Transcaucasian Trail (TCT) - Arménie

827 km 25 - 40 dní Město Meghri Jezero Arpi

Severní část Geghamských hor je výrazně nudnější než ta střední a jižní, a tak není divu, že valná část turistů začíná svoje výlety ve střední části hor v blízkosti nejvyššího vrcholu Aždahak. Oproti včerejšku budeme dnes pozvolně klesat na otevřené náhorní planině, než se po necelých 40 kilometrech dostaneme do města Sevan.

Ráno začínáme u jezera Akna, ze kterého nabíráme vodu. Voda svoji čistotou křišťálově průzračné horské jezero rozhodně nepřipomíná a kdybych měl jinou možnost, nabral bych ji jinde. Nemáme ale jistotu, že jinde nějaké zdroje budou, a proto nabíráme zde. Filtry si nakonec s nevábně vypadající tekutinou poradí. Kvůli studenému větru začínáme dnešní den v péřovkách, jev v Arménii poměrně nevídaný. Za dvě hodiny se ale teplota opět dostane na svoji běžnou úroveň a budou stačit pouze trika.

Akna lake

Většina klesání se děje po vyježděných pasteveckých cestách. Postupně míjíme opuštěná i neopuštěná pastevecká tábořiště a jednotlivé sopečné vrcholy. Jejich výška se v průběhu dne snižuje stejně jako výška celé náhorní plošiny. Za den dnes klesneme o přibližně 1200 výškových metrů. Jediným výraznějším vzrušením celého klesání je malý hřbitov, ke kterému se dostaneme po dvou hodinách chůze.

Cemetery

První obydlenou vesnicí, do níž se po dvou dnech v horách dostáváme, je ves Lchashen. Vítá nás hromadou odpadků, strašným zápachem a rozpadajícím se průmyslovým areálem. Radost nám alespoň přinese malý krámek, v němž si kupujeme kolu a doplňujeme cukry.

Už jsem zmiňoval, že Arménie je zemí trubek. A nejsou to jenom vodovodní trubky všude kolem, které rozvádějí vodu po celé zemi. Ve spoustě vesnic je v trubkách nad zemí veden i plyn, takže hlavní ulice často vypadá pouze jako změť válců různých barev a průměrů. Když se k tomu připojí i všemožné dráty různě rozvěšené, dostává estetika arménské vesnice svoje specifické kouzlo.

Vesnice Lchashen je nakonec větší, než se původně zdála a projít ji celou je dosti nekonečný proces. Naštěstí si v mapě všimneme, že je kousek za vesnicí u hlavní silnice na Sevan a Dilidžan motorest s vlastním pivovarem. Neváháme ani na chvíli a za cenu proplétání se po různých sjezdech a nadjezdech nakonec spočineme v restauraci na kraji silnice, kde si můžeme dát točené pivo.

V dnešním ne příliš zábavném dni se jedná vlastně o vrchol. Město Sevan, cíl dnešního putování, je prakticky za rohem a to jsou teprve tři odpoledne.

Sevan je v Arménii oblíbená letní destinace a to ne kvůli městu, ale kvůli jezeru stejného jména. Jezero Sevan je největší jezero v Arménii a zároveň i na Kavkaze. Z Jerevanu je to sem nějakých 60 km, takže kdo si chce v Arménii užít pocit moře, jede právě sem. Hlavním sídlem na severní straně jezera je město Sevan s necelými 24 000 obyvateli. Od města jako od zmiňovaného turistického centra jsem popravdě čekal trochu víc. Ve výsledku se jedná o jednu hlavní ulici s obchody a to je vše. Nicméně na ubytování a doplnění zásob to stačí. Nakonec ale i tady najdeme zahrádku jedné restaurace, kde strávíme zbytek odpoledne.

Přes Sevanavank směr Dilidžan

Ze Sevanu vede TCT v kopcích severně nad městem a je trochu škoda, že se vyhýbá významnému klášteru Sevanavank na březích sevanského jezera. O návštěvu kláštera nechceme přijít, a proto se rozhodneme obětovat trochu značeného úseku a zvolit níže položenou cestu přes ves Tsovagyugh. Ke klášteru se necháme dopravit taxíkem. Když si sedám na sedadlo spolujezdce, všimnu si na palubní desce odložené pistole. Při jedné z prudších zatáček se mi pistole skutálí pod nohy, ale taxikář mi jenom s úsměvem odvětí, že se nemusíme bát, že tohle je jenom zapalovač. Tu pravou pistoli má v kufru. Tak úplně nevím, jestli je to vysvětlení uklidňující nebo ne.

Sevanavank

Dnes nás taxík zaveze až na parkoviště těsně pod klášterem, jelikož se Sevanavank nachází na poloostrově. Avšak nebylo tomu tak vždy. Ještě před druhou světovou válkou byl klášter na ostrově a bylo nutné se na něj dopravit po vodě. Za vlády Josifa Stalina se však voda z jezera začala využívat na zavlažování vyprahlé arménské půdy a její hladina klesla o více jak 20 metrů. Z ostrova se tak postupně stal poloostrov.

Sevan Sevanavank

V Sevanavanku jsme brzy ráno a po turistech zde ještě není ani stopy. I prodavači suvenýrů teprve vybalují své poklady a připravují stánky na první nával horlivých kupujících. Na kláštery vypínající se na pozadí Geghamských hor nad klidnými vodami sevanského jezera je kouzelný pohled, kterému přidává i azurově modrá obloha.

Klidu místa si užíváme déle než obvykle, ale nakonec se i Sevanavanku nabažíme a pomalu se vydáme na cestu. Na trasu TCT se nám do suchých okolních hor šplhat nechce, a proto zvolíme jednodušší variantu po staré silnici vinoucí se nad novou rychlostní silnicí na břehu jezera. Tu nakonec taky překonáme, abychom se dostali do vsi Tsovagyugh a následně po vedlejší silnici do vsi Semjonovka. Zde se opět připojujeme k TCT a po krátkém výstupu sestupujeme do národního parku Dilidžan.

Dilidžan je jeden ze čtyř národních parků Arménie a je chráněn hlavně pro své dubové, bukové a borové lesy. Je to asi jediná rozlehlejší zalesněná oblast v severní Arménii a pro nás je to zároveň první větší les od provincie Sjunik. Stromů okolo sebe si proto náležitě užíváme. Ve srovnání s holými Geghamskými horami nebo vyprahlými rudými skálami kolem Noravanku se jedná o úplně jiný svět.

Dilidžan

V Dilidžanu vzniká myšlenka TCT a právě zde byly vyznačeny první značky celé trasy. To vysvětlí jejich následnou vysokou hustotu, kdy jsou značky každých pár metrů a při tom jsou doplněny i směrovníky či doplňujícími ukazateli. Značení je zde velmi kvalitní, jenom je trochu škoda, že takto vypadá ani ne deset procent celé trasy, zatímco zbytek TCT je prakticky bez značení. Ale lepší něco než nic. Kromě TCT jsou v národním parku Dilidžan i další značené trasy, a tak není náhodou, že se vedle Geghamských hor jezdí za turistikou v Arménii právě sem.

Obklopeni krásnými lesy postupně scházíme ke zbytkům vesnice Chermakavan, kde postavíme stany. Jediným vzrušením, které jsme cestou potkali, bylo stádo divokých prasat. Čuníci měli namířeno stejným směrem jako my a nezdálo se, že by měli v plánu se z cesty jakkoliv uhnout. Ani na náš hluk a lomoz nijak nereagovali a v klidu dál okupovali celou šíři cesty. Trochu bezradně jsme nevěděli, co dělat. Prasata se však naštěstí ukázala být rozumnější, po několika stech metrech si to odbočila do přítmí lesa a my mohli dál v klidu pokračovat v cestě.

Ze zbytků Chermakavanu ráno scházíme do vesnice Goš ke klášteru Gošavank a platí to, co jsem zmiňoval výše. Značení je opravdu dobré a je skoro na každém kroku. Gošavank je jeden ze čtyř klášterů nacházejících se v národním parku Dilidžan. Svojí polohou na svahu kopce se tolik neliší od ostatních klášterů v Arménii, ale jeho umístění mezi okolní hory vytváří dojem určité malebnosti a romantiky, díky němuž mě klášter zaujal víc než jiné. Máme štěstí, že přicházíme zrovna ve chvíli, kdy se klášter otevírá. Můžeme si tak prohlédnout i jeho vnitřek. Po prohlídce se vydáváme dál směrem přes kopce do městečka Dilidžan, centra celé oblasti, které dalo národnímu parku jméno.

Goshavank

Dilidžan je lázeňské město s necelými 17 000 obyvateli a v Arménii platí za jedno z nejrychleji se rozvíjejících měst v celé zemi. Je centrem turistiky, kultury a finančnictví. Dnes si dáváme jenom krátký den s 23 km v nohách, jelikož chceme přespat právě v Dilidžanu. Od města jsem možná čekal trochu víc, ale nutno uznat, že průzkumu se zas až tolik nevěnujeme. Hlavní turistickou atrakci, Šarambejanovu ulici s jejími řemeslnými dílnami a turistickými obchody, procházíme za pár minut a tím máme splněno. Po zbytek dne už jenom sedíme v několika restauracích, kde jsme si užíváme dobré arménské jídlo a pivo.

Dilijan town

Na konci dne se nám ještě o zábavu postará naše ubytování přes booking.com, které se ukáže jako neexistující. Na čísle do hotelu se nám sice někdo ozval, ale na adrese, kterou nám říkali a posílali přes sms, stálo několik domů v různém stupni zchátralosti, ale hotelem nebyl žádný. Nakonec tak na poslední chvíli kolem osmé večer ještě sháníme nějaké ubytování, protože hledat místo na stan v okolních horách se nám moc nechce. Díky bohu seženeme ještě volné ubytování u milého manželského páru a máme při tom dokonce vlastní apartmán. Vše tak nakonec dobře dopadlo, ale podobné zážitky bych si pro příště klidně odpustil. Z Dilidžanu mi tak dodnes zůstává určitý stupeň rozpačitosti.

Na sever od Dilidžanu a konec

Devatenáctý den pokračujeme z Dilidžanu směrem na sever a jakmile odbočíme doprava z hlavní městské tepny, zahájíme prudké stoupání, které se zastaví až po 10 km a nastoupaných 900 výškových metrech. Jestli bylo značení na jih od Dilidžanu excelentní, je značení na sever od něj přesným opakem. Nebo alespoň na cestě, po které jdeme. Značky zde nejsou, ale stezka je aspoň zřetelně vyjetá polní cesta.

Po prudkém stoupání následuje podobně prudké klesání ke klášteru Haghartsin, oblíbenému turistickému cíli pro výlety z Dilidžanu. U kláštera má být občerstvení, v němž doufáme v nějaké pivo. K našemu zklamání je ale občerstvení zaměřené až příliš na zdravou výživu a pivo nenabízí. Nezbývá než si vychutnat alespoň ovocnou limonádu.

Haghartsin

Na klesání ke klášteru bylo nejhorší to, že se na druhé straně údolí muselo znovu nastoupat. Z výšky 2200 m pád do 1400 m a pak zase nástup do 2100 metrů. Morálu se nám při pokračování moc nedostává a posledním úderem je, když při prudkém stoupání zmizí i cesta. První polovina od klášteru na hřeben je ještě v pohodě, ta jde po šotolině, ale ta druhá je čistokrevné prodírání se travou a keři někdy až po prsa vysokými.

Když se vydrápeme na hřeben, jsme tak na dně, že se jenom svalíme do trávy a nic neříkáme. Dnešní den nebyl nějak obzvlášť likvidační, ale vypadá to, že nám dochází energie a to jak ta fyzická, tak ta psychická. Po dvou kilometrech postavíme stany. Ve výsledku máme ujitou stejnou vzdálenost jako včera s tím rozdílem, že včera se jednalo o odpočinkový den a dnes mám pocit, jako bych ušel dvakrát tak větší vzdálenost.

Ráno se jako každý den vydáme kolem sedmé na cestu. Hned na druhém kopci se nás opět snaží sežrat místní pastevečtí psi, ale hole a kamení je nakonec udrží dál od našich nohou. Po několika dalších kilometrech potkáme po delší době nějaké další výletníky, kteří jdou celou trasu TCT. Robert a Anke z Německa jdou TCT od severu a nejdou pouze Arménii, ale už od června prošli celou Gruzii a teď jenom přecházejí do Arménie. Možná budou mít trochu problém, protože celá oblast kolem Jermuku je kvůli bojům s Ázerbájdžánem uzavřená, ale snad to nějak zvládnou.

Setkání s Robertem a Anke mě nabíjí dobrou náladou a energií jít, ale jak už to tak bývá, jednalo se o poslední vzepětí před definitivním koncem. Když před sebou přibližně za dvě hodiny uvidím další bezlesé kopce s cestou vinoucí se nahoru a dolů, uvědomím si, že jsem připraven na TCT skončit. Už několik posledních dní počítáme, kolik zbývá kilometrů do konce a kolik musíme denně ujít, abychom celou trasu zvládli. Čas by ještě byl, ale denní kilometráž by výrazně přesahovala 40 km denně a na to už nemám morál. Tělo by pokračovalo, ale hlava nikoliv. Řeknu Ondřejovi, jak na tom jsem a ukáže se, že je na tom podobně. Rozhodneme se tedy o definitivním ukončení našeho výletu na TCT a přes vsi Atan a Ahnidzor se stáhneme do údolí k městečku Tumanyan, kde závěr našeho putování oslavíme pivem a čipsy na místní benzince. Severní část TCT za nás bude muset prozkoumat a popsat někdo jiný.

Příští den se ještě necháme stopem dovést ke klášterům Haghpat a Sanahin, které jsou oba na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V roce 2023 byly na TCT udělány změny v trasování a stezka v současnosti vede kolem obou klášterů. Kdo se tak vydá na TCT teď, uvidí ty nejdůležitější kláštery severu Arménie.

Haghpat

 

Co říci závěrem? Arménie pro mě byla mnohem těžší, než jsem si představoval. Hory jsou tu pořádné se značným převýšením. Jelikož je zde minimum lesů a teploty v létě i na podzim se blíží 40°C, je dobré zvážit načasování trailu. Na druhý pokus bych volil jaro a počátek léta než jeho konec. S logistikou až takový problém není. Jídlo se dá dokoupit i v menších vesnicích a voda kromě několika míst na jihu a Geghamských horách bývá dostupná pravidelně. Co může být problém je značení. Projekt je stále v počátcích a pevná podoba trasy není ještě dána. Po většinu času značky nejsou a někde nejsou ani cesty. Několikrát je třeba se prodrat keři, trávou a neschůdným terénem, ale většinu času člověk stráví na šotolinách nebo polních cestách.

Haghpat monastery

Pozornost je možná dobré věnovat i bezpečnostní situaci v Arménii. Za našeho pobytu došlo k několikadenním bojům s Ázerbájdžánem s několika stovkami mrtvých na obou stranách. V době kdy dopisuji tento článek (říjen 2023) došlo k dvoudennímu ostřelování Náhorního Karabachu, který nakonec vyústil v kapitulaci karabašských sil a exodu víc jak 100 000 Arménů z celé oblasti. Náhorní Karabach jako oblast osídlená Armény tak zdá se přestal existovat a vypadá to, že kontrolu nad ním získal definitivně zpět Ázerbájdžán. Některé analýzy tvrdí, že by Ázerbájdžán mohl mít zájem obsadit i oblasti provincie Sjunik, aby mohl propojit vlastní území s exklávou v Nachičevanu. Situace v Arménii tak není úplně stabilní a nikdo přesně neví, jak se bude dál vyvíjet.

Na závěr bych ale cestu do Arménie určitě doporučil. Nabízí překrásné hory a bohatou historii. Od rozlehlých prázdných Geghamských hor, přes zelený Dilidžan či průzračné vody jezera Sevan, až po prudké hory v provincii Sjunik. A k tomu všemu klášter, kostel či jiné stopy historie skoro na každém kroku. Ať už si člověk zvolí přechod celé TCT nebo jenom týdenní výlet do některé konkrétní oblasti, litovat určitě nebude.

 

Mapa závěrečného úseku ZDE

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Transcaucasian Trail (TCT) - Arménie
  • Celková délka
    827 km
  • Doba
    25 - 40 dní
  • Začátek
    Město Meghri
  • Konec
    Jezero Arpi
  • Nejvyšší bod
    Azhdahak 3597 m n. m.
  • Nejnižší bod
    Meghri 697 m n.m.
  • Převýšení
    27 333 m nahoru; 25 992 m dolů
Více o treku