Po dvou průvodcích týkajících se výběru nepromokavé bundy a spacáku je na čase říci si něco o střední vrstvě. Střední vrstvou rozumíme oblečení, které se v tzv. systému vrstvení nachází uprostřed. Z nejčastějšího systému tří vrstev, kdy základní vrstvu tvoří merinové nebo syntetické triko a vnější vrstvu tvoří nepromokavá bunda nebo bunda proti větru, je střední vrstva tou druhou od těla, přičemž plní dva základní úkoly. Tím prvním je převod potu odvedeného základní vrstvou dále do vnější vrstvy, tím druhým je tepelná izolace. Název střední vrstva nutně neznamená, že zmíněné oblečení musí být přikryté nějakou další vrstvou. V závislosti na vnějších podmínkách může být, a často i bývá, střední vrstva klidně i tou vnější. Nicméně v rámci výše zmíněného rozdělení do tří vrstev (základní, střední a vnější) nazýváme oblečení v tomto článku střední vrstvou.

V sortimentu NALEHKO reprezentují střední vrstvu fleecové mikiny, péřové bundy a bundy se syntetickou izolací. Jelikož mají všechny odlišné vlastnosti a každá dominuje v jiných podmínkách, rádi bychom v tomto průvodci představili jednotlivé typy středních vrstev, sepsali jejich výhody a nevýhody a ukázali jejich nejlepší využití v různých teplotních podmínkách a při různých zátěžových intenzitách.

Střední vrstva – Fleece

Asi nejznámějším a nejprodávanějším typem střední vrstvy jsou fleecové mikiny. Fleece je tkanina z polyesteru a jako materiál se objevuje na konci 70. let 20. století. V době svého vzniku představuje náhražku vlny, kterou nakonec určitými vlastnostmi i překonává. V dnešní době najdeme fleece ve spoustě věcí od plenek přes přikrývky až po oblečení. Nás však budou nejvíce zajímají fleecové mikiny a jejich použití jako střední vrstvy.

Střední vrstva žlutá, lehká fleece mikina Rab Nexus.
Rab Nexus – Foto: Honza Navrátil

U všech středních vrstev se setkáme s různou gramáží izolace. Čím větší gramáž, tím více izoluje. Bunda naplněná 240 gramy peří nás zahřeje víc než bunda naplněná pouze 80 gramy peří. Stejně tak je to i s fleecem. Čím větší gramáž fleecu v sobě mikina má, tím více izoluje. Logicky jde však se stoupající gramáží ruku v ruce klesající prodyšnost.

Např. středně těžká fleecová mikina není nejlepší volbou pro jarní běhání ve vysokých tepových frekvencích. Budeme se do ní neskutečně potit. Při výběru střední vrstvy tedy myslíme i na naší primární aktivitu.

Střední vrstva modrá, lehká mikina Rab FIlament na horách při sundávání skialpových pásů.
Střední vrstva Rab Filament

Výhody fleecu

Jaké jsou výhody fleecu? Mikina je jednoduchá na údržbu, dlouho vydrží a není problém ji lehce opravit. Špinavou fleecovou mikinu dáte do pračky, vyperete na 30°C a je hotovo. Nemusíte s procesem praní trávit hodiny jako např. u péřové bundy. Zároveň rychle schne, takže po vyndání z pračky je rychle suchý a tuto vlastnost nejednou oceníte i v terénu. V terénu určitě oceníte i snadnou údržbu při poškození. Když se udělá v fleecové mikině díra, jednoduše ji zašijete, pokud je to vůbec nutné, a pokračujete dál. S dírou v péřové bundě se to má přeci jenom trochu jinak.

Materiál je pohodlný na dotek, je maximálně strečový a je celkově všestranný. Kromě outdoorových aktivit ho v pohodě využijete i v běžném civilním životě (v práci, doma, ve městě, v hospodě…). A nebudete při tom cílem zvídavých pohledů, jako když se např. v pražské zimě dostavíte do oblíbené restaurace v křiklavě žluté kilové expediční péřovce určené k výstupu na osmitisícovky nebo přechodu Antarktidy. Poslední a dost výraznou výhodou fleecu je jeho cena. Je ze všech středních vrstev nejlevnější. Zatímco lehká péřovka od Rabu bude stát k pěti tisícům, lehkou fleecovou mikinu od Rabu seženete za cenu kolem dvou tisíc.

Nevýhody fleecu

Po výhodách je na čase podívat se i na pár nevýhod, které fleece také má. V porovnání hmotnosti, výkonu a velikost po sbalení nebude fleece dosahovat tak dobrých výsledků jako péřové izolace a se syntetickými na tom bude podobně. Mikina z fleecu, která má pořádně zahřát, bude celkem těžká a po sbalení objemná. V případě, kdy hledáme co nejvýkonnější izolaci v co nejmenším balíčku a s co nejnižší hmotností, bude peří vždy nepřekonatelné. Stejně tak má fleece i nevýhodu v jeho slabší odolnosti proti nepříznivému počasí. Zatímco syntetická a péřová izolace budou zabalené do nějaké tkaniny, která bude více či méně odolná proti větru či vodě, fleece ničím takovým nedisponuje. Lehce profoukne a rychle provlhne, a proto je potřeba počítat s nutností jej při nepříznivém počasí přikrýt nějakou vnější vrstvou. Tou bude v případě deště nepromokavá bunda, v případě pouhého větru neprofuk bez membrány.

Použití fleecu

Výhody a nevýhody jsme si tedy vypsali a volba kdy, za jakých podmínek a jestli vůbec má fleece smysl, bude čistě individuální. V NALEHKO můžeme dát pouze pár tipů, kdy a při jakých činnostech používáme fleece my. Nejvíce se nám osvědčil jako aktivní izolace (tzn. izolace při pohybu), obzvláště při aktivitách o vysoké zátěži.

Střední vrstva z fleecu je ideální ve chvíli, kdy víme, že budeme mít střední vrstvu neustále na sobě. Budeme se do ní více či méně pořád potit, vystavovat jí špíně, prachu či nebezpečí roztrhnutí a propálení. V takové chvíli je fleece, hlavně díky své jednoduchosti na údržbu, tou nejlepší volbou.

V nabídce Nalehko máme lehké fleecové mikiny jako je Rab Filament, Rab Nexus nebo Alpha Flash se zázračnou izolací Polartec Alpha. Případně novinku Rab Syncrino Light, které v sobě kombinuje to nejlepší ze světa přírodních a syntetických materiálů

Z těžších ale o to teplejších kousků poté nabídneme Rab Geon a Rab Superflux.

Jak jsme již zmínili, bude fleece nejlepší jako aktivní izolace. Pokud potřebujeme pasivní izolaci (izolace pro chvíle, kdy se nehýbeme) nebo jste extra náchylní vůči chladu a zimě, je lepší volba spíše střední vrstva ze syntetické izolace nebo peří.

Střední vrstva – syntetická izolace

Střední vrstvy ze syntetické izolace připomínají svojí konstrukcí více péřové bundy než fleecové mikiny. Skládají se z vnější a vnitřní tkaniny, mezi které je vložena samotná izolace. Různé typy bund využívají různou konstrukci (rozdělení do komor, prošívaná tkanina, pásy izolace vcelku bez nutnosti prošívání tkaniny…) a zároveň různou gramáž izolace. I zde bude platit, že čím větší gramáž, tím více bude bunda izolovat. Syntetickou izolaci si můžeme představit jako vatu, která na sebe naváže teplý vzduch vycházející od těla. Jde vlastně o takové umělé peří a podle toho můžeme definovat i její výhody a nevýhody.

NALEHKO Alpha Aspiring

V poměru hmotnost/výkon bude syntetická izolace lepší než fleece, ale horší než peří, které je v daném poměru nejlepší. Stejného výsledku dosáhneme i při porovnání velikosti po sbalení. Při srovnatelném výkonu střední vrstvy nejvíce objemu zabírá sbalená fleecová mikina, o něco menší bude syntetická izolace a nejmenší bude péřová bunda.

Lehká, zelená střední vrstva Rab Xenair light.
Rab Xenair Light

Výhody syntetických izolací

Nezpochybnitelnou výhodou syntetické izolace oproti fleecu je jeho lepší odolnost před vnějšími vlivy počasí. Jelikož je samotná izolace vždy přikryta vnější a vnitřní tkaninou, může lépe plnit svoji izolační funkci. Vnější tkanina zabrání snadnému průniku větru a velmi často bývá ošetřena i povrchovou DWR úpravou, takže zvládá i ochranu před drobným deštěm a vlhkostí. Proto mohou bundy ze syntetické izolace sloužit jako samostatná vnější vrstva v mnohem širším rozpětí počasí než fleecové mikiny nebo péřové bundy. Zatímco fleecová mikina profoukne a péřovou budu je nutno chránit před deštěm, syntetické izolaci tohle vše prakticky nevadí.

Střední vrstva dámská červená bunda Rab Kaon. Jedna z nejlehčích péřových bund na trhu,
Rab Kaon

To nás dostává k další výhodě syntetické izolace v porovnání s peřím a tou je lepší odolnost proti vlhkosti. Platí to stejně jako u spacáků. Syntetická izolace na rozdíl od peří izoluje i když je mokrá a zároveň rychle schne. Těmito vlastnostmi se přibližuje fleecu, stejně jako menšími nároky na údržbu. Do syntetické izolace se můžete potit jak chcete a můžete ji zašpinit sebevíc, stále si udrží celkem dobré izolační vlastnosti. Spolu s fleecem může sloužit jako aktivní izolace při pohybu, zároveň ale obstojí i jako pasivní izolace. Tahle všestrannost je tou nejideálnější vlastností bund ze syntetické izolace a není náhodou, že nejeden zkušený thru-hiker používá na dlouhých přechodech právě takové bundy.

Střední vrstva červená bunda Rab VR ALpine light při přechodu horského hřebene,
Rab VR Alpine light

Nevýhody syntetických izolací

Syntetická izolace se zdá mít samé výhody a prakticky žádné nevýhody a skoro tomu tak je. Oproti fleecu je dražší a cenově se přibližuje více k péřovým bundám, v porovnání s nimi je však zase levnější. Druhou nevýhodou je v dlouhodobém horizontu nižší výdrž syntetického vlákna než peří. Umělé vlákno opakovaným používáním ztrácí své izolační schopnosti. Hodí se však poznamenat, že jde o srovnání v dlouhodobém horizontu let, nikoliv jednoho dlouhého treku.

Dámská střední vrstva Rab Xenair Insulated při zimním lezení.
Rab Xenair Insulated

V České republice bundy ze syntetické izolace zatím nejsou tak oblíbené, což je často dáno jasnou preferencí peří. Peří má samozřejmě při různých aktivitách své místo, nicméně nejednou si uživatelé stěžují, že jim při výšlapu do ostrého stoupání bylo v péřovce horko a zpotili se do ní nebo že péřovka nehřeje když promokne při podzimním nošení ve městě. To vše je pravda, ale chyba zde není na straně bundy. Právě v podobných případech je mnohem lepší vzít syntetickou izolaci, která se více hodí pro použití ve vlhku nebo jako aktivní izolace.

Střední vrstva bunda Rab Cirrus Flex 2.0 v přírodě.
Rab Cirrus Flex 2.0

Syntetické izolační bundy v Nalehko

V naší nabídce syntetických izolačních bunda je nejlehčím kouskem bunda přímo z naší produkce NALEHKO. Však taky vznikla jako vzor, jak by podle nás měla vypadat ultralehká, prodyšná, hřejivá a větruodlolná izolační bunda. Bundu NALEHKO Alpha Aspiring šijeme ze špičkových materiálů Pertex Quantum Air + Polartec Alpha a při vývoji jsme opět promítli naše zkušenosti z tisíců kilometrů na trailu s batohem na zádech. Tenhkle skvost je určený pro aktivní pohyb v chladnějších podmínkách, ale zároveň skvěle poslouží i jako klasická izolačka v mírnějších podmínkách.

Bunda NALEHKO Alpha Aspiring na túře v zasněženém lese.
Bunda NALEHKO Alpha Aspiring

Z hlediska váhy je hned v závěsu Rab Xenair Light. Lehká a skvěle sbalitelná bunda se “zónově” rozmístěnou izolací pro co nejlepší termoregulaci při horských aktivitách ve vysoké intenzitě. V o něco těžším provedení nabídneme i dámskou variantu Rab Xenair Insulated jacket (případně teplejší Rab Xenair Alpine Insulated jacket).

Další kousek pro zimní intenzivní aktivity je bunda Rab VR Alpine Light s technologií vapour rise vyvinutou speciálně Rabem. Lehká, dobře sbalitelná, prodyšná, s veškerými prvky, které jsou u bundy potřeba, vhodná při širokém spektru aerobních zimních aktivit. Jedná se o odlehčený model legendární bundy Rab VR Summit. Dostupná také v dámské variantě pro všechny nadšené horalkyně dámská bunda Rab VR ALpine Light (Rab VR Summit).

O něco těžším kouskem je bunda Rab Cirrus Flex Hoody 2.0, která je díky odlehčeným panelům na bocích stále ještě vhodná jako aktivní izolace. Určitý přechod mezi syntetikou a peřím, představuje bunda Rab Kaon, která používá jak syntetickou, tak péřovou izolaci. Na namáhaných místech jako jsou ramena, zápěstí či spodní lem bundy je využitá méně náročná syntetická izolace, na zbylých místech je použité výkonnější peří. Mix syntetiky a peří se snaží zkombinovat to nejlepší z obou izolací a jako střední vrstva pro aktivity o vyšší zátěži slouží Rab Kaon perfektně.

Peří

Bundy, které využívají jako izolaci peří, nám zůstaly na závěr. Na různé výhody a nevýhody peří jsme již narazili při srovnávání v předchozích odstavcích, takže každý už může mít určitou představu. Teď přišel čas se na peří podívat detailněji. I u peří je důležitá gramáž izolace (čím větší množství peří, tím více bunda izoluje), nicméně do hry zde významně vstupuje i kvalita peří vyjádřená tzv. plnivostí. Plnivost peří je údaj udávaný v jednotkách cuin a pro zjednodušení si řekněme, že čím vyšší hodnoty plnivosti peří dosahuje, tím je kvalitnější a tím lépe bude izolovat. U péřových bund je tak dobré zajímat se nejen o celkovou hmotnost náplně, ale také o její kvalitu. Více informací o plnivosti peří uvádíme v NALEHKO průvodci – jak vybrat spacák.

Střední vrstva žlutá péřová bunda Rab Microlight Alpine v horách
Střední vrstva Rab Microlight Alpine

Výhody péřové izolace

Péřová izolace má ze všech tří zmíněných tipů absolutně nejlepší poměr mezi hmotností a výkonem. Pokud je hlavním kritériem co nejmenší hmotnost bundy a zároveň potřeba o co nejvýkonnější izolant, je péřová bunda jasnou volbou. Z výše uvedeného vyplývá pro peří i co nejmenší velikost po sbalení. Péřové bundy jsou zároveň příjemné na dotek a dokáží dodat velmi rychle pocit tepla. Proto jsou nejlepší do extrémního mrazu nebo pro někoho, kdo špatně snáší nízké teploty a potřebuje ihned co nejvíc tepla. Peří má také nejdelší výdrž, ale pouze za předpokladu, že se správně udržuje.

Střední vrstva bunda Rab Microlight při lezení.
Rab Microlight

Nevýhody péřových izolací

A zde se již dostáváme k určitým nevýhodám péřové izolace. Peří je náročnější na údržbu. Vadí mu špína i pot, které snižují jeho izolační schopnosti a je nejvíce náchylné k vlhkosti. Do peří tak není úplně ideální se potit a stejně tak vyžaduje větší opatrnost při používání. Oprava roztržené péřové bundy je značně problematičtější, než roztržené fleecové mikiny. Praní péřových produktů samozřejmě je možné, ale vyžaduje více času a práce a např. hydrofobně upravené peří vyžaduje i speciální postup a přípravky. Kdo by si chtěl doma vyprat péřovou bundu sám, může se inspirovat stručným návodem v sekci Časté dotazy. U produktů zakoupených v NALEHKO můžeme zajistit i profesionální čištění.

Střední vrstva péřová bunda Rab Electron Pro v horách
Rab Electron Pro

Největší nevýhodou peří je jeho náchylnost k vlhkosti. Když je peří skrz naskrz mokré, neizoluje vůbec. Proto je potřeba je chránit hlavně před promočením. V batohu to znamená mít jej v nepromokavých obalech, při dešti nebo těžkém mokrém sněhu to znamená, přikrýt peří nepromokavou bundou. Rab a Criterion sice již ve svých bundách používají hydrofobně upravené peří, které izoluje, i když je mokré (o hydrofobní úpravě více v NALEHKO průvodce – jak vybrat spacák), nicméně základní pravidlo zůstává stejné. Péřová izolace nesmí navlhnout.

Z výše uvedeného vyplývá, že peří je prémiovou izolací. Nejlepší jako pasivní izolace, do velmi nízkých teplot a všude tam, kde je potřeba ten nejlepší výkon. Z hlediska všestranného použití a pro každodenní nošení je peří přeci jenom trochu křehký a citlivý materiál.

Jako položka bude péřová bunda nejdražší ze všech tří typů střední vrstvy. Její vysoká cena se však při správném používání vyváží dlouhou výdrží. Z hlediska dlouhodobého horizontu tudíž není cena péřových produktů až tak extrémní.

Střední vrstva Rab Microlight - trvalá udržitelnost a ekologie.
Rab Microlight

Péřové bundy v Nalehko

V sortimentu NALEHKO nabízíme hlavně lehké péřovky s extra výkonným peřím jako je 100% recyklovaný Microlight Alpine (dámská verze), Criterion Activity Hydro Ultralight Jacket nebo fenomenální ultralight Rab Zero G s prémiovým peřím s plnivostí 1 000 cuin. Dále extrémně lehký Rab Kaon, který jsme zmínili už v kategorii syntetických izolací a který představuje určitý most mezi peřím a syntetikou.

Jako zajímavou alternativou pro dámy se poté jeví model Rab Cubit Stretch Down Hoody (dostupný i ve verzi Parka). Špičková péřová bunda téměř civilního vzhledu, využivající unikátní technologie Pertex®Quantum® 3DWeave. Nezklame ani při té nejnáročnější horské tůře a zároveň díky zajímavému designu si jí dámy oblíbily i jako bundu na běžné denné nošení, nebo např. na sjezdové lyžování.

Rab_Womens_Cubit_Stretch_Down_Hoody_DarkButternut
Dámská péřová bunda Rab Cubit Stretch Down Hoody

Těmi nejvýkonnějšími kusy, které zvládnou i více vlhkosti, jsou pak oblíbené Rab Electron Pro (dámská varianta) a Rab Neutrino Pro (dámská varianta).

Střední vrstva péřová bunda Rab Neutrino Pro při jištění spolulezce.
Rab Neutrino Pro

A jsme na konci. Díky za pozornost! 🙂 A kdybys přecijen potřeboval/a s výběrem pomoci, neváhej se na nás obrátit ať už mailem info@nalehko.com, nebo třeba na našem facebooku.

Původně jsem chtěl napsat dlouhý a detailní článek o přechodu Jiráskovy cesty se spoustou krásných fotek a množstvím zajímavých informací. Jiráskova cesta je totiž podle mě svojí polohou mezi Broumovem a Litomyšlí a délkou kolem 160 km jednou z nejzajímavějších dálkových tras v České republice a podrobný popis měst, kulturních památek či přírodních a historických zajímavostí s ní spojených si určitě zaslouží. Nicméně tři dny deště, mlhy a mokra, během kterých jsme jednoho červnového víkendu Jiráskovu cestu prošli, měly za následek jen nepatrné množství fotek (o těch krásných ani nemluvě) a i nálada na průzkum zajímavostí nedosahovala zrovna závratných výšin. Stezku jsme sice prošli celou, ale díky nepřízni počasí nemohlo být o nějakém výrazném užívání ani slova. Výsledkem je tak spíše tip na další dálkovou trasu v České republice než detailní průvodce, případně tip na výlet pro někoho, kdo by Jiráskovu cestu neznal.

Hřebenovka Orlických hor byla s Aloisem Jiráskem spojena roku 1921, kdy byl na počest spisovatele pojmenován tehdy vyznačený úsek z Police nad Metují do Jablonného nad Orlicí. Po druhé světové válce došlo k prodloužení cesty do dalších míst, kde velikán české literatury působil. Do Broumova, kam chodil na gymnázium, a do Litomyšle, kde působil jako učitel dějepisu. V dnešní podobě se tak cesta táhne v délce přibližně 160 km mezi Broumovem a Litomyšlí a při tom nabízí řadu přírodních krás a kulturně historických zajímavostí.

Z přírodních krás stojí určitě za zmínku sklaní útvary v Broumovských stěnách, podhůří a hlavní hřeben Orlických hor, masiv Suchého vrchu či Třebovské stěny a Kozlov v okolí České Třebové. Z historických zajímavostí jsou to města spojená s Jiráskovým působením či systém československého předválečného opevnění ze 30. let 20. století, kterým jsou Orlické hory doslova protkány. Právě kombinace rozmanité přírody, bohaté historie a poznávání méně známých turistických destinací je tím, co dělá Jiráskovu cestu tak zajímavou.

Jiráskova cesta Broumov

Naše putování zahajujeme v Broumově v pátek ráno a stejně jako při výletu po Zlaté stezce Českého ráje plánujeme jít stylem spaní na chatách s minimální výbavou. Znamená to tedy batoh Inov-8 Adventure Lite 15, ve kterém mám nepromokavou bundu Rab Phantom Pull-On (tu mám však po většinu výletu na sobě), čelovku Fenix HR51R Ruby, pro případ že bychom docházeli za tmy, náhradní triko, kraťasy a ponožky na těch pár hodin pobytu na chatách, litr vody a klasicky pár margotek, jesenku, gumové medvídky a slané arašídy. Snídaně, obědy, večeře a dokoupení zásob zvládneme ve městech a na chatách, takže i můj 15ti litrový batoh je na celý výlet zbytečně velký. Kolega zvládá celou akci s běžeckou vestou.

Po celonočním dešti alespoň ráno neprší, nicméně nízké šedé mraky nad Broumovskými stěnami jsou jasným ukazatelem, abychom si naplno užívali počasí bez deště dokud to jenom jde. Po celkem prudkém výšlapu do stěn se na chvíli zastavujeme u kaple Panny Marie Sněžné a chaty Hvězda, která je ale před devátou ranní stále ještě zavřená. Broumovské stěny jsou nádherným místem, avšak Jiráskova cesta jimi pouze rychle prolétne, takže kdo by je chtěl poznat více, bude to chtít rozhodně delší výlet. Přes Polici a Bezděkov nad Metují se dostáváme do Hronova, Jiráskova rodiště.

Alois chodil tento úsek pravidelně, jelikož se sám často pěšky vracel na svátky z Broumova, kde studoval na gymnáziu, do rodného Hronova. Nutno poznamenat, že mladý Alois též  dokázal něco ujít, neboť celý úsek má přibližně 22 km a vede zábavným místy technickým terénem skalních stezek, lesních a polních cest i po zpevněných komunikacích. Jít celý úsek například v závějích zimy 1865 taky asi nebylo úplně zadarmo.

Z Hronova do Náchoda to zvládáme ještě v mírném dešti, ale v Náchodě se dává do deště prudkého, takže se na hodinu schováme do restaurace na oběd. Nicméně ani po hodině se na intenzitě deště nic nemění , a proto vyrážíme dál ve směru na Jiráskovu chatu a na Dobrošov. Původní plán, podívat se na první z několika dělostřeleckých tvrzí na Jiráskově cestě, bere kvůli mlze a minimální viditelnosti za své, a tak pokračujeme dál k Peklu u Nového Města nad Metují. Odtud vede cesta většinou po zpevněné cyklostezce údolím Olešenky. Nijak velká zábava to není, ale aspoň se dá jít trochu rychleji.

Jakmile se vyhrabeme z údolí, dostává se nám na otevřených loukách za Novým hrádkem krásných mlžných rozhledů do okolní krajiny. Viditelnost přibližně 30 m je pouhým potvrzením ne zrovna příznivého počasí prvního dne, aspoň však neprší. Nejsvětlejší moment přichází až kousek před Olešnicí v Orlických horách, kde má otevřeno místní pivovar Agent. Hosté tu nejsou sice žádní, ale několik místních si nechává čepovat pivo do pet lahví. Následujeme jejich příkladu a na cestu si tak bereme půllitr čepovaného do ruky.

Jiráskova cesta pivovar Agent

Jiráskova cesta stoupání na Vrchmezí

Na energii z výborného piva zvládneme hravě výstup na hlavní hřeben Orlických hor na Vrchmezí odkud už je to jenom kousek na Šerlich a Masarykovu chatu, kde máme první den ubytování. Docházíme opět za deště. První den jsme z Jiráskovy cesty ukrojili 60 km a pokud jsme si mysleli, že bylo počasí špatné, druhý den nás měl vyvést z omylu.

 

Jiráskova  cesta na hřebeni Orlických hor

 

Celonoční bubnování deště do střechy Masarykovy chaty na ráno neslibovalo zrovna nádherné východy slunce a přesně tak se i stalo. Při příjemné teplotě 10°C vyrážíme před osmou ráno. Prší. Chvílemi drobněji, chvílemi silněji, ale vytrvale. Už teď můžeme prozradit, že déšť nakonec ustal v pět odpoledne a pokud se nám počasí prvního dne zdálo mizerné, museli jsme naše hodnocení po druhém dni přehodnotit. Jiráskova cesta na hřebenu Orliček tolik zábavy přeci jenom nepřináší. Většinou se jedná o asfaltovou cestu zpestřenou na Velké Deštné a Anenském vrchu rozhlednami, které ale za daných podmínek mlhy a deště nemají moc smysl.

Úsek mimo asfalt kolem Tetřevce, Homole a Kunštátské kaple je po několikadenních deštích pod vodou do té  míry, že boty skoro zůstávají v hlubokých kalužích vody a bahna, a tak je jediným světlým místem celého hřebene Orlických hor bufet na Pěticestí, kde si dáváme čaj s rumem. Pan provozní si posteskne, že tu za poslední tři dny, kdy pořád prší, neměl moc lidí a to ještě neví, že podobné počasí potrvá i dalších několik dní. Nám  naopak minimum lidí v horách spíše vyhovuje. Za slunečného počasí bychom tu takhle příjemně sami určitě nebyli. Za celou dobu potkáme na hřebeni jenom jednu větší skupinu odvážlivců mířící na Masarykovu chatu.

jiráskova cesta tvrz Hanička

Další lidé jsou vidět u tvrze Hanička a na další duše narážíme až uvnitř Orlické chaty nedaleko Zemské brány, kde si dáváme pořádný oběd. Pan hostinský dává rád pořádné porce, a tak před námi přistanou plné talíře svíčkové a moravských vrabců s osmi knedlíky doplněnými dvěma pivy a panákem rumu. Doplnění kalorií je super, ale návrat do deště je slabší. Maličká naděje, že by třeba mohlo přestat pršet se rozplyne, jakmile vylezeme ze dveří chaty ven. K dešti se přidal i vítr, a tak je asfaltový úsek kolem Českých Petrovic a Mladkova ještě zábavnější. Do lesů se zpět schováme až v okolí Suchého vrchu, kde míjíme další dělostřeleckou tvrz Bouda a po chvíli dorážíme až na samotný Suchý Vrch. Výhledy z rozhledny opět vynecháváme, přestože již po celém dni přestalo pršet. Mlha nicméně stále nemizí.

Ze Suchého vrchu je to co by kamenem dohodil do Jablonného nad Orlicí, kde máme další ubytování. Náš příchod do Jablonného rozhodně nevypadá triumfálně. Nohy bolí, energie je málo a večer zvládám jenom večeři a pak rychle spát. Nicméně 60 km padlo i druhý den, a tak nás poslední den čeká jenom něco přes 40 km.

 

Závěr v okolí České Třebové a Litomyšle

 

Třetí den zahajujeme v dešti, naštěstí jenom drobném dešti. Orlické hory jsme již opustili a dnes nás čeká trochu jiný charakter krajiny Podorlické a Svitavské pahorkatiny převážně na sever od Lanškrouna a kolem České Třebové. Kousek za Jablonným mezi Bystříčkem a Kalhotami je potřeba zvládnout dvoukilometrový úsek po asfaltu, ale pak již Jiráskova cesta přejde na příjemné polní a lesní cesty. Na poutním místě Mariánská Hora si dáváme krátkou přestávku, po níž pokračujeme k Třebovským stěnám. Pršet již přestalo, ale potoky vody a hluboké kaluže prakticky na všech cestách potvrzují prohlášení hydrologů, že půda je nasycená.

Výšlap na Třebovské stěny je kvůli popadaným stromům místy pomalejší, ale po zdolání hrany stěn už následuje pouze pohodlný seběh do České Třebové. Zde si dáváme oběd a místního Kohouta jedenáctku v pivovaru Faltus a pokračujeme na dominantu nad Českou Třebovou, Kozlovský kopec. Zdejší rozhlednu vynecháváme ze stejného důvodu, jako jsme vynechali všechny rozhledny na Jiráskově cestě. Pršet sice přestalo, ale mlha je nad 500 m nadmořské výšky prakticky všude. Rovnou tak pokračujeme do Litomyšle, kdy si při seběhu do vsi Strakov užíváme to, co jsme si užívali po většinu celého výletu. Potoky vody a hluboké kaluže. Litomyšl nás nakonec přivítá šedou těžkou oblohou, ale bez deště, mlhy nebo větru, takže je tady vlastně docela hezky. Na zdejším náměstí si vyfotíme začátek červené turistické trasy, který by se dal chápat jako konec celé Jiráskovy cesty a upalujeme na nádraží, odkud nám jede vlak na Prahu.

Jiráskova cesta

Všehovšudy jsme nakonec za tři dny urazili 165 km a i přes mizerné počasí, které nám panovalo, bych Jiráskovu cestu každému doporučil. Stále ji považuji za jednu z nejlepších dálkovek u nás díky její rozmanité krajině, zajímavé historii a spojení s osobností Aloise Jiráska. Výlet by byl určitě lepší za svítícího sluníčka a modré oblohy, nicméně i déšť a mlha k dálkovým pochodům patří. Na Jiráskově cestě jsme tak aspoň mohli okusit tu méně fotogenickou a na motivaci trochu náročnější část dálkových pochodů a nutno uznat, že měla taky něco do sebe.

Míra

Prodloužené víkendy na začátku května byly ideální příležitostí k poznávání dalších koutů České republiky. Zatímco při výletech v Českém ráji a mezi Blaníkem a Řípem jsem se držel již předem daných tras, tentokrát jsem se rozhodl pro výlet jenom tak. Bez předem dané vzdálenosti a s vlastní trasou podle toho, jak se mi bude chtít. Hlavním cílem bylo poznat nějakou oblast České republiky, kterou až tak neznám. Volba padla tentokrát na Prácheňsko, respektive jeho část mezi Pískem a Prachaticemi, a nebyla to volba náhodná. Kamarád má v Dubenci u Vodňan chalupu a Vodňansko má proběhané křížem krážem. Může mi tak na výletu dělat průvodce, ukázat celou oblast a vypíchnout nějaká zajímavá místa.

Kdo by snad tápal při umístění Prácheňska na mapu ČR, tak jako já před několika týdny, jedná se o oblast vymezenou okresy Písek a Strakonice a okrajově okresy Prachatice, Klatovy a Příbram. Prácheňsko bylo již od 13. století důležitou správní jednotkou českých zemí a pozici kraje si udrželo až do krajské reformy v polovině 19. století. Název je odvozen od hradu Prácheň u Horažďovic, který býval zpočátku správním centrem celé oblasti. Po většinu času však byl správním centrem Písek, a tak jsme si řekli, že náš výlet začneme právě v Písku.

Nejstarší kamenný most ČR - Písek

Od vlakového nádraží procházíme centrem až k nejstaršímu mostu České republiky a poté si dáváme rychlou snídani u pomníku padlých 11. píseckého pěšího pluku. Pomník zobrazující lva v souboji s hadem připomíná vojáky padlé v bitvách u Melegnana a Solferina. Tyto bitvy byly vybojovány v červnu 1859 mezi rakouskou a francouzsko-sardinskou armádou a na rakouské straně do nich významně zasáhl i zmíněný 11. písecký pěší pluk. Rakušané nakonec rozhodující střetnutí u Solferina prohráli, díky čemuž tak prohráli i celou druhou italskou válku za nezávislost. Vítězství v této válce bylo jedním z důležitých kroků při sjednocení Itálie a vyhlášení Italského království roku 1861.

Většina bude vědět, ale pro zajímavost se hodí uvést, že na základě děsivých zkušeností z ošetřování raněných z bitvy u Solferina se rozhodl obchodník Henri Dunant založit organizaci na pomoc zraněným vojákům, která vznikla roku 1863 jako Mezinárodní hnutí Červeného kříže.

Pomník padlým 11. pěšího píseckého pěšího pluku - Písek

Po snídani pokračujeme od pomníku padlých ven z města do zdejších hor – Píseckých hor. Označení hory se zde, stejně jako u Železných hor, nevztahuje na typ georeliéfu, nýbrž popisuje hornickou činnost. Označení hory se totiž v minulosti používalo pro místa, kde docházelo k těžbě a v Píseckých horách se jednalo hlavně o těžbu zlata a stříbra. Hory to sice nejsou,  ale stejně dosahují výšek  přes 600 m n. m. takže o rovině taky zrovna nemůže být řeč. Po krátkém stoupání se dostáváme k první dominantě Píseckých hor, rozhledně Jarník. Z věže vystavěné roku 1997 jsou krásné rozhledy nejenom na blízký Písek, ale i na vzdálenější hřebeny Šumavy a Blanského lesa. Jarník je nazvaná podle toho, že nad ní při jarní rovnodennosti vychází slunce.

Rozhledna Jarník nad Pískem

Od Jarníku se celý hřeben Píseckých hor táhne na jihovýchod v délce přibližně 20 km a tímto směrem se po červené značce také vydáváme. Stezka se vine nenáročným terénem smíšených lesů a cestou míjí i několik rybníků, z nichž nejvíce se nám líbí rybník Němec s pěkným ostrůvkem uprostřed. Celé Písecké hory jsou pro milovníky turistiky, běhání i cyklistiky parádním hřištěm za barákem a se spoustou značených i neznačených cest nabízejí prostor pro nekonečné užívání přírody. Píseckým je tak určitě co závidět.

Písecké hory z rozhledny Jarník

Po červené se nakonec dostáváme do Albrechtic nad Vltavou, kde si chceme prohlédnout zdejší zajímavost, kapličkový hřbitov u kostela sv. Petra a Pavla. Jedná se o hřbitov, u něhož hřbitovní zeď tvoří množství pomníčků ve tvaru půlkruhové arkády nesené dvěma sloupy. Všechny pomníčky jsou ještě zdobené figurální malbou patrona zemřelého. Původ této památky spadá do roku 1841, kdy nechal místní rychtář spolu s farářem vystavět první tři kapličky a do pěti let byl celý hřbitov obehnán množstvím pomníčků. Podobných památek v České republice moc nebude, takže se při návštěvě Píseckých hor určitě vyplatí udělat zacházku až do Albrechtic nad Vltavou.

Z Albrechtic pokračujeme na druhý nejvyšší vrchol Píseckých hor – Vysoký Kamýk. Stoupání není nikterak prudké  a před poledním sluncem nás k tomu schovávají sytě zelené lesy. Slunce se do nás opře jenom na jednom místě, kde je les zrovna vykácený. Kůrovec zaúřadoval i zde a právě na západ od Albrechtic nad Vltavou zasáhl Písecké hory, zdá se, nejvíc. Po krátkém výstupu se dostáváme na vrchol Vysokého Kamýku. Zdejší rozhledna je naštěstí otevřená, a tak si za pár korun vstupného můžeme opět užít rozhledy na Šumavu, Novohradské hory nebo blízký Temelín. Kromě výhledů si užíváme i jedno pivo. Pan pokladní totiž vedle vstupenek prodává i turistické známky, pohledy a nějaké to občerstvení.

Po půl hodině vyrážíme směrem na Tálín a opouštíme tím Písecké hory. V úseku mezi vesnicí Paseky a Tálínem to bereme po silnici, což se ukáže jako ne zrovna nejšťastnější volba. Cesta je nejspíš hodně oblíbená mezi motorkáři a každou minutu tak kolem nás projíždí nějaká motorka. Část motorkářů jede normálně, ale část jede celkem rychle a z chodců na silnici taky nejspíš nemají největší radost. Pokud se mezi Tálín a Paseky někdy dostanete, je lepší to určitě vzít o něco delší neznačenou polní cestou. Tu jsme ale původně přehlédli.

Tálín Prácheňsko

V Tálínu se nejvíce těšíme na zdejší rybník proslavený známou lidovou písničkou. Tálínský rybník je zvláštní tím, že má dvě hráze – jižní a západní. Po žluté turistické značce přicházíme k rybníku přes jižní hráz. Už zdáli je ale vidět, že rybník bude spíše zklamáním, protože je z velké části vypuštěný. Vody je nakonec více až v severní části rybníku u západní hráze, ale u jižní části je to jenom spíše taková kaluž. Zklamání z nedostatku vody alepoň vyvažuje příjemný stín statných dubů lemujících celou jižní hráz.

Selibov Prácheňsko

Pokračujeme tak dál do Selibova kolem zdejší Pohádkové kovárny. Bodlo by pivo, ale putujeme v časech koronakrize, takže věci jako otevřená hospoda či občerstvení zůstávají pouze planou nadějí. Na mapě dělá dnešní trasa celkem nelogickou zákrutu, kdy se dostává do jižní části Píseckých hor, aby se pak stočila na západ zpět směrem k Písku a pak pokračovala na jih na Bavorov. Důvod je prostý. Vedle Píseckých hor chceme první den ještě vidět Putim. Přesně tu Putim, kam dorazil Švejk při svém putování do Budějovic a kde byl ve filmovém zpracování zadržen na místní četnické stanici jako ruský špion. Dům, který při natáčení sloužil jako četnická stanice, stále ještě stojí stejně jako kamenný most, po kterém Švejk přicházel. Vedle něj teď stojí i Švejkova socha v životní velikosti.

Kdo by chtěl poznávání krajiny Švejkova putování spojit s trochou pohybu, je možné se zúčastnit i turistického pochodu Švejkova padesátka, který nabízí různě dlouhé trasy pro pěší i cyklisty mezi Pískem, Putimí a Protivínem. Tradiční květnová akce byla letos prozatím odložena na září, takže možnost zúčastnit se stále žije.

Putim není jenom o Švejkovi. Mají tu i pěkný kostel sv. Vavřince či hezkou stezku kolem Podkosteleckého rybníka a dál na Písek, ale my jsme přišli hlavně kvůli Švejkovi. Z Putimi pokračujeme po cyklostezce směrem na Heřmaň a konečně se také dostáváme k nějaké řece. Konkrétně řečeno k Blanici, kterou budeme ještě několikrát přecházet i v následujících dnech. Blanice u Putimi kdysi tvořila krásné meandry, které ale po regulaci koryta roku 1922 postupně zanikly. Část slepého ramene však byla roku 2007 obnovena, takže kdo by chtěl, může alespoň na krátkém úseku vidět podobu řeky v jejím původním korytu.

Blanice u Heřmaně

Po cyklostezce se dostáváme k železniční stanici Heřmaň, kde ukončujeme první den a trochu měníme celkový plán výletu. Původně jsme chtěli spát pod širákem, ale už u Putimi si uvědomujeme, že kamarádova chalupa v Dubenci je odtud ani ne půl hodiny vlakem. Proč si tedy nezajet na chalupu, dát si tam přestávku a zítra ráno se vrátit a pokračovat v cestě? Vidina piva na verandě a možnost bohatší večeře i snídaně nás celkem rychle přesvědčí o využití chalupy, a tak se z Heřmaně na noc přesouváme na chalupu, odkud se druhý den ráno vracíme zpět do Heřmaně.

 

Kdyby byl Bavorov…

 

Z vlaku vystupujeme ve čtvrt na osm, dáváme se po červené směrem na Humňany a poté po cyklostezce směrem na Skočice. Cestou míjíme řadu rybníků a v Albrechticích (jiné Albrechtice než ty s kapličkovým hřbitovem) u jednoho chvíli posedíme. Vyplatí se snad zmínit, že celá oblast, kterou procházíme – od Putimi, přes Vodňansko až po České Budějovice, je vedle Třeboňska další významnou rybníkářskou oblastí v jižních Čechách. Rovněž jak i pro Třeboňsko platí, že rybníky se zde nezakládaly jenom kvůli chovu ryb, ale také pro zavlažování zdejší méně úrodné a suché krajiny.

Prácheňsko Humňany

Z Albrechtic pokračujeme do Skočic, kde si dáváme v místní večerce jedno protivínské. Vedle občerstvení si též prohlížíme osmiboký kostel Navštívení Panny Marie, který je už od 17. století ve zdejším kraji oblíbeným poutním místem.

Ze Skočic začíná cesta stoupat a konečně se dostává do lesů. Vystupujeme totiž na jeden z dominantních kopců oblasti – vrchol Hrad. Poblíž jeho vrcholu bývalo hradiště Skočický hrad a zároveň má být u vrcholu vyhlídka. Z té až tak dechberoucí rozhledy nejsou, takže se bez větší zastávky vydáváme dolů k hlavní silnici od Vodňan.

Vyhlídka Hrad Skočice Prácheňsko

Tu překračujeme ve vsi Pražák, na jejímž konci děláme zastávku u zdejšího židovského hřbitova. Ten byl založen roku 1839 a do dnešních dnů se zde dochovalo přibližně 150 náhrobků. V současnosti je chráněn jako kulturní památka ČR a pokud se sem dostanete, můžete si dát přestávku hned vedle u turistického přístřešku s výhledem na Vodňany.

Od hřbitova se stoupáním dostáváme opět do lesů a také do místních hor, konkrétně do Vodňanských Svobodných Hor. Vodňanské Svobodné Hory jsou krásnou malou osadou s podhorským charakterem nacházející se na úpatí Svobodné hory. Kolem Svobodné hory se nacházejí další dvě osady podobného jména, Libějovické a Bavorské Svobodné Hory, a i zde odkazuje název hory na důlní činnost, konkrétně na těžbu zlata, která zde v minulosti probíhala.

Se zlatem v této oblasti je spojená i událost z roku 1927 tzv. Křepická zlatá horečka. Při opravě cesty v blízkých Křepicích nalezl vodňanský listonoš při roztloukání štěrku náhodou několik zlatých plíšků. Jakmile se o nálezu rozkřiklo, proudily ke Křepicím po několik dní davy lidí. Ve snaze rychle zbohatnout všichni tehdy u cesty prohledávali hromady šterku a kamení. Pár dalších plíšku sice bylo nalezeno, ale po několika dnech už po dalším zlatu nebylo ani památky. Zlatá horečka tak netrvala dlouho, ale odhaduje se, že při ní mohlo být nalezeno něco kolem 2 kg zlata.

Z osady pokračujeme na vrchol samotné Svobodné hory, kde se od října 2019 nachází nová rozhledna Haniperk. Její název odkazuje na místní pojmenování Svobodné hory, což má prý být zkomolenina z výrazu Hanni Berg, Hanina Hora, podle jména Schwarzenberské kněžny. Vstup na rozhlednu je zdarma a nabídne rozhledy do Bavorovské vrchoviny, Českobudějovické pánve a na Šumavu. Za dva dny je to již třetí rozhledna a nutno uznat, že Prácheňsko, nebo spíše část Prácheňska, kterou procházíme, je jich plná.

Pohled z rozhledny Haniperk Prácheňsko

Rozhledna je očividně oblíbeným cílem turistů, protože zde potkáváme nejvíc lidí za celý dnešní den. Nijak dlouho se tedy nezdržujeme a po pár pohledech z vrcholu rozhledny klesáme do Bavorova. Ve městě proslaveném další známou lidovou písní si dáváme zmrzlinu a nakoukneme do jedné z nejvýznamnějších jihočeských gotických staveb – kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Pohled na Bavorov Prácheňsko

Z Bavorova pokračujeme po modré turistické značce ve směru na hrad Helfenburk. Což o to, krajina se hezky vlní, ale většina cesty jde po asfaltu a až na krátký úsek kolem vsi Útěšov s pěknými rozhledy zpět na Bavorov a Svobodnou horu nás až tak neohromuje. Po víc jak hodině se tak dostáváme k dalšímu oblíbenému turistickému cíli zdejší oblasti, hradu Helfenburk. Původně rožmberský hrad patří se svojí rozlohou 1,27 ha mezi největší zříceniny v České republice a jeho oblíbenost je vidět na množství návštěvníků, které tu potkáváme. Za drobné vstupné je možné si celý hrad projít a vylézt i na jednu z věží, která je upravena na rozhlednu. Vstup do zříceniny oželíme, ale jedním pivem u pokladny nepohrdneme.

Helfenburk je poslední větší zajímavostí dnešního dne. K cíli do Strunkovic nad Blanicí, odkud se opět vlakem stahujeme na chalupu, je to sice ještě 9 km, ale celou část absolvujeme na asfaltu, takže krás okolí si až tolik neužíváme. Za druhý den jsme nakonec ušli 40 km a na zítřek nám již zbývá jenom pár kilometrů do Prachatic.

 

Po stopách Mistra Jana Husa

 

Jestliže první dva dny bylo více méně horko a slunečno, třetí den je situace opačná. V noci přišly bouřky a i ráno je obloha stále ještě zatažená. Do Prachatic je to ze Strunkovic naštěstí pouze 15 km a po cestě se zdržujeme pouze v Husinci, rodišti Mistra Jana Husa. V krásném městečku schovaném mezi okolními kopci už je znát podhorský ráz.

Pohled na Husinec Prácheňsko

Jelikož nikam nespěcháme, dáváme si u náměstí jedno pivo z plechu a poté se přesuneme k rodnému domku Mistra Jana Husa. V domku se nachází muzeum s pěknou expozicí o životě a díle Mistra Jana Husa, je však samozřejmě zavřené. Ostatně jako skoro všechno během našeho výletu. Proto hned pokračujeme k řece Blanici, odkud míříme po Husinecké naučné stezce k nádrži Husinec. Stezka má delší i kratší variantu a spolu s návštěvou muzea je parádní možností na jednodenní výlet.

Cestou po stezce míjíme i Husovu skálu, u níž prý Mistr odpočíval během svých cest ze školy v Prachaticích. U skály i podle jiné pověsti předpověděl svůj konec v plamenech. Během jedné bouře zasáhl blesk blízký jalovec a ten se vzňal. Janova matka se v obavách o syna vypravila k cestě do Prachatic, kde jej našla u skály, jak zamyšleně hledí na hořící keř. Na otázku, proč Jan nespěchá domů, pouze odpověděl: „Vidíš, tak jako tento keř, tak já ohněm z tohoto světa sejdu.“

Ať už to bylo jakkoliv, krajina v okolí Husince je nádherná. Kopečky nahoru a dolů se spoustou neznačených cest, krásné údolí Blanice a střídající  se lesy s podhorskými loukami. Výlet sem se rozhodně vyplatí. Od nádrže Husinec, vybudované ve 30. letech 20. století, to máme již jenom přes kopec do Prachatic, kam dorážíme něco po poledni.

Prachatice jsou se svým krásným historickým centrem a s výbornou polohou na úpatí Libína dalším ideálním cílem pro výlety, nicméně jako výchozí bod pro nás budou sloužit až příště při průzkumu podhůří Šumavy. V tuto chvíli jsou pro nás konečnou. Začíná stejně pršet, a tak nezbývá, než se vydat na nádraží. 100 km Prácheňskem jsme prošli, část jeho krás poznali a shodneme se na jediném. Prácheňsko za návštěvu určitě stojí.

Míra

(mapa celého výletu ZDE)

Za první dva dny putování na Poutní cestě Blaník – Říp jsem urazil víc, jak polovinu délky celé cesty a ráno třetího dne mě zastihlo v chatové osadě Kersko. Většina nejspíš bude vědět, že Kersko je úzce spjaté s postavou Bohumila Hrabala. Ten zde měl chatu a děj povídek ve Slavnostech sněženek se odehrává právě v Kersku. Už včera jsem minul hřbitov u Hradištka, kde je hrob rodiny Hrabalových a dnes brzy ráno procházím samotnou chatovou osadou. U Josefského pramene zkouším místní minerální vodu a pak pokračuji k Hrabalově chatě. Na autobusové zastávce těsně před chatou je dřevěná socha dvou koček. Hrabal se staral o několik koček a ty na něho prý vždycky čekaly na zastávce, když přijížděl do Kerska.

Po stopách Bohumila Hrabala, ale i dalších zajímavostech zdejší oblasti, vede v Kersku naučná stezka, ideální trasa pro kratší výlet. Při něm bude oběd povinností v Hrabalově hájence, známé ze spousty scén ze Slavností sněženek. Z Kerska pokračuji po silnici, až se u přírodní rezervace Vrť dostávám konečně k Labi. Poutní cesta se k Labi přibližuje už u Sadské, ale až teď se dostávám přímo na břeh řeky. Po většině dne stráveném mezi poli je procházka podél řeky příjemnou změnou. Po břehu se bohužel nejde dlouho.

Pout cesta Blaník - Říp - břeh Labe

Ani ne po kilometru se poutní cesta opět stáčí do pole a po cyklostezce dochází až do Přerova nad Labem. Pro zájemce o historii zdejšího regionu nabízí Přerov nad Labem Polabské národopisné muzeum s vyobrazením života na polabské vesnici od poloviny 18. století až do první poloviny 20. století. Návštěvu pak můžete doplnit procházkou po přírodovědecké naučné stezce.

Část poutní cesty kopíruje naučnou stezku, ale u Labe se cesta odpojuje a míří na západ. Cesta podél řeky je příjemně odpočinková. Všude je klid a člověk brzy dopoledne potkává pouze rybáře a pár místních chatařů. Úsek kolem řeky z Přerova nad Labem je výrazně delší než první úsek a vede prakticky až do Čelákovic. Zde si dávám u nádraží k snídani sladké povidlové koláče, croissant, pivo a sladkou limonádu. Po včerejší ztrátě energie si dnes chci víc hlídat kalorie, a proto je musím doplňovat, kde to jen půjde.

Po přestávce překonávám po čelákovické lávce Labe a přes chatovou osadu Grado u původního toku Labe se vydávám do prvních lesů dnešního dne. Poutní cesta dělá nad Čelákovicemi opět mírnou zacházku, to aby se dostala ke kapli svatého Václava. Na fotkách vypadá kaple jako ideální místo k poklidnému rozjímání, ale když k ní dorazím, projíždí kolem v oblaku prachu dva náklaďáky, hned vedle něco kope bagr a to nemluvím o projíždějícím vlaku na trati Praha – Hradec Králové. Na to, že v 18. století byla kaple pouze malou částí rozsáhlého komplexu romantického parku, poustevny, letohrádku a velké kruhové zahrady se vzácnými druhy květin a ovocných stromů, to zde v současnosti vypadá přeci jenom trochu jinak.

Poutní cesta Blaník - Říp kaple sv. Václava

Přesto se však zacházka vyplatí, protože se alespoň na chvíli dostávám do císařských lesů západně od Lysé nad Labem. Ty tvořily až do 18. století jádro proslavené brandýské honitby. Pro zájemce je celá oblast popsána na informčních tabulích NS Údolím Labe, takže opět tip na jednodenní výlet. Přes lesy se víceméně pokračuje až do Staré Boleslavi a cestou mě asi nejvíce zaujme číslo autobusové linky u vodárny Káraný. Hned za vsí přecházím také další významnou řeku – Jizeru. Ta se nedaleko odtud vlévá do Labe a vedle Blanice, Sázavy a Labe je tak čtvrtou větší řekou, kterou během poutní cesty překonávám.

Po čtyřech kilometrech od Jizery se dostávám do centra Staré Boleslavi. Tedy do jednoho z center souměstí Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, které má mezi současnými obcemi ČR druhý nejdelší úřední název (první mezi městy). Stará Boleslav má v české historii klíčové místo, neboť právě zde byl zavražděn svatý Václav svým bratrem Boleslavem. Kromě toho je ve zdejším chrámu Nanebevzetí Panny Marie uschováno i Palladium země české, kovový reliéf zobrazující Madonu s dítětem. Díky mariánskému kultu a svatováclavské tradici představuje Stará Boleslav jedno z nejstarších poutních míst u nás. Není proto divu, že pátá etapa Poutní cesty Blaník – Říp končí právě zde. Množství památek a bohatá historie nejenom zde, ale i na druhém břehu Labe v Brandýse nad Labem si určitě žádá hlubší poznání.

Poutní cesta Blaník Říp zámek Lysá nad Labem

Ve Staré Boleslavi nakupuji zásoby a dávám si přestávku na zdejším Mariánském náměstí. Co mě překvapuje je neuvěřitelně hustá doprava v centru města, která trvá až do Brandýsa. Zachytit Staroboleslavskou bránu či baziliku sv. Václava bez aut je docela problém. Na to, jak jsem se kvůli doplnění zásob do města těšil, tak se kvůli hluku aut zase těším pryč. Doprava neutichá ani po cestě přes Labe do Brandýsa, takže jsem rád, když se můžu na chvíli schovat u zdejšího zámku. Renesanční zámek, který byl oblíbeným místem posledního českého krále nebo který byl vedle Lán zvažován jako alternativa letního sídla prezidenta, je v současnosti národní kulturní památkou a nesmí chybět na seznamu navštívených pamětihodností v souměstí Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Poutní cesta prochází záměrně přímo kolem zámku a pokračuje kolem brandýské katovny ven z města, kde se napojí na místní inline stezku podél Labe.

Stezka je to pěkná, jenom ten asfalt není pro chůzi to nejlepší. Na druhou stranu vyhovuje hromadám cyklistů a jezdcům na inline bruslích, pro které je stezka primárně určena. Kromě toho je podél stezky několik odpočívadel s venkovními posilovnami, takže i pěší tady mohou trochu tužit těla. Jako chodec jsem tu ale jediný. Tak vlastně vypadá celé Polabí. Vhodné hlavně pro cyklisty, kterých tu je požehnaně a kteří mohou na rovném a nenáročném terénu stihnout za den bez problémů desítky a desítky kilometrů. Až se sem budu někdy vracet, možná to celé pojmu spíš jako cyklovýlet.

Před Kostelcem nad Labem se poutní cesta na chvíli odděluje od řeky. V místě oddělení se shromažďuje podezřele hodně lidí a důvod je po chvíli jasný. Je tu otevřený stánek s pivem. Tentokrát si příležitost ujít nenechám a dávám si jednu točenou Holbu. Po oddělení od řeky jde poutní cesta chvíli lesíkem, aby nakonec prošla Kostelec nad Labem a vrátila se zpět k řece. Tady již však cesta nevede po asfaltu, ale po příjemných zpevněných pěšinách.

Poutní cesta Blaník Říp Neratovice

I přes příjemnou cestu mě začíná celkem dost bolet levý kotník. Bolest se ještě zvětší, když si na levou nohu těsně před Lobkovicemi špatně došlápnu a kotník trochu podvrtnu. Naštěstí to není do Neratovic daleko. Tam si můžu dát přestávku. Ještě před tím však v Lobkovicích procházím kolem kostelíku Nanebevzetí Panny Marie a starého lobkovického hřbitova, kde je pohřbený František Palacký. Ten velmi rád pobýval na místním zámku, který zdědila jeho manželka Terezie. Brána na hřbitov je bohužel zavřená, a tak dělám fotku hrobky Palackého rodiny pouze zvenku.

V Neratovicích si dávám vedle Labe zaslouženou večerní přestávku. Bolest v noze se trochu uklidnila, nicméně porce dnešních kilometrů je znát. Z centra Neratovic se ještě musím přesunout dál po proudu Labe, abych se mohl někde zašít na přespání. Jdu tak kolem řeky ještě pár kilometrů severně od Neratovic, než najdu vhodné místo k přespání. Západ slunce vytváří nad neratovickou Spolanou trochu té industriální romantiky, a tak si aspoň užívám krásný podvečer v sousedství Spolany.

Poutní cesta Balník Říp Spolana Neratovice

Třetí den jsem ušel 51 km a na zítřek mi tudíž zbývá už jenom necelá čtyřicítka. Byť se šlo stále po rovině, byla cesta díky blízkosti Labe a díky minimu silnic přeci jenom zábavnější než druhý den.

 

Závěrečné tažení na Říp

 

Čtvrtý den ráno začíná opět krásným východem slunce, ale co je oproti předchozím dnům odlišné, je vítr. Ten fouká dost silný, ale hlavně neuvěřitelně studený. Po třech dnech teplot kolem 20°C, kdy se šlo většinou jenom v kraťasech a krátkém rukávu, na sebe musím najednou obléct všechno, co mám. Na rolák tak natahuji i nepromokavou bundu jako ochranu proti větru. Vítr je znát hlavně na odkrytých polích, což je na úseku do Mělníka prakticky všude.

V průběhu dopoledne se zatáhne. Když už nic tak jsou na fotkách alespoň nějaká ta mračna a trochu dramatické oblohy. Ne pouze to fádní azuro z předchozích dní. V Mělníku dělám povinnou fotku soutoku Labe a Vltavy a pokračuji ze svahu dolů k řece ve směru na Hořín. Blížící se Říp a chladné počasí mě ženou dál, aniž bych se víc zabýval mělnickými pamětihodnostmi. Budu si holt město muset prohlédnout jindy.

V hořínském parku míjím trosky zdejší hájenky a místní zámek a pokračuji po silnici k Vraňansko-hořínskému plavebnímu kanálu. Když vidím ceduli zákaz vjezdu, značení objížďky a ruch stavebních strojů, pomyslím si, že mě nějaká oprava silnice nemůže zastavit. Tam kam auta nemůžou, já jako chodec vždycky projdu. Avšak moje nabubřelá sebedůvěra dostane záhy nemilosrdný úder reality, neboť to co se tu opravuje, není pouze nějaká silnice, ale most přes kanál. A ne že by se opravoval, ale staví se nový. A jeho stavba je zatím v počáteční fázi, takže tu vlastně žádný most není.

Šlapu tak stejnou objížďkou, jako se vydávají všechna auta. Půl kilometru na západ, kde je na základech starého mostu postaven provizorní most. Nemůžu říct, že by mě kilometr navíc potěšil. Kousek za vesnicí Vrbno se poutní cesta dostává k blízkosti Vltavy a já si můžu odškrtnout další významnou řeku, kterou jsem během Poutní cesty Blaník – Říp viděl. To je ale asi to jediné pozitivum na celém nadcházejícím úseku. Z Vrbna do Mlčechvostů, kde začíná závěrečná turistická červená na Říp, je to 9 km po asfaltu cyklostezky a silnice.

Ne že by úsek nebyl pěkný, ale v mém současném rozpoložení mě nijak extra nezaujal. Nasazuji tak sluchátka do uší a celou část šlapu ponořen do hudby a s absolutním nezájmem o dění kolem sebe. Jedná se pro mě o běžný postup na dlouhých cestách a docela mě překvapuje, že na Poutní cestě Blaník – Říp přichází až takto pozdě. Ne každý metr na dálkových cestách je úchvatný svoji nádherou a jedinečností. Popravdě trávím často během cest klidně i třetinu dne napojený na hudbu, takže těch pár kilometrů tady je zcela v normě.

Poutní cesta Blaník Říp pohled na Říp

Hudbu si nechávám i na prvním úseku červené z Mlčechvostů, protože cesta jde skoro 3 km po poli. Až v Jeviněvsi u zbytků hradu Jevín, se cesta dostává do lesů, čímž začíná poslední úsek přiblížení k Řípu. V lesích dokážu ještě úspěšně sejít z cesty, takže k Ctiněvsi pod Řípem se přibližuji přes pole. V Ctiněvsi bych čekal alespoň nějaké výletníky vystupující na Říp od jihovýchodu, ale potkávám jenom jednu rodinu. Jinak nikde ani noha.

Poutní cesta Blaník Říp - Mělnická vyhlídka

Čeká mě tedy cíl celé poutní cesty, hora Říp. Autoři stezky Říp obcházejí a vrchol zdolávají od severu. Bez mučení se přiznávám, že se mi hora obcházet nechce, a tak na vrchol vystupuji od jihozápadu. Technicky jsem tak každý metr cesty neušel. Překvapuje mě, že ani na výstupu nepotkávám mnoho lidí. První skupiny se objevují až u Pražské vyhlídky, od ní jsou tu ale už davy. Všichni totiž chodí z druhé strany.

Hromada lidí mě netěší. Dělám si proto jenom rychlou fotku rotundy svatého Jiří a rozcestníku hlásajícího vrchol Řípu. Tím pro sebe považuji Poutní cestu Blaník – Říp za ukončenou. Překvapivě se nedostavuje žádný pocit radosti z dokončení. Možná to je tím, že je zde spousta lidí, možná tím, že ještě musím na vlak do Roudnice nad Labem, možná tím, že je Chata Říp zavřená a není tu možnost v klidu posedět a doplnit energii. Nevadí. Radost se určitě dostaví později.

Poutní cesta Blaník Říp rotunda sv. Jiří

Jak shrnout celou Poutní cestu Blaník – Říp? Předně je na místě zatleskat autorům celého projektu. Vytvořili dálkovou trasu, která má svůj příběh, je celá značená, zanesená v mapách a je doprovázena i doplňujícími informacemi. Přeci jenom takto kompletně vytvořených dálkových tras není v České republice zas až tolik. Jedná se o poutní cestu vedenou z velké části krajem Polabí a podle toho se dá usoudit i její charakter. Kdo by čekal epické rozhledy, střídání pouští, zasněžených hor, hlubokých lesů a nespoutané divočiny a lá PCT, byl by nejspíš zklamán. To však pravděpodobně nebyl záměr autorů Poutní cesty Blaník – Říp.

Cesta představuje zvlněnou krajinu Podblanicka a rovinu Polabí spolu se spoustou zajímavých míst spojených se svatováclavskou tradicí a českou historií obecně. Díky ní jsem poznal řadu míst, na které bych se normálně asi nedostal, protože na mapě jednoduše nevypadají tak zajímavě. V realitě je však opak pravdou a i mezi zoranými poli se nejednou ukrývá krásné údolí.

Poutní cesta Blaník Říp - směrovník

Charakterem bude Poutní cesta Blaník – Říp připomínat asi nejvíce evropské poutní cesty do Santiaga, Via Francigenu či podobné. Komu tak letošní rok zhatil plány na evropské poutní cesty, může si zkusit projít trasu mezi Blaníkem a Řípem. A stejně tak si ji může projít kdokoliv jiný, komu letos padly dálkové treky kdekoliv po světě. Pokud by snad někoho po cestě neoslovila ani pěkná krajina, ani zajímavá historie, může celých 190 km pojmout alespoň jako dobrý trénink či jako test vybavení.

Za mě osobně za Poutní cestu Blaník – Říp palec nahoru.

Míra

 

(mapa s převýšením a vzdáleností ZDE)

V letošním roce jsme si v NALEHKO řekli, že se mimo jiné zkusíme zaměřit i na krásy a nádhery České republiky. Po průzkumu Zlaté stezky Českého ráje a zdolání všech prominentních vrcholů Lužických hor se tentokrát podíváme do více rovinatějšího terénu Vlašimské pahorkatiny a Polabí.

Když mě Tomáš Deu ze zakládající generace Nalehko vzal v lednu na výlet na Blaník, všimli jsme si na turistických rozcestnících KČT tabulek s QR kódem hlásajících Poutní cesta Blaník – Říp. O žádné takové trase jsem neměl ani tušení, a tak jsem se hned začal pídit po tom, co že to je vlastně zač. Ukázalo se, že Poutní cesta Blaník – Říp je poměrně nová dálková trasa, slavnostně otevřená v říjnu 2019, kterou vytvořil spolek Cesta Česka ve spolupráci s KČT. Měří bezmála 190 km a spojuje dvě důležité hory české historie: Blaník a Říp. Vede většinou po turistických stezkách KČT, je zaznamenána v Mapy.cz a na různých místech je doplněna i 52 tabulkami s QR kódem s dodatečnými informacemi. Trasa je tedy připravena a mně nezbývalo, než se jednoho dne vydat do Louňovic pod Blaníkem, kde celý ten podnik začíná.

Poutní cesta Blaník - Říp začátek

Z autobusu vystupuji v Louňovicích pod Blaníkem něco po deváté ráno hned vedle kostela a na dohled od zámecké hospody. Kdo by měl zájem, může k poutní cestě v hospodě sehnat tištěné mapy nebo Poutníkův deník. Autoři dávají putování mezi Blaníkem a Řípem i duchovní rozměr a celá cesta je rozdělena do sedmi etap s různými tématy k zamyšlení. Kromě putování fyzického je tak možné pojmout celou cestu jako duchovní pouť, možná proto taky název Poutní cesta Blaník – Říp.

Osobně zůstanu spíše u putování fyzického, a tak deník i mapu nechávám na místě, nepohrdnu však jedním místním točeným pivem. Ano je to tak. Louňovice mají vlastní pivo Špácal, které se dá sehnat v obou zdejších hospodách. Kromě toho, že v Louňovicích začíná Poutní cesta Blaník – Říp, jsou významné i tím, že zde vaří vlastní pivo. A vlastně jsou významné i tím, že se zde narodil Jan Dismas Zelenka, jeden z nejvýznamnějších skladatelů vrcholného baroka, současník Händelův, Telemannův či Bachův, u nichž si získal i značný obdiv. Louňovice, jako rodiště Zelenky, by se tak možná slušelo uvést na prvním místě, ne až za poutní cestu a pivo, ale co už.

Jelikož plánuji celý podnik na čtyři dny, bude bohatě stačit batoh Montane Trailblazer 30, ve kterém mám stan Vango Force 10 Helium UL 1, spacák Criterion Quantum 200 s věcmi na spaní, osvědčenou karimatku Therm a Rest Neo Air XLite a nepromokavou ultralehkou bundu Rab Phantom Pull-On, kterou využiji případně i jako neprofuk. Zbytek oblečení mám na sobě. K tomu nesu litr vody, pár margotek, balení slaných arašídů a jesenku. Víc není potřeba, protože jídlo a vodu mám v plánu nakupovat cestou.

Po půl hodině se konečně vydávám na cestu směrem na Velký Blaník. Poutní cesta vede pouze přes vrchol Velkého Blaníku, ale pokud budete mít víc času, vyplatí se udělat okruh i přes Malý Blaník, kde je možné si prohlédnout zřícenou kapli sv. Máří Magdalény. Z Louňovic je to na Velký Blaník co by kamenem dohodil a cestou lze načerpat něco vědomostí z informačních tabulí Naučné stezky S rytířem na Blaník. Blanická pověst v podobě jak ji známe dnes, o svatém Václavovi vyjíždějícím z hory v čele rytířského vojska na pomoc zemi české, pochází až z konce 19. století ze Starých pověstí českých Aloise Jiráska. Avšak jádro pověsti samotné, o vojsku spícím v hoře a o velké bitvě na úpatí Blaníku, se poprvé objevuje v písemné formě už v 15. století a její původ je určitě ještě starší.

Po krátkém výšlapu se dostávám k rozhledně na vrcholu, z níž jsou velmi pěkné výhledy do okolí. Pokud je tedy  zrovna otevřená. To můj případ není, a tak rovnou pokračuji k základnímu kameni Národního divadla. Ten byl vylomen z nedaleké Slepičí skály a byl jedním z několika základních kamenů dovezených z významných míst Čech a Moravy. Kámen byl 12. května 1868 slavnostně vypraven z Louňovic do Prahy v průvodu tvořeném 24 jezdci v krojích a významnými osobnostmi regionu. Pro zdejší region se jednalo o jedinečnou událost, neboť položení základního kamene byla jedna z nejdůležitějších manifestací českého národního hnutí 19. století.

Poutní cesta Blaník - Říp pohled na Blaník od vsi Kondrac

Od místa základního kamene cesta pokračuje po severních svazích Blaníku a poté polní cestou až do vsi Kondrac, kde je možné si prohlédnout farní muzeum či zdejší kostel sv. Bartoloměje. U farního muzea se též nachází kohoutek s pitnou vodou. Ze vsi zůstává charakter cesty podobný až do Vlašimi. Střídají se polní a lesní cesty s mírným stoupáním a klesáním a s krásnými výhledy zpět na Blaník. Do Vlašimi přicházím lehce po poledni polní alejí na dohled od zdejší hvězdárny. U vlašimského zámku si dávám malou přestávku a čtu nějaké ty informace o zámeckém parku. Skrze park vede pěkná naučná stezka, takže kdo by měl opět více času nebo si dělal do Vlašimi jednodenní výlet, určitě stojí za to vidět zámek i s celým jeho parkem.

Poutní cesta Blaník Říp zámek Vlašim

Ve Vlašimi se poutní cesta mění z červené značky na modrou a pokračuje podél řeky Blanice k významnému poutnímu místu Hrádek. Úsek podél Blanice až do vsi Libež je pro mě jedním z nejhezčích úseků prvního dne. Cesta se příjemně vlní blíže či dále korytu Blanice a kopíruje technicky nenáročné lesní cesty. Místy jsou vidět vykácené velké části lesa, a tak i zde nejspíš zaúřadoval kůrovec. Těsně před Hrádkem nabírám u výklenkové kapličky vodu ve zdejší studánce. Pumpa s vodou je mazaně schovaná za kapličkou, ale přeci jenom jsem si jí všiml. Na můj vkus je voda trochu železitá s mírnou pachutí, ale jako se zdrojem vody se dá s místem počítat.

Od kapličky je to do Hrádku ke kostelu sv. Matouše pár set metrů. V kostele se nachází významná gotická památka Podblanicka – Madona Hrádecká. Jde o dřevěnou plastiku trůnící Panny Marie s Ježíškem, jejíž vznik se datuje do druhé poloviny 14. století. Tato soška byla v kraji již od 16. století velmi uctívána a postupně k ní byly vypravovány náboženské poutě, jež dosáhly vrcholu po roce 1763. Tehdy prý socha zázračně uzdravila svobodníka Ptáčka, který byl „rozumu zbaven“. Tradice poutí se zachovaly až dodnes a konají se první, druhou a třetí neděli v červenci.

Kousek za Hrádkem je další kaplička s označeným zdrojem vody, zde ale voda neteče. Pokračuji tak dál údolím Blanice, avšak kousek před obcí Libež přechází značka na asfaltový úsek, který s malou výjimkou přetrvá až nad Český Šternberk. Na asfaltu to taková zábava není, ale aspoň je člověk zase o něco rychlejší. Na celém úseku stojí za pozornost snad pouze sklaní útvar Černá skála a podchod pod dálnicí D1. U Černé skály je pramen, ale když k němu dorazím, je vyschlý. V případě potřeby je tak lepší nabrat vodu již v trampské osadě Černá skála. Tam je voda svedena hned vedle cesty.

Po podchodu dálnice D1 ji Poutní cesta Blaník – Říp dále kopíruje, a tak je celý tento úsek doprovázen hlukem z projíždějících aut a náklaďáků. Když už nic, tak se alespoň místy kochám výhledy do údolí Blanice. Po dvou kilometrech se naštěstí cesta od dálnice odpojí a velmi pěknou pěšinou, zaříznutou ve svahu nad Brtnickým potokem, pokračuje až k hradu Český Šternberk. Oproti dosavadnímu asfaltovému úseku se jedná o příjemnou změnu. Pěšina nejprve míjí jižní předsunutou baštu tzv. hladomornu a poté přichází k hradu samotnému. Český Šternberk určitě snese návštěvu v rámci samostatného výletu nebo je možné se držet návodu tvůrců poutní cesty a v Českém Šternberku ukončit první etapu cesty. Ubytování se v okolí hradu určitě najde a večerní prohlídka hradu může být taky fajn.

V Českém Šternberku zažívám první zklamání poutní cesty. Ve zdejším obchodě jsem si plánoval koupit pivo, něco k pití a nějakou tu rychlou energii. Jenže obchod už je ve čtyři odpoledne zavřený a nevypadá, že by byl před tím vůbec otevřený. Se zavřenými hospodami jsem počítal, ale zavřený obchod mě trochu překvapil. Chuť na pivo a sladkou limonádu si tak musím nechat až za 16 km na Sázavu, kde budou nejbližší otevřené potraviny.

Trochu zklamaný se tak vydávám dál a útěchou mi je alespoň pěkně zvlněná krajina kolem Sázavy. V Ratajích nad Sázavou procházím kolem hradu Pirkštejn a pak stezkou přímo kolem Sázavy až k Ledečku, odkud stezka prudce stoupá z údolí na Talmberk a Mrchojedy. Ostřejší stoupání z Ledečka bývalo zalesněné, ale teď je zde jenom vykácená pláň. Další důkaz, že lesy v ČR na některých místech celkem výrazně mění svoji tvář.

Poutní cesta Blaník - Říp pohled na Sázavu

Přes Talmberk a Mrchojedy docházím nakonec s večerem do Sázavy, kde si konečně ve zdejším Tescu můžu koupit pivo, sladkou limonádu a něco k jídlu. Úsek od Českého Šternberka jsem šel na nějakých 200 ml vody, takže cítím trochu žízeň. V Sázavě je určitě hlavní památkou Sázavský klášter, založený svatým Prokopem v 11. století. Původně centrum staroslověnské liturgie bylo na konci 11. století předáno benediktinům z Břevnova a od té doby se zde pěstovala pouze liturgie latinská. Klášter fungoval až do roku 1785, kdy byl zrušen a proměněn na zámek.

Jelikož už se stmívá a klášter je stejně zavřený, dělám pár fotek a pokračuji dále, protože chci v prvním dni stihnout ještě dvě zajímavá místa. Tím prvním je rodný dům Jiřího Voskovce, tím druhým je Čertova brázda. Obě se nacházejí nad Sázavou poblíž silnice na Uhlířské Janovice. Rodný dům Voskovce se nachází na vrcholu svahu, v němž vede žlutá turistická cesta, takže jej z cesty přímo nevidím. Pravděpodobně bude vidět z odbočky ze silnice, tam se mi ale nechce vracet. Znamenám si tak aspoň zajímavý fakt, že se Jiří Voskovec narodil v Sázavě.

Začátek Čertovy brázdy naproti tomu vidím hned vedle turistické stezky. Kdo by neznal, tak Čertova brázda je příkop, místy až šest metrů hluboký, který se táhne v délce 21 kilometrů mezi Sázavou a Chotouní. Dnes už nejsou všechny jeho části v krajině zřetelné, ale na některých místech je stále jasně vidět. Celý útvar je opředen určitým hávem tajemna a jeho původ vysvětlovalo několik teorií. Podle legendy vyoral brázdu svatý Prokop s čertem zapřaženým do pluhu od Sázavy až ke svému rodišti v Chotouni, čímž vytvořil spojnici mezi svým působištěm v klášteře a svým rodištěm. Podle některých teorií se mohlo jednat o určitý druh hranice mezi dvěma územími, podle jiných archeologických vysvětlení představuje brázda zbytky pravěké obchodní stezky. Ta mohla být vystavěna už v mladší době kamenné, tudíž před nějakými 6000 lety.

Ať tak či tak, poutní cesta dělá v místě Čertovy brázdy určitou zacházku, po níž se vrací zpět k Sázavě. Za spatření části brázdy však zacházka určitě stojí. Čertova brázda je posledním místem, které chci během prvního dne stihnout. Jakmile se mi to podaří, pokračuji ještě půl hodiny cesty nad obec Vlkančice, kde si v lese stavím stan. První den jsem urazil 51 km a zpětně je potřeba říct, že byl z celého výletu nejhezčí. Cesta se pohybovala poměrně hodně v lesích a ve zvlněném terénu, většinu času podél toku Blanice a Sázavy. Zároveň míjela i hodně kulturně a historicky zajímavých míst. Její charakter se měl však v následujících dnech výrazně proměnit.

Vzhůru do roviny

Druhý den zahajuji nad obcí Vlkančice v krásných bukových lesích. Přes den sice teplota vystupuje až ke 20°C, ale v noci je v údolích stále ještě teplota kolem nuly, takže ráno není úplně nejtepleji. Lesy mezi Vlkančicemi a obcí Krymlov jsou na nějakou dobu posledním lesním úsekem před rovinou kolem Kouřimi, a tak si je náležitě vychutnávám. Cestou míjím jeden z pamětních kamenů připomínajících panování knížete Jana II. z Lichtenštejna, kterých potkávám v průběhu poutní cesty několik. Lichtenštejnové vlastnili rozsáhlá území v okolí Ratají nad Sázavou a Černého Kostelce a zmíněné pamětní kameny připomínají 40leté panování knížete Jana II. Jako zajímavost stojí uvést, že Jan II. z Lichtenštejna byl lichtenštejnským knížetem mezi léty 1858 – 1929 a jeho více jak 70letá vláda je druhé nejdelší funkční období v evropské historii po Ludvíkovi XIV.

Užívání lesů netrvá dlouho. U studánky těsně před Krymlovem nabírám dobrou čerstvou vodu a pokračuji přes Krymlov po silnici směrem na Kouřim. Zmíněný úsek je první ochutnávkou toho, jak vypadá poutní cesta mezi Kouřimí a Labem. Rovina, silnice, pole a žádný les. Moji pozornost zaujme pouze červený plyšový medvěd posazený poměrně vysoko na větvi jednoho ze stromů.

Těsně před Kouřimí se poutní cesta na chvíli vrátí do lesa, aby zde minula hájenku Ostrák. Zde se měl podle legendy při lovu jelena setkat svatý Prokop s knížetem Oldřichem. Jelen prý hledal ochranu u svatého Prokopa, který tehdy žil jako poustevník v okolí Sázavy. Zvíře poznalo, že Prokop je dobrým a zbožným člověkem a to samé poznal po krátkém rozhovoru i kníže Oldřich. Ten svatého Prokopa poté podporoval v jeho zbožné činnosti a nechal pro něj postavit kostel sv. Jana Křtitele, který se později stal centrem Sázavského kláštera. Od hájenky je to k údajné Prokopově poustevně u Sázavy nějakých 20 km, takže jak vidno, svatý Prokop toho v dobách svého poustevnictví taky poměrně dost nachodil.

Od hájenky pokračuji klesáním do samotné Kouřimi, kde nakupuji zásoby pro další cestu a dávám si o přestávce jedno pivo. Kouřim je malebné město s krásně dochovaným systémem středověkých hradeb a několika zajímavými turistickými cíli na jednodenní výlet.

Pozornosti by určitě neměl uniknout zdejší skanzen a Naučná stezka Stará Kouřim, která vede i kolem známého Lechova kamene. Na něj měl podle pověsti vystoupit Lech, bratr praotce Čecha, a kouřem ze zapáleného ohně dávat znamení bratrovi na hoře Říp o své poloze. Podle stoupajícího kouře bylo místo nazváno Kouřimí. Jestliže vám bude zbývat nějaký čas i po naučném okruhu, můžete se vydat po červené značce směrem k mohyle připomínající slavnou bitvu u Lipan roku 1434, která proběhla nedaleko Kouřimi. Do žádného z těchto cílů Poutní cesta Blaník – Říp nevede, ale pokud ukončíte třetí etapu cesty v Kouřimi, tak jak radí autoři cesty, můžete mít dost času na prohlídku všech výše zmíněných turistických cílů.

Já v Kouřimi končit nehodlám, a proto se vydávám ke kouřimskému nádraží směrem na Vrbčany. Až do Sadské bude poutní cesta až na malé výjimky představovat kombinaci polních cest a asfaltových silnic bez výraznějšího stínu. První rozptýlení z poměrně monotónní cesty přináší zřícenina cisterciáckého kláštera v Klášterní Skalici, druhé představuje pěkná oblast kolem vsi Vrbčany. Aby těch pověstí a legend nebylo málo, mají jednu takovou i Vrbčany a zdejší kostel.

V něm se má totiž ukrývat svatováclavský praporec, což je prapor svatého Vojtěcha připevněný na kopí svatého Václava. S tímto praporcem prý porazil kníže Soběslav I. německého krále Lothara III. v bitvě u Chlumce roku 1126, čímž si upevnil vládu nad českým knížectvím. Po bitvě se praporec vrátil zpět do vrbčanského kostela, kde čeká, až si jej vyzvedne svatý Václav. Jakmile to tady totiž svatý Václav s celou svojí soldateskou z Blaníku rozjede, budou jeho první kroky prý směřovat právě do Vrbčan, aby si zde vyzvedl svůj praporec.

Kromě krásného kostela vede z Vrbčan i krásný úsek poutní cesty údolím říčky Výrovky, které je i přírodní rezervací. Až do Chotutic se tak jde příjemným zeleným údolím podél železniční tratě na Pečky. Úsek bohužel trvá pouhé dva kilometry a pak přichází opět návrat do polí a na silnice. Krátká vzdálenost však nemění nic na tom, že se mi z celého úseku mezi Kouřimí a Sadskou líbila část kolem Vrbčan nejvíc.

Z Chotutic vede Poutní cesta Blaník – Říp po vlastním značení nejprve polem a pak po silnici až do Sadské (vlastní značení v terénu se zdá být naznačené pouze ve směru Blaník – Říp nikoliv opačně). Jedná se o doposud nejúmornější část celé cesty. Stín žádný, po silnici jezdí docela hodně aut a jedinou zajímavostí je snad pouze železniční přejezd koridoru u Milčic. Železniční doprava je zde tak hustá, že jsou závory dole prakticky každých pár minut. Když už zmiňuji Milčice, bylo by fér připomenout, že zde jako rychtář působil v 18. století František Jan Vavák – písmák, kronikář a představitel první generace obrozenců spolu s Dobrovským či Jungmannem.

Poutní cesta Blaník Říp pole u Tatce

V Milčicích je sice pěkná náves a příjemný stín, ale pro zásoby musím pokračovat po silnici až do Sadské. Teplota na sluníčku jde určitě přes 20°C a to je teprve duben. V létě při nějakých třicítkách bude tenhle úsek vyslovená lahoda. Do Sadské nakonec docházím vyprahlý jako troud a hned si kupuju pivo a sladkou limonádu. S energií je to bída. Už mi to moc netáhne a to se ještě ulicemi Sadské musím doplahočit ke zdejšímu jezeru, než se dostanu zase trochu do lesů. Nejvíc mě zabolí, když míjím restauraci Modrá hvězda, kde se u okýnka čepuje pivo. Pauzu s pivem v plechu už mám za sebou a další čas se mi ztrácet nechce. Odolám tak pokušení a pokračuji až do lesů kolem Kerska, kde se na noc utábořím.

Poutní cesta Blaník Říp rozcestník Kersko

Druhý den padlo 48 km, ale velká část trasy na asfaltu a přímém slunci si vzala spoustu energie. Je znát, že rovina mi až tak nesvědčí a přesně takový charakter bude mít Poutní cesta Blaník – Říp i po zbytek putování.

Dokončení v příštím článku.

Dálkové turistické trasy získávají poslední dobou celkem na oblíbenosti. Zdá se, že čím dál víc lidí propadá kouzlu několikatýdenního či několikaměsíčního putování nespoutanou přírodou daleko od civilizace a běžného ruchu života. Žebříčku zájmu vévodí americké nejznámnější dálkovky (PCT, CDT, AT) spolu s poutními stezkami do Santiaga, následované stezkami GR či skandinávskými dálkovými trasami. Zdolání takových tras vyžaduje více času i finančních nákladů a ne každý má možnost tyto položky obětovat. Avšak vedle dlouhých, pohádkových a dechberoucích dálkových tras existují i kratší, neméně pohádkové dálkové trasy, které se nacházejí hned za humny, přímo v České republice. Nenabídnou sice tisíce kilometrů putování divočinou, na druhou stranu zase nebudou trvat měsíce a nebudou vás stát majlant. Napadlo nás proto v NALEHKO, že přiblížíme některé dálkové trasy České republiky, které se dají zvládnout za pár dní a které budou dostupné prakticky každému.

První trasou, na kterou padla volba, je Zlatá stezka Českého ráje. Kdo by neznal, tak jako já ještě do loňského podzimu, Zlatá stezka je dálková turistická trasa mezi Mladou Boleslaví a Jičínem o délce přibližně 119 km. Spojuje nejvýznamnější místa Českého ráje a její počátky sahají do druhé poloviny 19. století. Oficiálně se však jméno Zlatá stezka poprvé objevuje v tištěném průvodci až v roce 1937. V průběhu své existence doznala stezka řady změn a prošla i obdobím menšího či většího zapomnění, nicméně dnes je v celé své délce kvalitně značená červenou turistickou značkou a stojí za zdolání (odkaz na Mapy.cz ZDE).

Blátivý a studený ráj

Většinou je trasa popisována ze směru od Mladé Boleslavi, nicméně s kamarádem Ondřejem se rozhodujeme pro směr od Jičína. Máme totiž na celou trasu jenom víkend a z Mladé Boleslavi je v neděli večer lepší spojení do Prahy. V sobotu ráno tak vystupujeme lehce po osmé na jičínském autobusovém nádraží a vydáváme se směr centrum. Počasí není nic extra. Teplota je kolem 3°C, fouká studený vítr a do toho drobně prší. Horší už to zas až o tolik být nemůže. Na náměstí zvažujeme jedno rychlé pivo. Ne zrovna překvapivě jsou však všechny hospody v osm ráno zavřené, takže se po pár fotkách náměstí vydáváme na cestu. Jelikož máme na noc ze soboty na neděli zamluvenou postel v Hrubé Skále, absolvujeme stezku co nejvíc nalehko. Kromě věcí na sobě mám v testovacím batohu Inov8 Adventure Lite 15 už jenom nepromokavou bundu Flashpoint Pull On, čelovku Fenix HM51R, čtyři Margotky, dvě Jesenky a půl litru vody. Toť vše.

Náměstí Jičín NALEHKO

Z Jičína vede stezka 2 km dlouhou Valdštejnovou lipovou alejí až k Valdštejnské lodžii, baroknímu letohrádku vybudovaném v 17. století. Celý Jičín a jeho okolí je hodně spjat s postavou významného vojevůdce a politika období třicetileté války Albrechta z Valdštejna. Ten totiž udělal z Jičína hlavní město svého Frýdlandského vévodství a řada architektonických památek města, například právě alej či letohrádek, byla vybudována jako součást přestavby města na vévodskou rezidenci. Pokud tak zavítáte do Jičína, procházka alejí až k letohrádku je vítaným doplňkem při poznávání města.

Od areálu letohrádku se Zlatá stezka stáčí kolem vrcholu Zebín k městu Železnice. Cestou míjíme informační panel naučné stezky Bitvy u Jičína a na druhý narážíme přímo v centru Železnice. U Jičína se totiž roku 1866 odehrála jedna z bitev Prusko-rakouské války, důležitého vojenského konfliktu, jehož hlavní bojiště byly v Českých zemích. Právě během této války došlo k doposud největší bitvě na území České republiky – k slavné bitvě u Hradce Králové. Informační panely naučné stezky Bitva u Jičína jsou v perfektním stavu, nicméně stezka samotná se nezdá být v současnosti v terénu značená (nebo jsme alespoň za onen krátký úsek naučnou značku neviděli). Mapy.cz mají naštěstí trasu uloženou, takže kdo by chtěl doplnit návštěvu Jičína o nějakou tu vzdělávací vycházku, nechť se vydá po stopách války 1866.

Od Železnice se poprvé dostáváme mimo asfalt a při stoupání do vesnice Kyje nám dojde, že to dneska bude blátivý výlet. Cesty jsou rozbahněné, místy zaplavené širokými kalužemi a k tomu trochu houstne déšť. Od vsi Kyje se k naší radosti déšť mění ve sníh, a tak je aspoň bahno trochu přikryté sněhem. Sněhu se není co divit. Nabíráme totiž nadmořskou výšku a stoupáme na nejvyšší vrchol v okolí – Tábor (678 m). Za dob husitství se na vrchol konaly tzv. „poutě na hory“, což byla husitská shromáždění spojená s kázáním, ne jejichž konci věřící přijímali podobojí. Když jsme byli naposledy na hoře Tábor, bylo to v Izraeli a počasí bylo přeci jenom o něco příjemnější. Zdolání Tábora u Českého ráje nám až tolik radosti nepřináší, jelikož je mlha, zima a restaurace na vrcholu u rozhledny je stále ještě zavřená.

Nemá smysl na nic čekat, a proto sbíháme do vsi Košov, kde se na nás poprvé za dnešek usměje štěstí. Do vsi totiž přicházíme přesně v jedenáct, což je čas, kdy otevírá místní Hospoda na Košově. Paní hostinská se nám omlouvá, že ještě není vytopeno, ale oproti větru a dešti venku je u praskajících kamen krásně. Dáváme si dvě Plzně a čekáme, jestli se venku trochu nezlepší počasí. Ani nás nepřekvapuje, že se počasí po necelé hodině nijak nelepší. Vyrážíme tak zpátky do deště a snažíme se zvládnout nával zimy, než se tělo zase zahřeje. Aby Košov nezůstal známý pouze svojí výbornou hospodou, tak snad jenom zmíníme, že zde pramení řeka Cidlina.

Z Košova pokračujeme střídavě po zpevněných a nezpevněných cestách, v lesích a na planinách, nahoru i dolů ve směru na nejvyšší bod celého Českého ráje, vrch Kozákov. Dobrou zprávou je, že přestalo pršet a i vítr se trochu utišil. S rostoucí nadmořskou výškou mizí bahno a země je pokrytá čím dál více sněhem, až se nakonec jedná o souvislou pokrývku. Zato ale zhoustla mlha a viditelnost je proto jenom na pár desítek metrů. Výhledů si tak moc neužíváme a v takovém počasí je pravda, že je úplně jedno, jestli šlapete v Českém ráji, podél Labe nebo v okolí Prahy. Nevidíte nic a prostě jenom jdete. Kvůli husté mlze tak není až tak překvapivé, že Riegrovu chatu i rozhlednu na vrcholu Kozákova skoro mineme.

Na rozdíl od Tábora je chata i s restaurací na Kozákově otevřená, takže neváháme a dáváme jeden Rohozec a polívku. Krom toho, že je Kozákov nejvyšším vrcholem Českého ráje, je také známým nalezištěm drahých kamenů a oblíbeným místem pro paragliding. Z rozhledny jsou prý nádherné výhledy na Krkonoše, Jizerské hory, Lužické hory, České středohoří, Český ráj a Orlické hory. Kvůli počasí rozhledy přeci jenom oželíme a necháme je někomu jinému. Po necelé hodině se v mnohem lepší náladě vydáváme dál ve směru na Hamštejnský hřbet. Do výšky přibližně 600 m n.m. se ještě drží sníh, ale pod 600 m jako když mávne kouzelným proutkem a sníh je pryč. Úsek po hřbetu je celkem příjemný a i občasné mezery v mlze dávají tušit pěkné výhledy za dobrého počasí. Na konci hřbetu stezka prudce klesne do vsi Koberovy, aby po asfaltu pokračovala k Besedicím a krásným Besedickým skalám.

Přes ně sice Zlatá stezka oficiálně nevede, ale odbočku po žluté, která je o nějaký půl kilometr delší, stojí za to udělat. Besedické skály nabízejí nádherné skalní útvary, několik vyhlídek, na nichž už dokonce i něco vidíme, schodiště nahoru a dolů, úzké průrvy mezi skalami a spoustu dalších pěkných místeček, které nás neuvěřitelně baví. Možná je to i díky celodennímu slabšímu počasí, ale Besedické skály doposud vyhlašujeme za nejlepší místo Zlaté stezky, byť se paradoxně přímo na Zlaté stezce nenacházejí. Kdo si tak k Besedicím udělá výlet, Besedické skály by určitě neměl minout a může k tomu přidat i okruh na nejvyšší vrchol Jičínské pahorkatiny Sokol nebo výlet na nepříliš vzdálenou zříceninu hradu Zbirohy.

Z Besedických skal je krásně prudký sešup do údolí Jizery do vsi Vranové a odtud zase příjemný výšlap na druhém břehu na zříceninu skalního hradu Vranov. Jelikož se nám kvůli až příliš dlouhým pauzám na pivu trochu nedostává času, prohlídku Vranova vynecháváme a pokračujeme po hřebeni k další zřícenině, hradu Frýdštejn. Hřeben mezi Vranovem a Frýdštejnem je též super, ale začíná se u nás projevovat úbytek sil. Dvoukilometrové stoupání od Vranové po Frýdštejn se zdá být nekonečné a jako obvykle při únavě začíná padat nejedna nadávka na chození, kopce, přírodu a prakticky na cokoliv. Frýdštejn je zavřený, takže alespoň nemusíme mít špatný pocit z toho, že jsme na něj nešli. Klesání z Frýdštejna se dá opět aspoň trochu vyklusat, ale energie je málo. To spolu s přicházejícím večerem ubírá na morálu i motivaci něco dělat. Jakmile začne stezka zase stoupat, dohodneme se, že úsek až do Turnova zdoláme co nejrychleji bez zbytečného zastavování a focení. Z Dráboven ani z Hrubého Rohozce, které jsou ještě po cestě tak nic nemáme, ale to nám nevadí. Stejně už se vidíme v Turnově někde na večeři.

Zlatá stezka Českého ráje Vranové NALEHKO

Té se nakonec dočkáme až po setmění. Povečeříme v místní Turnovské pivnici, kde si vedle kalorického burgera dáme i jednu točenou třináctku. V Turnově ještě nakoupíme pár sušenek na příští den a už na čelovkách pokračujeme posledním dnešním výšlapem přes skalní vyhlídku Hlavatice až do Hrubé Skály, kde máme rezervovanou postel. Hruboskalsko, jednu z nejhezčích částí Českého ráje, tak procházíme za tmy a nic z ní nevidíme, ale není to až takový problém. Stejně ji už známe z jiných výletů. Do Hrubé Skály, cíle prvního dne docházíme kolem půl deváté večer. Unavení víc než bychom čekali, což přičítáme ne úplně nejlepšímu počasí, ale pořád v celkem dobré náladě. První den jsme ze Zlaté stezky Českého ráje ukrojili skoro 60 km a doufáme, že na neděli vyjde předpověď lepšího počasí.

Zlatá stezka na jaře

Předpověď naštěstí nelhala a v neděli se probouzíme do chladného, ale azurově modrého rána. Po dobré snídani se vydáváme zpět na Zlatou stezku, která od zámku Hrubá Skála směřuje na jih a později na jihovýchod ve směru na Trosky. Stezka vede lesem mírným klesáním a vymetená obloha, zářící sluníčko a vlahý lesní vzduch dávají tušit, že jaro je již opravdu za dveřmi. Ještě včera by si jeden něco takového ani nepomyslel. Už po hodině cesty u rybníku Vidlák potkáváme první turisty a nutno uznat, že jich dnes potkáme mnohem více než včera, kdy jsme jich za celý den na cestě potkali tak pět. Od Vidláku je potřeba vystoupat do vsi Tachov a následně k Troskám. Trosky snad netřeba představovat. Stejně je zde po ránu všechno zavřené, takže bez výraznější přestávky pokračujeme mírným klesáním a pak rovinkou k rybníku Nebákov a Nebákovskému mlýnu.

Zlatá stezka Českého ráje NALEHKO

Restaurace Nebákov je též ještě zavřená, a proto pokračujeme kolem Podsemínského rybníka údolím Žehrovky, nádherným údolím jihozápadně od Trosek. Kouzelné údolí je z obou stran sevřeno vysokými pískovcovými skalami a uprostřed poseto polem bledulí. Znamením, že jsme se s přicházejícím jarem nemýlili. Vedle nás je v údolí celkem hodně lidí. Dost možná využívají i naučnou stezku Podtrosecká údolí, která zdejší oblastí prochází.

Za údolím naštěstí turistů ubývá, a tak opět šlapeme sami ve směru na vesnici Libošovice. V Libošovicích má být hospoda a přeci jenom by byl čas na přestávku. Leč k našemu zklamání je hospoda zavřená a v neděli otevírá až v pět večer. Nedá se nic dělat, občerstvení snad bude dostupné na blízkém hradě Kost, který je vzdálený jenom 2 kilometry. Na Kosti však přichází další rána pro morál a tentokrát mnohem závažnější. Zdejší restaurace otevírá až na konci března, a tak to vypadá na nejbližší možnost občerstvení až někde na Mnichovo Hradiště. To je na 40. kilometru dnešní trasy. Jestliže jsme včera měli občerstvovačku pomalu každých 10 km, dneska to vypadá výrazně hůř. Přeci jenom bude asi lepší zdolávat Zlatou stezku během sezóny. Cestou bude sice více lidí, ale na druhou stranu by mohlo být lepší počasí a více otevřených hospod.

Od hradu Kost tak klesáme pěknými borovými lesy směrem na ves Srbsko a poté pokračujeme na skály u Příhraz. Celá zdejší oblast je výborná pro trénink kopců. Prudké seběhy do údolí následované prudkými výšlapy zpět do sklaních měst je něco, co nohy pěkně posílí. Zároveň i ve skalách samotných je to pořád nahoru, dolů, po schůdcích nebo dřevěných lávkách, takže paráda. Na vyhlídce Staré Hrady u Příhraz máme konečně nějaké ty rozhledy. Dolů směrem na Turnov a v dáli se pěkně rýsuje i Ještěd. Včera jsme si těch výhledů moc neužili, tak se kocháme alespoň dnes.

Zlatá stezka Českého ráje Staré Hrady u Příhraz NALEHKO

Pěkné počasí a zábavná cesta nám daly na chvíli zapomenout na hlad i na skutečnost, že jsme dnes ještě prakticky neměli přestávku. To vše se rázem změní, jakmile zjistíme, že je Na Krásné vyhlídce otevřené jak občerstvení, tak restaurace. Restaurace je sice plná a u občerstvení se též tvoří fronty (lidí je zde vskutku mraky), ale na langoše a kofolu si tu frontu vystojíme. Tělo přeci jenom z posledních dvou dnů cítí kalorický deficit, a tak v nás langoš a kofola mizí prakticky ihned. Aspoň neztrácíme tolik času a můžeme pokračovat dál na Drábské světničky, známého středověkého skalního hradu, který je však opět zavřený. I zde začíná sezóna až v dubnu, takže si výhledy a další lezení po skalách opět necháme na jindy.

Celá oblast Příhrazských skal od Starých Hradů, přes Drábské světničky až po zříceninu Valečov, kam Zlatá stezka směřuje dál, je jedna z nejhezčích oblastí Českého ráje, takže pokud hledáte tip na jednodenní výlet, určitě vyberte nějaký okruh zde. Značených cest je tu spousta a výhledů nesčetně. Mezi Drábskými světničkami a Valečovem se Zlatá stezka pěkně klikatí, klesá a zase stoupá, až nakonec dorazí k poslední zřícenině na cestě, hradu Valečov. Zřícenina středověkého skalního hradu s jak jinak než krásnými rozhledy je tentokrát otevřená, ale horšící se počasí a ne zrovna dostatek času nás nutí návštěvu opět vynechat.

U Valečova opouštíme definitivně CHKO Český ráj a mírným klesáním a následně po poli míříme k Mnichovu Hradišti, kde máme v plánu první dnešní pivo a něco pořádnějšího k jídlu. Doposud za dnešek čerpám energii ze snídaně, dvou Margotek, langoše a kofoly, což není příliš. Počasí se výrazně horší. Zatáhlo se a na rovině kolem Mnichova Hradiště se prohání studený vítr. Pořádné hospody a točeného místního Kláštera se proto nemůžeme dočkat. Avšak jaké je naše zklamání, když žádnou takovou hospodu nemůžeme najít. Buď míjíme pizzerie nebo zavřené hospody, a tak nakonec skončíme v pizzerii na náměstí.

Což o to, místo je to pěkné a obsluha milá, jenom to není to, co jsme čekali (až při odchodu jsme zjistili, že na druhé straně náměstí byla nejspíš přesně hospoda, kterou jsme hledali, ale tu jsme přehlédli). V pizzerii nám jaksi dojde energie. Horšící se počasí, blížící se večer a Kozel místo Kláštera nám trochu ubírají na náladě. Posledním hřebíčkem do rakve je zjištění, že nám do Mladé Boleslavi podle Mapy.cz chybí ještě skoro 25 km, což bylo o něco vyšší číslo, než se kterým jsme v hlavách pracovali. Blížící se večer by stejně znemožnil jakékoliv výhledy i fotky a při současné úrovni morálu bychom stíhali poslední vlak z Mladé Boleslavi jen tak tak. Proto padá rozhodnutí úsek Zlaté stezky Českého ráje mezi Mnichovým Hradištěm a Mladou Boleslaví vynechat. Bude ho muset za nás prozkoumat někdo jiný. 100 km za víkend jsme si ušli a místo posledních 25 km si dáme alespoň pár piv v Mnichově Hradišti navíc.

Zlatá stezka Českého ráje je rozhodně trasa, kterou můžeme doporučit (tedy aspoň to, co jsme z ní viděli). Je neuvěřitelně nabitá přírodními, kulturními a historickými zajímavostmi. Každou chvíli nabídne nějakou tu zříceninu, naučnou stezku, informační panel nebo krásné rozhledy či skalní města. Určitě se na ni vyplatí mít trochu více času než víkend, aby člověk stihl navštívit všechny hrady a zříceniny, pročíst všechny informace a v klidu i posedět v dobrých hospodách. Stejně tak má asi více smyslu návštěva během sezóny, kdy jsou všechny památky otevřené. Své kouzlo bude mít nepochybně i procházení stezky po částech, každý víkend něco. Není potřeba ji nutně procházet na jeden zátah, ale kdo by chtěl natrénovat na PCT, GR11, Cestu hrdinů SNP nebo jakoukoliv jinou dálkovku, může začít v Českém ráji.

Za nás Zlatá stezka Českého ráje určitě ano.

Míra

Výlet do Železných hor jsem plánoval už několik týdnů, ale pokaždé mi do něj něco vlezlo. Jednou byla mizerná předpověď počasí, podruhé se mi jednoduše nechtělo a potřetí jsme upřednostnili přechod Šumavy. Až pozvánka jednoho kamaráda na večerní grilování na samotu poblíž Horního Bradla mě konečně donutila k průzkumu Železných hor. Abych snad trochu upřesnil název článku, je dobré zmínit, že úsek mezi Třemošnicí a Hlinskem je přechod CHKO Železné hory. Rozloha a členění celých Železných hor se trochu liší v závislosti na konkrétních zdrojích, ale pro zjednodušení lze říci, že geologicky se Železné hory táhnou od Týnce nad Labem na severozápadě až po Svratku na východě a Vojnův Městec na jihovýchodě. Hranice CHKO jsem zvolil proto, že jsou jasně vymezené a taky proto, že bych přechod celých Železných hor s kombinací večerního grilování jednoduše nestihl. V batohu mám klasické vybavení na podobné akce – spacák Criterion Quantum 200, karimatku Therm-a-Rest Neo  Air Xlite, Tyvek, nepromokavou bundu Rab Flashpoint Pull-On a věci na převlečení  do spacáku. Na energii nesu pár Margotek, Jesenku a litr vody, zbytek jídla a pití dokoupím po cestě. Co mě trochu tíží je sedmičková láhev Johnny Walkera, kterou nesu na grilování a která váží ve výsledku stejně jako zbytek celé výbavy.

 

Železné hory Nalehko

 

V sobotu v šest ráno tak nastupuji do rychlíku R 975 Vysočina, který mě doveze do Čáslavi a odtud pokračuji motorákem do Třemošnice. Kdo by si chtěl výlet trochu prodloužit, může vystoupit už ve Žlebech, prohlédnout si zde krásný zámek a pokračovat přes Ronov nad Doubravou Chittussiho údolím až do Třemošnice. 10 km navíc určitě stojí za prohlídku zámku a za procházku krajinou, kde působil slavný malíř Antonín Chittussi. Pro mě by však oněch 10 km zbytečně přidalo na denní kilometráži, a proto vystupuji až na nádraží v Třemošnici. Odtud mířím rovnou k první technické památce města – Berlově vápence. Ta pochází z konce 19. století a je zajímavým svědectvím těžby vápence a produkce vápna ve zdejší části Železných hor. Vápenka byla funkční až do roku 1960 a dnes se v ní nachází muzeum a expozice vápenictví.

 

Berlova vápenka

 

V osm ráno je muzeum samozřejmě stále ještě zavřené, ale aspoň mohu vápenku obhlédnout zvenku. Po pár fotkách se po silnici vracím k turistické červené, odkud stoupám k další dominantě v okolí Třemošnice, zřícenině Lichnice. Ta se nachází na vrcholu svahu nad Třemošnicí a jsou z ní krásné výhledy do Čáslavské kotliny. První zmínka o hradu Lichnice je z roku 1251 a o jeho důležitosti svědčí i fakt, že jej Karel IV. roku 1350 vyplatil ze zástavy a zařadil do Maiestas Carolina mezi hrady, které neměly být odcizovány od království. Postupem času však důležitost hradu upadala a k definitivnímu úpadku dochází po polovině 17. století, kdy hrad postupně zpustl a jeho části byly místními rozebrány jako stavební materiál pro vlastní obydlí. Dnes je zřícenina veřejně přístupná a v létě se zde konají hudební festivaly a spousta dalších kulturních akcí.

 

Lichnice

 

Brzy z rána na zřícenině ještě nikdo není, a tak si užívám výhledy do krajiny a pěkné ráno. Času však není nazbyt a po troše vzdělávání je na čase zažít i nějakou tu turistiku. Vydávám se tak zpět po červené dolů k Třemošnici a uhýbám do Hedvičina údolí a na Kaňkovy hory. Kaňkovy hory tvoří část výrazného železnohorského hřbetu, který se táhne od Týnce nad Labem až k Ždírci nad Doubravou. Od Čáslavské kotliny působí hřbet poměrně majestátním dojmem a právě u Kaňkových hor dosahuje největšího převýšení až 200 metrů. Nejedná se o kdovíjaké převýšení, ale na vrchovinu to není špatné. Ano, je to tak. Svým výškovým profilem nejsou Železné hory horami, nýbrž vrchovinou. Název hory pochází ze staročeského označení pro dolování, kdy se doly označovaly jako hory, kterých bylo v severní části vrchoviny díky bohatým nalezištím železa spousta.

 

 

Kaňkovými horami procházím na okraji lesa a užívám si výhledy do roviny kolem Golčova Jeníkova. Po pár kilometrech se červená vyhoupne na samotný hřeben, odkud bohužel výhledům brání husté bukové lesy. Pokračuji tak lesem až k silnici a následně ke žluté značce, která mě dovádí na břeh Sečské přehrady. Kdo by neznal, tak Sečská přehrada je oblíbeným rekreačním místem oblasti, důležitou zásobárnou vody a zároveň ochranou Chrudimi před povodněmi. Byla vybudována v letech 1924-1934 a její okolí nabízí krásnou přírodu i spoustu turistického vyžití.

 

Seč přehrada

 

Rostoucí teplota, azurově modrá obloha a uvolněná rekreační nálada na březích přehrady ve mně vyvolají chuť na pauzu (rozuměj na pivo), leč nejbližší restaurace v kempu, kterou zkusím, je pořád ještě zavřená. Je teprve deset dopoledne, takže to až takové překvapení zase není. Pokračuji tak k samotné přehradní hrázi, za níž odbočím na modrou značku ke zřícenině hradu Oheb. Ze zříceniny, tyčící se majestátně na prudkých srázech nad Sečskou přehradou, je krásný pohled na celou přehradu a ne nadarmo je Oheb považován za jedno z nejhezčích míst Železných hor. Sice se toho z něho moc nedochovalo, kromě věže ještě dvě dělové bašty a zbytky vstupní brány, ale i tak stojí rozhodně za návštěvu a pokud budete chtít obejít celou Sečskou přehradu, stejně se mu nevyhnete.

 

 

Po pár fotkách pokračuji po modré zpět dolů k přehradě. V jedenáct zrovna otevírá jedna z restaurací v Ústupkách, a tak se konečně dočkám i vytouženého piva a polívky. Už od rána to dneska nějak moc netáhne a po třech hodinách výletu mám pocit, jako bych šel celý den. Kalorie z piva a polívky tak rozhodně přijdou vhod.

 

Železné hory

Železné hory

 

Modrá značka vede dále po pravém břehu Chrudimky hned vedle přehrady. Jedná se o zábavný úsek plný kořenů a kamení, který se vlní nahoru dolů. Je radost úsek jít nebo běžet, ale menší radost je nejspíš jet jej na kole. Soudím tak podle dvou cyklistů, kterým to na kořenech moc nejede a kteří mě nechávají jít prvního. Na rozcestníku Mladiny se napojuji na žlutou turistickou značku, přecházím na druhý břeh Chrudimky a začínám stoupat do vsi Klokočov. Z Klokočova klesám do Modletína odkud následuje výstup na druhý nejvyšší bod CHKO Železné hory, vrchol Spálavu.

 

Spálava Železné hory

 

Ze Spálavy to mám ke kamarádovi na samotu do cíle celého dne asi 1,5 km a trochu mě láká vzít to rovnou k němu a ušetřit si dalších 25 km námahy. Krizi motivace naštěstí zažehnávám jednou Margotkou a ze Spálavy pokračuji prudkým klesáním z železnohorského hřbetu dolů do Libice nad Doubravou. Zde si dávám v otevřené restauraci půllitr točené koly za 17 Kč. Kola je překvapivě dobrá a za tu cenu je to nejlevnější půllitr, který jsem za poslední půlrok v ČR ochutnal. Kolem libického zámečku pokračuji po zelené až k místu, kvůli kterému dělám odbočku až na jižní hranu CHKO Železné hory. Tím místem je turisticky oblíbené údolí Doubravy.

 

Údolí Doubravy

 

Jedná se o úzký divoký kaňon kolem řeky Doubravy v délce přibližně 4,5 km, kterým vede naučná stezka a červená turistická značka. Vysoké skály, skalní vyhlídky, divoké peřeje, řetězy, zábradlí, prudká stoupání a klesání. To vše naleznete v romantickém údolí v jižní části Železných hor mezi Chotěboří a vesnicí Bílek. Údolí představuje oblíbenou výletní destinaci a nutno uznat, že klikatící se stezka s občasným skákáním po kamenech je opravdu pěkná a zábavná. Přestože už cítím trochu únavu z celodenní chůze, odbočky do údolí rozhodně nelituji a určitě jej považuji za jeden z vrcholů celého dne.

 

 

Průchod údolím mi trvá asi hodinu. Náročnější terén, únava a přeci jen trochu více lidí znemožňují rychlejší chůzi. Nicméně to není až takový problém. Času mám dost a svůj příchod ke kamarádovi jsem nahlásil stejně až na večer, takže není kam spěchat. V Bílku na železniční zastávce si dávám poslední Margotku a mířím na sever po žluté značce k vrcholu Vestec. Ten je se svými 668 m n.m. nejvyšším vrcholem CHKO Železné hory. Je nutné zmínit nejvyšším vrcholem CHKO, neboť nejvyšším bodem geologických Železných hor je vrchol U Oběšeného nedaleko Svratky. Tam se ale tento víkend nedostanu, tak aspoň zdolám nejvyšší bod CHKO Železné hory.

 

Železné hory

Železné hory

 

Žlutá značka vede z Bílku nejprve příjemným klesáním, poté po rovince a stoupat zpět na železnohorský hřbet začne zase až ve vsi Sloupno. Zde míjím vesnickou zábavu, takže mi ke stoupání hrají šlágry bratrů Nedvědových. Stoupání vede krásnou uzavřenou pastvinou s pasoucími se ovcemi, kudy je však povolen průchod. Musí se pouze zavírat branka.

 

 

Ani ne za půl hodiny jsem zpět na kopci a přes Dolní a Horní Vestec se dostávám na samotný vrchol Vestec, nejvyšší vrchol CHKO Železné hory. Moc tu toho není. Vysílač a nějaké ty výhledy. Nehodlám se příliš zdržovat, protože už přeci jenom chci být v cíli dnešního dne. Z Vestce tak po žluté pokračuji zpět k vrcholu Spálava, kde jsem byl již před několika hodinami. Na vrchol samotný se samozřejmě nevracím, ale klesám po silnici rovnou na Velkou Střítež, odkud to po louce beru dolů do údolí potoka, kde má kamarád chalupu. V sedm večer jsem na místě a už na mě u ohně čeká pivo a spousta masa. Přesně to co potřebuji na doplnění kalorií po celodenním treku. První den výletu nakonec dalo příjemných 59 km a stoupání přes 1300 m, což není na vrchovinu vůbec špatné.

 

Na druhý den mám naplánovaných jenom 20 km. Za prvé jsem při plánování nevěděl, v jakém budu po grilování stavu, za druhé musím být už v podvečer v Praze. Grilování jsem nakonec zvládl rozumně. Do postele jsem se dostal po půlnoci a vstávám před sedmou. K mému překvapení tři odvážní sedí v sedm ráno stále u dohasínajícího ohně a pokračují v akci. Dvěma ranními přípitky na počest vytrvalým rozproudím trochu krve v těle a po rozloučení s kamarády se vydávám ve směru na Horní Bradlo k zelené turistické značce. Po ní vede Vlastivědná stezka krajem Chrudimky. Jedná se o 82 km dlouhou naučnou stezku vedoucí od pramene Chrudimky až do Chrudimi. Během stezky je rozmístěno 31 informačních tabulí popisujících přírodní, kulturní a historické zajímavosti celé oblasti. Po stezce jsem šel už kus kolem Sečské přehrady, ale až teď si začínám pročítat jednotlivé informační tabule. Stezka je výbornou možností, jak projít podstatnou část Železných hor a při tom se i něco dozvědět, takže na víkendový výlet určitě doporučuji.

 

Trhová Kamenice sjezdovka

 

Zelená značka mě po pár kilometrech dovádí na Zuberský kopec a zdejší rozhledně, která je naneštěstí ještě zavřená. Udělám alespoň pár fotek a kolem sjezdovky, kde jsem se jako dítě marně učil lyžovat, pokračuji do Trhové Kamenice. Na náměstí zde má otevřeno vietnamská večerka, a tak neváhám a kupuji jedno pivo. Počasí je krásné, náměstí v Trhové Kamenici pěkně upravené, a proto není kam spěchat. Po chvilce odpočinku pokračuji kolem kamenických rybníků na Svobodné Hamry a dále na Veselý Kopec. Jak ve Svobodných Hamrech, tak obzvláště na Veselém Kopci se nachází Muzeum v přírodě Vysočina (Skanzen Vysočina), což je mým hlavním nedělním cílem. Ve Svobodných Hamrech reprezentuje skanzen vodní hamr, na Veselém Kopci naleznete celou řadu budov reprezentujících původní lidovou architekturu.

 

 

Pokud se chcete do jednotlivých stavení na Veselém Kopci podívat, je potřeba zaplatit vstupné. Jinak je možné projít po turistické značce středem vísky po hlavní cestě bez placení, tak jako to dělám já. Na Veselém kopci jsem byl mnohokrát jako dítě, takže důkladnější prohlídku vynechávám, ale pro ty kdo neznají, stojí návštěva určitě za to.

 

Veselý Kopec

 

Z Veselého Kopce už je to, co by kamenem dohodil do cíle celého výletu, Hlinska. Zelená značka vede ještě chvilku kolem Chrudimky, ale poté se dostává na zpevněnou cestu a po ní doráží prakticky až do Hlinska, kam dorážím kolem  poledne. Se zklamáním zjišťuji, že moje oblíbená restaurace Rychtář na hlavním náměstí je zavřená, a tak musím najít náhradu. Hledání naštěstí netrvá nijak dlouho. Pod náměstím je restaurace U Tvrze, kde také točí Rychtáře. Dávám si oběd a pivo a cestou na nádraží se ještě zastavuji v poslední části Muzea v přírodě Vysočina, ve skanzenu Betlém. I zde je řada staveb představujících lidovou architekturu a řemeslo 19. století. Byla by tak určitě škoda Betlém při návštěvě Hlinska vynechat.

 

Betlém Hlinsko

Betlém Železné hory

Hlinsko Železné hory

 

Po návštěvě Betléma mířím rovnou na nádraží, odkud jede vlak do Pardubic a poté do Prahy. CHKO Železné hory jsem tak z větší části prošel (mapu ke stažení ZDE) a na dané trase jsem se pokusil vypíchnout ta nejzajímavější místa oblasti. Pokud by měl někdo zájem, stojí za návštěvu i severní část blíže Chrudimi kolem přehrady Křižanovice, keltského oppida u Nasavrk a údolí u zříceniny Strádov. Do těchto končin vede zmíněná Vlastivědná stezka krajem Chrudimky, takže kdo ji zvolí, prozkoumá i severní část Železných hor.
Míra
Přechody dálkových tras kdekoliv po světě jsou nádherná věc, ale ne vždy na ně má člověk čas, finance či vůli. Urvat si měsíc nebo víc času z koloběhu práce a každodenního života nemusí být pro každého možné, a tak je pro většinu lidí nejčastějším možným volnem víkend nebo jeho prodloužená varianta. Do takového rámce jsme se pokusili vměstnat jeden výlet na Šumavě, kterým tak přispíváme naší trochou do mlýna ke konceptu microadventures.

 

Už při přechodu Izraele jsme domluvili jednu akci v České republice, konkrétně přechod Šumavy. Naneštěstí jsme za celé léto nebyli schopni s kamarádem Ondřejem najít tři dny společného volna a požadovaný časový úsek se objevil až na konci srpna. 23. srpna večer se tak nacházíme v rychlíku Praha-Klatovy a naším cílem je Nýrsko, odkud chceme přejít Šumavu v jihovýchodním směru do Lipna nad Vltavou. Do Nýrska přijíždíme něco po deváté večer a ještě si popojdeme kousek za město, abychom ukrojili alespoň něco z porce kilometrů pro zítřejší den. Směrem k Nýrské přehradě jdeme kousek po Evropské dálkové trase E6. Ta je vedle E3, E10 a E8 jednou ze čtyř tras procházejících územím České republiky. Vede mezi přechody Alžbětín a Pomezí a na své cestě prochází např. Domažlicemi, Mariánskými Lázněmi či Chebem. Délkou přes Českou republiku je ve srovnání s E10 nebo E3 výrazně kratší, ale na víkendový výpad představuje český úsek E6 celkem zajímavou alternativu. Kolem Nýrské přehrady se dostáváme do Hamerského Dvoru, kde nás na konci vesnice zaujme pěkná autobusová zastávka. Je už stejně půl jedenácté, a tak nemá smysl se hnát dál. Zastávku okupujeme a po pár minutách už spokojeně zařezáváme. Hlavní výlet začíná stejně až zítra.

 

Ráno vstáváme v šest hodin a půl hodiny jen tak plkáme o ničem. Poté následuje balení výbavy a snídaně, kterou představuje půlka Margotky. Před sedmou opouštíme zastávku a vydáváme se vstříc prvním šumavským kopcům. Již po pár minutách míjíme kostel Panny Marie Bolestné a hotel Kollerhof. Na další výletníky je ještě poměrně brzy, a tak si kostel i prostranství před ním prohlížíme hezky v klidu sami. Od kostela pokračujeme k samotné osadě Hamry, kde se napojujeme na modrou turistickou značku. Ta začíná pomalu stoupat a stoupání se ještě zvýší na navazující žluté značce. Přes ní se dostáváme k červené hřebenovce, odkud klesneme k Černému jezeru. O Černém jezeru asi není třeba se rozepisovat, tak snad jen zmínka, že jde o největší ledovcové jezero na Šumavě a zároveň i největší jezero v České republice.

 

Od jezera stoupáme poměrně prudce pod vrchol Rozvodí, kde probíhá rozvodí dvou významných řek Labe a Dunaje. Všechna voda, která spadne do Černého jezera končí přes Labe v Severním moři, naproti tomu všechna voda, která spadne do jižněji položeného Čertova jezera končí díky Dunaji v Černém moři. K Čertovu jezeru bychom se rádi podívali, ale znamenalo by to klesnout prudce přes sto výškových metrů a pak zase zmíněné výškové metry vyšlapat na vrchol Špičáku. Výškových metrů si ještě během celého výletu užijeme dost a dost, a proto volíme od Rozvodí Rozvodskou cestu přímo na vrchol Špičák, kde již za pár minut šlapeme na vrchol rozhledny.

 

Ta tu stojí od roku 2014 a nabízí krásné výhledy na Velký Javor a všechny další okolní hory. Sešup z vrcholu Špičáku až k nádraží v údolí je celkem prudký a vedle turistické cesty je zde i několik tras pro sjezdy na kole. Cestou ze Špičáku do Železné Rudy míjíme pohřebiště Barabů, stavebních dělníků z Itálie, Chorvatska a Dalmácie, kteří se v 70. letech 19. století podíleli na výstavbě železniční tratě do Železné Rudy a také výstavbě Špičáckého tunelu, který byl až do roku 2007 nejdelším železničním tunelem v České republice.

 

Do Železné Rudy přicházíme lehce před jedenáctou a před nákupním centrem si dáváme koláč, sladkou limonádu a pivo. Půlhodinová pauza přichází vhod, neboť ze Železné Rudy musíme stoupat zpět na červenou hřebenovku. Stoupání pod vrchol Polom se zdá být nekonečné. Není nijak prudké, ale je dlouhé, běžet se moc nedá a rychlejší tempo bere energii i při mírnějších stoupáních. Kromě toho nás míjí zástupy cyklistů na elektrokolech, kterým stoupání, zdá se, nedělá až takové problémy. Celkově nás překvapilo, jak moc jsou elektrokola na Šumavě rozšířená. Normálních kol byla tak třetina a zbytek představovaly stroje se spokojeně vrnícím elektromotorem. V horách na Balkáně, kde jsem strávil poslední čtyři roky života, stěží potkáte cyklisty na normálních kolech, natož na elektrokolech a tady na Šumavě už představují elektrokola většinu.

 

K Polomu jsme nakonec vystoupali a následně jsme si mohli vyklusnout při klesání k jezeru Laka. Jezero Laka je nejmenší a zároveň nejvýše položené jezero ledovcového původu na Šumavě. Pro zajímavost se snad hodí uvést, že se zde ve 30. letech chovali pstruzi, kvůli čemuž byla zvýšena hráz jezera. U jezera potkáváme poměrně hodně lidí, převážně cyklistů, většinu z nich alespoň na normálních kolech. Od Laky klesáme přes zaniklé osady Horní Ždánidla a Gsenget až k Frantovu mostu, odkud začíná stoupání na Poledník.

 

1315 metrů vysoký vrchol s rozhlednou dominuje celému okolí a představuje nejvyšší bod prvního dne našeho výletu. Poledník je plný lidí a většina z nich volí výstup po červené od Prášil. Na zelené značce od severozápadu, odkud jsme stoupali my, jsme potkali pouze minimum lidí. Na Poledníku dáváme jedno pivo a pokračujeme v cestě. Výstup na rozhlednu si necháme na jindy, byť výhledy nepochybně stojí za to.

 

Poslední půlhodinu se kolem Poledníku začínají stahovat mraky a vypadá to na bouřku. Ta by podle předpovědi měla přijít až kolem páté, ale ve skutečnosti nás smete už po třetí chvilku za Poledníkem. Ze začátku se snažíme schovat pod stromy, ale krytí od smrčků nás před deštěm moc neochrání. Když kolem nás projde po 20 minutách výletník v ponču, následujeme jeho stopy. Asi to nebyla nejlepší volba, protože ve chvíli kdy vylezeme z našeho úkrytu, déšť několikrát zintenzivní, začnou padat kroupy a pár set metrů od nás dvakrát poměrně silně uhodí. Pro zájemce o technické detaily některého z našeho vybavení, bunda Rab Flashpoint Pull On vydrží půlhodinový přívalový déšť bez problému, ale kapuce není koncipovaná, aby vydržela zásah kroupami. Údery kroupami do hlavy tak poměrně dost bolí. To snad jenom takový osobní postřeh pro ty, kdo by se zajímali, kolik toho bunda vydrží.

 

Bouřce nakonec naštěstí utečeme a i déšť po hodině ustane. Do Modravy tak přicházíme opět se sluncem nad hlavou, ale s trochu nižším morálem. Déšť nás energií úplně nenabil a kromě toho se z druhého směru k Modravě ozývá další hřmění. Do Kvildy, kde máme rezervovaný nocleh, se rozhodneme dojít po silnici místo po turistických značkách, ale počasí nám nechce ulehčit ani to. Ve Filipově Huti se opět prudce rozprší, tentokrát však nacházíme úkryt pod verandou restaurace Pensionu Korýtko. Když ani po 20 minutách déšť neustává, zalezeme do Korýtka a objednáme si večeři a pivo. Než déšť skončí, stihneme piva dvě a po hodinové přestávce se vydáváme na poslední úsek do Kvildy. Na něm se už nic zvláštního nestane, a tak přicházíme po půl osmé do cíle prvního dne. Rezervovaný pokoj je naštěstí stále k dispozici a horká voda teče. Sprcha a postel je po celém dni přeci jenom příjemnější než déšť a karimatka se spacákem a tělo tak může alespoň více zregenerovat na další dny. Na kutě jdeme už před devátou.

 

Druhý den vstáváme až v sedm, protože snídaně je až v osm. Výhoda ubytování ve všemožných penzionech je vedle postele a horké vody taky v možnosti snídaně. Na energii získané z ní dokážeme obvykle jít až do poledne, a proto s sebou nemusíme tahat tolik jídla. Hned po snídani vyrážíme směr Bučina, kdysi nejvýše položené osadě na Šumavě. Zde míjíme jedno ze sedmi nouzových nocovišť v NP Šumava, kde táborníci v 9:30 teprve snídají.

 

Od Bučiny klesáme po modré značce na Knížecí Pláně, obci v níž žilo až na 700 lidí. Převážně německé obyvatelstvo bylo po druhé světové válce vysídleno a celá obec byla, podobně jako mnoho jiných na Šumavě, srovnána v 50. letech armádou se zemí. Místo bývalého kostela připomíná dnes již jenom dřevěný kříž a po jiných staveních se nedochovalo ani stopy. Obcí a osad s podobným osudem nabízí Šumava nespočet, takže kdo by měl zájem o zmizelé připomínky lidské činnosti, může být Šumava tou pravou destinací.

 

 

Od Knížecích Plání klesáme dále po zelené ve směru na Strážný. Dnes se stejně jako včera pohybujeme převážně po asfaltu. Velká část značených cest vede na Šumavě po asfaltu, což může být pro někoho problém. Cest mimo asfalt se dá samozřejmě najít spoustu, ale ne vždy je to v souladu s pravidly národního parku. S těmi se nechceme dostat do křížku, a proto se držíme hlavně značených cest. Alespoň můžeme na asfaltu občas popoběhnout. Ve Strážném si dáváme přestávku s pivem a sladkou limonádou a pak pokračujeme po červené na jihovýchod ve směru na Nové Údolí. Cestou míjíme pomník Bohumila Hasila, bratra asi nejznámějšího Krále Šumavy Josefa Hasila. Bohumil Hasil se pokusil přejít v září 1950 hranici do Německa, ale byl při pokusu odhalen pohraniční stráží a smrtelně raněn. Pomník Bohumila Hasila je tak připomínkou další ne zrovna radostné kapitoly dějin Šumavy, kdy zde při pokusu o přechod hranic během studené války nejednou umírali lidé.

 

Od Strážného po Krásnou Horu cesta mírně, ale poměrně dlouho stoupá a klesat začíná až nedaleko před Novým Údolím. Zde si v posledním vagónu muzea Pošumavské jízdní dráhy dáváme párek a jednoho strakonického Dudáka. Kalorie se rozhodně hodí, protože nás čeká stoupání na Třístoličník a hlavní červenou hřebenovku. Až k rozcestníku Třístoličné a Trojmezné cesty stoupáme po asfaltu, závěrečné dva kilometry stoupají konečně terénem. Zde potkáme dva sestupující výletníky s úsměvem na tváři od ucha k uchu. Říkají, že dávají v průměru tak dvacet denně (piv) a podle jejich vzezření je jasné, že už se blíží své obvyklé denní dávce. Doporučují nám dobré pivo na chatě na Třístoličníku, my jim na oplátku doporučujeme Dudáka dole v údolí. To však odmítají s tím, že jsou ze Strakonic a že ví, co je to zač.

 

Na Třístoličníku se moc nezdržujeme a po pár fotkách pokračujeme červenou hřebenovkou až na nejvyšší vrchol české Šumavy, Plechý. Na hřebenovce je asi nejvíce lidí za celou dobu, ale slyšet je převážně němčina. Čechů potkáváme pouze pár. Na Trojmezí, kde se stýká hranice ČR, Německa a Rakouska uděláme fotku hraničního kamene a poté pokračujeme na vrchol Plechý, kde jsme za pár minut od Trojmezí.

 

Rádi bychom zapsali něco do vrcholové knihy, ale jeden mladý pár si knihu bez rozpaků přisvojuje a píše do ní pravděpodobně celý román. Na dokončení celého díla se nám nechce čekat, a tak zůstane naše zdolání nejvyššího vrcholu české Šumavy bez písemného záznamu. Vyfotíme si alespoň vrcholový kříž a dáme se poklusem dolů z vrcholu, neboť se už několik posledních minut kolem nás ozývají hromy a my přeci jenom nechceme dopadnout jako na Poledníku. Z bouřky naštěstí nic není, což je jedině dobře, protože sestup z vrcholu není zrovna ideální běžecký terén. U nouzového nocoviště u Plešného jezera si dáváme gel na doplnění energie a pak již jenom zvolna pokračujeme do Nové Pece, kde máme zamluvenou další postel.

 

Až v Nové Peci zjistíme, že máme ubytování zamluvené vlastně až v Bělé, která je ještě 2 km na druhé straně Vltavy. Otevřené restauraci v Nové Peci neodoláme a na poslední dvoukilometrový úsek do Bělé se posilníme večeří a dvěma pivy. Do penzionu v Bělé přicházíme až v devět večer, ale majitelka je naštěstí stále ještě vzhůru a čeká na nás. Dáme se do řeči a než se odebereme na kutě, natočíme si každý ještě dvě plzeňské a bavíme se s majitelkou o tom, jak jde obchod a jaké to je, řídit penzion. Usínáme až kolem jedenácté, ale díky čtyřem kouskům na spaní se usíná celkem rychle.

 

Třetí a poslední den našeho výletu máme v plánu si jen tak v pohodě užít. Do Lipna nad Vltavou to je něco přes 40 km, a proto nemá smysl se nijak extra hnát. Po vynikající snídani se loučíme s majitelkou penzionu a vydáváme se přes Novou Pec stejnou cestou, po které jsme včera přišli. Po nákupu energie v podobě Margotek, Jesenky a Mirindy se vydáváme ke Schwarzenberskému kanálu, odkud pokračujeme po modré směrem na Zadní Zvonkovou.

 

Přes výbornou snídani to dnes nějak netáhne, a tak už v jedenáct potřebujeme doplnit nějaké ty kalorie. Kousek před Zadní Zvonkovou je naštěstí penzion Marie, který otevírá právě v jedenáct a který nabízí možnost piva a jídla. Nejsme jediní, komu už kolem jedenácté vyhládlo, a tak před zavřenou brankou stepujeme spolu s několika dalšími cyklisty. Přesně v jedenáct se objevuje mladá slečna, otevírá branku a dav turistů se valí na zahrádku. Dvě humpolecké nám dodají trochu energie a půlhodinová pauza nám také přichází vhod. Ze Zadní Zvonkové pokračujeme po cyklostezce pod Pestřický vrch, odkud se nám otevírají první výhledy na Lipno.

 

Třetí den je opět převážně ve znamení asfaltu, místy zpevněných cest, lesů a luk. Stoupání je zde již minimálně. Celou dobu jdeme po rovině nebo klesáme. Až když přecházíme Lipno u Rakouské zátoky, odbočujeme po červené vstříc prvnímu a vlastně jedinému výraznějšímu stoupání třetího dne. To vede do osady Svatý Tomáš a ke zřícenině hradu Vítkův kámen. Chceme ušetřit nějakou tu kilometráž, a proto si červenou turistickou zkracujeme pomocí cyklostezky, která nás kolem jedné přivádí do Svatého Tomáše. Osada s 20 obyvateli je cílem turistů hlavně díky blízkosti Vítkova kamene, populární zříceniny, na kterou míříme i my. Vítkův kámen je nejvýše položenou zříceninou v České republice (1035 m n.m.) a od roku 1963 je chráněn jako kulturní památka. Za zmínku snad stojí, že zde byl roku 1394 po krátkou dobu vězněn český král Václav IV., syn Karla IV.

 

Ke zřícenině si vystoupáme, ale mnohem víc nás zaujme stánek s občerstvením dole u parkoviště. Jelikož máme spoustu času, dáme si pár piv a párek v rohlíku. Od Vítkova kamene nás čeká už jenom sešup do Přední Výtoně a následná cyklostezka podél břehu Lipna až do Lipna nad Vltavou. Do Přední Výtoně si ještě, posilněni dvěma pivy, s radostí seběhneme, ale úsek kolem Lipna už jenom docházíme. Není nutné nikam spěchat, vlaky jezdí celkem často. Před šestou večer jsme nakonec na hrázi Lipenské přehrady a o chvíli později přicházíme na nádraží. Načasování máme ideální, neboť v 18:19 odjíždí vlak na Rybník a dále na České Budějovice a Prahu. Čekáme tak jenom pár minut.

 

Přechod Šumavy se nám tak podařil podle plánu. Za tři dny jsme zdolali něco kolem 165 km a přešli tak prakticky celé CHKO Šumava. Až na jednu drobnou bouřku nám přálo počasí, terén byl převážně na asfaltových a zpevněných cestách, bez sebemenších komplikací. Mapu trasy přikládáme ZDE, takže kdo by se chtěl inspirovat, je volně k dispozici.

Toť vše. Turistice NALEHKO zdar.

Míra

Psát článek o Kungsleden je možná tak trochu nošení dříví do lesa, ale s nedávno vydaným videem od Salomonu přitáhla oblíbená švédská dálková trasa opět pozornost běžců, dálkových chodců i milovníků přírody. V červenci roku 2018 dosáhla Emelie Forsberg nejrychlejšího měřeného času Kungsleden, kdy trasu o délce 450 km zvládla urazit za 4 dny a 21 hodin. Salomon vydal o celém podniku v červnu 2019 krátké video a nás napadlo, že by při té příležitosti nebylo špatné, si Kungsleden připomenout samostatným článkem.

 

Kungsleden (v překladu Královská cesta) je asi nejznámější dálková trasa ve Švédsku. Nachází se na severu země ve švédském Laponsku mezi vesnicemi Abisko a Hemavan a měří 450 km. Počátky stezky sahají do konce 19. století, kdy se objevily první plány na zpřístupnění odlehlých švédských hor. Švédská turistická asociace, založená roku 1885, začala na počátku 20. století budovat jednotlivé chaty, které měly sloužit jako útočiště při překonávání trasy mezi Abiskem a Kvikkjokkem. Původně vedla stezka po starých těžebních cestách a až do 20. let 20. století nebyla nijak značená. Pojmenování Kungsleden se poprvé objevuje až roku 1928 při otevření stanice v Kvikkjokku a od té doby se postupně vžilo jako oficiální název celé stezky. Současnou podobu stezka získala až roku 1975, kdy byla prodloužena do Hemavanu a dosáhla tím dnešní délky 450 km. Stezka si v této podobě získala velkou oblibu jak mezi Švédy, tak mezi zahraničními turisty a stala se postupně nejznámější a nejnavštěvovanější turistickou stezkou ve Švédsku.

 

 

Není proto divu, že Kungsleden přitahuje i profesionální sportovce ve snaze o dosažení nějakého toho rekordu. Výkon Emelie Forsberg z července 2018 je posledním z řady těchto pokusů a svými parametry určitě budí respekt. Emelie Forsberg je profesionální švédská trailová běžkyně specializující se hlavně na horské ultramaratony, skyrunning a skialpinismus. Ve skyrunningu vyhrála mezi léty 2013-2015 skoro všechno, na co sáhla a i v současnosti stále patří mezi světovou běžeckou elitu. Spolu s přítelem Kilianem Jornetem a jejich nedávno narozenou holčičkou žijí v norském Andalsnes.

 

Celý pokus trval 4 dny a 21 hodin, při nichž Emelie přeběhla Kungsleden od severu k jihu s převýšením 11 117 metrů. Jednotlivé denní vzdálenosti byly ovlivněny i správným načasováním na přívozy přes jezera. Kungsleden totiž na několika místech vede přes jezera a pro jejich zdolání je nutné veslovat v přistavených loďkách nebo počkat na přívoz, který jezdí pouze v určité časy. Vzdálenosti, které Emelie denně uběhla, se tak pohybovaly mezi 66 a 110 km a skoro každý den byl použit pro přepravu člun. Průměrně strávila Emelie na stezce 15 hodin denně a pro přespání využívala jednotlivé chaty. Podle údajů na jejím blogu si celý podnik vyžádal 2 kameramany, 2 asistenty, 25 sýrových sendvičů, 2 koláče, jeden puchýř a jednu spáleninu od slunce. Více detailů najdete ve videu samotném.

 

Ne každý samozřejmě může Kungsleden zvládnout v podobných časech jako Emelie. Průměrně se na přechod celé stezky udává 20 dní, ale celková doba závisí na tempu a schopnostech každého zvlášť. Kungsleden je možné jít jak v létě (letní sezóna trvá od června do září) tak v zimě (po zbytek roku), od severu k jihu nebo od jihu k severu. Kungsleden prochází čtyřmi národními parky – Abisko, Stora Sjöfallet, Sarek a Pieljekaise a podél celé stezky jsou rozmístěny horské chaty Švédské turistické asociace, kde je možné dokoupit zásoby nebo pohodlně přespat. Je na místě však zmínit, že chaty jsou otevřeny převážně pouze v letní sezóně a že na 130 km úseku mezi Kvikkjokkem a Ammarnäsem nejsou vůbec.

 

Chata Alesjaure na severní části Kungsleden

 

Švédská turistická asociace dělí Kungsleden od severu k jihu do pěti úseků. První vede mezi Abiskem a chatou Singi, odkud je možné vystoupat na nejvyšší vrchol Švédska Kebnekaise a poté dorazit do osady Nikkaluokta. Úsek mezi Abiskem a Nikkaluoktou s možným výstupem na Kebnekaise je nejoblíbenější a nejčastěji navštěvovaný. Jedná se totiž o nejvíce horskou část Kungsleden, na níž stezka dosahuje nejvyššího bodu v sedle Tjäkta. Druhá část mezi chatami Singi a Vakkotavare nabízí možnost prvního veslování u jezera Teusajaure a vyžití autobusu u chaty Vakkotavare. Mezi druhou a třetí částí je totiž přibližně 30 km mezera, kterou je nutné zdolat buď pěšky po silnici nebo autobusem. Autobusy  jezdí od Vakkotavare několikrát denně a navazuje na ně přívoz do počátečního bodu třetí části, osady Saltoluokta.

 

 

Od ní na jih se vedle březových lesů začínají více vyskytovat i lesy jehličnaté, ale převážně se stále pochoduje prázdnou severskou krajinou. Vedle borůvek je cesta nejednou lemována i keříky medvědice alpské. Čtvrtá část mezi Kvikkjokem a Ammarnäsem je asi nejméně navštěvovaná část, možná i proto že tu nejsou žádné chaty. Na rozdíl od předchozí části se opět více vlní a nastoupá se zde i pár výškových metrů. Pro poslední úsek Kungsleden mezi Ammarnäsem a Hemavanem jsou typické březové lesy, vřesoviště a poměrně hodně komárů. Pokud se však od severu k jihu dostanete až sem, máte celou Kungsleden prakticky dokončenou.

 

 

Kungsleden není sama o sobě nijak technicky náročná, a proto by mohla být dobrou volbou pro někoho, kdo chce začít s delšími přechody. Stezka dosahuje nejvyššího vrcholu v průsmyku Tjäkta (1 150 m n m.) a po celou dobu má spíše rovinatý charakter. Ostřejší stoupání jsou spíše na severu stezky a u některých jezer, ale v porovnání se stezkami v Pyrenejích, Alpách či na Balkáně jde prakticky o rovinu. Celkové převýšení 11 117 metrů na 450 km je toho jasným důkazem. Přechody potoků a říček jsou často zajištěny vybudovanými mosty a přechody mokřin a bažin zase usnadňují dřevěné chodníky.

 

 

Zábavnou částí je u Kungsleden již zmíněné překonávání jezer. Stezka vede na několika místech přes jezera, které je nutné zdolat buď veslováním v člunu nebo placeným přívozem. Pokud se rozhodnete veslovat, musí vždy zůstat na každém břehu jeden člun, což může někdy vést k veslování sem a tam (na břehu je pouze jedna loďka, tu využiji pro přepravu na druhý břeh, kde vezmu druhou loďku do vleku, vrátím se zpět k prvnímu břehu, kde nechám druhou loďku a až pak se s první loďkou přepravím na druhý břeh). Ve většině případů ale bude stejně lepší zvolit placené přívozy motorovými čluny, které jsou rychlejší. Celá stezka je velmi dobře značená značkou červeného pruhu a v současnosti je už zanesena i na mapách.cz. Rozcestníky jsou převážně u chat nebo v osadách a udávají vzdálenost či odhadovanou dobu pochodu.

 

První veslování na Kungsleden - loďka u jezera Teusajaure

 

I v létě je na Kungsleden potřeba počítat s deštivým počasím, takže výbava do deště je nutností. Vody je na stezce dost a dost, stejně tak jako březových lesů, sobů a komárů. Komáři jsou v letní sezóně asi největší nepříjemností, a proto je dobré se proti nim vybavit moskytiérou nebo repelentem. Stanování je dovoleno prakticky kdekoliv, nocleh je možný též na chatách podél cesty. I Kungsleden se dá zdolat nalehko. Někdo by mohl namítnout, že v severské divočině bude obtížné dokupovat zásoby, ale opak je pravdou. Většina chat je vybavena i obchodem a zásoby je tak možné dokupovat přímo na stezce.

 

 

Pokud by si někdo chtěl zajistit vlastní zásoby předem, je možné poslat na chaty ve větších střediscích i vlastní balík. Nakupování zásob i posílání balíků bude samozřejmě něco stát, stejně jako převozy přes jezera a místní doprava. To nás tudíž dostává k jediné menší nevýhodě Kungsleden a tou je rozpočet. Ten bude v porovnání s jinými evropskými destinacemi o něco vyšší. Jedná se přeci jenom o Švédsko, kde jsou veškeré služby na vysoké úrovni, ale pro našince možná trochu dražší.

 

Národní park Abisko - severní počátek Kungsleden

 

Když se však smíříte s o něco vyššími cenami, dostanete úžasný zážitek v podobě severské divočiny, nádherné přírody a pocitu odlehlosti, který jen stěží naleznete v jiných částech Evropy. Pro větší motivaci přidáváme i odkaz na fotky z Instagramu od našich zákazníků z infinitytrail.eu, kteří Kungsleden přecházeli vloni na podzim. Nejznámější dálková trasa Švédska tak na nadcházející léto za zvážení určitě stojí.