih. Do oblastí, jež v následujících dnech a týdnech stabilitou oplývat rozhodně nebudou. Zážitky Viktorky z Arménie se určitě vyplatí poslechnout. Přeci jenom zažije Arménii trochu jinak než my.

viktorka

Po krátkém povídání co a jak se s Viktorkou rozloučíme a každý se vydáme svým směrem. Nás čeká ještě rovinatý úsek kolem klikatící se řeky Nazarkhana, jejíž okolí se na zdejší poměry celkem dost zelená.

Poté co přejdeme řeku si u malého kostelíka dáváme pod přístřeškem přestávku a nabíráme zásoby vody přímo z potoka. Je už to celkem horní tok, takže by to nemuselo přinést žádné problémy. Aspoň pořádně vyzkoušíme, jestli fungují filtry.

Od zastávky pokračujeme ještě přibližně osm kilometrů než si postavíme stany. Cestou potkáme pár pastevců a jeden se nás ptá, jestli se nebojíme medvědů. Trochu nás překvapí, že jsou medvědi i tady ve výšce skoro 3000 m n.m. Prý ano, dokonce mu včera jeden zakousl ovci a nezabránila tomu ani smečka ostrých pasteveckých psů ani další pastevci. To je přesně to, co jsme potřebovali slyšet na dobrou noc. Člověku se hned usíná lépe.

Geghamské hory a nejvyšší vrchol Aždahak

Patnáctého dne konečně vstupujeme do Geghamských hor. Vlastně jsme do nich asi vstoupili už včera, ale jelikož nevím, kde přesně na jihu končí, počítám jejich začátek až dnes. Geghamské hory jsou sopečným pohořím, které se táhne v délce 70 km v severojižním směru od města Sevan. Jsou bezlesé a většinou jsou tvořené jednotlivými kužely bývalých sopek. Obrovský volný prostor hor je od jara do podzimu využíván k pastvě ovcí, krav a koní a spousta pastevců zde má během sezóny zbudovaná přechodná tábořiště.

Průměrná výška celé náhorní plošiny je 2500 m n.m., což má za následek dlouhé a tvrdé zimy. V nejvyšších polohách bývá sníh od září do června, takže kdo by chtěl zažít přechod zelené jarní Arménie, měl by se připravit na to, že zrovna zde narazí na nějaký ten sníh. S vodou jsou Geghamské hory asi nejproblematičtějším úsekem celé TCT. V jižní části tekoucí potoky ještě jsou, ale čím dál víc na sever pramenů ubývá a obzvláště v pozdním létě není jiné možnosti než se spolehnout na vodu z některého ze zdejších jezer. Ta nemusí na první pohled vypadat zrovna vábně, ale filtry to zvládnou.

Geghamské hory jsou jednou z oblastí Arménie, která není Čechům neznámá. Na přechod Geghamských hor se jezdí celkem často a vedle národního parku Dilidžan jsou v různých cestopisech o Arménii zmiňovány nejčastěji. I my zde za jeden den potkáme nejvíce lidí v Arménii a prakticky všichni to budou Češi nebo Slováci.

Gossamer Gear

Ráno začínáme nabíráním vody v jednom z tekoucích potoků a pokračujeme kolem řady letních pasteveckých tábořišť. Tady na jihu ještě jsou. Na severu už nenarazíme na žádné, stejně tak jako tam nenarazíme na žádnou vodu. Vypadá to, že i pastevci putují s celými stády s postupujícím létem za vodou více na jih.

TCT je v mapě vyznačená přes kótu 3076, ale motivace na ostrý výstup se nám po ránu nedostává, a tak si cestu zkrátíme údolím kolem pastevecké osady Kajashen. Zde se na nás hned vrhne smečka pasteveckých psů. Takových situací nabídnou Geghamské hory několik. Jelikož je zde spousta stád, je zde i spousta pasteveckých psů, kteří stáda důsledně hlídají. A příběhy o medvědích výpadech dostatečně vysvětlují, proč tomu tak je. Je dost jedno, jestli jste od stáda stovky metrů, psi si vás najdou. V takových situacích je dobré mít připravené hole a nějaký ten kámen v ruce a snažit se od psů co nejrychleji klidit. Nechtějí se prát, chtějí jenom zahnat vetřelce pryč. Pastevci si je někdy zavolají, ale zdaleka ne vždy, takže je lepší spoléhat se sám na sebe.

První ostřejší výstup dne přichází u vrcholu Malý Spitakasar. Ostrý sklon svahu a suťoviště plná sopečného kamení nedělají výstup zrovna nejpříjemnějším. Milovníci geologie však mohou obdivovat spoustu obsidiánu, kterého je všude kolem plno.

Geghamské hory

Po obkroužení Malého Spitakasaru se dostáváme na náhorní plošinu Geghamských hor s pasoucími se koňmi a pěknými výhledy na nejvyšší vrchol Aždahak. Rovná pláň, pasoucí se koně a nikde nic než vrcholky sopečných hor vytvářejí monumentální pocit šíře a prázdnoty. Nutno uznat, že Geghamské hory mají něco do sebe.

Nad jezerem Badi lich na chvíli chytneme signál a jediné co zvládneme načíst je titulek, že Ázerbájdžán napadl Arménii. V Geghamských horách signál není a další detaily o tom, co se v Arménii vlastně děje, zjistíme až zítra. Do té doby si s děním v zemí nemusíme dělat starosti (jelikož nemáme signál, tak ani nemůžeme), což se mi ne úplně daří.

Od jezera Badi lich nás čeká výstup na nejvyšší vrchol Geghamských hor a vlastně i nejvyšší vrchol celé TCT v Arménii, vrchol Aždahak. Výstup to není až tak likvidační, snad kromě předposledního výšvihu který vede opět suťovištěm. Zde potkáváme první Čechy. Mladý pár jde jižním směrem a mají v plánu přejít Geghamské hory. Začali včera a celkem mají asi týden, takže nikam nechvátají. O vývoji posledních hodin, zdá se, nemají tušení, a tak jim nekazíme příjemnou cestu zbytečnými dotazy. Po krátké diskuzi si popřejeme šťastnou cestu a vydáme se každý svým směrem.

Aždahak výstup

Aždahak byla kdysi činná sopka, jejíž vrchol se zhroutil a v následném kráteru se vytvořilo jezero. Je to asi nejnavštěvovanější a nejfotografovanější místo v Geghamských horách, a proto není divu, že zde potkáváme nejvíce lidí.

Geghamské hory Aždahak

Při závěrečném výstupu potkáváme čtyři Slováky, kteří cestují po Gruzii a Arménii autem a teď se dostali zrovna sem. Říkají nám, že nahoře u jezera je ještě jedna Češka s jednou Američankou a je tomu vskutku tak. Eliška též přechází TCT od severu k jihu, ale celý výlet pojímá trochu šířeji. V jejím případě nejde jenom o samotnou trasu, ale i o kulturní poznání. Často se tak z TCT stáhne do měst, aby zde strávila několik dní poznáváním místních lidí a zvyků. Na výlet má spoustu času, takže ideální způsob na jeho využití.

Po sestupu z Aždahaku se od Elišky a její kamarádky oddělíme a pokračujeme ještě pár kilometrů směrem k jezeru Akna. Dost tu fouká a je to asi poprvé, kdy na sebe ve vyprahlé Arménii natahuji péřovku. Stany nakonec stavíme v závětří kus od jezera a taky dál od cesty, aby nás večer nepřejelo nějaké z procházejících ovčích stád.

Míra

Mapa úseku ZDE

Jeden komentář u "TCT Arménie – 6. část – Yeghegnadzor až jezero Akna"

  1. Petr napsal:

    Ahoj, sel jsem tyto krasne sopecne hory pred lety a na zacatku cervence jsou zelene a hezci, v pozdnim lete je vse spalene a vyprahle. Da se tu potkat i medved.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Transcaucasian Trail (TCT) - Arménie
  • Celková délka
    827 km
  • Doba
    25 - 40 dní
  • Začátek
    Město Meghri
  • Konec
    Jezero Arpi
  • Nejvyšší bod
    Azhdahak 3597 m n. m.
  • Nejnižší bod
    Meghri 697 m n.m.
  • Převýšení
    27 333 m nahoru; 25 992 m dolů
Více o treku