Via Dinarica 09 - Chorvatská divočina

Ráno ještě dělám dřevo, aby si v týhle úžasný chajdě mohl zatopit i ten, kdo přijde po mě. Pak už pokračuji dál, dost fouká, ale jinak je celkem fajn. Cesta vede převážně lesem, ale sem tam je super výhled na moře. Velebit je jinak celkově dost zalesněný a trail vedený přes nádherné bučiny mě fakt baví. Díky tomu, že je tu ale nadprůměrně větrno, je tu hromada polomů. Musím tak neustále něco přelézat a nebo obcházet.

 

Asi po 4 hodinách přicházím do Buške Oštarije. Po dlouhé době trocha civilizace. Je tu restaurace, tak se hned běžím najíst. Potom se potřebuji dostat dolů, do města Karlbag. Poprvé na trailu tak využívám stop kvůli zásobování. Čekám asi 10 minut a hned mi zastavuje mladý Rakušák. Vyhazuje mě přímo před supermarketem. Po nákupu se chvíli snažím všechno jídlo nacpat do batohu, ale jako vždy se to všechno do 36 litrového Kuma vejde. Moře mám od sebe asi 100 metrů, ale ani se k němu nejdu podívat. Moře mě nezajímá, já tu jsem kvůli horám. Hned stopuji zpět na trail. Po 5 minutách mi zastavuje mladý, holandský pár. Pecka. V restauraci kde jsem jedl je i levný hostel, tak se jdu zeptat jestli mají volno. Bylo by fajn se po 9 dnech konečně umýt. Jenže je plno. No nic, nahazuju bágl a mizím v lese. Natahuju to až k Ravni Dabar, kde je planinarski dom. Zůstávám tady, spí tu několik chorvatských horolezců, ale i když tu je správce, tak nefunguje ani elektrika, ani voda.

Hned z rána stoupám asi 600 výškových metrů na kopec Budakovo brdo, odkud je úžasný výhled na moře. Pak lehce klesnu a už jdu pořád lesem. Divný, dnes potkávám v protisměru furt lidi. Tolik jich nebylo za celý trail od Kosova. Přiletím k chatě Skorpovac a chlapík co tu sedí u stolu mi hned hlásí, že určitě nejsem normální turista. Hned se směju a vykládám o Via Dinarice. Je tu několik dalších lidí a jakmile se zmíním, že jsem z Česka, dostávám do ruky pivo a hned jsem zván i na jídlo. Sedím tu a se všemi kecám asi hodinu. Bezva společnost. Taky už vím, proč tu je najednou tolik lidí. Chodí Premužičovu stezku, to je asi 80 km dlouhá, velice známá stezka.

Začíná v Severním Velebitu a končí v Buške Oštarije. Nikdo to v opačným směru nechodí, tak jsem tu trochu za podivína, navíc tu nikdo nechodí sám. Stezka je jinak super, je dobře značená a tak to rychle odsejpá. Jdu většinou lesem a sem tam se objeví výhled na moře. Oficiálně vstupuji do Národního parku Severní Velebit a docházím k chatě Alan. Tady je hromada turistů, vozí je semka autobusy. Potřebuji si dobít telefon. Tak si dávám jídlo a pivko. Počítám už s tím, že dál už se dnes nedostanu. Po 2 hodinách už je ale telefon skoro nabitý a tak nahazuju bágl a valím dál. Všichni turisti tu na mě koukají jako na blázna, když v poloklusu ještě valím o půl 7 večer nahoru do hor. Můj cíl je Rosijevova koliba, do tmy to stihnu. Stoupám parádním lesíkem jaký jsem tu ještě neviděl, stezka je boží. Pak se objevuju mezi nádhernými skalami, nikdo tu už takhle pozdě není, tak si to užívám. Za hoďku a půl jsem u chaty. Je ve výšce 1580 m n. m. mezi skalama, hned v ní zatápím a kochám se západem nad mořem. Jsem tu sám. Tyhle večery mám fakt rád.

Ráno opět pokračuji stezkou mezi skalami a po chvíli potkávám snědšího týpka v protisměru. Jen se zdravíme. Až o pár dní později zjišťuji z jedné vrcholové knížky, že to byl thru-hiker z Indie. Kruci, škoda.

Přicházím k oficiálnímu začátku Premužičovi stezky a potkávám se tu s chorvatskou partou. Když se zmiňuji, že jdu Via Dinaricu, tak se hned ozývá jeden z nich, že je tvůrce Via Dinarici v Chorvatsku. Hned se dáváme do řeči, děláme společnou fotku a dává mi na sebe kontakt. Mám na ty lidi prostě štěstí.

Pokračuji přes Zavižan parádní stezkou. Jsem v území, kde je nejvíc medvědů, ale pořád nic. Pak už definitivně opouštím NP Severní Velebit, byla to rychlovka, je maličký. Jdu přes pár vesniček s polorozpadlými domy a procházím přes zarostlé cesty lesem. A pomalu stoupám na Jadičevu plan. Odtud už pak dolů, do Vratniku. Tady po 31 km nacházím rodinný penzion s příznačným názvem Putnik (Poutník). Jsou teprve 4 h odpoledne a mohl bych s klidem dát 45 km, ale potřebuji se po 11 dnech umýt, vše dobít a dát se trochu do kupy. Od města Jablanica v Bosně jsem neměl jediný odpočinkový den. V Chorvatsku to dost hrnu, ale baví mě to. Předpokládám, že do cíle už ani žádný odpočinek dávat nebudu.

Ráno šlapu po málo frekventované asfaltce k vesničce Krivi put, kde jdu kolem dost rozpadlých budov. Pak už mizím v lese a stoupám na kopec Alino Bilo. Cesta je dost zarostlá a musím neustále koukat kolem sebe, kde je další značka. Poté trochu klesám a pak zase musím stoupat na Kolovratské stěny, ale totálně zarostlou cestou. Okolní porost má přes 2 metry, hodila by se mačeta. Do toho ještě hromada polomů. Když se dostanu ke "stěnám, tak zjišťuji, že to je prostě naprosto bezvýznamnej kus skály. Takových už jsem viděl.

Zase klesám, abych pak opět vystoupal na kopec Velkou Javornicu. Tohle mi dává zabrat, cesta je totálně zarostlá. Vrchol je dost skalnatý, okolo jsou jen rozsáhlé lesy, nic víc. Totální divočina, i když cesty stojí za prd, tak jsem z toho odvařenej. Mířím ještě do přírodní rezervace Samarské stěny. Procházím absolutním pralesem. Můj cíl je chata pod Bílými stěnami. Když sem přijdu, už je tu mladý, anglický pár. Jsou to první lidi, který za celý den potkávám. Vyrazili před 3 dny z města Lič, jdou část chorvatské Via Dinarici. Hned mi hlásí, že první den potkali medvěda. Říkám jim, že mají štěstí, já za 40 dní nic neviděl. Bavíme se o úsecích co koho bude čekat. Večer nám do chaty vleze plch, který dělá bordel celou noc. Tohle je nejhorší zvíře, co jsem za celý trail viděl. Vleze do každé chaty a nedá pokoj. Za celou noc spím asi půl hodiny. Ta svině furt leze do věcí angličanům, sem tam si dovolí i přeběhnout přes ze mě.

V 6 ráno už toho mám dost a vyrážím. Mám v plánu projít celou rezervaci s batohem, ale má tu být hromada lezeckých pasáží. Od rána prší, všude je bahno, skály kloužou. Brzy začínají dost těžké pasáže, přelízání, prolízání úzkými uličkami, kde musím sundat batoh a nejdřív projít bez něj a pak ho protáhnout. Nedovedu si představit, že to tady někdo dá s velkou krosnou. Musí tuhle sekci vynechat nebo si nechat bágl na chatě a projít si to bez něj. Déšť zesiluje, snažím se to prolízt co nejrychleji než to bude totálně o hubu. I takhle už je to tak na hranici bezpečnosti. Nejsou tu žádná lana, nic. Asi po 2 hodinách už jsem u samarských stěn a klesám dolů. Foťák si v dešti netroufnu vytáhnout. Dál pokračuji lesem po asfaltce.

Proti sobě potkávám kluka s báglem. Hned zjišťuji, že jde Via Dinaricu. Před 10 dny vyrazil ze Slovinska a je víc zhuntovanej než já. Už si stihl i vyvrtnout kotník. Hned ze mě tahá info o stěnách. Na zádech má 16 kilovou krosnu a tak ho upozorňuji, že s takovým báglem a ještě bolavým kotníkem bude mít co dělat. Zkusí to a uvidí. Když ho vidím odcházet nebo spíš "odpajdávat", tak je mi ho fakt líto. Snad celou VD zvládne. Dnes je dost asfaltu. Přes vesnici Kuk pak už zase stoupám a mizím v lese. Ze začátku je "cesta" dost zarostlá a jdu vyloženě po značkách, pak už je to lepší. Lesy tu jsou neskutečný, ale vůbec nikdo tu nechodí, proto cesty nejsou prošlápnuté. Ještě to na večer natahuju pod kopec Visočica a stavím tarp kousek od cesty.

Ráno vytahuju 5 klíšťat, jak furt prolízám džunglí, tak je jich tu hromada. Zase prší, balím promočený tarp a nádherným lesem stoupám na Visočicu. Je dost chladno, silně fouká, pocitová teplota tak 5 stupňů. Mám úplně zmrzlé ruce. Na vrcholu je to peklo, silný vítr, déšť, žádná viditelnost. Okamžitě klesám dolů. Nad vesničkou Lič potkávám týpka z Holandska. Hned mě poznává, viděl mé fotky na internetu. Thru-hikeři už se začínají pomalu trousit. Naprostá většina z nich začíná ve Slovinsku a jdou do Albánie. Jen já si to musel dát obráceně :-).

Dál pokračuji přes městečko Fužine, potřebuji si tu nakoupit jídlo. Chtěl jsem tu dát i odpočinek, ale je tu draho a tak to valím dál. Přestává pršet a tak hned po cestě suším tarp. Stále kráčím lesem, křižuji silnici a pak se prokousávám totálním křoviskem, když v tom slyším pořádný rachot. Medvěd, vyplašil jsem ho a asi 50 metrů ode mě vidím jen rychle mizet huňaté monstrum v křoví. Ani jsem si ho nestihl pořádně prohlídnout :-). Zase to natahuju přes 40 km a balím to kousek od Národního parku Risnjak na pěkným plácku pod tarpem.

Konečně jsem se dobře vyspal. Asi po půl hodince už vstupuji do Národního parku Risnjak. Vím to jen díky mapě a nápisu NPR na stromě. Je vidět, že z týhle strany do parku nikdo nechodí. Cesta není prošlápnutá, ale značení je v pohodě. Procházím nádhernými bučinami a kochám se. Nečekal jsem, že na severu Chorvatska bude největší divočina, je to nádhera. Stoupám až k chatě pod vrcholem Risnjak. Trochu prší, ale dávám i skalnatý vrchol (1528 m n. m.), je vidět moře a neskutečně rozsáhlé lesy. Tak tohle všechno už jsem přešel...

Lesem po rozbahněné cestě klesám o 800 výškových metrů až k oficiálnímu vstupu do NP. Je tu restaurace, tak tu dávám jídlo. Pak pokračuji pár km po dost frekventované silnici než odbočím na cestu k pramenu řeky Kupa. Po serpentinách klesám do kaňonu na 350 metrů a lesní cestičkou docházím až k prameni. Občas si říkám, že už mě nemá Via Dinarica čím překvapit. Viděl jsem krásné hory, jezera, pralesy, zapadlé vesničky ale tohle místo mě absolutně dostává. Průzračná, do modra zbarvená voda a nad ní mlžný opar, který se táhne nad celou řekou. Jsem tu sám, žádný turista. Asi půl hodiny se tu kochám a fotím. Nádherný místo.

Poté pokračuji krásnou stezkou podél řeky. Risnjak stojí za to, ale chce si to celý projít takhle pěkně pěšky. Pod vesničkou Hrib potkávám dalšího thru-hikera. Je z Polska, oba máme velkou radost. Dlouho kecáme, dozvídám se, že je taky velký dobrodruh. Vloni šel 600 km pěšky v Polsku, pak jezdil po Polsku na kajaku a pak ještě na kole. Jakmile dokončí Via Dinaricu, tak hned jede do Bulharska na další trail. Tyhle setkání jsou zajímavý i v tom, že všichni jsou teprve na začátku, kdežto já už to mám skoro všechno za sebou.

Ve vesničce Hrib se dávám do řeči s místními a zjišťuji, že tu je nějaký kemp. Když sem přijdu, tak jsem hned vítán super rodinkou. Mluví anglicky, vyznají se, také cestují a znají Via Dinaricu. Na obrovské zahradě se dá stanovat nebo přespat v chatkách. Stavím tu tarp, popíjím pivko, dostávám večeři. Bezva večer a super místo pro relax. Když budu cokoliv ve Slovinsku potřebovat, mám se kdykoliv ozvat. Dostávám taky informaci o velkých polomech v další etapě a radí mi, kde bych to měl obejít.

Ráno vyrážím už o půl 7. Stoupám na Svatou horu s kostelíkem a pak pokračuji místy zarostlými cestami. Chci dojít do Čabaru, tady nakoupit jídlo a najít nějaké ubytování a před Slovinskem si naposledy trochu odpočinout. Když sem ale dojdu, tak od místních zjišťuji, že ubytování tu žádné není. Už jsem přímo u slovinských hranic. No nic, jdu dál a uvidím. Pokračuji po lesní stezce přímo po hranici a pak po hlavní silnici až do městečka Prezid. Jsem tu už ve 3 odpoledne, po 33 km. Dnes bych dal v pohodě 50 km. Je tu obchod, tak nakupuji jídlo a hledám ubytko. Na konec ho najdu v soukromí u jedné rodinky za dobrou cenu. Paráda, umyju se, vyperu a dám se do kupy na poslední etapu.

Už je to blízko, do cíle mi zbývá cca 160 km. Držte mi palce, ať to v pohodě dorazím :-).

Vašek

 

Fotky jako obvykle tady

základní položky: 

Komentáře

Děkuji za pěkný článek a inspiraci. Ať Vám to šlape. P.S.:Bylo by možné sepsat seznam vybavení? Děkuji

https://lighterpack.com/r/1hl3dg + https://youtu.be/pSyJsWAMl68

no a nebude jeste pokracovani, grand finale?

Pracuji na tom, jen po návratu ještě nebylo příliš času to všechno dopsat, ale tento týden už bych to měl zvládnout :-)